Další den ráno, když se Ino s Deidarou už chystali do školy, Sasuke se Sakurou leželi v posteli a vychutnávali si sladkou chvíli samoty a ještě sladší přítomnost toho druhého.
"Sasuke, měli bychom vstávat, přijdeme pozdě." Prolomila to krásné ticho svým jemným hlasem.
"Na tom nesejde, chci být s tebou." Políbil jí do jejích hebkých růžových vlasů.
"Ne, opravdu musíme vstávat."
"Ještě chvilku" sladce se usmál. Tak sladce, jak to umí jen on.
A zase nastalo to ticho. Ticho které narušoval jen tlukot dvou zamilovaných srdcí. Stále tam jen tak leželi. Užívali si ty společné okamžiky. Ty sladké chvíle plné láskyplných dotyků, dotyků které mluvili za vše.
"Nezlobíš se na mě?" zazněl slabý hlásek.
"Nevidím jediný důvod proč bych měl."
"Já jeden mám." Odmlčela se "Tu včerejší noc." Dokončila s pochybností v hlase, když si všimla Sasukeho náhlé změny výrazu ve tváři. Nyní se jeho andělská, dokonalá tvář změnila v jednu velkou zamračenou vrásku.
"Nezačínej s tím. Neobviňuj se za věci, které se nestali tvojí chybou. Nemůžeš za to, že jeden idiot ti způsobil doživotní strach." Pohlédl jí do očí. "Tak tě prosím, neobviňuj se. Nic se přece nestalo."
Sakura zvedla hlavu z jeho hrudi, na které mimochodem ležela, tak že mu její zářivě zelené oči
hleděli přímo do těch jeho temných onixů.
hleděli přímo do těch jeho temných onixů.
"Jak můžeš říct, že se nic nestalo, když sem to celý pohnojila."
Sasuke to nechtěl poslouchat, posadil se na kraj postele, připravený k odchodu. Sakura mu chytla ruku.
"Saky, pochop to MILUJU TĚ!" dal si pozor, aby kladl důraz na poslední dvě slova.
"Však já vím." Stáhla si ho k sobě a něžně ho políbila.
Poté se podívali na hodiny a když viděli kolik je, hodili na sebe oblečení a pospíchali do školy, kam dorazili těsně s prvním zvoněním. Okamžitě se odebrali do svých tříd, a těsně na to zazvonilo. Oba celí udýchaní se posadili do svých lavic a vyndali potřebné pomůcky na nastávající hodinu.
"Dobré ráno třído, dnes mám pro vás nachystaný test." Oznámil s příchodem Kakashi, jejich učitel Chemie.
No super, vůbec sem se neučila. Neměla sem na to čas. Ale jestli ho pokazim, táta mě zabije.
Při vzpomínce na svého otce se jí do očí nahrnuli slzy. A to připoutalo pozornost učitele, který jí v ten okamžik podával papír s otázkami.
"Sakuro, jestli ses neučila, určitě si něco pamatuješ ze školy. A i kdyby ne, jedna špatná známka není nic hrozného. A s tvým prospěchem už vůbec ne. To není důvod k slzám. Taková hezká dívka by neměla plakat." Staral se.
"Ne, to je dobrý, já jen……netýká se to toho testu." vzlykala.
"Jestli chceš, můžeš se za mnou o přestávce stavit a svěřit se mi s tím problémem, ale nutit tě nebudu."
"To je dobrý, nic to není." Děkovně se usmála a vzala si svůj test.
Dneska zajdu za tátou a všechno mu vysvětlím. Omluvím se mu a konečně mu řeknu, jak moc ho mám ráda. A slíbím mu, že i na tu jeho novou ženu budu milá.
Běhalo jí hlavou během hodiny a na samotný test ani nepomyslela. Prázdný papír, který odevzdala to jen dokazoval. Ale jí to nijak netížilo, dnes byla rozhodnutá, konečně si promluví s otcem, s jejím jediným příbuzným, kterého tolik miluje, ale nikdy neměla odvahu mu to říct, připadalo jí to jako samozřejmost, vždyť je to její táta, co jiného by k němu měla cítit než lásku, jenomže ví to? Nebo o tom nemá ani vzdání?
"Deidaro, děkuju ti a samozřejmě i Ino, že jste mě u vás nechali. Jen sem vám chtěla říct, že si dneska promluvím s tátou." Dohnala svého spolužáka a dobrého přítele.
"Vidíš, všechno bude dobrý." Usmál se na ní a pokračoval s partou kamarádů dál po školní chodbě.
"Saky!"
"Hin?" otočila se za křikem.
" Co tě to proboha napadlo?! Proč si šla za Ino, místo za mnou a proč si se vůbec pohádala s otcem?" kladla na ní neskutečný počet vyčítajících otázek.
"Odpusť mi. Nechtěla sem tě otravovat. Už si mi pomohla mnohokrát a nebylo by to vůči tobě fér."
"Víš co není fér? To že si myslíš, že bys mě otravovala. Vždyť jsme nejlepší kamarádky a ty si maj pomáhat." Dávala najevo nesouhlas s tím co udělala.
"Nebo to cítíš jinak?" Dodala.
"Ne!" vykřikla. "Jsi pro mě moc důležitá, mám tě moc ráda a to se nikdy nezmění." Ujistila jí a následovně i objala.
"A teď mi pověz, co tě k tomu útěku dohnalo." Naléhala Hinata.
"Nic, táta mě vyhodil."
"Cože?" zaječela. Sakura jí okamžitě zacpala pusu, aby díky jejím nadzvukovým možnostem neohluchla celá škola.
"Jak slyšíš. Sice mojí vinou, ale vyhodil."
"Co budeš dělat?"
"Dnes si s ním promluvím a řeknu mu jak mě to mrzí a jak ho mám ráda." Nasadila spokojený výraz, čímž rozveselila i Hinatu.
Po krátkém rozhovoru se vydali každá do své třídy, kde přečkávali až do konce vyučování, které se dostavilo k jejich udivení celkem rychle.
"Tak, co budeme dneska dělat?" vyzvídal nedočkavý Sasuke držící svou dívku kolem pasu.
"Teď si jdu promluvit s tátou a pak ti zavolám a nějak se domluvíme jo?"
"Dobře." Políbil jí na rozloučenou a sledoval jak mu mizí z dohledu.
"Tati!" ťukala na dveře s dobrým pocitem na srdci.
"Sakuro?" vypadlo z překvapené nevlastní matky, která se po Sakuře hned vrhla a objala jí.
"Tolik sem se o tebe bála! Ani nevíš jak moc!" plakala, stále objímající růžovlásku.
"Omlouvám se, že sem utekla. Už to nikdy neudělám."
"To doufám, asi bych nepřežila, kdyby se ti něco stalo." Mluvila skrz vzlyky.
"Doufám, že mi odpustí i táta."
Paní Haruno zmírnila stisk, kterým jí objímala, zhluboka se nadechla, podívala se na ní uslzenýma očima. Do kterých se jí nalilo ještě víc slz a spustila.
"Sakuro, nevím jak to mám říct, ale tvůj táta……" odmlčela, protože skrz vzlyky nemohla ani mluvit. "měl nehodu a teď leží v nemocnici." Už nezadržela další nával slz a nechala jim volný průběh.
Sakura stála jako opařená. Jako kdyby se jí právě zbořil celý svět, svět do kterého patřila, svět který tak milovala. Nemohl tomu uvěřit, její jediný táta, její táta leží v nemocnici.
"Jak je to vážné?"
"Hodně, doktoři nevědí, jestli to přežije."
Vytřeštila oči, teprve teď si uvědomila co se děje, teprve teď pochopila jak moc je v sázce. Teprve teď si byla jistá jak moc jí na něm záleží, jak moc si přeje, aby tu s ní nadále zůstal. Nechtěla ani pomyslet na to, jaký by to bez něj bylo. Tolik mu ublížila a až teď jí to všechno došlo, došlo jí, jak moc mu ubližovala, jak moc se jí snažil chránit a ona ho vždy odbyla. Přes slzy ani neviděla, vlastně o to právě teď ani nestála. Chtěla jen jedno a to, říct mu pravdu o svých citech a omluvit se za všechno, co mu způsobila svým chováním.
"Jak……?"
"Chtěl se ti omluvit a tak nastoupil do auta, jenomže, na křižovatce ho srazilo auto vyjíždějící ze zatáčky."
Takže leží v nemocnici mojí vinou. Kdybych ho nerozzlobila natolik, že mě přinutil odejít z domova, nikdy by se to nestalo. Pořád si jen stěžuju jak mi každý ubližuje, ale přitom ten největší tyran, který každého trápí jsem JÁ. Jsem jen nepotřebný druh člověka. Druh, který je každýmu na obtíž. Kdyby nebylo mě, nikdy by se to nestalo.
"Jestli chceš, můžeš jet se mnou do nemocnice." Navrhla její nevlastní matka.
"To je jasný, musím mu toho dost říct." Usoudila a nastoupila do auta.
Během deseti možná dvaceti minut byly na nemocničním parkovišti. Vešli do budovy, kde je nasměrovali do pokoje číslo 473, na kterém ležel Sakuřin otec. Vešli dovnitř, ale z toho co viděli, se jim do už tak dost uslzených očí nahrnuly další slzy. Jejího otce, drželi ne živu jen přístroje. Kdyby jen jeden vypojili, jeho srdce by přestalo tlouct navždy.
"Dobrý den." Pozdravili sestru.
"Dobrý den, nechám vás tu chvíli o samotě.
"Zlato, jak se cítíš?" zajímalo jeho ženu.
"Dobře, když jsi tu se mnou. Ale bylo by mi ještě lépe, kdyby tu byla i Sakura." Zakašlal.
"Tati……" rozplakala se při pohledu na skoro mrtvého otce.
"Sakuro?" Usmál se.
"Zajdu za doktorem, zatím si popovídejte." Řekla paní Haruno a šla zjistit něco o manželově stavu.
"Sakuro já……"
"Ne. Tati nemluv. Vyčerpáváš se." Strachovala se o něj. Posadila se vedle jeho postele a navazovala oční kontakt.
"Na tom nezáleží, stejně umřu. Cítím to tady." Položil ruku na místo, kde měl srdce.
"Takhle nesmíš mluvit." Stále plakala.
"Neplač. Nechci, aby poslední vzpomínka na mě pro tebe byla bolestná." Setřel jí slzy z jejího krásného obličeje.
"Tati, omlouvám se ti. Vždycky sem myslela jen na sebe a neuvědomovala si, jaký mám štěstí, že si můj táta. I když to tak zřejmě nevypadalo, mám tě strašně moc ráda. Vždycky sem měla a vždycky mít budu. Jen chci abys to věděl." Pokusila se o úsměv.
"Já vím." Usmál se od srdce a pohladil svou jedinou dceru po tváři.
"Víš?" divila se.
"Vím. Já tě mám taky moc rád. A vždycky sem pro tebe chtěl to nejlepší. Chtěl sem tě chránit. Ale přitom sem tě jednoduše omezoval."
"Ne! To není pravda. Já vím, že si to myslel dobře." Brečela.
"Myslel, ale nedělal. Proto chci, aby sis žila po svým a nenechala si do toho od nikoho mluvit. Stůj si za svým cílem, ať to stojí, co to stojí." Pomalu zavíral oči.
"Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Tati, prosím neumírej mi, ne teď, máme co dohánět! Teď to nemůžeš vzdát, víš přece co si mi říkal, když sem byla malá holka. Vždycky když se mi něco nepovedlo, povzbudil si mě a řekl ať se nikdy nevzdávám, ať nikdy nepřestanu bojovat. Tak vstávej a bojuj! Nesmíš prohrát! Prohra je jen pro zbabělce pamatuješ? To jsou tvá slova!" křičela tak nahlas, že do pokoje vběhla sestra, která šla právě kolem. Hned co si všimla nehýbajícího se Pana Haruna, pokusila se ho oživit.
"Tati! Prosím!" klepala s ním. "Nenechávej mě tady! Slyšíš! Tati! Tohle mi nemůžeš udělat! Nezvládnu to tu bez tebe. Jsem jen malá puberťačka, sám si to říkal. Kdo mě bude chránit? Kdo se o mě postará když tu nebudeš? Nechci žít s vědomím, že si kvůli mně umřel! Notak! Stávej! Zbabělče! Jsi tak blízko cíle a ty tu šanci vyhrát zahodíš za hlavu a spokojíš se s prohrou? Ne to nejsi ty! To není ten silný sebevědomý chlap kterého znám!" křičela histericky.
Doktoři, kteří přišli pomoct sestře, zatím bezúspěšně oživující jejího otce, jí od něj museli násilím dostat. Nechtěla se ho za žádnou cenu pustit. Nechtěla ho tu nechat.Chtěla s ním být napořád.
"Nešahejte na mě!!! Vy hajzlové! Slibujete, jak každýmu zachráníte život, říkáte, jak jste výborní doktoři a když máte šanci se předvést, vyjde najevo, že neumíte vůbec nic!" křičela po nich, když jí vlekli do čekárny, kde čekala její matka.
"Tati! Neopouštěj mě!" Zakřičela těsně před tím, než jí přímo před nosem zabouchly dveře. Dveře, které rozhodly o osudu dvou lidí.
Ještě půl hodiny se ho pokoušeli oživit, ale úspěch se nedostavil. Sakura se úplně zhroutila. Probudila se až doma. Doma? Dá se tomu ještě říkat domov? Domov je tam kde máte rodinu, kde se cítíte dobře a kde vás to naplňuje láskou. Ale teď? Její rodina se rozpadla, láska vyprchala spolu s dobrým pocitem. Tak dá se to ještě považovat za domov?
"Saky………" vrhla se jí kolem krku Hinata, která se pro ní chtěla jen stavit, ale místo toho, byla součástí tragédie.
"Hin můj táta." Rozplakala se.
"Já vím……Šššš" houpala s ní ze strany na stranu a ani na okamžik jí nepustila. Chtěla jí být co nejblíž. A za to jí Sakura byla moc vděčná.

