Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

Hate and Love-díl 4.

18. května 2010 v 18:44 | Saskiee |  Hate and Love
Neděle ráno. Tohle ráno začínalo stejně jako ta předchozí, až na jednu drobnost. Vstala jsem z postele, poslouchala Karinin křik, šla si vyčistit zuby, tentokrát se i oblékla do normálního oblečení, ne jako předchozí den, kdy jsem na snídani musela v pyžamu, a pohlédla do zrcadla. Upřímně jsem sem lekla. Jak už jsem říkala, dnes tu byla jedna drobnost. Ale ta drobnost byla celkem zřetelná. Můj odraz v zrcadle byl tak trochu jiný, takový zelenější. Můj obličej byl zbarvený do zelené barvy, oči červené a ospalé. Pod nimi se rýsovaly pytle, kterých by si všimnul i slepý. Cítila jsem se zle. Bylo mi pěkně špatně. Myslím, že včerejší kombinace rumu s colou, jahod se šlehačkou, chlebíčků, jednohubek a dortíků, které přinesl Jiraya, nebyl až tak dobrý nápad. Vůbec jsem neměla chuť vycházet z pokoje a už vůbec jíst.
"Snídaně!" ozvalo se jako naschvál.
No super, myslím, že až to jídlo uvidím, pořádně jim to tam vymaluju, obsahem svého žaludku.
Raději jsem tu představu zahnala a šla dolů. Musela jsem se rozesmát, když jsem v jídelně spatřila Temari, která vypadala úplně stejně jako já. Sedla jsem si ke stolu, podívala se na to jídlo a myslela, že hodím šavli. A když mi číšník přinesl míchaná vajíčka, nepříjemný pocit v žaludku se ještě zvětšil. Jen tak jsem seděla a koukala, jak se ostatní cpou, teda kromě Temari, která se stejně jako já raději spokojila s pohledem na to všechno. Měla jsem dost velkou žízeň, tak jsem popadla hrníček, s domněním, že je plný hořkého čaje a napila se. To byla osudová chyba. Nějaký vtipálek, budu dělat, že nevím kdo, samozřejmě, že Sasuke, si ze mě musí zrovna teď udělat srandu a nasypat tam sůl. A moje reakce? Doslova jsem tu směs hnusu vyprskla Temari do obličeje. Celá jídelna se začala smát. Ale nám dvěma do smíchu moc nebylo. Obě jsme se tryskovou rychlostí zvedly a vystartovaly na záchod, kde jsme hodily pořádnou šavli.
"Saky, to jídlo a ten alkohol dohromady nebyl moc dobrý nápad." Řekla Temari, mezitím, co si oplachovala obličej.
"To teda nebyl. Ale kdo mohl tušit, že Jiraya přinese tolik dobrot." Napodobila jsem jí.
"Myslím, že z nás budou mít legraci ještě aspoň týden."
"To určitě. Počítej aspoň čtrnáct dní." Opřela jsem se o umyvadlo a pohlédla na svůj odraz v zrcadle.
"Ach jo." Zoufala si Temari.
"Co je?" zajímalo mě, proč tak vzdychá.
"Takhle u Shikamara nemám šanci." Povzdychla si znovu a zasněně se podívala do zrcadla.
"U Shikamara? Já myslela, že se ti líbí Sasuke." Pohlédla jsem na ní.
"Jo, líbí, ale nemám u něj šanci."
"Proč? Jsi krásná, chytrá a hlavně si nenecháš nic líbit. Vlastně jsem si uvědomila, že máme podobnou povahu." Usmála jsem se.
"V tom to právě vězí. Máme jí jen podobnou." Oplatila mi pohled.
"Počkej, jak to myslíš?"
"To ty jsi originál. Já jsem jen věc ti podobná."
"No a? Tady o mě ale nejde."
"A v tom se právě mýlíš." Dobrácky se usmála.
"Co? Co s tím mám společného?"
"Sakuro, neříkej mi, že sis ničeho nevšimla?"
"Nevím, o čem to mluvíš."
"Tak hele, řekni mi, koho Sasuke nejvíc prudí?"
"Mě, ale co to…"
"Nepřerušuj mě." Skočila mi do řeči.
"Na koho má vždycky připomínky? S kým pořád soutěží? Koho si na diskotéce k sobě tiskl jako nějakou cenou věc? Komu do čaje nasypal sůl?"
"Ježiš Temari, vážně už nebudeme pít."
"Sama dobře víš, že to pitím není. Mám pravdu, uznej to."
"Pravdu v čem?"
"V tom, že Sasukeho přitahuješ."
"Prosimtě, nemel blbosti, nesnáší mě a já nesnáším jeho. Nehodlám to měnit."
"Ale nedělej, že po něm taky nekoukáš."
"Ne! To teda nekoukám! Nevím, jak tě taková blbost mohla vůbec napadnout." Otočila jsem se a odešla pryč.
Já a takovej rozmazlenej fracek? NIKDY! Za žádných okolností bych nikdy nemohla nic mít s takovým idiotem!
"Tss….Jako, kdybych
se k něčemu takovýmu snížila! Nikdy! Nikdy! Nikdy!" nadávala jsem. Ale asi jsem měla dávat větší pozor na cestu. "Au!" chytla jsem se za už tak dost bolavou hlavu, protože jsem narazila do něčí hrudi.
A pak že nemám smůlu. Tohle je teda co?
"Promiň za ten čaj, nevěděl jsem, že ti je blbě." Ozval se jeho hluboký, ale i tak příjemný hlas. No, příjemný byl, ale jak v jaké situaci. Zrovna teď jsem ho slyšet nepotřebovala.
"To máš pravdu, nemohl si to vědět, protože nikdy nemyslíš." Odsekla jsem.
"Nebuď na mě tak hnusná." Zamračil se. "Byl to jen vtip."
"Nic jiného si nezasloužíš! Si myslíš, že jsi nejdůležitější, ale nejsi! Promiň, že mi bylo blbě a tvůj vtípek zrovna nebyl na místě!"
"Ježiš, tak sory. Myslel jsem, že si pro každou srandu, ale jak vidím, jsi pěkně nudná. Takhle si kluka nikdy nenajdeš."
"Co máš sakra s těma klukama? Jsi teplej?"
"Co to sakra kecáš? Nejsem teplej."
"Tak proč do toho pořád pleteš kluky?"
"Jen naznačuji, že jsi pěkně nezkušená." Věnoval mi ten pro mě tak "milovaný" úšklebek.
"Jak bys něco takovýho mohl vědět?" začala jsem zuřit nad jeho přístupem.
"Podívej se na sebe, jsi jasný případ nedobytný panny."
"A podle čeho soudíš?"
"Tak schválně, kolik si měla kluků?" založil si ruce na prsa.
"Do toho ti nic není."
"Nebuď trapná. Dělej, řikej." Naléhal.
"Pět."
"A s kolika z nich si spala?"
"Na takovýhle rozhovory nemám čas a ani náladu." Chtěla jsem ho obejít, ale chytil mě za paže.
"Tak vidíš. Už víš, proč jsem to uhodl." Podíval se mi do očí vítězným pohledem.
"Hele, mysli si co chceš."
"Já si to nemyslím, já to vím." Ušklíbl se. "Já osobně proti nezkušeným nic nemám, ale do postele bych takový nemehlo nikdy nechtěl."
"Si nechutnej." Opovrhovala jsem jím.
"Proč?" divil se.
"To někdo jako ty, někdo kdo má milion holek, nemůže pochopit." Vytrhla jsem se mu a odešla.
"Počkej, mám…" volal za mnou, ale nedořekl to.
"Nech mě nepokoji!" přerušila jsem ho
Šla jsem rovnou do pokoje. Ten hajzl mě zase tak vyprudil. On to snad dělá naschvál. Dělá mu asi dobře, když jsem na pokraji vybuchnutí. Nejspíš je rád, když jsem naštvaná nebo totálně rozzuřená. Těší ho ten pohled? Baví ho mě provokovat?
"Saky! Počkej na mě!" slyšela jsem za sebou Hinatin hlas, který se rychle přibližoval. Otočila jsem se za ní, ale akorát mě dohnala.
"Co je Hin?" smála jsem se
"Jen jsem ti šla říct, že dnes dopoledne nejdeme na svah." Mluvila celkem udýchaně.
"A co budeme dělat?"
"Nevím, ale dopoledne máme volno." Jásala.
"Uklidni se Hin." Snažila jsem se jí zkrotit.
"Pak přijď k nám na pokoj, bude sranda."
"To si piš, že přijdu." Usmála jsem se a pokračovala dál do svého pokoje. Ale nejdřív jsem si musela dojít pro věci, které jsem nechala v jídelně, přesněji mobil. Udělalo se mi tak zle, že jsem ho tam předtím zapomněla. Jenomže, když jsem přišla ke stolu, už tam nic nebylo. Šla jsem tedy za Jirayou, s předpokladem, že si ho vzal k sobě. Slušně jsem zaklepala na dveře a po vyzvání vstoupila.
"Co potřebuješ, Sakuro?" usmál se Jiraya.
"Já jen, v jídelně jsem si zapomněla mobil, ale když jsem tam přišla, už tam nebyl. Napadlo mě, jestli sis ho nevzal k sobě."
"Ne, o tom nic nevím. Bohužel. Zkus se poptat po pokojích. A toho, že to někdo ukradl se bát nemusíš, tady se nekrade."
"To mě ani nenapadlo. Zeptám se ostatních. Děkuju."
"Nemáš zač."
Zavřela jsem dveře a obíhala pokoje. Byla jsem snad všude, ale nikdo o mých věcech nic nevěděl. Jako poslední možnost byla Karin a Ino nebo Sasuke. Nejdřív jsem raději zašla k nám na pokoj. Skoro jsem rozrazila dveře a s pohledem upřeným k zemi, jsem šla ke své posteli.
"Nechybí ti něco?" zaslechla jsem až moc známý hlas. Zvedla jsem hlavu a uviděla Sasukeho, jak leží na mé posteli s přiblblým úsměvem na tváři.
"No ty rozhodně ne." Odfrkla jsem.
"A mobil?" hrál si se mnou.
"Jestli si ho našel, tak mi ho dej, čekám důležitý hovor." Zamračila jsem se.
"Od koho?" provokoval mě a celkem se mu dařilo.
"Do toho ti nic není?"
"Tak se hned neurážej ne?" smál se.
Ale právě v tom okamžiku začal zvonit. Sasuke se podíval na obrazovku a vypadal celkem zmateně.
"Můžeš mi ho dát? Musím vyřídit hovor."
"Co za zato?" stoupnul si, protože jsem se po něm sápala (po tom mobilu). Jakmile tak učinil, byla jsem o hlavu menší. Ještě, když telefon zvedl do výšky, musela jsem vyskočit, abych ho získala zpátky, ale stejně se mi to nepovedlo.
"Sasuke, ten hovor je opravdu důležitý."
"Tak v tom případě," stiskl zelené tlačítko, čímž hovor přijal a mobil si dal k uchu. "Halo?"
"Dej mi to sakra!" snažila jsem se mu ho vytrhnout z ruky, ale bezúspěšně.
"Jo, je tu Sakura. Ne nemá čas. Proč? No, řekněme, že jsme právě v intimní chvilce, takže nemůže k telefonu." Začal mu popisovat, co se mnou právě dělá. I když to nebyla pravda, popis byl dokonalý. "Jo vyřídím jí to. Čau."
"Ty idiote!"
"Máš mu pak zavolat." Usmál se. "Přítel?" ukázal mi se smíchem jméno volajícího.
"Do toho ti nic není!"
"Nevěděl jsem, že Naruta přitahují takovýhle…" prohlídl si mě odshora dolů a hledal slovo, kterým by mě nazval. "…holky."
"Taky že ne!"
"Tak proč tak vyvádíš?"
"Protože si mému nejlepšímu kamarádovi vykládal lži a popisoval náš sex, který nikdy nebyl!" zuřila jsem.
"A chtěla bys?"
"Co jako?"
"Sex." Ušklíbl se. "Se mnou."
"Co to…?!" byla jsem rudá vzteky. "Co si to sakra dovoluješ?!"
"Co? Jen jsem se zeptal." Pokrčil rameny.
"Ty nejsi normální." Zakroutila jsem hlavou.
On se jen široce usmál, lehl si na postel a pozoroval mě. Jeho pohled mě dost znervózňoval. Chodila jsem po místnosti sem a tam. On mě pobaveně sledoval. Na tváři mu hřál ten parchantský úsměv.
"Co je?" promluvila jsem na něj.
"Proč jsi tak nervózní?" usmíval se.
Zvedla jsem obočí. "Nejsem."
"Tak proč tu pobíháš jako splašená?"
"A co mám podle tebe dělat? Lehnout si nemůžu, v posteli je jaksi zabráno."
"Nikdo neříkal, že je rezervovaná jen pro mě, klidně si můžeš lehnout ke mě."
"Ne, děkuju, raději postojím." Pokusila jsem se napodobit jeho úšklebek, ale on to prostě uměl líp.
"Notak, nestyď se."
"Nestydím se."
"Ale nekecej. Máš ze mě nahnáno."
"Co?"
"Chceš mě už od prvního okamžiku." Smál se.
"Ne, to není pravda!" vykřikla jsem, čímž jsem ho ještě víc rozesmála.
V tu chvíli se otevřeli dveře a v nich stála Karin s Ino.
"Ahoj Sasuke, co tady děláš?" hned se vtírala.
"Je na odchodu." Odpověděla jsem za něj.
"S tebou nikdo nemluvil."
"Přesně tak, s tebou nikdo nemluvil." Přidal se k ní.
Přeměřila jsem ho svým zpochybňující pohledem.
"Co tak koukáš?" sjel mě.
Jeho změny chování mě fakt štvali. Jednou o Karin mluví jak o slepici a teď je s ní za jedno.
"Copak Sakuro? Snad nežárlíš?" mluvil ke mně chladně.
Pořád jsem ho sledovala nechápajícím pohledem. Celkem mě mrzelo, že se mnou mluví tímhle způsobem.
"Nevidím důvod." Odsekla jsem.
Hned jak jsem to dořekla, došel až ke Karin a políbil jí. Nejspíš mi chtěl dát důvod k žárlení. Tohle zabolelo. Nevěděla jsem proč, ale bylo mi nepříjemné se na to dívat. Odpochodovala jsem ke dveřím, kterými jsem za sebou pěkně silně práskla. Došla jsem do přezouvárny, obula si boty a šla ven. Sedla jsem si přímo do sněhu a ponořila se do myšlenek. Hlavou se mi honily různé věci. Většinou směřovali k Sasukemu. No spíš k jeho chování. Opravdu jsem ho nechápala. Jednou mi přijde, že je s ním sranda, ale někdy je naprosto nesnesitelný, dnešek je toho příkladem. Nechápu, co mi tak vadí. Ještě včera mi bylo jedno, když na mě byl hnusný, tak proč mě to dneska tak ranilo? Ještě k tomu tady teď mrznu. Mám totálně promočený zadek. Kolena jsem si přitáhla až k bradě, kterou jsem do nich zabořila, abych aspoň trochu zahnala tu zimu.
"Nastydneš." Zaslechla jsem. Ani jsem se nemusela otáčet, věděla jsem, kdo to je.
"To tě nemusí zajímat." Odsekla jsem.
Přišel až ke mně a posadil se vedle mě.
"No, jsem zdravotník. Přece nechceš zůstat na ošetřovně, zatímco ostatní budou lyžovat?"
"Ne, to opravdu nechci. Ani ne kvůli lyžování, ale kvůli tomu, že bych s tebou nevydržela ani minutu, natož celý den." Mluvila jsem celkem chladně. Nic jiného si taky nezasloužil.
"Co jsem zase udělal?"
"Nic."
"Něco zřejmě jo, jinak bys nebyla tak chladná." Podíval se na mě.
"To víš, každý není dokonalý jako Karin."
"Ty fakt žárlíš?"
"Ne. Jen si mě před ní dokonale shodil. Bude si ze mě utahovat ještě zbytek pobytu." Sklopila jsem pohled. "Tvoje změny nálad mě opravdu přivádějí k šílenství.
"Neměl jsem jí líbat, protože ještě teď cítím ten její hnusný jazyk." Začal se smát. "Notak, nepřeháněj." Hodil mi trochu sněhu do obličeje.
"Tak já přeháním?" oplatila jsem mu gesto se sněhem.
"Jak se opovažuješ?" mluvil legračním hlasem, což mě rozesmálo.
Tentokrát jsem mu do obličeje hodila celou sněhovou kouli a hlasitě jsem se zasmála. Ale on najednou zvážněl.
"Co je?" nevěděla jsem o co jde.
"Sluší ti to, když se směješ." Podíval se mi do očí.
Trochu jsem se začervenala a uhnula pohledem.
"I když se červenáš." Dodal se smíchem.
"Nečervenám se." Nafoukla jsem ze srandy tváře.
"Červenáš." Drknul do mě jemně loktem.
"Hele!" strčila jsem do něj tak, že si lehl do sněhu.
"Ty zase vypadáš jak sněhulák." Vysmívala jsem se mu.
"Hele ty radši pomlč jo?" rýpnul si.
"Už je oběd."
"Hm.."
"Tak dělej nebo na nás nic nezbyde." Zvedala jsem se.
"Zrovna tobě by to neuškodilo." Ušklíbl se.
"Tím si chtěl říct, že jsem tlustá?" doběhla jsem ho.
"Jen tvoje nafoukanost váží přes půl tuny." Usmál se.
"Já že jsem nafoukaná? Tak co jsi pak ty?"smála jsem se.
"Sexy rajcovní a vysoce inteligentní muž."
Hlasitě jsem se rozesmála. "Inteligentní? Muž? Nech těch vtipů." Šťouchla jsem do něj.
"Co jako? Co máš za problém?" zatvářil se naštvaně.
"Promiň, já jen…"
"Klid, dělám si srandu." Rozesmál se.
"Víš, že seš docela v pohodě, když se nechováš jako nafoukanec?" usmála jsem se.
"Dík. Ty jsi taky v pohodě, když někoho nekomanduješ." Oplatil úsměv.
"Ty!" rozesmála jsem se a strčila ho do sněhu.
"No počkej!" taky do mě strčil, jenomže namísto měkkého sněhu jsem dopadla přímo na led, který zakrýval potok. Ale to bych to nebyla já a moje smůla, kdyby pode mnou ten led nepraskl.
"Ty si střevo." Smál se mi.
"Já? Ty si mě sem strčil."
"Jo, ale ty si mě provokovala." Podával mi ruku, kterou jsem s radostí přijala. Ale napadla mě taková sranda. Za ruku jsem škubla a on spadl přímo vedle mě.
"Tak, a teď už si střevo i ty." Začala jsem se smát a on mě napodobil.
Nakonec jsme nějak vylezli. Zjistila jsem, že mám odřený zápěstí v oblasti tepny.
"Krvácíš." Ukázal na mou ruku.
"Asi jsem se musela poškrábat o ten led." Podívala jsem se na zakrvácenou ránu.
"Pojď, ošetřím ti to."
"Ne, nic to není."
"Trvám na tom."
"Fajn."
Šli jsme teda rovnou na ošetřovnu. Byla jsem promrzlá na kost.
"Klidně se vysvlíkni." Šklebil se.
"Ha, ha. To je dobrý. Pak si zajdu na pokoj."
"Tak ukaž mi tu ruku." Vzal si jí do ruky a prohlížel jí. "Je to jen škrábnutí."
"Jak jsem říkala."
Zazubila jsem se.
"Jsme tu teprv ani ne 3 dny, a ty jsi už podruhý na ošetřovně." Zakroutil nevěřícně hlavou.
"Jsem šikovná."
"No, nevim, jestli se tomu říká šikovnost." Ušklíbl se.

"Tss." Odfrkla jsem a s úžasem sledovala jak ošetřuje mojí ruku. Byl hrozně rostomilej, když se soustředil. Najednou jsem se v jeho přítomnosti cítila tak příjemně. Bylo mi s ním dobře.
"Hotovo." Pohlédl mi do očí.
Byly tak nepřekonatelně krásné. I člověk s nejhezčíma očima by mu je mohl závidět. No počkat, nikdo nemá krásnější oči než on.
"Už bychom měli jít na oběd, jestli chceš, aby na tebe něco zbylo." Začal si sundávat kalhoty a triko. Okamžitě jsem zrudla. Měl tak nádherné tělo.
"Co je?" usmál se.
"Nic, nemám počkat na chodbě?"
"Ne, jen na sebe něco hodím a můžeme vyrazit."
"Ok, ale já se musím taky převlíknout, jsem totálně promočená."
"Jo, počkám na tebe."
Hned jak se oblékl, jsme vyrazili. Došli jsme až ke mně do pokoje. Sasukeho jsem strčila za dveře a v klidu se převlíkla. Když jsem byla hotová, vyslechla si Sasukeho připomínky, jak mi to dlouho trvalo, chytl mě kolem ramen a konečně jsme vyrazili.
Došli jsem do jídelny, kde už bylo úplně narváno. Okamžitě na nás padl zrak ostatních zájezdníků. Nejdřív jsem nevěděla na co tak blbě koukaj, ale když jsem se podívala na Sasukeho, který mě držel kolem ramen, došlo mi to. Snažila jsem se pohledy ostatních ignorovat, ale moc mi to nešlo. Ani Sasuke tomu nepomohl, když mi dal pusu na tvář. Nejprve jsem se lekla, co se mu stalo, ale jakmile jsem viděla jeho vítězný úšklebek, který směřoval ke Karin sledující nás, všechno mi okamžitě došlo. On si se mnou jen hraje. Všechno to sehrál, aby ho Karin přestala uhánět. Sloužila jsem jen jako hračka. Tak to teda ne, takhle si se mnou nikdo nebude zahrávat. Napřáhla jsem ruku a vlepila mu facku. Všichni v té místnosti vyvalili oči nad mým neočekávaným činem a dál nás pozorovali. Podívala jsem se mu zklamaně do očí a odešla ke svému stolu.
"Ou. Sasuke dostal kopky od ledové královny?" utahoval si z něj Kiba. "Vypadá to, že nejsi tak neodolatelný Sasuke." Smál se mu.
"Drž hubu!" zařval na něj a stejně jako já pokračoval ke svému stolu, který měl společný s Deidarou.
"Co to bylo?" vyzvídala hned Tenten.
"Nic." Posadila jsem se na svou židli. "Jen jsem mu dávala lekci slušného chování." Odsekla jsem.
"Vy spolu něco máte?" pokračovala. Teď už i Hinata s Temari, které doteď dělali, že je to nezajímá napnuly sluch.
"Ne!" přímo jsem bodla vidličkou do masa, které jsem měla na talíři.
"Dobře, jen se ptám, nemusíš hned vyšilovat."
"Nevišiluju. Je mi ukradenej." Mluvila jsem sebevědomě.
Na tváři mi hřál klidný výraz, ale uvnitř sebe jsem byla hluboce zklamaná. To, co teď udělal, mě zabolelo. Bylo mi to líto.
"Hele Hinato, slyšela si už, že Sasuke a Karin spolu to." Šeptala, ale já to slyšela až moc dobře. Podívala jsem se na ně a zaposlouchala se.
"Jako tady?" pípla zaskočeně.
"Jo. Slyšela jsem, že prý ne ošetřovně."
Pohled mi spadl dolů. Nevěřila jsem svým uším. Najednou mě píchlo u srdce. Nechápu to, proč mi to tak vadí? Vždyť jsem ho ještě včera neměla zrovna v lásce, tak proč mě to ranilo? Proč cítím bolest na svém srdci? Po tváři mi stekla jedna slza.
"Saky jsi v pořádku?" Ptala se Temari, která seděla naproti mně.
Rychle jsem tu slzu setřela a zvedla hlavu. "Jo, všechno je ok." Pokusila jsem se o úsměv, o dost ubohý úsměv.
"Tak teda jak už jsem říkala, dělali to na ošetřovně a…"
"Omluvte mě na chvíli." Zvedla jsem se a zadržující slzy odcházela pryč. Kličkovala jsem mezi lidmi, kteří si šli pro jídlo a mířila si to přímo na toalety.
Zalezla jsem na dívčí záchody, sedla si do kouta, hlavu opřela o studené kachličky a začala plakat. Cítila jsem se pěkně poníženě a zklamaně. Strašně mi to ublížilo, tak strašně moc, že jsem to sama nechápala.
"Ty hnusnej hajzle." Zašeptala jsem a hlavu zabořila do kolen.
Znovu jsem se rozplakala. Nechápala jsem, co na té Karin vidí. Nemám u něj šanci. Akorát mi ubližuje. Co to sakra melu? Proč tolik chci, aby se o mě zajímal? Měl pravdu. Jsem do něj normálně zabouchlá.
Raději jsem vstala a přešla k zrcadlu. Podívala jsem se na sebe. Oči jsem měla černé od řasenky a červené od nezkrotných slz. Vodou jsem se snažila smýt to nejhorší. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že jsem brečela. Ale to by tam nesměla vtrhnout Temari.
"Tady jsi, všude tě hledám."
Rychle jsem si začala zakrývat zbytky slz.
"Přede mnou nemusíš hrát hrdinku, vím, že jsi plakala."
"Hrozně to bolí." Znovu se mi do očí draly slzy.
"Já vím." Přišla ke mně a objala mě.
"Jsem hrozná, bulím tu jak malý děcko.
"Ne, nejsi hrozná, jen rozhozená." Utěšovala mě.
"Temari, já jsem v tom až po uši."
"Tak proto ty slzy? Kvůli těm řečem?"
Přikývla jsem.
"Vždyť to vůbec nemusí být pravda, tady se toho nakecá." Usmála se na mě.
"Podle mě to pravda je a moc mi to ubližuje."
"Nechápu to, ještě včera jsi se o něj nezajímala. Dokonce ještě dneska ráno si říkala, jakej je to rozmazlenej fracek. Tak co tak najednou?"
"Já nevím. Najednou to prostě přišlo. Nežádala jsem o to."
"No rozhodně bys tu neměla brečet. Ne kvůli takovýmu hajzlovi."
"Asi máš pravdu." Usmála jsem se.
"A teď už pojď, jde se lyžovat." táhla mě ven z umývárny.
Na chodbě jsme se rozdělily a šli každá svým směrem. Dávno zaschlé slzy jsem schovala pod vrstvou hrdosti a vešla do pokoje. Ovšem vražedné pohledy, které byly určené pro Karin, jsem si prostě ušetřit nemohla. Po menším dohadováním, jaká je to husa, jsem konečně připravená na dnešní lyžování sebevědomě vyšla z pokoje a mířila si to přímo do lyžárny, kde jsem popadla lyže a pokračovala k autobusu. Po počítání lidí, které Jiraya provádí pokaždé, když se někde scházíme, jsme mohli nastoupit do autobusu. Jakmile každý seděl na svém místě, v mém případě vedle Sasukeho, autobus se rozjel. Stejně jako včera, jsme jeli přibližně 20 minut. Celou tuhle dobu jsem musela protrpět vedle něho. Bylo mi to opravdu nepříjemné. Naštěstí se ani jeden z nás nepokoušel navázat rozhovor. Sasuke poslouchal mp3 a já sledovala míjející
se krajinu v zamlženém okýnku autobusu. Hned jak jsme dorazili na parkoviště pod sjezdovkou, přímo jsem vystartovala z autobusu. Nechtěla jsem vedle něj strávit už ani minutu. Ale to jaksi nebylo možné. Strávila jsem s nim celé odpoledne. Samozřejmě jsme tam nebyly sami, bylo tam celé družstvo jedniček, ale stejně byl na můj vkus až moc blízko. Nejhorší na tom byla ta atmosféra, která mezi námi vlála. Celou tu dobu, celičké odpoledne jsme spolu nepromluvili ani slovo. Dokonce ani v chatě, nebo při večerních hrách. A když už se mezi námi něco odehrálo, tak jen nenávistné pohledy, aspoň teda z mé strany. On se na mě raději ani nepodíval, což mi vyhovovalo. Nechtěla jsem se s ním zbytečně hádat, už takhle toho na mě bylo moc. Byla jsem do něj zamilovaná, zatímco on, se honí za každou druhou. No, spíš bych měla říct, spí s každou druhou. Ale ubližuje jen mě. Už jen tím, že se na mě podívá těma nádhernýma očima, do kterých se nikdy nebudu moci podívat jako jeho přítelkyně, vždy se na mě bude dívat jako na malou nudnou a nezajímavou holku. Nebo když na mě promluví svými neodolatelnými rty, které nikdy neokusím. Jsem navěky odsouzená mlčky trpět. Plakat pro toho, kdo umí jen ubližovat. Přitom je to taková hloupost. On je sobecký, nezáleží mu na citech druhých, na mých citech, a já pro něj přesto pláču. Jsem opravdu naivní chudinka. V naivitě jsem zůstávala celých 10 dní. Celých 10 dní jsem s ním nepromluvila, celých 10 dní jsem ho tajně milovala, ale přitom z hlouby duše nenáviděla. Celých 10 dní jsem se překonávala, abych mu něco neřekla. Už jsem pomalu věřila, že nemá cenu trápit se pro někoho jako je on, dokud na mě po cestě z lyžařského střediska nepromluvil.
"Už to trvá příliš dlouho nemyslíš?" prolomil to kruté ticho, které mezi námi tak dlouho, tak nesnesitelně dlouho vládlo.
Srdce se mi rozbušilo. Znovu jsem slyšela ten jeho dokonalý hlas.
"Co jako?" řekla jsem, aniž bych při tom odtrhla zrak od okýnka.
"To trucování."
"Nevím, o čem to mluvíš." Snažila jsem se mluvit tvrdě, ale můj klepající se hlas tomu moc nepřispíval.
"Proč jsi taková?"
"Jaká?" poprvé jsem se na něj podívala. Musel to být dost ubohý pohled. Oči se mi leskly a pusa klepala nervozitou.
"No, prostě se chováš divně. Proč jsi mi tenkrát dala tu facku? A z jakého důvodu jsi se mnou od té doby nepromluvila?"
Pohled, který doteď patřil jen jemu, jsem sklopila dolů. Rozklepala jsem se ještě víc, takže nebylo možné ze sebe vydat jedinou hlásku. A navíc, nemohla jsem tu na něj jen tak vyvalil všechno, co cítím. Jak by to taky vypadalo? Jakou dobu s ním nepromluvím ani slovo a zničehonic na něj vyvalím, že ho miluju? To by asi nebylo dobrý. Takže jsem raději mlčela a se sklopeným pohledem poslouchala, co říká.
"Nechceš mi něco říct?"
Škubla jsem sebou. Mám mu to říct? Nebo mám raději mlčet? Je to tak složité. Co když se mi vysměje do obličeje? Ale co když to naopak pochopí a všechno bude ok? Každopádně, tahle zapeklitá situace mě dost stresuje.


Tak, váš názor? xD
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama