Zábava byla v plném proudu a nikdo neměl ponětí o čase. Tak co, stejně nám zítra odpadá první hodina, což znamená, že máme až od devíti. Aspoň se pořádně vyspím, po dnešku to budu potřebovat.
"Saky, můžeš na chvilku?" oslovila mě Yuri. Opravdu si nemohla vybrat lepší chvíli, zrovna jsem se dost rozpovídala s tím Gaarou. Zjistila jsem, že pod tou maskou otravného středoškoláka se ukrývá celkem fajn kluk.
"Počkej, zrovna si s někým povídám." Ani jsem se na ní neotočila a znovu se pustila do řeči.
"Páni, je pořád stejně drzá."
V tenhle moment jsem naprosto ztuhla. Oči jsem měla vykulené jako sova a obličej rudý jak rajče a to všechno z důsledku vzteku.
"Co ty tady děláš?" otočila jsem se na mou starou známou.
"Jen jsem se přišla podívat na svou kamarádku." Ukázala na Yuri, která se na mě lstivě usmívala.
"Myslím, že je jediná, kdo o tvou návštěvu stojí, Karin." Ušklíbla jsem se.
"Možná, ale lepší někdo, než nikdo, jak je tomu v tvém případě. Navíc, aspoň si budu mít s kým popovídat o našem společném zájezdu na horách. O tobě a té aférce…"
"Nevím, o čem to mluvíš." Pokrčila jsem rameny, ale tušení jsem měla.
"Tak já ti to teda připomenu. Sasuke, bolí mě břicho, tady dole, mohl by ses mi na to podívat? Sasuke, proč si na mě takový? Sasuke, vím, že jsem jen ubohá běhna, ale já tě hrozně miluju." napodobovala mě, samozřejmě to trochu upravila, legračním hlasem, který měl zřejmě představovat ten můj.
Fakt skvělý Karin, bravo! Umíš si pro mé ztrapňování vybrat skvělou chvíli!
"Super Karin, právě jsi ukázala, jak nemožná jsi, můžu už jít?" mluvila jsem znuděně, ale svou větu jsem doprovodila potleskem, i když trochu skleslým.
"Počkat, to mě zajímá, co se tam dělo?" vložila se do toho Yuri.
"Nic. To tady Karin trochu přehání, nejspíš jí přepadla ta slabá chvilka pocitu někoho zesměšnit." Odpověděla jsem jí.
"Sakuro, nehledej v tom žádné podrazy, je to čistá pravda. Honem, do toho, pochlub se tady Yuri o tvém zkratu, neboli zhroucení."
Nedůvěřivě jsem se na ní podívala, věděla jsem, že je to mega svině, ale že taková?
"Ty ses zhroutila?" dělala překvapenou Yuri. Přímo se ke Karin hodila, bylo vidět, že jsou kamarádky.
"Ne."-"Jo" řekli jsme s Karin naráz.
"Ale nekecej! Byla jsem u toho." Ušklíbla se. "Zeptej se Sasukeho, ten u toho byl taky." Dodala provokativně.
"Zeptám, tohle mě docela zajímá." Usmála se na mě mile. Tenhle její (ne)milý výraz bych nejraději pořádně prošlápla svou botou na podpatku. "A když už jsme u toho Sasukeho, říkala jsem ti, jak úžasně líbá?" otočila se směrem ke Karin, ale samozřejmě si dávala dobrý pozor, abych to zaslechla i já.
Panebože, jak já jí nesnáším! Dělá kamarádku, ale zároveň mě přímo přepychově provokuje. Ta se jednou bude divit, až mi ujedou nervi a něco jí opravdu udělám.
"Říkala, ale klidně si to poslechnu znovu." Podívala se na mě.
Takže jsem musela protrpět dobrou půl hodinku plnou vyprávěním o tom nejúžasnějším klukovi na světě! Asi si říkáte, že to nemuselo být tak zlý, ale když vám popisuje do detailů, do opravdu podrobných detailů pohyb jeho jazyka udělá se vám špatně už jen proto, že si představíte jí.
Proč jsem tedy neodešla? No přemýšlela jsem o tom, dokonce jsem to chtěla udělat, ale pak jsem si uvědomila, že by to bylo dost ubohý.
"Sakuro, chodíš teď s někým?"
Ani nebudu říkat, jak moc jsem ztuhla, když to vyslovili.
Jestli teď s někým chodím? Vždyť já ani s nikým pořádně nechodila! Tak jaký teď?
To ne! Neudělám jim tu radost!
"No, ne tak úplně, ale je to na dobrý cestě." Pokrčila jsem rameny, jakoby to byla samozřejmost.
"Vážně?" vypadlo z Karin, která právě jedla jednohubky.
"Jo." Přikývla jsem.
"A kdo je ten…..ehm…šťastný?" zasmála se a do pusy strčila další sousto.
A co teď…hm? Jestli nic neřeknu do 5 sekund, prokouknou mě a budu za pořádnou trapku.
Rychle jsem se rozhlédla po sále a doufala že mi do oka padne nějaký frajer, ale na co jsem to myslela, když jsem řekla právě tohle jméno opravdu nevím.
"Itachi." Vydechla jsem.
Moment. Řekla jsem právě Itachi? No super, co teď budu dělat? Těžko za ním půjdu a dám mu pusu, když mě ani nezná.
"Cože?" vyjekli obě naráz.
Karin to jídlo nejspíš zaskočilo, protože se začala pořádně dusit. Kdyby jí Yuri nebouchla do zad, asi by se udusila. Nebyla by to žádná škoda.
"Co je na tom?"
"Nic, jen mě to ani nenapadlo." Vydala takovým slabým, překvapivě hodně slabým hláskem Karin.
"To je super, protože sem právě jde." Ukázala někam za mě Yuri. Pomalu jsem se tam otočila plná nadějí, že tam nebude. Jenomže k mému přímo neskutečnému štěstí na problémy tam byl a mířil si to přímo k nám.
Totálně jsem zbledla. Cítila jsem, jak se mi začínají potit ruce nervozitou a klepat kolena.
Raději jsem zakročila dřív, než sem stihl dojít a sama mu vyšla naproti. Tak nemohla jsem se nechat shodit, ne před těmi dvěmi.
"Ahoj." Vrhla jsem se mu kolem ramen a něžně ho políbila. V tu chvíli oběma mrchám, jak je nazývám, spadla čelist.
Itachiho reakce mě opravdu, opravdu dost překvapila.
Chytl mě za boky a přitiskl víc k sobě. Dokonce mi sám od sebe polibky oplácel. Sasuke měl pravdu, musí to být opravdu děvkař, když se začne líbat s holkou, kterou nikdy dřív neviděl.Ale v tomhle okamžiku jsem na to nemyslela, byla jsem ráda, že jsem z toho vyvázla bez úplného ztrapnění.
"My se známe?" usmál se.
"Zatím ne." Oplatila jsem úsměv, akorát trochu plaším způsobem.
"Ale to se dá napravit, nemyslíš?" pohladil mě po tváři. " Taková krásná holka, nemáš přítele?"
Nepřišla jsem náhodou o smysli? Řekl mi právě, že jsem krásná? Já a krásná? Ani ve snu! Není slepý?
"Nevím, jestli budeš překvapený nebo ne, ale nemám."
"Opravdu ne?"
"Ne." Zazubila jsem se.
"V tom případě, smím prosit?" nabídl mi ruku.
Nesměle jsem jí přijala a odkráčela s ním na podium.
Po celou dobu, co jsem s ním tancovala, jsem se mu dívala do očí, stejně jako on mě. Byly opravdu nádherné, skoro stejně tak jako ty Sasukeho. No, ještě aby ne, vždyť jsou to bratři.
Vůbec mi nepřišel tak hrozný, jak mi ho Sasuke popisoval, spíš naopak. Působil příjemně a sympaticky. Byl takový něžný, opatrný a hlavně milý.
Ale to se nedá říct o Sasukem, který za mnou po tom, co jsme s jeho bratrem dotancovali přišel.
"Co to má znamenat?" začínal s kázáním.
"Co jako?" nechápala jsem ho.
"To s mým bráchou."
"Nevím, co přesně máš na mysli."
"Viděl jsem, jak si na něj skočila a pak, jak ses k němu tiskla. Jen kvůli tomu, aby si zapůsobila na holky." Přímo syčel zlobou.
Ale co mu je po tom? Není snad to, s kým se bavím jen a jen moje soukromá věc?
"No a?"
"No a?" zopakoval. "Mrně, vždyť jsem ti svůj názor na něj řekl. Nepamatuješ si snad, jak jsem říkal, co všechno už udělal? Chceš snad skončit jako všechny ostatní holky, co si s ním něco začaly?" dodal.
"A co ti je po tom?! Nejdřív se ke mně chováš jako bys mě přímo nenáviděl, pak když se usmíříme a staneme přáteli, se dozvím, že už několik měsíců chodíš s nějakou blonďatou slepicí a po tom všem mi chceš dávat kázání? Proč se o to tak staráš? Je to jen moje věc! Měl bys raději jít za Yuri, ta ty tvoje prázdný kecy poslouchat bude! Ta bude poslouchat všechno, co jí řekneš!" nevím, kde se ve mně vzalo tolik zloby. Najednou jsem si přišla tak naštvaná, tak vzteklá a zlá, nevěděla jsem, co se mnou je. Proč na něj tak křičím?
"Víš co?" řekl po chvilce mlčení. "Máš pravdu. Proč já debil s tebou vůbec ztrácím čas? Proč se tolik starám o to, aby ti nikdo neublížil? A proč se s tebou vlastně ještě bavím, když jsem pro tebe celou dobu jen namyšlený spratek?! Vlastně, nevidím důvod, proč bych se tebou měl dál zaobírat" seřval mě.
Do očí se mi hrnuli slzy. Vím, že jsem to přehnala, ale tohle nemusel. Tohle totiž hodně bolelo.
"A nezapomeň brečet! Nejdřív říkáš, jak se ti nemám plést do života, hraješ na mě drsňačku, která všechno ví a zná, a nakonec začneš bulet! To opravdu nejde dohromady. Hele, je mi z tebe špatně." Probodl mě pohledem a odešel pryč.
Ještě jsem se stihla podívat do tvářích ostatních studentů, kteří stáli poblíž a všechno slyšely, pak jsem se sebrala a vyběhla ven ze školy.
Chvíli jsem jen tak seděla na zemi smáčené od letního deště a hleděla na měsíc, ale pak jsem se sebrala a odešla pryč.
Šla jsem temnou uličkou, obličej jsem měla černý od řasenky a vlasy s šatami nasáklé vodou. Vůbec jsem nevěděla o světě. Nebyla jsem ožralá, jen jsem byla naprosto vykolejená. Zahla jsem za roh a spatřila nějaké dva kluky. Z té dálky jsem je nepoznala a ani jsem to neměla v plánu. Raději jsem se otočila a rozešla se jiným směrem. Jenomže, to jsem nečekala, že půjdou za mnou. Dostala jsem pořádný strach. Nikdy jsem nebyla v tak úzké situaci, takže jsem nevěděla co mám dělat. Navíc jsem právě zjistila, že ta cesta tu končí. Není divu, že jsem začala zmatkovat. Ještě k tomu, ty kluci mě už dohnali a stáli přímo přede mnou.
"Kampak koťátko?" smál se jeden z nich.
Teď už byly blíž, takže jsem si je mohla pořádně prohlédnout. Oba byly dost vysocí a na hlavě měli kukly, abych jim neviděla do obličeje.
"Neumíš odpovídat?" ptal se ten druhý.
"Co chcete?" vypadlo ze mě.
Oba dva se rozesmáli. Vůbec jsem netušila, co jim na tom přišlo vtipného, ale nehodlala jsem tu zůstat, abych to zjistila. Rozeběhla jsem se a doufala, že mezi nimi proběhnu. Nebudu vám lhát, byla to dost naivní myšlenka.
Jeden z nich do mě strčil a já sjela po mokré zemi o kus dál.
"To je zbytečné." Ujišťovali mě.
"O co vám sakra jde?"
"Máme ti vyřídit vzkaz."
Do očí mi vjela zvědavost a obava.
"Jaký vzkaz?" Věděla jsem, že se mi ani trochu nebude líbit, ale moje zvědavost byla opravdu nenasytná.
Jeden z těch mužů ke mně přistoupil, podíval se na mě opovrhujícím způsobem a lstivě se ušklíbl.
Stále jsem seděla na zemi a tiskla se k rohu. Opravdu jsem se ho bála. Nevěděla jsem co udělá, nebyla jsem si jistá ničím. Ale pak už jsem cítila jeho ruku na mém krku, jak mě silou zvedá ze země. Trochu jsem zasípala, poněvadž to celkem bolelo. Pak se napřáhl a vrazil mi jednu pořádnou ránu do obličeje.
"Tenhle vzkaz." Rozesmál se.
Ta rána byla tak velká, že jsem znovu spadla na zem. Okamžitě jsem se chytla za to bolavé místo, respektive místo kolem tváře. V puse jsem cítila krev. Sáhla jsem si na ret, který byl víceméně roseklý napůl. Teklo mi z něj velké množství krve.
"Být na tvém místě, už se k němu nikdy nepřibližuju." Promluvil ten, co stál opodál.
"Ke komu?" zvedla jsem hlavu a pokusila se promluvit.
"Však ty víš. Hleď si svýho kluka a jiný nech být, jinak…"
Ani to nemusel doříct, aby mi došlo, co by se mi jinak stalo.
Po těchto slovech oba zdrhli.
Sakra, co jsem komu udělala? Proč se všechny špatný věci vždycky stanou mě? Není to fér. Život není fér.
Hlavu jsem měla sklopenou a prolévala další a další slzy. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Jen mi došlo, že je zřejmě někdo poslal, jinak by nemluvili o vzkazu. Ale kdo? O kom mluvili?
"Jsi v pohodě?" ozval se mužský hlas. "Viděl jsem, jak odsud utíkají nějací dva kluci, neudělali ti nic?"
Svůj zakrvácený obličej jsem zvedla tak, aby do něj viděl nově příchozí člověk, který se hned jak mě viděl zděsil.
"To si ty?" tvářil se dost vyděšeně. "Co se ti stalo?"
Neodpovídala jsem, jen jsem na něj blbě hleděla. Myslela jsem, že sem přišel jen proto, aby se při pohledu na mě zasmál.
"Pobavil ses už? Můžeš to jít říct kamarádům, aby se taky podívali na zoufalého člověka."
"Proč bych se tím měl bavit? Mě to nepřijde vtipný. Chci ti naopak pomoc." Podával mi ruku.
"Já od žádného Uchihy pomoc nepotřebuju!" zařvala jsem.
Svou ruku raději stáhnul pryč.
"Uvnitř si jí potřebovala, když si mě začala líbat."
On ví, že to bylo jen divadlo?
"Jak to víš?"
"Řekl mi to brácha, zaslechl rozhovor mezi tebou a Karin."
"Ten hajzl." Sykla jsem.
"Taky mi řekl, že se od tebe mám držet dál, ale v tomhle případě nejspíš udělám výjimku." Usmál se a pomohl mi na nohy.
"Odvezu tě do nemocnice." Rozhodl.
I přes mé připomínky a protesty, jsem nakonec vešla do ordinace (byla to pohotovost) a po menším vyšetření z ní vyšla se zašitým a zalepeným rtem.
Nevím, co bych dělala, kdyby tam Itachi nebyl. Asi bych tam zůstala do rána. Nedokázala bych se tak ukázat doma, zešíleli by.
Vůbec mi nepřišel takový, jak o něm mluvil Sasuke, dokonce mě i odvezl domů.
"Děkuju, nevím co bych dělala, kdyby ses tam neukázal." Odmlčela jsem se. "Ale co jsi tam dělal?" dodala jsem pak.
"Šel jsem si provětrat hlavu do hospody, ale po cestě jsem narazil na ty dva a dál už to znáš." Usmíval se.
"Do hospody? Trochu divný místo na provětrávání hlavy, nemyslíš?"
"Trochu divný způsob na seznámení." Ušklíbl se, najednou jsem v něm viděla Sasukeho a ten jeho úšklebek, který mě dokázal naplno rozechvět.
"Omlouvám se, ale byla jsem opravdu v nouzi."
"Však se nic nestalo." Položil mi ruku na rameno. "Jsem rád, že jsem tě potkal."
"Nápodobně." Sladce jsem se usmála.
"Raději už běž, jinak budou doma nadávat."
"Ještě jednou děkuju." Vlípla jsem mu menší pusu na tvář a vystoupila ven z auta.
Trochu znejistěl, ale pak otevřel okýnko.
"Hele, to že jsem ti pomohl, nemění nic na tom, že se ode mě budeš držet dál, jasný?" Teď už mluvil trochu tvrději než předtím. Trochu jsem se ho zalekla.
"Co tím myslíš?"
"Prostě se ode mě drž co nejdál." Zavřel okýnko a odjel.
Co to sakra mělo znamenat? Proč najednou tak obrátil? Udělala jsem něco špatně?
Raději jsem nad tím jen mávla rukou, páč mi byla celkem zima. Tak není se čemu divit, byla jsem promočená na kost.
Rychlostí blesku jsem přeběhla celkem velký dvůr a ještě rychleji odemkla dveře. Úplně jsem zapomněla se bát reakce svých rodičů a hlavně strýce Kakashiho.
Opatrně jsem otevřela dveře a mnohem opatrněji je zavřela. Doufala jsem, že už všichni spí, ale doufala jsem špatně. Z obýváku se ozýval zvuk zapnuté televize. Zrovna když jsem si zouvala boty, jsem se prozradila. Jak jsem si sundávala ty podpatky, trochu jsem sebou zakymácela a vrazila do skříně, která hned na to zaduněla.
"Do pr…" chtěla jsem si postěžovat, ale umlčel mě táta.
"To si ty Saky?" ozval se z obýváku můj otec.
"Sakra!" zanadávala jsem potichu. "Jo, to jsem já." řekla jsem už nahlas.
"Jaké to bylo?"
"Bylo to…" odmlčela jsem se. "..super." dodala jsem.
"To jsem rád."
"Tati, půjdu si lehnout, jsem strašně unavená."
"To se mi ani neukážeš? Předtím, když jsi odcházela, tak jsem byl v práci, takže jsem tě neviděl."
"Do hajzlu!" znovu jsem ztlumila svůj hlas. V krizových situacích, jako je tahle jsem vždycky bývala sprostá. "ale mě se chce opravdu hrozně spát, a navíc jsem se u Hinaty už převlékla do normálního oblečení." Musela jsem mu zalhat, nemohla jsem na něj vysypat, že jeho dceru napadl nějaký chlápek a teď má roseklý ret vejpůl.
"Škoda. Tak dobrou noc."
"Dobrou."
Vyběhla jsem schody nahoru, vrazila do pokoje a rovnou do koupelny k zrcadlu. Přistoupila jsem k němu blíž, abych si to zranění lépe prohlédla.
"Áááááá!!" zakřičela jsem.
"Co se děje Saky?" strachoval se otec, taky se není čemu divit. Vy byste neplašili, kdyby vaše dcera křičela jako o život?
"Nic, to byl jen pavouk." Uklidnila jsem ho menší lží.
"Panebože, co budu dělat? Takhle do školy nepůjdu ani omylem!" nadávala jsem a přitom si tu pořádně nateklou pusu do detailů prohlížela.
"Jsem jak alergik, který právě snědl buráky, na něž byl alergický." Pomyslela jsem si.
Mám pusu tak velkou, že kdybych se nadechla, vysaju všechen prach v domě.
Už jsem se na to nemohla dívat ani vteřinu. Rychle jsem se osprchovala, vyčistila si zuby a šla spát.
Ráno jsem se vzbudila plná energie a dobré nálady, kterou ihned zkazila vzpomínka na tu mega pusu.
Super rychlostí jsem vyskočila z postele a zavřela se v koupelně.
Prostoduše jsem si oddechla, když jsem místo mega rozpláclých rtů spatřila ty svoje, normálně tvarované.
Namazala jsem si je mastičkou, kterou mi dala ta doktorka a znovu zalepila.
Vzpomněla jsem si na Sasukeho a na ten zájezd. On mi taky ošetřoval rty. Už zase se mi při vzpomínce na něj chtělo plakat, ale neudělala jsem tak, slzy jsem hrdě potlačila.
Následovně jsem se plná elánu rozeběhla z taškou na zádech ze schodů rovnou do kuchyně. Rychle jsem si namazala chleba a nalila džus. Ani jsem si nesedla, jen jsem si jednou kousla a sousto zapila. Pak jsem se vyřítila ze dveří s hlasitým rozloučením, čímž jsem zbudila zbytek baráku.
Do školy jsem dorazila akorát včas, takže jsem nemusela pospíchat. V klidu jsem došla až ke své skřínce, ale hned co jsem jí otevřela a začala v ní hrabat, někdo vedle mě si nahlas odkašlal. Byl to takový ten zvuk, když chcete upoutat něčí pozornost.
Podívala jsem se tam a uviděla pořádně naštvaný obličej své kamarádky.
"Hin já…"
"Víš ty vůbec, jaký jsem o tebe měla strach?! Kam si zmizela?" došlo mi, že mluví o včerejšku. "nechávala jsem ti snad milion vzkazů a zpráv na mobil, málem jsem umřela strachy!" rozčilovala se tak nahlas, že nás slyšela téměř celá škola.
"Uklidni se, jsem naživu, ne?"
"Jo, ale víš ty vůbec…." Zasekla se a pozorně si prohlédla můj ret. "Panebože, co se ti to stalo?" až teď si všimla, že ho mám zalepený téměř nepřehlédnutelnou bílou sešívací náplastí, to aby mi to nemuseli dávat stehy.
"To nic není." Uklidnila jsem jí.
"Kde si k tomu přišla?"
Chvíli jsem přemýšlela, nevěděla jsem zda-li jí to říct nebo raději pomlčet. Nakonec jsem vybrala druhou možnost.
"Zakopla jsem a spadla ze schodů, ret jsem si překousla napůl." Pokrčila jsem rameny.
"Ty jsi nemehlo." Začala se smát. Mě z toho do smíchu sice nebylo, ale taky jsem se rozesmála.
"A teď vážně!" zvážněla.
Hlavu jsem sklopilo do takového úhlu, aby mi neviděla do obličeje. "Včera jsem se pohádala se Sasukem, protože jsem se spřátelila s jeho bráchou."
"Spřátelila? Zvedla jedno obočí.
"No, Karin vyzvídala.."
"Ona tam byla Karin?"
"Jo a nepřerušuj mě, jinak ti nic neřeknu." Napomenula jsem jí už se zvednutou hlavou a pokračovala. "Jak jsem řekla, vyzvídala, jestli mám kluka a tak, tak jsem jí řekla, že jo, páč jsem nechtěla být za chudinku. Jenomže mi nedošlo, že ho bude chtít ukázat, takže jsem prostě řekla první jméno, které mě napadlo."
"Itachi…" řekla za mě Hinata.
"Přesně tak…" přikývla jsem
"Ale to nevysvětluje tvé zranění."
"Už jsem ti říkala, že mě máš nechat domluvit."
"Už jsem zticha."
"Dobře teda, potom jsem se pohádala s tím Sasukem, protože se mu nelíbilo, že se motám kolem jeho bráchy, který je podle něj jen bezcitný děvkař. Tak jsem prostě utekla pryč. Cestou jsem narazila na nějaké dva chlápky a ty mi udělali tohle." Ukázala jsem jí na svou pusu.
"Proč?"
"Prý měli vyřídit vzkaz." Odpověděla jsem jí.
"Jaký vzkaz?"
"Že se mám od něj držet dál. Jenomže problém je, že nevím od koho."
Po celou dobu na mě vystrašeně hleděla. Jasně, to zranění nevypadalo zrovna nejlíp, ale ani ne tak hrozně, aby musela takhle civět.
"Je ti jasný, že tě přepadli?"
Já pouze přikývla.
"Kdo je poslal?"
"Nevím. Nikomu jsem nic neudělala, vždyť jediný kluk, s kterým se bavím je Gaara, Itachi a…" v tom mi to došlo.
"A?"
Ale to už jsem utíkala pryč, směrem ke své třídě.
"Kam letíš?"
"Za tou mrchou! Uvidíme se pak!"
"Fajn!" zaslechla jsem ještě, než jsem zahnula za roh.
Líbilo se?
Twl za tuhle otázku bych už mlátila xD xD Ale prostě potřebuju vědět, zda-li se líbí nebo nelíbí xD xD Tak komentujte prosím! xD


krása krása!