Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

Hate and Love-díl 12.

25. května 2010 v 19:17 | Saskiee |  Hate and Love
Doběhla jsem až k naší třídě, vletěla jsem přímo dovnitř, ale nikde nebyla. Vzala jsem to tedy na dámské toalety, kde po ní taky nebylo ani stopy. Zkusila jsem to ve třetím patře, kam chodila za Sasukem a přesně tam jsem jí taky našla.
"Yuri!" zařvala jsem, když jsem spatřila blonďatou hlavu objímající se, se Sasukem, který se ne mě stejně jako ona podíval.
"Co chceš, Sakuro?" promluvila dost lhostejně.
"Co si o sobě sakra myslíš?! Dělá ti dobře ubližovat jiným?!" stále přibližující se k ní jsem na ní křičela. Koukala na mě téměř celá chodba, což mě sice trochu znervózňovalo, ale na odvážnosti mi to neubralo.
"O čem to mluvíš?"
"Ty víš!" zastavila jsem se těsně před ní.
"Nevím!" pak jí pohled spadl na bílou náplast na mé puse a lstivě se usmála. "Copak se ti stalo?" smála se.
"Co se mi stalo?" opakovala jsem. "Ty se mě ještě ptáš co se mi stalo?!"
"A jak jinak se to asi dozvím."
"No, možná by ses mohla zeptat svých dvou kamarádů." Naznačila jsem na ty dva kluky, kteří to mají na svědomí.
Chudák Sasuke, netušíc o co jde nás s nechápavostí sledoval, ale ani jedna z nás na něj nebrala ohledy.
"Jo tohle." Pochopila. "Vyřídili ti vzkaz?"
"To si piš, že jo!" zuřila jsem. "Co tě to vůbec napadlo? Jsi normální blonďatá kráva!"
"To stačí Sakuro." Napomenul mě do teď jen přihlížející Sasuke.
Nechápavě jsem se na něj podívala. "Tak ty jsi na její straně? Vůbec nevíš, o co jde! Nechápu, jak můžeš chodit s někým, jako je ona!" ukázala jsem na ní svou rozklepanou rukou.
"Prosimtě, Sasukeho tohle vůbec nezajímá, to je jen mezi námi." Odpálkovala mě.
"Co mě nezajímá?" vložil se do toho.
"To, že tvoje přítelkyně je všehoschopná, sobecká svině!" zakřičela jsem a utíkala pryč.
"Sakuro, počkej, kam běžíš?" volal za mnou.
"Za tvým bráchou, ten je aspoň na mé straně, protože na rozdíl od tebe ví, co je ona zač!" otočila jsem se v běhu.
Doběhla jsem až do čtvrtého patra, kde byli všichni čtvrťáci a zamířila přímo k jeho třídě.
Běžela jsem tak rychle, že jsem nekoukala na cestu a do někoho vrazila. K mému překvapivě opravdovému štěstí to byl právě Itachi.
"Au, co to sakra…" chytil se za hlavu.
"Promiň, já…nedávala jsem pozor."
"Co tu chceš?" zamračil se.
"Jdu za tebou."
"Udělal jsem včera snad něco, kvůli čemu si usoudila, že to chci?" mluvil zase tím hrubím hlasem.
"Ne, já je…"
"Tak zase běž." Otočil se a odcházel.
"Počkej!" chytla jsem ho za ruku. "Co je s tebou?"
"Nic, pokud vím, mám se od tebe držet dál." Odsekl.
"Tak proto se tak chováš? Nechceš, abych se s tebou sblížila, nemám pravdu?"
"Víš, mému malému bratříčkovi na tobě zřejmě dost záleží, protože jsi první holka, kterou takhle ochraňuje."
"Hm..ale on mi nemá co kecat do života!" rozzuřila jsem se a sejně jako od Yuri a Sasukeho utekla pryč. Byl to dost ubohý čin, ale co se dá dělat, u něj zřejmě pochopení nakonec nenajdu.
Je vůbec na téhle škole normálního člověka? Teda kromě Hinaty, ta je má jediná spřízněná duše. Koukám, že mě tady zrovna nejkrásnější období mého života nečeká. Přijde mi, jakoby se proti mně všichni spikli nebo aspoň část lidí z této školy.
A navíc ta Yuri!!! Myslí si, že když je superhvězda téhle školy, může si s každým manipulovat?
A navíc, ta její namyšlenost a bezohlednost! Jaký normální člověk si najme dva siláky a nechá jimi vystrašit drobnou bezmocnou holku? Ani nechci pomyslet na to, co by mi mohli udělat!
Ale ze všeho mi je nejvíc líto to, že takového bezvadného kluka jako je Sasuke, dostala právě ona! Počkat! Řekla jsem právě bezvadného?! Vždyť je to sobec! Nejspíš z toho všeho blouzním, měla bych se trochu uklidnit.
Měla jsem v plánu se uklidnit právě na toaletách, ale to by nesmělo zvonit na hodinu. Vysokou rychlostí jsem zaběhla do třídy a ještě rychleji si sedla na své místo. Měla jsem fakt kliku, pár vteřin po mě do třídy vstoupila Tsunade, kterou jsme měli na zpěv a začala hodinu.

Už zbývalo jen pět minut do zazvonění, znuděně jsem koukala z okna a to co Tsunade říkala, pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Normálně jsem se při hodině zpěvu zapojovala, ale dneska ne, dnes jsem byla naprosto mimo. Myšlenky mi běhali různými směry, jen ne k této hodině. Většinou totiž zabloudily k němu.
Dnes už to byl týden, co mě přepadli a co jsem s ním nepromluvila. Pokaždé, když šel kolem mě, pozdravil mě, ale já dělala, že tu není. A proč? Nejspíš kvůli jeho chování. Poslední dobou byl takový nesvůj, nikoho nevnímal, dokonce ani Yuri, která z toho jako obvykle obviňovala jen a jen mě. Tak co bych od ní jiného měla čekat.
"Crrrr." Rozezněl se ten sladký, medový zvuk. No, ve skutečnosti nebyl moc medový a ani sladký. Spíš to znělo jak, když někdo tyčí mlátí do železa. Ale dneska to znělo příjemně, možná proto, že bych se jinak unudila k smrti.
Zaklapla jsem knížku z nápise: "Dějiny zpěvu", naskládala věci do školní tašky a se sklopenou hlavou se vydala ven ze třídy. Šla jsem po dlouhé chodbě, když v tom mě někdo plácl po zadku. Už z reflexu jsem se otočila a i když jsem věděla, že to bude jen úchylný Gaara, jednu jsem mu vlepila.
"Můj zadek není veřejný majetek!" sjela jsem ho a pak se rozešla dál. Během okamžiku mě dohnal.
"Promiň, ale ty ho máš tak pěkně tvarovaný a pevný, že se prostě nedá odolat." Usmál se nevinně.
Trochu mě to rozesmálo. "Vypadáš celkem vtipně, když se takhle tváříš." Upozornila jsem ho.
"Máš ráda vtipný kluky?" ušklíbl se a pomalu se přibližoval. Hned na to se mě pokusil políbit.
"Zas tak moc ne." Zarazila jsem ho svou rukou, kterou jsem ho chytla a následovně i odstrčila.
"Škoda." Zazubil se. "A co takhle…"
"Ne." Věděla jsem, že mě bude chtít pozvat do kina nebo na pivo, takže jsem automaticky volila zápornou odpověď.
"Proč si se mnou nechceš vyjít?"
"Nejsi můj typ." Trochu chabá výmluva, já vím, jenomže co jiného mu říct?
"Se mnou je sranda." Usmál se.
"Řekla jsem ne!"
"Notáák, nebuď nudná." Přemlouval mě, zřejmě mu to ještě nedošlo.
"Ty si buď hluchej nebo úplně blbej!" zvýšila jsem hlas a prudce se zastavila. On mě napodobil a zklamaně na mě hleděl. "Z takovým vypatlaným exotem nikam nepůjdu!" vykřikla jsem a přitom doufala, že mu to už konečně dojde.
K mému překvapení opravdu došlo, akorát ne tak, jak jsem chtěla.
"Promiň, že žiju!" zřejmě se naštval, páč volil celkem přísný hlas. "Myslel jsem, že jsi jiná, ale jsi úplně stejná jako Yuri!"Tím mě totálně dostal. " Nafoukaná slepice!"dodal ještě pře tím, než se připojil k partě kamarádů u které jak jinak nechyběl ani Sasuke, jenž vypadal dost přešle. Zřejmě ho ta špatná nálada ještě nepřešla.
Naštěstí tohle byla poslední hodina, takže teď už se šlo domů, kam se mi vůbec nechtělo, takže jsem se rozhodla zajít do kavárny, kde na mě měl čekat Naruto s Hinatou. Jenomže tam máme sraz až ve 4, což znamená, že mám dvě hodiny volno. Rozhodla jsem se, že se trochu projdu parkem, podívám se do obchodu se součástkami na mou motorku, a pak vyrazím na místo srazu. To jsem, ale nevěděla, že potkám jeho.
Stála jsem právě na opačné straně přechodu pro chodce a čekala, až přejedou všechna auta a rozsvítí se zelená barva na semaforu, a já budu moct jít. Ale, když jsem pohlédla na druhou stranu, spatřila jsem ho. Stál tam s tou partou kamarádů a propaloval mě pohledem., pořádně pronikavým pohledem.
Vůbec jsem si to neuvědomovala, ale koukala jsem přímo na něj, koneckonců stejně jako on. Zřejmě na mě mluvil, páč se mi díval do očí a otevíral pusu, jenomže já ho nevnímala, jen jsem na něj blbě hleděla. Musel si myslet, že jsem totální slepice, která je nejen vzteklá, ale i úplně vypatlaná.
Rozsvítila se zelená. Celá skupinka lidí, spolu s ním a jeho přáteli, mezi kterýma k mému udivení nebyla Yuri, se vydala naproti mně.
O tom, že se rozsvítil semafor, ohlašující pochod, jsem neměla ani ponětí, neustále jsem na něj koukala, nemohla jsem z něj spustit oči.
Pak jsem zaslechla jen: "Hele chlapi, já vás za chvíli dohoním jo?" ohlašoval tím, že si se mnou chce promluvit, teda alespoň podle mě.
"Jak jako, vole? Snad jsme se domluvili, že zajdeme na jedno, ne?" promluvil jeden z jeho kamarádů.
On namísto toho, aby se na něj otočil, pořád udržoval náš oční kontakt.
"Potřebuju si s někým promluvit, u toho být nemusíte." Ušklíbl se na svou skupinka, která si to zřejmě vyložila trošku jinak.
"Jo takhle." Usmál se zas ten jeden kluk. "Měl si říct, že tu máš buchtu. Kluci jdeme." Rozhodl a s perverzím úsměvem na rtech odcházel.
Do teď mě sledující Sasuke se na něj otočil a kývnul na souhlas, ale pak se znovu věnoval mě.

"Sice nevím, proč se, se mnou nebavíš, ale mohla bys mě aspoň vnímat, když se ti snažím omluvit, i když vůbec nevím za co." Už jsem ho začala vnímat, takže jsem uslyšela jeho božský hlas.
"Nemusíš se obtěžovat." Jo, uznávám, byla jsem na něj trochu hnusnější, než si zasloužil, ale neměl na mě řvát a pak se ještě zastávat té husy.
"Notak, už přeháníš. Vždyť se nic nestalo. Lidi se mezi sebou hádají pořád, ale odpouštějí si."
"Ty nemáš právo se mnou mluvit."
"A můžeš mi říct proč? Co jsem udělal tak hrozného?"
"Jsi sobec!"
"Trochu mi křivdíš, nemyslíš? Jen kvůli tomu, že jsme se pohádali, se nemusíme hádat nadosmrti."
"Máš pravdu, bude lepší, když se spolu nebudeme bavit vůbec." Rozhodla jsem. "Stejnak….už nemám sílu to snášet."
Nejspíš mě vůbec, ale vůbec nechápal, protože na mě koukal podivným způsobem, který nemohu popsat.
"Nemůžeš snášet co?" vypadlo z něj nakonec.
"Tebe a tu tvojí nafoukanou krávu!" byla jsem tak rozzuřená jen při vzpomínce na ní, že jsem ho vzteky málem poprskala.
Jeho černé a tenké obočí se nezvratnou rychlostí vyšvihlo nahoru. "Abych tomu dobře rozuměl, nebavíš se, se mnou kvůli ní?" promluvil pak.
"Ne, nemůžu se s tebou bavit, kvůli ní." Opravila jsem ho, při vzpomínce na incident s těma dvěma kluky co mi daly co proto.
"Tomu nerozumím." Pokrčil rameny. Ne, takovým tím lhostejným způsobem, nýbrž nepochopitelným.
"Ani nemusíš." Ujistila jsem ho i když jsem si přála mu to všechno vysvětlit.
"Pak nevím, co si mám myslet, proč jsi na mě naštvaná?"
Do tohoto okamžiku vztyčenou hlavu jsem sklopila tak, že jsem místo jeho obličeje pozorovala naše boty. Nebylo to tím, že by se mi nějak zvlášť líbili, ale studem, který jsem pociťovala.
"Protože…"
"Proč? Ublížil jsem ti něčím? Nebo ti něco nakukal můj brácha?"
Na jeho otázku jsem zareagovala, řekněme přehnaně rychleji, než normálně.
"Ne! Tvůj brácha mi nic neříkal, vlastně ani nechtěl." Znovu jsem se na něj podívala a spatřila jeho udivující nepochopitelně tajemný pohled.
"Tak, co se stalo?"
"Nic. Prostě už to není jako dřív, už jen kvůli tomu, že máš tu Yuri." To její jméno jsem vyslovila s odporem, čehož si určitě musel všimnout.
"Takže jenom proto, že s někým chodím, se spolu nemůžeme bavit?"
"Ne, nemůžeme se spolu bavit, protože chodíš s ní, ne s jen tak někým."
"Děláš, jako by tě to nějak omezovalo, myslím v našem přátelství."
"V tom to je! Ona mě omezuje!" vykřikla jsem, už jsem to v sobě prostě nemohla dusit.
Nejen, že jsem vypadala jako hysterka, ale dokonce mi začaly téct i slzy.
"Sakuro…"chtěl mě obejmout.
"Nešahej na mě!" udělala jsem krok dozadu.
"Co blbneš?" nechápal mé chování. Ani já jsem ho nechápala, zničehožnic takhle obrátit není můj styl.
"Prosím…"Právě teď zněl můj hlas jak splašený školní zvonek. "Nedotýkej se mě."
"Proč? Nejsem žádný násilník, neublížím ti." Ujišťoval mě.
"Jenomže, tím bys mi právě ublížil. Ubližuješ mi pořád, už od chvíle, co jsem tě potkala." Mluvila jsem rozklepaně a skoro při každém slově se můj hlas nepříjemně lámal.
Jeho pohled se změnil. Teď na mě mířil oči úplně jiné než, které jsem doposud znala. Nyní byly soucitné namísto bezcitných a temných.
"Od toho zájezdu neděláš nic jiného."
"Nikdy bych ti naschvál neublížil. Už jen proto, že jsi pro mě důležitá. Nikdy jsem nepoznal osobu, která umí naslouchat a přitom na sebe nenechá řvát, osobu s kterou je sranda. Jsi pravá kamarádka."
"Ježiši.." chytla jsem se za hlavu, která mi právě div nepukla.
"Co jsem řekl?" nechápal. Divím se, že ještě neztratil trpělivost, páč já bych se na jeho místě už zabila.
"Nic. Právě, že nic."
"To nechápu."
"Víš, problém je v tom, že já o tvé přátelství nestojím. Nestojím o to, být naslouchavý člověk a dokonce mi je i jedno, jestli se mnou je sranda nebo není." Řvala jsem jak malé dítě. Za každým slovem jsem se musela znovu nadechnout, jinak bych se vzlyky nejspíš udusila.
"Když nechceš, abychom byly přáteli, proč tu teď stojíš a ztrácíš se mnou čas?! Když jsi tak důležitá, nemáš zapotřebí bavit se, se mnou!" sjel mě.
Po tvářích se mi slzy přímo valily a já nemohla nic dělat. Připadala jsem si jako malá bezmocná holčička. A nejhorší na tom všem bylo, že to vůbec nepochopil, neměl ani ponětí o citech, které k němu chovám a přesto na mě křičí.
"Nekřič…prosím." Zafňukala jsem a znovu se podívala na zem.
"Tak mi sakra řekni, proč jsi se, se mnou vůbec bavila?! Proč si se mnou ztrácela čas? Proč jsi mě držela v domnění, že jsme opravdovými přáteli?!"
"Ale já si to nevymýšlela." Ani jsem pořádně nemluvila, spíš se to dalo považovat za takové mumlání.
"Vždyť si mi před chvíli řekla, že o to všechno nestojíš. Koukám, že sama nevíš co chceš! Měla by sis to ujasnit!"
"Já v tom mám jasno. Vím, co chci, ale taky vím, že to nikdy nebudu mít." Naznačovala jsem na lásku, kterou k němu chovám už se znovu vztyčenou hlavou.
"A co teda chceš? To by mě teda zajímalo!" Byl tak rozzuřený, plný vzteku. Na chvíli jsem i zaváhala, zda-li mu to říct, ale nakonec jsem tu myšlenku zahnala.

"Tebe." Vydechla jsem. "Už od prvního okamžiku."
Asi jsem ho dost zaskočila, páč se zatvářil dost zaraženě.
"Je to až k smíchu. Já tě miluju a ty…" nadechla jsem se kvůli nedostatku kyslíku. "Ty máš jinou. A ne jen tak nějakou. Ona je nejoblíbenější a nejhezčí na škole." Oči jsem pomalu zavřela, bála jsem se je otevřít, bála jsem se toho, co uvidím, až je otevřu.
Ale po chvíli jsem tak stejně učinila. Podívala jsem na Sasukeho, který se vůbec nehýbal. S vytřeštěnýma očima po mě přejížděl a nezmohl se ani na slovo.
"Kolikrát jsem prosila, kolikrát jsem si přála, abys ses na mě díval jinak než na kamarádku, abys mě vnímal jinak, než tu malou nudnou obyčejnou holku."
"Nevěděl jsem.."
"Odpusť." Přerušila jsem ho. "Odpusť mi to." Zaprosila jsem a hned na to zbaběle utekla.
Ještě jsem zaslechla jak mě volá, ale nebrala jsem na to ohledy.

Vím, že to byl dosti zbabělý čin, ale já už neměla sílu tam dál zůstávat, nemohla jsem tam zůstat stát a po tom všem, co jsem mu řekla, se mu dívat d očí. Myslím, že po dnešku se mu do nich nepodívám hodně dlouho.
Ten rozhovor s ním mě vynervoval natolik, že jsem ani do té kavárny nedorazila.
A moje výmluva? Bylo mi blbě. No, vlastně je to i tak trochu pravda, páč se po dnešku opravdu necítím zrovna nejlíp.

Tak a teď chci vidět komentíky s vašimi názory .

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 Redi Redi | 25. května 2010 v 19:17 | Reagovat

Prosím, prosím smutně koukám hlásni pro mně tady http://www.skoly.cz/fotosoutez/110000333007000033/uzivatel?uid=1316 pro 1 fotku. Budu za tvůj hlásek moc vděčná!!! Hodně to pro mně znamená! Děkuju :)

2 Ufon Ufon | E-mail | Web | 4. června 2010 v 19:00 | Reagovat

jak jinak než upoutavě užasné!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama