Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

Hate and Love-díl 7.

25. května 2010 v 19:01 | Saskiee |  Hate and Love

Přátelé…
Útěcha…
To byly dvě věci, které jsem nyní tolik potřebovala. Nikdy jsem neměla moc přátel, protože jsem se nikdy nikomu nesvěřovala. A proto se nikdy dřív nedostavila ani útěcha. Neměla jsem nikoho, kdo by mi nabídl rameno na vyplakání. Nebyl tu nikdo, kdo by si se mnou promluvil o mých pocitech. A nikdy jsem nepotkala kluka, který by mi nějak neublížil. Naštěstí tu byla Hinata, Temari a Tenten. Mohla jsem jim plně důvěřovat, takže není divu, že mé bolavé srdce zabloudila právě k nim na pokoj.
"Saky, neplač už. Trhá mi to srdce." Konejšivě se mnou houpala Hinata.
"Víš jak trpíme, když tě takhle vidíme?" vložila se do toho Temari.
"Ničí nás to." Dodala Tenten.
Své uslzené oči, které jindy bývaly plné života, jsem zvedla a přejela jimi po holkách.
"Máte pravdu. Nemá cenu tady brečet, akorát se trápím." Utřela jsem si slzy a hrdě se postavila. Všichni tři mě ihned napodobily a stejně jaké já si stouply.
"Saky, měli bychom jít, za 2 minuty máme být ve společenský." Začala plašit Tenten. Ona byla přímo fanatik na čas. Vždycky musela být všude v čas. Jakmile šla jen o vteřinku později, měla z toho pěkný nervy.
"Jestli chceš, můžeme říct Jirayovi, že ti je špatně." Napadlo Hinatu.
"Ne. Poslal by mě do postele a na nějaké lyžování bych mohla zapomenout." Zhluboka jsem se nadechla. "To zvládnu."
"Jak myslíš." usmála se na mě Temari.
Okamžitě jsme vyrazili do společenské. Já se ještě stavila na záchodě, abych si opláchla ubrečený obličej, zatímco holky šli napřed. Pustila jsem studenou vodu a jemně s ní omylu svůj obličej. Poté ho trochu osušila a vydala se za ostatníma. Zrychleně jsem dýchala, jak jsem byla nervózní, a moje nervozita se ještě zvětšila, když jsem vstoupila do místnosti, která už byla dočista zaplněná. Zmateně jsem se rozhlédla a hledala aspoň jedno volné místo. Přejela jsem pohledem po lidech a zastavila se u Karin, páč u ní jediné bylo volné místo. Ani se nedivím, že vedle ní nikdo nechce sedět, je to zcela pochopitelné, už jen díky jejímu ječáku. Do plic jsem nabrala vzduch a hrdě kráčela k onomu volnému místu. Posadila jsem se na dřevěnou židli, nohu si přehodila přes nohu a podívala se přímo před sebe. Po zádech mi přejel mráz a na kůži naskočila husí kůže. Přímo naproti mně seděl on. Okamžitě jsem znervózněla. Nervózně jsem poťukávala nohou a sledovala Sasukeho, který na mě koukal dosti pronikavým pohledem. Vůbec jsem nevěděla, jak se mám chovat. Neměla jsem ani páru o tom, jak se mám tvářit, a ani, co mám dělat. Jediný, čím jsem si byla jistá byla nejistota, kterou jsem pociťovala. A to, že v mé blízkosti, přesněji o dvě místa vedle seděl Deidara, mě moc neuklidňovalo, ba naopak.
"Děcka…" přiběhl udýchaný Jiraya. "Počkejte minutku, zrovna s někým mluvím a vypadá to ještě na dlouho." Odběhl zas pryč.
Musela jsem se nad jeho chováním pousmát. Nejspíš mluvil s nějakou dívkou. Zajímalo by mě, jestli má manželku nebo dokonce děti, páč mi nepřipadá jako rodinný typ.
"Tak co, který z nich je lepší?" vytrhl mě z přemýšlení dost nepříjemný hlas.
"O čem to mluvíš?" otočila jsem se na zdroj toho hluku, samozřejmě, že Karin.
"Nedělej blbou. Mluvím o tom, kdo je lepší. Sasuke nebo Deidara?" vysmívala se mi.
"Co to sakra meleš?" neudržela jsem se.
"Jen se tě ptám. I když, myslím, že po dnešní hádce s Deidarou zůstává jen jeden kadet a to Sasuke." Ušklíbla se. Ne takovám sexy způsobem jako Sasuke, ale takovým mrchovským.
"Jak o tomhle sakra víš?"
"Hele, bylo jen otázkou času, než se něco takovýho stane. Chodíš s někým a na pokoji jsi s jiným. Ani nemusím říkat, proč tě tam Sasuke nechává, to je nám všem jasné."
"Co tím jako myslíš?"
"Že jsi d*vka." Naklonila se k mému uchu, abych jí slyšela dost zřetelně. Ale o to se nemusela bát, protože ten její jekot se nedal přeslechnout.
"Zopakuj to!" okamžitě jsem vstala ze židle.
"Jsi d-ě-*-k-a." stejně jako já se postavila, akorát že pomalu a v v klidu.
Tohle mě opravdu vynervovalo. Napřáhla jsem se a připravovala, že jí jednu napálím. Ale to už mě Sasuke chytl za paži. Zmateně jsem se na něj podívala.
"Tak ty jsi taky s ní?!" zakřičela jsem. Už takhle na nás koukala celá parta lidí a tím jak jsem zařvala, jsem na nás ještě víc upozornila.
"Jasně, že je na mé straně. Kdo by bránil takovou ku*vu." Založila si ruce na prsa.
"Ty!" chtěla jsem s po ní vrhnout, ale protože mě Sasuke chytil natolik silně a ještě k tomu kolem břicha, takže jsem na ní nemohla. "Pusť mě sakra!" řvala jsem po něm.
"Copak? Nelíbí se ti v obětí tvého klienta?" vložil se do toho Deidara.
"Drž hubu." Odsekl mu za mě Sasuke.
"Snad jí nebudeš ještě bránit. To jí nestačí ty peníze, které od tebe dostává?" smál se.
"Proč?" přerušila jsem právě vznikající hádku. "Proč?" zopakovala jsem trochu hlasitěji.
Jak Deidara tak i Karin se na mě hloupě podívali.
"Protože si nic jiného nezasloužíš." Promluvil chladně Deidara. "Nejdřív si se mnou hraješ a poté, co si užiješ s jiným, mě odkopneš!"
"Já jsem se s ním nevyspala!" hájila jsem se.
"Tak proč si měla rozeplé kahoty a napůl vyhrnuté triko?"
"Protože byla na prohlídce." Zastal se mě Sasuke, což mě upřímně překvapilo.
"A ty běžně prohlížíš i ústní dutinu pacientů svým jazykem?!"
"To, já…" chtěla jsem vysvětlit, že to já jsem po něm vyjela, ale Sasuke mě přerušil.
"Neudržel jsem se. To se stane i lepším lidem." Pronesl úplně v klidu a bez sebemenšího náznaku nějakých emocí.
Vytřeštila jsem oči. Opravdu to teď vzal na sebe? Vždyť to já jsem vyjela po něm, on se jen nebránil.
"Dei, poslouchej mě, on lže…" pokoušela jsem se zachránit situaci. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně pohádali.
"Říkám pravdu. Normálně jsem po ní vyjel, chvíli se bránila, ale než stihla pořádně zareagovat, do dveří si vešel ty."
"Nejsem idiot Sasuke. Vím, co se tam dělo."
"Právě, že nevíš vůbec nic." Ušklíbl se a tím mu dal najevo, jak moc je blbý.
"Nechte toho, nechci, abyste se kvůli mně pohádali." Prosila jsem je.
"Na to si měla myslet trochu dřív, ne?" štěkla po mě Karin.
"Nepleť se do toho! Není to tvoje věc!"
"Stejně jako tvoje…"
"Jak to myslíš?" zjemnila jsem hlas.
"Prosimtě nedělej. Všichni to vědí." Znovu nasadila ten sviňácký hlas. Všichni ztichli. Nejspíš chtěli slyšet to, co už údajně vědí. Dokonce i Deidara se Sasukem se na nás znovu podívali a zaposlouchali se.
"Co jako všichni vědí?"
Byla jsem totálně zmatená. Vůbec jsem nevěděla, o čem mluví. Chtěla jsem to vědět, ale zároveň jsem se bála pravdy.
"To, že miluješ Sasukeho." V tom okamžiku všichni ztichli a já jakožto stojící uprostřed dění, jsem na Karin pohlédla ublížených způsobem.
Byl by zázrak, kdyby se našel jen jediný člověk, který to neslyšel. Bohužel to ale slyšeli úplně všichni. Snad všichni v téhle místnosti, teda kromě Karin a Deidari se tvářili zaskočeně. Dokonce i samotný strůjce toho všeho zmatku, Sasuke.
"Je to tak, co?" podívala se na mě. "Sakura Haruno, ta ubohá co*ra, miluje velkého Sasukeho Uchihu." Rozesmála se, stejně jako polovina zájezdu. "Uuups! Snad jsem neřekla něco, co všechny zaskočilo nebo ti to snad ublížilo, protože to bych nerada!" mluvila ironicky a zákeřně najednou.
"Jsi fakt mrcha Karin!" ozvala se Hinata.
"Sklapni! To není tvoje starost." Okřikla mou kamarádku.
"Ale co nechápu," pokračovala v ponižování mě. "je to, že si mu to neřekla. Nejsi náhodou ta silná, odhodlaná holka, co se ničeho nebojí?" stále používala ten hnusný hlas. "Tak proč máš teď nahnáno? Bojíš se, že jsem tě tak zesměšnila, že se na tebe už ani nepodívá?"
Pohled mi sjel dolů na koberec a hlava sklopila. Růžové vlasy mi zakrývali od slz třpytící se obličej. Slzy mi bezvládně stékaly po mé bílé tváři a já se na nic nezmohla. Neměla jsem odvahu. Před ním jsem si připadala jako nic. Jak nepodstatná věc k životu. Nikdy jsem se od nikoho nenechala takhle komandovat, ale teď, když jsem věděla, že stojí přímo za mnou a pronikavě mi hledí na záda, nezmohla jsem se ani na jediné slovo. Nechala jsem Karin říkat o mě ty hnusné věci, neokřikla jsem jí a ani se nijak nebránila. I přes to, že jsem se cítila tak strašně trapně a uboze, jsem se ani nehla. Stála jsem tam a ublíženě hleděla na zem. Přes slzy jsem nic neviděla, takže jsem hlavu ani nemusela zvedat.
"Ušetřím ti námahu a raději ti to řeknu teď a tady na rovinu. Sasukeho nezajímáš! Nechce tě a nikdy chtít nebude! Jsi pro něj jen bezcenná šlapka! Nikdy, NIKDY by si nezačal nic s takovou malou ufňukanou holčičkou. Tak se ušetři ještě většímu ztrapnění a zapomeň na něj. Nemá cenu se o něj prát. Stejně ten boj nikdy nemůžeš vyhrát. Sám ti to řekl. Žádné nezkušené kuře, by do postele nikdy nechtěl." Vítězně se ušklíbla.
Po vyslyšení tohohle všeho, jsem začala plakat ještě víc než dosud. Slzy se kutálely z mých smaragdově zelených očí a tělo se klepalo. Už jsem nemohla snášet ta její hnusná slova. Neměla jsem na to. Prostě jsem se otočila, připravená utéct. Moje oči se zastavili u Sasukeho, který měl na tváři překvapený výraz. Tak není se čemu divit, asi bych se tvářila stejně po vyslechnutí toho všeho.
"Sakuro…" zašeptal.
Nebrala jsem na něj ohledy a rozeběhla se pryč. Proběhla jsem kolem něj, ale jeho šlachovitá ruka mě zachytila. Podívala jsem se mu do očí, vytrhla se mu a prostě zbaběle zdrhla. Bylo mi jedno, že jsem se právě zachovala jako největší zbabělec, hlavně, že jsem se odtamtud dostala. Rychlostí blesku jsem doběhla až do lyžárny, kde jsem sjela po zdi a sedla si na zadek. Nevěděla jsem, kam jinam jít. Chtěla jsem být sama, přemýšlet o tom všem a to zcela nerušeně. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek a všechny směřující k tomuto přihlouplému dni. Neměla jsem sem jezdit. Měla jsem zůstat doma s Narutem, mým nejlepším přítelem. On by mě ochránil. Kdyby tu byl, nikdy by nedovolil, aby si na mě někdo takhle otevřel pusu nebo mě tak ponížil. Stýskalo se mi po něm, po tom jeho upřímném úsměvu, trhlých připomínkách a všech těch blbinách, které jsme spolu prováděli. Mohla jsem zůstat s ním v Konoze, tam bych byla mnohem šťastnější než tady. Zatracení rodiče, co oni si nevymyslí. I když, asi nemá cenu to svalovat na rodiče. Dá se říct, že jsou v tom nevinně. Můžu si za to sama. Kdybych se do něj nezamilovala, nikdy bych takhle netrpěla, protože by mi nikdy neublížil. Dokonce bych se vyhla tomu dnešnímu divadlu, které mi předvedla Karin. Stejně si nemůžu pomoct. Pořád ho miluju. Nemůžu se toho krásného pocitu, který cítím, když jsem s ním zbavit. Kdybych mohla, kdybych měla tu moc vymazat ho ze své paměti, udělala bych to. Všechno spojené s ním by prostě zmizelo. Bolest, úzkost, ale bohužel i láska. Už bych nikdy nepociťovala to chvění mého těla, když stojím v jeho blízkosti, už nikdy více bych se nerozplývala nad jeho úsměvem a ani bych nezapomínala dýchat, když na mě promluví. Tohle všechno by zmizelo. Za to by mi to ani nestálo. Na to jsem si ho moc vážila, i když on o mě nikdy nesmýšlel jinak než o kamarádce, ba ani to ne, spíš jako o otravné spolubydlící.
Najednou jsem sebou cukla. Z přemýšlení mě vytrhly kroky blížící se ke mně obrovskou rychlostí. Zvedla jsem hlavu, která byla doteď zabořená mezi koleny a podívala se do tmavé chodby, která dělila lyžárnu od jídelny. Hleděla jsem do té tmy, čekající na přicházející osobu.
Ztuhla jsem. Ze tmy se vynořil Sasuke v celé své kráse. Dokonce přešel až ke mně a posadil se hned vedle na zem, stejně jako já.
"Věděl jsem, že tě tu najdu." Promluvil. Já stále pozorovala tu černou tmu, jakobych čekala, že se v ní někdo objeví. "Je to jediné místo, kam nikdo nechodí." Mluvil celkem potichu a při tom koukal před sebe.
Jeho hlas se v prázdné místnosti, kterou zaplňovaly pouze lyže a snowboardy, rozléhal a zněl jak ten nejkrásnější cinkající zvonek. Bylo to jako líbezné pohlazení, cítila jsem, jak mi naskakuje husí kůže. Chtěla jsem, aby nikdy neutichl, aby mé uši hladil dál a dál, aby nikdy nepřestával, ale on pomalu a jistě utichal, dokud docela neutichl.
"Proč ses od Karin nechala takhle ponižovat?" znovu jsem uslyšela jeho nebesky krásný hlas.
"Neměla jsem sílu jí vzdorovat." Mluvila jsem do tmy.
"Ty?" pohlédl na můj ubrečený obličej. "Tak, která si nenechá nic líbit?"
"Překvapený?" věnovala jsem mu svůj pohled. "Neznáš mě takovou?"
"Jakou?" nechápal.
"Znáš mě jako tu tvrďačku, co si nenechá nic líbit, nemám pravdu?"
"Ale taková právě jsi."
S posměchem jsem si odfrkla a odvrátila od něj svůj pohled. "Víš jaká jsem? Jsem ubohá ubrečená holčička, která to už psychicky neunesla a naprosto se zhroutila. Ta ledová vrstva na mém srdci byla jen přetvářka vůči tobě." Celá jsem se klepala a bylo to znát jak na těle, tak na mém hlase.
"Vůči mě?" divil se.
"Jo. Vždycky jsem tě měla radši, než ostatní, ale nechtěla jsem to dávat najevo." Otočila jsem se na něj a studovala jeho přenádherné oči. "A s tím Deidarou si měl pravdu. Chtěla jsem se ti pomstít, za to, jak ses ke mně choval." Nedokázala jsem se dívat do jeho očí, tak jsem pohledem sjela na zem. "Ale nějak se mi to vymklo z ruky. On mě upřímně miloval a já zatím milovala…" zasekla jsem se.
"Koho?"
"To je jedno." Zakroutila jsem hlavou a při tom si zanadávala, jaká jsem husa, že jsem mu to ZASE neřekla.
"Omlouvám se. Byl jsem na tebe fakt nepříjěmnej. Mrzí mě to."
Celkem jsem ztuhla. Tohle jsem nečekala. On se mi omlouval. Ten, který mi tolik ubližoval, právě řekl, že ho to mrzí.
"Někdy jsem to opravdu přeháněl."
"Někdy?" otočila jsem se na něj. "Byl si na mě hnusnej pokaždé, když to aspoň trochu šlo." Těkala jsem očima po těch jeho.
"Ale musíš uznat, že si nezůstávala pozadu." Drknul do mě loktem s úšklebkem na tváři.
"Musela jsem ti to nějak vracet, přece jsem si nemohla nechat takhle ubližovat. Ještě od takovýho skrčka." Oplatila jsem mu úšklebek.
"Já ti dám skrčka!" rozesmál se a jemně do mě strčil, ale já i přesto spadla na zem. Naštěstí jsem seděla na zemi, takže to ani nebolelo.
"Vstávej, ty nemehlo." Podal mi ruku. Využila jsem příležitosti a stejně jako tenkrát jsem ho stáhla k sobě. Trochu jsem zčervenala, protože ležel přímo na mě. Jeho obličej byl pár centimetrů od mého a tělo se tisklo na to mé.
"Děkuju, že jsi se mě zastal." Mluvila jsem přímo z těsné blízkosti.
"Minule jsem byl na straně Karin a ne na tvé, takže jsem ti to vlastně i dlužil." Usmál se.
"Navíc to opravdu přeháněli. Jak Deidara, trak Karin. Ale když o tom tak přemýšlím, taky bych byl naštvanej, kdyby se moje holka líbala s někým jiným a to s rozeplými kalhotami." Musel mu dát za pravdu. "Ale to mě přivádí k faktu, že jsi po mě normálně vyjela." Ušklíbl se.
Vyvalila jsem oči. "Promiň, nevěděla jsem co dělám."
"Nevěděla? Nebo chceš jen zamaskovat to, že mě miluješ?" stále se šklebil.
"Co?" vyjekla jsem a zrudla jak rajče.
"Což mě přivádí na další fakt a to na ty Karininy řeči."
"Co je s nimi?" dělala jsem, že nevím o co jde.
"Nic, jenom by mě zajímalo, co je na nich pravdy." Jeho úšklebek se změnil v široký a zářivý úsměv.
"Podle toho, co chceš slyšet."
"Pravdu." Zvážněl.
"V tom případě, bys neměl věřit všemu, co slyšíš." Uhnula jsem pohledem, protože jsem věděla, že neumím lhát, zvlášť když při tom někomu koukám do očí.
Najednou mu úsměv prostě zmizel. Zatvářil se tak trochu zmateně.
"Dobře."
"Dobře." Zopakovala jsem.
"Promineš mi to moje chování?" vrátil se k tématu.
"Nevím." Nasadila jsem šibalský výraz. "Ještě si to rozmyslím." Smála jsem se, když mi Sasuke s připitomělým výrazem ve tváři pomáhal na nohy.
"Kámoši?" navrhl.
"Kámoši." Usmála jsem se, ale v duchu jsem si říkala: "Bohužel jen kámoši…"

Líbilo se? (vim, že tyhle otázky píšu pořád, ale zkrátka mě zajímá váš názor)
Pište všechny názory!!


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 Miska Miska | 24. června 2012 v 15:10 | Reagovat

mohla bi si tam dat aj nejake tie obrasky napriklad chaty alebo podobne ci ? inak je to super dej ma zaujal okamzite ako som si to zacala citat to bolo prekvapenie a teraz sa tesim ako sa to skonci :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama