Seděla jsem na té autobusové sedačce, koukala před sebe a klepala se nervozitou. Zatímco Sasuke čekal na mou odpověď. Odpověď, která by mohla vše změnit.
"Sakuro?" ozval se po chvíli, doufajíc, že se mu dostane odpovědi.
"Nic se neděje. Není nic, co bys musel nutně vědět." Znovu jsem se podívala z okýnka a v duchu si nadávala, jaká to jsem husa. Měla jsem jasnou možnost mu to říct. Mohla jsem mu povědět vše co k němu cítím. Konečně jsem měla tu možnost něco mezi námi změnit. Stačilo vyslovit ta dvě tak obyčejná, ale přitom kouzelná slova miluju tě. Jenomže jsem se zase nezmohla na nic. Vždycky když o něco jde, postě selžu.
"Ok, ale příště si ten nepříjemný tón můžeš odpustit." Začal mi vyčítat. Sakra co si to dovoluje, nejdřív mě poníží a teď mi vyčítá, že jsem na něj hnusná?
"A ty se mnou jako mluvíš jak?" vyštěkla jsem po něm.
"Úplně normálně."
"Tak jestli takhle mluvíš s každým, nedivím se, že tě moc lidí nemá zrovna v lásce." Vyslovila jsem větu, jakoby to byla samozřejmost. Mluvila jsem takovým hrubým tónem, až jsem se sama sebe bála.
I jeho tón hlasu se změnil. Dosud mluvil tak jako povýšeně, ale teď začal být stejně hrubý jako já. Dokonce přihodil i zlověstný pohled.
"A to jako kdo? Ty?" odfrkl si. "Věř mi, že jestli mě nějaká slepice jako ty nemá ráda, nezblázním se z toho. Je mi to buřt." Tu poslední větu řekl s takovým odporem. "A víš, proč mi je to jedno? Protože já zase nemám rád lidi, jako jsi ty! Chováš se jak nějaká důležitá husa." Nasadil si sluchátka, odvrátil ode mě svůj pohled a zaposlouchal se.
Byla jsem ráda, že na mě nekouká a víc do mě neryje, alespoň neuvidí slzy, které mi stékaly po tváři. A proč ty slzy? Na to je jednoduchá odpověď. Neopětovaná láska, dokonce i se špetkou nenávisti. Přesně tohle jsem chtěla slyšet ze všeho nejméně. On mě nenávidí. Nesnáší mě. Jsem mu úplně lhostejná. Ale co nadělám? Nic. Nikdy se na mě nebude dívat jinak něž na tu otravnou ubohou holčičku, která řve kvůli všemu. Možná, že kdybych byla tak vyvinutá jako Karin (dělejme, že to tak je xD), zajímal by se o mě. I když ne tak jak bych chtěla, ale zajímal.
Přemýšlela jsem tak dlouho, že jsem si neuvědomila, příjezd k chatě. Co nejrychleji jsem se dostala ven z autobusu, popadla lyže, odnesla je do lyžárny a šla se převléknout na pokoj. Večeře byla během okamžiku, takže jsem se mohla jít rovnou najíst. Jako každý večer jsme s holkami probírali nejnovější drby, co se týče zájezdníků a především Karin. I když je prada, že jsem byla trochu přešlá, takže věci jako Karininy vycpávky mě fakt nezajímaly.
"Saky, co se stalo? Jsi nějaká přešlá." Strachovala se o mě Hinata.
Trochu jsem sebou trhla. Taky mě právě vyrušila ze snění. "Nic, co by?" řekla jsem tak sebejistě. Tak to alespoň znělo navenek. Uvnitř mě to znělo poněkud sklesle a utrápeně.
Všimla jsem si zpochybňujícího pohledu, kterým na mě koukala Temari. Ona věděla, co mě trápí. Radila mi, ať se na něj vykašlu, ať jsem na něj stejně hnusná, jak on na mě. Ale vezměte to takhle, když jste zamilovaní, děláte všelijaké hloupé věci, jste myšlenkami jinde a srdce se vám rozbuší, jakmile spatříte toho, kdo vás tak poblouznil. Tak se cítím i já v přítomnosti Sasukeho. Nemůžu na něj být hnusná, nejde to. Neříkám, že se nesnažím, ale je to dost těžké.
"Takže ti vážně nic není?" řekla trochu ironicky Temari, protože přesně věděla o co jde s chtěla to ze mě dostat.
"Ne, jsem úplně v pořádku." Snažila jsem se svou bolest zamaskovat nevinným úsměvem.
Temari se na mě zamračila, věděla, že se něco děje a to, že jsem jí to neřekla jí znepokojovalo. Nicméně, po zbytek večeře jsem musela vytrpět její naléhání, kterému jsem nakonec podlehla. Musela jsem jí to říct, nešlo to jinak. Ona tak prosila a naléhala, že mě to ještě víc znervózňovalo, takže jsem to prostě všechno vyklopila.
"Děláš si srandu? To je hajzl." Stěžovala si na Sasukeho během cesty do společenské místnosti, kde jsme jako každý večer hráli hry.
"To není nic novýho." Vdychla jsem.
"Jenom mi prosím neříkej, že ho pořád miluješ." Podívala se na mě a v ten okamžik mi sjel pohled na špičky bot. Sledovala jsem své kroky a přitom poslouchala Temarininy připomínky, které mi do hlavy cpala poslední dobou celkem často.
"Sakuro, snad jsem ti radila, abys ho nechala plavat ne?" vyšilovala.
"Myslíš, že dneska budeme hrát zase ty hloupý hry?" snažila jsem se to nějak zakecat.
"Nevím, a neuhýbej od tématu."
Tak úhybný manévr mi nějak nevyšel, no nevadí.
"Ale já přece neuhýbám, jen o tom nechci mluvit." Došla jsem na k místu, kde jsme s Temari obvykle sedávali a posadila se na židli.
Tentokrát se k nám přidal i Sasukeho nejlepší kámoš, Deidara. Byl fakt sympatický. Měla jsem ho upřímně ráda. Byl to dobrý kámoš, nebyl falešný ani sobecký, prostě pohoda sama. Sedl si přímo vedle mě, ale k mému štěstí si k němu přisedl Sasuke. On prostě nemůže jednou, jednou jedinkrát sedět s nikým jiným, než s ním. Jasně, chápu, že jsou to velcí kámoši, ale mohli by trochu povolit ta přátelská pouta. Snažila jsem se ho nevnímat, prostě jsem dělala, že tam není, i když mi to zrovna dvakrát nešlo. Cítila jsem vůni jeho těla, jeho svalnatého sexy těla. Slyšela jsem jeho mužný, hluboký, ale přesto tak něžný hlas, kterým mě dokázal pohladit, aniž by o tom sám věděl. Byla to pro mě muka, musela jsem hrát, že ho nesnáším, ale přitom jsem do něj byla naprosto a jasně zamilovaná.
"Dneska ti to sluší." Uslyšela jsem Deidarův hlas.
Otočila jsem se na něj s milým úsměvem a přitom si všimla takového podivného pohledu, kterým nás Sasuke sledoval. Tím mě spíš povzbudil k rychlé a stejně komplimentní (zajímavé slovo xD) odpovědi. "Děkuju, tobě taky, ale to ty víš." Nasadila jsem celkem svádějící výraz.
"Páni, víš jak klukovi zalichotit co?" usmál se na mě. Najednou jsem ho viděla v jiném světle. Nemyslím tím, že se můj pohled na něj jako na kámoše změnil, to ne, ale připadal mi takový hezčí než předtím. Samozřejmě nebyl tak hezký jako Sasuke, ale to popravdě nebyl nikdo. Nikdo nemohl vypadat tak nebezpečně a chladně a přitom tak citlivě a ochranářsky. Byl prostě dokonalý, teda až na to jeho chování.
"To nebyla lichotka, jen milá pravda." Kladla jsem důraz na slovo milá, při jehož vyslovení jsem koukla na Sasukeho. Naše pohledy se střetly v jeden.
"Co to tady sakra hraješ?" vyjel po mě.
"O čem to mluvíš?" mluvila jsem s ním, ale přitom se usmívala na Deidaru.
"O tomhle. Co to na Deie sakra zkoušíš?"
"Nepleť se do mých věcí! A nezkouším vůbec nic! To už nemůžu ani někomu zalichotit, dokud mi nedáš svolení?!" zvýšila jsem hlasitost mého hlasu, který nepatřil zrovna k těm nejostřejším.
"Ježiš, flirtuj si s kým chceš, jen nechci, abys využívala mýho kamaráda k pomstě." Protočil oči.
"K jaký pomstě?"
"Nedělej, že nevíš. Mstíš se mi za to, že jsem tě před všema shodil, že jsem tě využil, abych odehnal Karin. Uznávám, nebylo to zrovna nejsprávnější, ale byla to jen sranda."
"Jen sranda? Tak pro tebe je pohrávání si s city cizích lidí jen sranda?" pokoušela jsem se vstřebat pro mě tak nepochopitelnou informaci, kterou vypustil z pusy.
"S jakými city prosimtě?" smál se. "Já o žádných citech nic neříkal. Mluvil jsem o tom, jak jsem tě znemožnil." Po vyslovení téhle věty se zatvářil, jakoby zmateně.
"Co je?" nechápala jsem jeho reakci.
Nakonec do něj musel Deidara trochu drknout, aby se probral.
"Nic." Odsekl.
Zakroutila jsem nad tím hlavou a dál se bavila s Deidarou. Prokecala jsem s ním prakticky celý večer. Zjistila jsem, že je s ním fakt sranda. Pořád nemůžu pochopit, proč jsou se Sasukem nejlepší kámoši, když jsou tak rozdílní. Zatímco Sasuke ubližuje komu se dá, Deidara je přátelský a hodný. To, že jsme za dnešní večer probrali snad úplně všechno, to jen dokazuje. Dokonce jsem zjistila, že mu v listopadu bude 20, což znamená, že teď mu je 19. Prostě, kecali jsme dlouhou dobu a ani bychom nepřestali, kdyby se nešlo spát. Do postele jsem padla totálně vyřízená. Dneska byl tak divný den, že jsem si přála, aby už skončil. Kupodivu netrvalo tak dlouho a přání se naplnilo. Během 10 minut jsem spala jako nemluvně. Dokonce jsem se druhý den na holky u snídaně krásně usmívala. Byla jsem vyspalá a plná života. Měla jsem ze včerejšího večera divný, ale přitom tak dobrý pocit, díky kterému jsem doslova zářila. Ale při pomyšlení na Sasukeho včerejší slova, …nechci, abys využívala mýho kamaráda k pomstě. Mi ten kouzelný úsměv rychle uhasl. Co když měl pravdu? Co když ho jen využívám? Ne, to je blbost, to bych nikdy……ale co když jo? Přece jen mi Sasukeho naštvaný výraz, když jsem flirtovala s Deidarou, dělal dobře.
"Saky, nad čím zase přemýšlíš?" probudila mě ze snění Tenten.
Zavrtěla jsem hlavou, abych z hlavy vyhnala poslední myšlenky, směřující ke včerejšku, pevně uchopila konvici s čajem, tentokrát opravdu hořkým, a lila si ho do hrníčku. "Nad ničím, jen mě zajímá, co se bude dneska dít." Sledovala jsem, jak se můj hrnek plní tekutinou.
"Jo, taky by mě zajímalo. Ale spíš bych chtěla vědět, co to včera bylo s tím Deidarou." Tímhle vstupem do debaty, Temari nahrála Tenten.
"Takže, ty přemýšlíš o Deidarovi jo? Tebe už nezajímá Sasuke?"
Teď už jsem nesledovala hrníček plnící se horkým čajem, nýbrž své kamarádky, které jsem v tuhle chvíli chtěla zabít.
"Počkat, takže ty máš něco s Deidarou nebo Sasukem?" vložila se do toho nechápající Hinata, čímž mě totálně dodělala.
Přímo jsem zrudla vzteky. A utlačovaná svou zlostí, jsem si nevšimla, že jsem hrníček již dolila, no…spíš přelila, protože jsem polovinu obsahu měla na kalhotách.
"Vidíte, co jste udělali?!" Zvýšila jsem hlas. "Kdyby jste……" došlo mi, že moc křičím, takže jsem raději ubrala na intenzitě zvuku. " Kdyby jste nemleli, takové hlouposti, neměla bych mokrý kalhoty." Teď už jsem skoro šeptala, páč se na mě otočila celá jídelna.
"Takže děcka, dneska to vidím následovně." Vkročil Jiraya do jídelny a začal svou obvyklou větou.
Téměř všichni jsme se na něj podívali a poslouchali, co se dneska bude dít.
"Pojedeme na Deadly slope. (Potřebovala jsem nějakej tvrdej název xD)" V jídelně zavládlo ticho. Já byla naprosto mimo. Nechápala jsem, proč najednou všichni ztichli, a to mě k smrti užíralo.
"Co je Deadly slope?" ptala jsem se až……dalo by se říct hloupě, čímž jsem na sebe strhla pozornost. "Co je? Jsem tu poprvý, neznám všechny sjezdovky." Pokrčila jsem rameny.
"To je pěkně strmý svah. Ještě nikdy jsme tam nebyly, protože jsme podle Jirayi nebyli připravení." Zašeptala Hinata.
"Aha, ale co je na tom? Je to jen obyčejný svah ne?"
"No, je fakt hodně strmý, takže počítáme s tím, že tam pojedou jen jedničky." Mrkla na mě Hinata, protože v nich byla se mnou.
Na tváři jsem vykouzlila stejně zářivý úsměv, jako ráno. "Super." Vydala jsem ze sebe.
"Ale ti, kteří pojedou na Smrťák (další hrozivý název xD), to je nejvyšší a nejstrmější sjezd v areálu Deadly slope, já sám vyberu. Takže za 10 minut před chatou."
"Přímo jsem žasla nad Hinatiným vyprávěním ohledně Deadly slope a Smrťáku. Strašně jsem se tam těšila. Byla jsem totálně nedočkavá.
Když jsme konečně dojeli na místo, našla jsem si své lyže, které byly v nákladním prostoru a nedočkavostí jsem se rozběhla k tomu svahu. Zastavila jsem se těsně před ním. Hinata měla pravdu. Ten Smrťák byl opravdu hrozivý. Přímo z něj sálal adrenalin, který jsem tak zbožňovala.
"Takže děcka, nejprve se rozjezdíme na nějakém malém kopci a pak se vrhneme na Smrťák." Ukázal na ten svah za námi.
"Jirayo." Oslovila jsem ho.
"Copak Sakuro, bojíš se?"
"Ne, to ani omylem. Já jen, nemůžeme jít rovnou tam, místo nějakého rozjezdu?" klepala jsem se nedočkavostí.
"Nepřipadá v úhavu." Odsekl tvrdě.
"Proč?"
"Každý nejezdí tak dobře jako ty nebo Sasuke." Vysvětloval. Já se zkoumavě podívala na Sasukeho, který se ZASE šklebil. "Musím si vás otestovat." Dodal.
"Dobře, ale doufám, že se nebudeme zdržovat těma loserama, jako je Karin a spol." zamumlala jsem.
"Hele, já tě slyšela!" okřikla mě ta ječící fůrie, neboli Karin.
"No a? To byl účel." Hodila jsem na ní pohrdavý pohled, takový ten, co často používá Sasuke a šla se trochu pobavit s Deidarou.
Přišla jsem až k němu a ze srandy do něj trochu drkla.
"Hej, jakej kre…" zarazil se při pohledu na mě.
"…tén." Doplnila jsem onu chybějící slabiku, kterouž nedořekl.
"Jo." Usmál se.
"Tím chceš říct, že jsem.."
"Ne." Skočil mi do řeči. "Myslel jsem, že je to Sasuke." Podíval se na něj.
Oba jsme se rozesmáli. To přitáhlo Sasukeho pohled. Dost naštvaný pohled. Myslím, že přemýšlel, čemu se tak hlasitě smějeme.
"Hele, slyšel jsem tvůj návrh ohledně toho lyžování. Nejsi nějaká netrpělivá a troufalá?"
"Co?" nechápala jsem, jak to myslí.
"Nic, jen, že takový mrně, jako ty, to v životě nesjede." Rozesmál se, ale když viděl můj vážný výraz ve tváři, přestal.
"Neříkej mi mrně." Vypadlo ze mě. "Jestli nechceš, abych se naštvala a jednu ti vrazila." Vyplázla jsem na něj jazyk.
"Co jsi říkala mrně?" zdůraznil to slovo mrně,
"Hej!" svalila jsem ho na zem a pěkně ho vyválela ve sněhu.
Vítězně jsem na něj položila nohu a zatvářila se povýšeně. V tu chvíli jsem ležela na zemi přímo pod ním. Byla to taková rychlost, že jsem to sotva postřehla. Naše rty se spojily. Nevěděla jsem, zda-li dělám správnou věc, ale teď, v tenhle okamžik mi to bylo jedno. Jakmile jsem se od něj odlepila, usmála jsme se. Nikdo na nás nekoukal, všichni si zděšeně prohlíželi dnešní sjezdovku. Teda skoro všichni. Jeden pár černých očích se díval přímo na nás.
Pohlédla jsem do nich, no spíš na osobu, které patřili a úsměv mi zmizel. Najednou jsem toho litovala. Bylo mi to líto.
"Děje se něco?" ptal se Deidara s radostí v hlase. Byl tak rád, vypadal tak šťastně. Nemohla jsem mu říct, že miluju Sasukeho, nechtěla jsem mu ublížit.
"Ne, vůbec nic." Znovu jsem se usmála a tím jsem dohnala k úsměvu i jeho.
"Takže, všichni k lyžím!" ozvalo se.
Okamžitě jsem se rozběhla pro své holky (lyže), zacvakla do nich přeskáče a rozjela se ke své skupince, kde už stál náš velitel Sasuke.
Po jeho svolení, jsem se rozjeli. Jezdili jsem tam celé dopoledne. Já už netrpělivě čekala na tu pro mě tak úžasnou zprávu, že půjdeme na Smrťák. Čekala jsem na ní jak dlouho. Až si nás konečně Jiraya svolal.
"Takže, na Smrťák půjde…" nastalo ticho. Já se přímo klepala nedočkavostí, čehož si Jiraya všiml a rozhodl se mě netrápit. "Sakura," usmál se na mě. "Hinata, Kiba,
Deidara a Sasuke jako vedoucí, který mi zaručí, že se všichni vrátíte ve zdraví. Ano Sasuke?" podíval se na něj.
Deidara a Sasuke jako vedoucí, který mi zaručí, že se všichni vrátíte ve zdraví. Ano Sasuke?" podíval se na něj.
Ten jen přikývl. On prostě musí zůstat cool v každý situaci. Nicméně, rozjeli jsme se směrem k lanovce, na kterou už nasedala Hinata s Kibou, s kterými jsem chtěla jet. Nakonec jsem teda jela s Deidarou a Sasukem, ZASE! Vlastně, teď mi to ani nevadilo. I když jsem seděla uprostřed, což znamenalo, že z jedné strany seděl Sasuke, který si mě naštěstí absolutně nevšímal, byla jsem ráda, protože jsem seděla vedle Deidary. Nevím proč, ale ti dva spolu neprohodili ani jedno slovo. Těkala jsem očima z jednoho na druhého, ale přestala jsem, jakmile mě Deidara chytil za ruku. Trochu jsem sebou škubla, ale pak jsem se uklidnila a věnovala mu krásný úsměv.
Sasuke, který jak už jsem říkala seděl vedle mě, se na nás podíval takovým divným pohledem. No, na nás……spíš na mě.
"Už je to fakt trapný." Promluvil Sasuke do ticha.
Oba jsme se na něj otočili.
"Co máš zase za problém Sasuke?" řekla jsem dost sklesle.
"Víš, Deidara je můj kámoš a já nechci, aby sis s ním takhle hrála." Mluvil dost vážně.
"Já si s ním nehraju!"
"Jasně, a proč se k němu zničehonic tak máš? Hmm?" zamračil se. "Nechci, aby mu někdo jako jsi ty ublížil!" řekl dost hlasitě a zřetelně.
"JÁ SI S NÍM NE-HRA-JU!" opakovala jsem větu, ale tentokrát s větším důrazem.
"Tak proč tohle všechno?"
"Protože…" zasekla jsem se. Vždyť já k němu nic necítím. Nemiluju ho, beru ho jen jako kamaráda. Sasuke má pravdu. Jen si s ním hraju.
"Protože?" zopakoval.
"Nech jí sakra být! Jestli žárlíš, tak to chápu, ale nemusíš na ní kvůli tomu řvát!" sjel ho Deidara.
No super, teď se kvůli mně ještě pohádají.
"Já nežárlím, nemám důvod! Nezajímá mě!" vysvětli mu Sasuke.
Tohle zase zabolelo. Nezajímá mě…nezajímá mě…nezajímá mě! Stále jsem si v duchu opakovala ta dvě slova. Proč to tak musí být? Jsem navždycky předurčená žít sklamáním?
"Tak se nechovej jak blbec." Uzemnil ho Deidara a víc už nikdo nemluvil.
Vystoupili jsme z lanovky, samozřejmě až když jsme dojeli nahoru, a seřadili se.
"Takže, teď pojedeme dolů a tam všichni počkáme jasný?" oznámil suše Sasuke.
"Jasný." Ozvalo se sborově a rozjeli jsme se dolů.
Sníh byl výborně upravený. Sem tam se vyskytly nějaké ty hrbolky, ale nebylo to nic hrozného. Horší bylo pořadí, ve kterém se jelo. První jel Kiba, jakožto zkušený lyžař, za ním Hinata, méně zkušená lyžařka, pak já a samozřejmě mě v patách Deidara a Sasuke. Byla jsem z nich dost nervózní. Když jsem viděla, jak do Sasukeho Deidara strčil, zakřičela jsem, ať toho nechaj, ale to právě byla ta chyba. Tenhle kopec byl opravdu prudký a nebezpečný. A možná to byla příčina toho, že jsem málem narazila do nějakého lyžaře, který zřejmě nepatřil k těm nejlepším, ale jak jsem se vyhýbala, udělala jsem dost velký oblouk a už ho nevytočila. Zajela jsem přímo do lesa plného stromu. Chvíli jsem kličkovala, ale měla jsem totálně rozhozené lyže. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych své lyže nemohla ovládat, teda až dosud. Ale není se čemu divit, jela jsem pěkně rychle a ze sněhu vyčuhující kořeny tomu moc nepomáhaly. Spíš jsem se díky nim ještě více rozházela. Netrvalo dlouho a konečně jsem zastavila. Ale jde o to jak. Jelikož jsem nedokázala zabrzdit, kvůli vysokému počtu stromů a moje lyže nabírali větší a větší rychlost, rozhodla jsem se zabrzdit o strom. Chtěla jsem jen trochu přibrzdit a o strom se zachytit, ale místo toho, si mi lyže zasekla o právě ten vyčuhující kořen, vyhákla se a já vletěla přímo do pěkně tvrdého stromu. Chtěla jsem se zvednout, ale točila se mi hlava a oči jsem měla zamlžené. V hlavě mi pěkně dunělo. Není se čemu divit, byla to pěkná pecka, kdybych neměla helmu a páteřák (takový chrániče na záda pro lyžaře.), nevím, jestli by to dopadlo dobře, ale spíš ne. Ale to už u mě byl Sasuke a hned po něm přijel Deidara.
"Sakuro, slyšíš mě?" jemně se mnou zatřásl.
Já jsem nebyla schopná odpovědi. Místo toho jsem slabě přikývla hlavou.
"Dei, dožeň ostatní a přiveď horskou službu." Promluvil k němu. V hlase mu byl poznat strach a obavy.
"Ty mi nemáš co rozkazovat! Nejdřív na ní řveš a pak děláš hrdinu!" zařval místo činu.
No super, já tu ležím naprosto polámaná a oni se tu ještě budou hádat.
"Na tohle teď není čas. Jestli nechceš pomoct, prosím, ale věř mi, že tohle ti nikdy nezapomene jak ona tak Jiraya." Zachránil hádku.
Bylo vidět, že ví, co má v krizových situacích dělat.
"Dobře, ale pak si to vyřídíme."
"Jo, hlavně už jeď."
Deidara přikývl a odjel pryč.
"Sakuro?" opatrně mi sundal helmu a kuklu, kterou jsem měla pod ní. Vlasy, které zakrývali můj obličej mi odhrnul pryč. Sám si sundal brýle a čepici, kterou měl místo helmy. Jako zdravotník a zároveň plnoletý zájezdník jí mít nemusel a tak se raději rozhodl zůstat cool a jezdil jen v brýlích a čepici. Ale zpátky ke mně. Mojí hlavu si položil do klína, a pokoušel se mě udržet vzhůru.
"Mrně, ty přitahuješ ty úrazy jak magnet." Mluvil ke mně.
Snažila jsem se ze všech sil neusnout. Už mnohokrát jsem viděla v televizi, že lidé po nehodě hlavy, nesmí usnout, tak jsem se opravdu snažila. Oči jsem držela otevřené dost křečovitě, byla jsem najednou tak ospalá.
"Hmm…" pokoušela jsem se vydat ze sebe alespoň nějaký zvuk, aby věděl, že jsem stále při vědomí. "J-já vím, ž-e nesmím u-usnout, viděla jsem t-to ve filmu." Zamumlala jsem. Mluvila jsem dost potichu a hlavně takovým nepřítomným způsobem.
Sasuke se usmál, teda aspoň mi to tak připadalo, přece jen jsem viděla pořád rozmazaně.
"Jednou ze mě bude za-závodní motorkář." Stále jsem měla ten přiblblý tón hlasu.
"Jo, přijdu se podívat na tvůj závod, jestli budeš chtít." Smál se.
"Nesměj se, zamluvím ti lístky."
"Dobře." Hladil mě po vlasech. Choval se ke mně tak hezky, tak něžně a starostlivě. Chtěla bych tuhle chvíli prožívat do nekonečna, teda kromě toho, že skoro spím a jsem totálně mimo. Kéž by na mě byl tak hodný i bez nějakého zranění.
Ze samého přemýšlení se mi zavřeli oči.
"Sakuro?"
Slyšela jsem. Pro tenhle hlas bych i umřela. Byl tak sladký. Snažila jsem se rozlepit svá oční víčka a znovu pohlédnout na tu krásu. Bohužel jsem neměla tu sílu. I když cena za jedno malé zamrknutí by byla tak sladká, nezvládla jsem to.
"Sakuro! Musíš zůstat vzhůru! Slyšíš?" Uslyšela jsem naposledy jeho kouzelný hlas, jakoby se ode mně vzdaloval vysokou rychlostí a pak nadobro propadla tmě.
"Bude v pořádku?" zaslechla jsem a jemně sebou trhla.
"Probouzí se!" jásal nějaký dívčí hlas, znělo to jako Hinata.
Pomalinku jsem otevřela oči. Cítila jsem, jak se moje tělo znovu naplnilo energii. Konečně jsem měla sílu otevřít ty zelené smaragdové oči. Doufala jsem v jediné, a to v to, že až je otevřu, pohlédnu právě do těch temných černočerných plamínků. Byla jsem nervózní, co když tam nebude? Přece jen jsem se odhodlala a oči prudce otevřela. Muselo to vypadat jak z nějakého hororu, ve kterém nějaký Zambie stává z mrtvých. Jenomže já jsem nebyla mrtvá zelená příšerka a ani jsem právě nevstávala z mrtvých, jen jsem se probouzela ze spánku. Spatřila jsem bíle světlo, které bylo všude. Rychle jsem oči zase zavřela, protože mě z té záře rozbolely. Zkusila jsem to tedy podruhé a pomaleji. Tentokrát se mi to povedlo bez vážnějších problémů. Rychle jsem hledala onu osobu, po které tu nebylo ani stopy. Trochu jsem posmutněla, ale na to nebyl čas, páč mě moji přátelé zahrnuli otázkami, na které jsem nedokázala odpovědět.
"Kde to jsem?" přerušila jsem jejich starostlivé dotazy.
"V chatě. Na ošetřovně. Horská služba říkala, že je to jen slabší otřes mozku a natáhlá šlacha v levé noze." Usmál se na mě Deidara.
"Musíš jen hodně odpočívat a budeš v pořádku." Dodala Hinata.
"Nemohla bych být na chvíli sama?" poprosila jsem o klid, na který jsem podle mě měla docela právo.
V tu chvíli se prostor v místnosti vyprázdnil a já tu zůstala sama. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Všimla jsem si, že je ten průchod, kterým všichni odešli, vede do nějakého pokoje. Opatrně jsem se zvedla z postele a přes menší potíže, jsem došla kulhavým krokem až do vedlejšího pokoje. Poznala jsem to tu. Byl to Sasukeho pokoj, přesněji ošetřovna, na které mi vázal ruku a dezinfikoval ret. V tu ránu se otevřeli dveře a v nich stál Sasuke.
Vešel dovnitř a zamračil se na mě. "Co tady děláš? Nemáš náhodou ležet?" řekl nepříjemným hlasem.
"Chtěla jsem vědět, kde jsem, tak jsem se tu trochu rozhlédla."
"Máš být v klidu. Jestli se ti něco stane, Jiraya mě zabije. Už takhle je naštvaný, protože se ti to stalo, když mi vás dal na starost.
"To nemůžeme dopustit."řekla jsem dost sklesle. "Hlavní je, že z toho vyvázneš bez trestu. Můj stav je vedlejší." Sklopila jsem hlavu.
"Hele, nedělej ze mě bezcitného zmetka." Zpřísněl.
"A nejsi?"
"Kdybych byl, měla bys moje triko?" ušklíbl se.
V tu chvíli mi to došlo. Stojím před klukem svých snů v jeho triku, které mi sahá do půlky stehen a v kalhotkách. Dostávala jsem pěkně červenou barvu.
"To je tvoje?" divila jsem se.
"Ne asi." Odsekl.
Už zase byl tak nepříjemný. Proč na mě nemůže být tak milý jako na té sjezdovce? Myslím, když se mě pokoušel udržet naživu. Raději jsem to nechala být a šla si lehnout. Nic jiného v mém stavu ani dělat nedalo.

