Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

Hate and Love-díl 6.

18. května 2010 v 18:47 | Saskiee |  Hate and Love
Ležela jsem téměř celý zbytek dne, samozřejmě když nepočítám cestu na záchod a zpátky. Jinak jsem prolenošila opravdu celou dobu. Dokonce i jídlo mi přinesli až na pokoj. Vystřídalo se u mě hodně přátel. Od Temari, přes Nejiho až po Deidaru, který tu se mnou trávil nejvíc času, teda kromě Sasukeho, kterýmu ten pokoj patřil.
"Opravdu ti je líp?" projevoval už dost přehnanou starost právě Deidara.
Víte, to že se o vás někdo strachuje, je hezké, ale má to své meze a ty se dostavili dnes, třetí den mého odpočinku.
"Musíme si promluvit." Začala jsem opatrně. "Víš, s tou péčí to opravdu dost přeháníš, až je mi to nepříjemné."
"Odpusť, ale nemůžu jinak. Zamiloval jsem se jak malý kluk." Usmál se na mě svým okouzlujícím úsměvem.
Já jsem sklopila hlavu a vpíjela se do bílého povlečení, do kterého byla zabalena má peřina.
Přejel mě takovým a zvláštním pohledem, jakoby čekal něco špatného. "Ale to není všechno viď?" stiskl mi ruku.
Zakroutila jsem hlavou.
"Tak co máš na srdci?"
Mluvil tak ublíženě, nemohla jsem mu říct, že miluju jeho nejlepšího kamaráda a to co se mezi námi stalo byl jen malý zkrat, a že by na to měl zapomenout. Takhle to nešlo.
"To teď není důležité." Pokusila jsem se o úsměv a podívala jsem se mu do očí. "Chci být chvíli sama." Nenápadně jsem zaprosila.
On se s úsměvem na rtech zvednul. Naklonil se ke mně a něžně mě políbil. Nebyla to nějaká velká pusa, spíš takový letmý polibek, ale s láskou. Odpojil se ode mě a zašeptal: "Miluju tě."
V tu chvíli jsem přestala dýchat. Dostala jsem takový menší vnitřní záchvat, který se spíše než radosti podobal zoufalství. Vždyť on mě miluje, zatímco já, miluju jiného. Teď už vůbec nepřipadá v úvahu, abych mu řekla pravdu. Moc dobře vím, jak bolí neopětovaná láska a ten bolestný pocit mu opravdu nepřeju. Ale co mám dělat? Nemůžu dál hrát, že ho mám ráda víc než kamaráda, to nejde. No, mohla bych, ale nejspíš bych se z toho zbláznila. Navíc, takhle ubližuju sama sobě.
"Nic mi na to neřekneš?" stále se usmíval.
"Já……nevím, co." Vypadlo ze mě.
"Třeba, taky tě miluju nebo tak." Mluvil stále usmívajíc se na mě.
"Nejsem na to připravená. Promiň." Nasadila jsem zoufalý výraz a doufala, že mu nedojde, že o něj nemám zájem. I když, teď by se to hodilo. Kdyby na to přišel sám, ulehčil by mi aspoň práci, ale to mi je k ničemu, kdybych věděla, jak moc jsem mu ublížila.
Jeho reakce mě dosti překvapila. "V pořádku. Já počkám." Znovu mě políbil, ale tentokrát na čelo. Poté mě pohladil po vlasech, věnoval mi úsměv a odešel. Ještě jsem slyšela, jak zdraví právě přicházejícího Sasukeho a pak už jen doklapnutí dveří.
Celou dobu jsem jen tak seděla a koukala jak smyslů zbavená. Nezmohla jsem se ani na ubohé ahoj.

"Jak ti je?" podával mi teploměr.
Vzala jsem si ho a začala si měřit teplotu. Ale došlo mi, že bych mu asi měla odpovědět na otázku. "Dobře." Mluvila jsem dost sklesle. Není se čemu divit, právě jsem se dozvěděla pěkně špatnou zprávu. No, jak pro koho. Myslím, že nikdo nemá takovou smůlu jako já. Vždycky se zamiluju do někoho, kdo o mě vůbec nestojí. Nebo se někdo naopak zamiluje do mě, v mém případě nejlepší kámoš kluka, kterého tak miluju a já o něj nestojím. Každá jiná by se o Deidaru prala, ale já ne. Miluju Sasukeho a to se jen tak nezmění.
Bylo ticho. Nesnášela jsem ticho. Takže jsem byla ráda, že ho přerušil právě pípající teploměr. (byl digitální) Ochotně jsem ho podala Sasukemu a znovu nasadila nepřítomný výraz.
"38.3" zamračil se. "To je horší než včera. Jestli to takhle půjde dál, budeš muset do nemocnice." Varoval mě.
"Dneska tu bylo trochu rušno." Zamumlala jsem.
"Jo, asi tě ty návštěvy trochu rozrušily."
"Asi…" odvětila jsem stále nepříjemně.
"Potřeboval bych tě trochu prohlídnout." Zazněl jeho krásný hlas, nad kterým jsem se tak rozplývala.
Ta slova mě okamžitě probrala. Rychle jsem se posadila. "Jak prohlídnout?" vyjekla jsem. Tak co jako, nechtěla jsem, aby mě tu osahával zrovna on. A bůh ví, jakou prohlídku měl na mysli.
"Normálně. Stačí, když si lehneš a trochu vyhrneš triko."
"Proč?" mluvila jsem dost nedůvěřivě.
Trochu ho to zaskočilo. Asi nečekal, že ho tu budu takhle zpovídat.
"Abych mohl zkontrolovat břicho. Doktor řekl, že ho mám zkontrolovat aspoň dvakrát do týdne." Ujišťoval mě, protože mu asi došlo, že se bojím, že by na mě šahal někde, kde by se mi to nelíbilo. No, i když, možná že i líbilo. Jeho doteky mě totiž dokázali příjemně pohladit.
"Co mám s břichem?"
"Nic. Je to jen preventivní. Kdyby se ti tam náhodou něco pokazilo z důsledku té srážky se stromem. S dost tlustým stromem." Zdůraznil to slovo tlustým a tím mi dal najevo, že si o mě myslí, že jsem totální střevo.
"Tss…" odfrkla jsem nahlas a triko vyhrnula těsně nad pupík. Naštěstí jsem měla ještě kalhotky, které byly stejně schované pod peřinou.
"Můžeš to vyhrnout trochu víc?" řekl dost neomaleně.
Přeměřila jsem si ho nedůvěřivým pohledem a triko vyhrnula těsně pod prsa.
"Dík." Ušklíbl se.
Probodla jsem ho pohledem a v klidu si lehla. Teda, jestli za klidný leh považujete prudké spadnutí na polštář a pár připomínek k tomu.
"Bolí tě tohle?" trochu zatlačil na místo kolem pupíku.
Zakroutila jsem hlavou a dál ho sledovala, jako do teď. Nemohla jsem si pomoct, ale byl opravdu sladký. Tvářil se tak vážně, jakoby to dělal poprvé. No, i když, myslím, že asi jo.
"A tohle?" přitlačil tentokrát v oblasti podbřišku.
Trochu jsem zasyčela, takže poznal, že to úplně bezbolestné nebude.
"Takže, ty studuješ na doktora?" snažila jsem se navázat kontakt a tím zakrýt bolest. "Sss" znovu jsem zasyčela, páč mi stlačil bolavé místo.
"Tady to bolí?" podíval se na mě dosti tázavým pohledem.
"Jo." Přikývla jsem.
"Chtěl jsem být profesionální zpěvák, mít svou kapelu a cestovat." Odvrátil pohled zpátky k břichu.
"Chtěl?"
"Ale můj fotřík se mnou má jiné plány." Zatvářil se celkem zklamaně.
"Ale je to tvůj život." Nechápala jsem, že se někdo jako on nechá ovládat svým otcem. "Budeš ho žít ty ne tvůj táta."
Na tváři se mu objevil úšklebek. A odfrkl si, protože mu má slova přišla dost směšná. Teda aspoň tak to vyznělo: "Hm..to je sice hezký, ale není nejjednodušší být synem starosty Konohy. Celý život máš naplánovaný, jakmile se narodíš. Žiješ podle bojového plánu svého otce , kterého nezajímá, co chceš nebo nechceš. Hlavní je, že se to líbí jemu." Po celou dobu co mluvil tak trochu ironickým hlasem, mu hřál na tváři ten směšný úšklebek.
"Proto se chováš tak povýšeně?"
Najednou, jakoby ztuhnul. Ruce, kterými se do teď dotýkal mého těla, přesněji břicha, stáhl. "Nic ti není." Pronesl mimo sebe. Pak se otočil a odešel pryč.
Udělala jsem něco? Nebo jsem ho něčím urazila? Proč se tak naštval? Já ho opravdu nechápu. Připadalo mi, že náš rozhovor k něčemu vedl, ale on se uprostřed něj sebere a odejde jak malý děcko.

"Škoda, že ještě nemůžeš lyžovat. Těšil jsem se, že si dáme závod." Usmíval se na mě Deidara. "A jak ti vlastně je?" dodal otázku.
"Dobře, včera mi Sasuke prohlížel břicho a řikal, že je to dobrý." Oplatila jsem úsměv.
"Hele, já musím jít, protože za 10 minut máme sraz před chatou a já jaksi nejsem oblečený." Zazubil se podobně, jako Naruto.
"Užij si to."
"Užiju si to víc, až budeš zdravá." Pohladil mě po tváři.
"Sasuke říkal, že ještě tak 3 dny a budu v pohodě. Takže se připrav, protože tě pěkně vyřídím." Ukázala jsem své bílé zuby.
"No nevim. S tou tvou nešikovností zase přijdeš k úrazu." Rozesmál se.
Jako odpověď jsem nafoukla tváře a hlavu otočila od něj.
"Notak, jsi sice nešikovná, ale i tak tě miluju." usmál se.
V tu chvíli to na mě zase přišlo. Nával smutku se ve mně shromažďoval neuvěřitelně rychlým způsobem. V očích se mi zalesklo a po tváři stekla jedna slza. Hlavu jsem otočila směrem k němu a pohlédla mu do očí.
"Co se děje? Řekl jsem něco?"
"Ne." Zavrtěla jsem hlavou. "Jen je mi líto, že nemůžu s vámi. Jsem tu celý den sama." Vymyslela jsem si dostačující lež.
"Ale vždyť tu nejsi sama, je tu Sasuke. Nebo je na tebe hnusnej?"
"Ne, není." Zavrtěla jsem hlavou.
"Tak vidíš, večer za tebou přijdu." Něžně mě políbil.
Zase jsem osaměla. Ta samota mi už lezla krkem. Byla jsem zvyklá na lidi.
Ale ta samota netrvala tak dlouho. "Už ti někdo řekl, že neumíš lhát?" ozvalo se od dveří.
Ani jsem se neobtěžovala tam otočit, hned jsem věděla, kdo to je. Ale nejhorší bylo, že měl pravdu. Ale lžu jen proto, abych mu neublížila. Nechci, aby Deidara trpěl stejně jako já.
"Co chceš?" stále jsem hleděla před sebe.
"Mluvil jsem s Jirayou."
"A?"
"Dneska můžeš vstát z postele a jít na večerní program, ale na lyže to vidí až za ty tři dny. A můžeš jít k sobě na pokoj, jestli chceš." Přistoupil ke mně a posadil se na židli u mé postele.
Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. "Vadím ti tady hodně?" překvapila jsem ho otázkou.
"Proč tě to tak najednou napadlo?"
Nastalo ticho. Pohled jsem znovu sklopila, tak že jsem koukala do peřiny a ani nedutala. On mě kupodivu napodobil. Nic neříkal, byl úplně zticha a čekal odpověď na svou otázku. Ani nevím proč, ale po tváři mi začaly stékat slzy. Bylo to snad jeho přítomností a skutečnosti, že mě nikdy nebude milovat? Nebo čím? Cítila jsem jeho vůni. Cítila jsem jí ti všude. Celý tenhle dvojpokoj jí byl načichlý. Byla jsem u něj tak blízko, mohla jsem se ho dotknout, ale i přes tak neskutečně silnou touhu jsem se udržela. Musela jsem. Musím pochopit, že o mě nemá zájem.
"Sasuke…?" prolomila jsem po chvíli ticho.
"Hm..?"
"Mohla bych zůstat tady?" Tak jestli ho tamta otázka zaskočila, měli byste vidět, jak se zatvářil po téhle. "Nechci tam být s Karin." Dodala jsem.
"Proč?"
"Štve mě." Utírala jsem si slzy. Asi to vypadalo dost trapně.
"A já snad ne?"
"Jo, ale ne tak jako Karin. Jí nesnáším a tebe…" zarazila jsem se, protože mi v poslední chvíli došlo, že jsem se málem prokecla.
"A mě?" ušklíbl se.
"Ty nejsi tak hrozný jako ona." Ujistila jsem ho a nenápadně si oddychla.
"Hele mrně, pokud jde o mě, je mi to fuk, ale myslím, že Jiraya by s tím nesouhlasil."
"Aha…" sklopila jsem hlavu. "A nemohl by ses přimluvit?" mluvila jsem takovým prosebným hlasem.
"Proč bych to dělal?" zase nasadil ten kamenný, parchantský výraz.
"Nech to být." Mávla jsem nad tím rukou, otočila se a trucovala.
On si neochotně obešel postel, na které jsem ležela a dřepl si na bobek.
"Můžu se ho zeptat, ale nevím, jestli to k něčemu bude." Pokrčil rameny, jakoby nic.
"Děkuju!" vrhla jsem se mu kolem krku. Ale jakmile jsem si uvědomila, co dělám, okamžitě jsem ho pustila. "Promiň." Zazubila jsem se.
"Ty seš hroznej skrček." Usmál se.
"Co?!" nafoukla jsem tváře.
"Já z tebe zcvoknu." Zakroutil hlavou a rukou mi rozcuchal vlasy. "Nejenom, že vypadáš jak mrně, ale taky se tak chováš." Zase se ušklíbl.
"Hele, co kdyby si mi místo těch řečí pomohl přenést věci?"
"Pokud vím, ještě se nikam nestěhuješ."
"Ale budu."
"Možná.."
"Určitě."
"Ale pořád je to můj pokoj, takže tě odsud můžu v klidu vyhodit." Usmál se na mě svým okouzlujícím úsměvem.
"Jenomže, já jsem pořád pacient." Posadila jsem se.
"Blbost není nemoc." Zvedl se a odcházel.
"Kam jdeš?"
"Ven, trochu se provětrat."
"Nechci tu být zase sama." Lehla jsem si a zapla telku, kterou jsem naštěstí měla na pokoji. Ale stejně to ten pocit samoty nezahnalo. Naštěstí jsem se brzo uzdravila a mohla si užívat prázdnin naplno.

"Fuj, zase čočka." Nípala jsem se v jídle. Už po druhé jsme k obědu měli čočku. Já přímo nesnáším čočku.
Jinak, dneska dopoledne jsem konečně vyjela s ostatníma na sjezdovku. Po vyslechnutí vysmívání ze Sasukeho strany, jsem si to parádně užila. Asi se ptáte, jestli se něco mezi mnou Sasukem změnilo. Možná vás zklamu, ale ne. Všechno je při starém, kromě toho, že spolu bydlíme na jednom pokoji, který je rozdělený na dvě části. Ale i tak nám nedělá problém začít nějakou nesmyslnou hádku. Tak například, já musím projít Sasukeho pokojem, abych se dostala na chodbu a naopak, když se chci dostat z chodby do pokoji, musím též přes jeho pokoj. Takže není divu, že po mě párkrát vyštěkne. Jenomže, to bych to nebyla já, kdybych mu to neoplatila a to ještě hlasitěji něž on. Ale zpátky k obědu. Po úmorném spolknutí posledního sousta jsem konečně odpochodovala pryč.
"Saky, počkej na mě." Uslyšela jsem Deidarův hlas a otočila se za ním.
"Ahoj." Usmála jsem se. Měla jsem dobrou náladu. Dneska je ten den. Dneska řeknu Deidarovi i Sasukemu pravdu. Bude to sice dost bolestný, ale jsem odhodlaná to podstoupit. I kdyby mě Sasuke odmítnul, zbavím se toho špatného pocitu, který cítím.
"Nějaká veselá ne?" usmál se. "Kam jdeš?"
"Ale, Sasuke mě musí ještě prohlídnout. Doufám, že dneska naposledy." Protočila jsem oči.
"Nemám jít s tebou?" nabídl se.
"Ne, zvládnu to sama. Ale potřebuju si s tebou promluvit, tak na mě pak počkej v jídelně ok?"
"Jasně." Mrkl na mě, věnoval mi celkem vášnivý polibek, který trval a trval. Nechala jsem ho. Dokonce jsem mu polibky oplácela, ale jen kvůli tomu, že to je možná naše poslední pusa.

"Nic tam není, takže můžeš normálně lyžovat a dělat všechno jako dřív."
"To je dobře." Natáhla jsem si kalhoty a urovnala tričko. "Myslíš, že je možný, abychom se k sobě chovali jako normální lidi?"
"Jak to myslíš? Chovám se úplně normálně." Nechápal.
"Takže jsi tak povýšený ke všem?" jemně sem se k němu naklonila. Ne tak, abych ho políbila, ale aby mě líp slyšel.
"Nechovám se povýšeně." Napodobil mě a stejně jako já se ke mně jemně naklonil.
"Chováš."
"Už ti někdo řekl, že jsi dost otravná?" ušklíbl se.
"Ty, nejmíň stokrát."
"Ta v tom případě to bude pravda."
Byly jsme od sebe asi deset centimetrů. Z téhle blízkosti jsem mu hleděla do těch krásných černočerných očí. Byly tak neodolatelně krásné, tak svádějící a hypnotizující. Úplně jsem se v nich ztratila. Netušila jsem kde jsem. Neměla jsem ani ponětí o tom jak se jmenuju. Dokonce jsem ani nevěděla, že jsem se k němu tak rychle přiblížila, protože se naše rty spojily. No, spíš bych měla říct, že jsem je spojila já. Byl tak neodolatelný, nemohla jsem si pomoct. Prostě jsem ho musela políbit. Ale to, že mi polibky vracel, i když zaskočeně, mě uklidnilo. Konečně jsem cítila jeho rty, které mě nedokázaly nasytit. Stále jsem je chtěla víc a víc. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a víc se k němu přitiskla. On, páč jsem seděla na lehátku, mě opatrně položil a lokty si položil každý z jedné strany, vedle mé hlavy (jsem rozenej básník xD) a tím se podepřel. Jenomže jsem nečekala, že do dveří vstoupí právě Deidara. Zastavil se mezi dveřmi a zůstal zaraženě koukat přímo na nás. Ani se nedivím. Muselo to vypadat ještě hůř, než to bylo. Jeden z důvodů bude asi ten, že jsem si po prohlídce břicha nestihla dopnout kalhoty, které jsem mule malinko rozepnout, aby mohl prohmatat podbřišek, takže jsem je měla rozeplé.
"Deidaro já……tohle…není to tak, jak…"
"To je dobrý, nemusíš se obtěžovat, já to chápu." Odmlčel se. "Jsi normální dě*ka!" zvýšil hlas, práskl dveřmi a odešel.
Okamžitě jsem se za ním rozeběhla. "Počkej, nech si to vysvětlit." Vyběhla jsem na chodbu.
"A co mi na tom chceš asi tak vysvětlovat? Viděl jsem to."
"Nechtěla jsem to udělat. Byla to nehoda, nemyslela jsem to tak."
"Já nejsem ani trochu tak blbej, jak si myslíš. Vím, že mě nemiluješ."
"Víš?"
"Jo. Ale nemiluješ ani jeho. Holky po něm jedou, takže touha ho mít, musí být opravdu velká."
"Co to.."
"Je dobrej?"
"Nech toho."
"A já tě upřímně miloval."
"Ale já jsem…"
"…zatím spala s jiným." Dokončil za mě větu.
"Já s ním nespala!" vykřikla jsem.
"To ti mám jako věřit?"
"Nemáš na výběr."
"Když jsi mě nemilovala, mohla si mi to aspoň říct. Nemusela si ze mě dělat idiota."
"Jenomže já……nechtěla jsem ti ublížit."
"Na to si měla myslet dřív, než sis se mnou začala hrát!" otočil se a pokračoval dál.
"Je mi to strašně líto." Začala jsem plakat.
"Mě je to taky líto. Je mi líto, že jsem ti věřil, že jsem tě miloval, důvěřoval ti. Ale nejvíc mi je líto, že jsi mě tak zklamala." Naposledy promluvil zády točený ke mě a odcházel.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Na pokoj jsem nemohla, nechtěla jsem se podrobit dalšímu výslechu, tentokrát od Sasukeho, takže jsem raději zašla za holkami a všechno jim řekla. A protože jsme měli odpoledne volno, pořádně jsem se tam vybrečela.

                                                                       
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 *< Rolins Girl >* → AFFS* *< Rolins Girl >* → AFFS* | Web | 18. května 2010 v 20:50 | Reagovat

jestli se ti chce, na diplomek mi dej daru rolins, jestli ale nchceš nemusíš ho dělat :) jinak díky za pochvalu :)

2 Nanny Nanny | Web | 22. května 2010 v 21:40 | Reagovat

Super povídka a nádhernej blog...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama