Od toho incidentu s Karin a Deidarou, se mezi mnou a Sasukem dost změnilo. Už jsme se tolik nehádali, a když už, tak jen ze škádlení, které pak stejně skončilo tradiční přátelskou bitkou, kterou jsem jako vždy prohrála. Přece jen měl víc síly. A když vám chytne ruce za hlavou, začne lechtat, chtěli byste mít té síly o něco víc. Po pravdě jsem s ním byla šťastná i jako s kamarádem. Ukázalo se, že umí být stejně hodný a bláznivý, jako Naruto, který mi tolik chyběl. Asi se ptáte, zda ho pořád miluju, co? Bohužel vás zklamu, ale já sama neznám odpověď. V podstatě celý týden jsem strávila právě s ním. Nenašla se ani minutka, dokonce ani vteřinka trvající myšlenky, směřující k lásce k němu. Teď jsme byli přátelé, a mě to vyhovovalo. Z jeho strany jsem to cítila stejně. Opravdu jsem si to užívala. Kdykoliv se vyskytl nějaký problém, byl to právě on, ten který se mě zastal, ten co stál stále při mně. Za jakýkoliv okolností ve mně věřil. A i když mi to nedával moc najevo, záleželo mu na mě, samozřejmě jako na kamarádce.
Ani jsem se nenadála a byl tu poslední den před odjezdem, což znamená jen jediné a to závěrečný slalom. Byly jsme právě na cestě do lyžařského střediska, když Jiraiya vyhlašoval dnešní a zároveň i poslední takzvaný bojový plán.
"Děcka, jelikož je tohle náš poslední lyžařský den, uspořádáme jakožto tradičně závěrečný slalomový závod." Oznámil a v autobusu se ozval velký jásot.
Hned na to jsme vystoupili z autobusu, rozebrali si lyže a hůlky, které byly v úložném prostoru a vyrazili na svah. Dojeli jsme až na vrchol.
"Páni, nemůžu se dočkat, až to Karin nandám." Kochala jsem se myšlenkou na poraženou Karin, která se za tu dobu, co tu byla dost zlepšila.
"Aby ses nepřecenila." Drkl do mě loktem Sasuke.
"Jakoby měla šanci." Ušklíbla jsem se.
"Uvidíme." Napodobil mě.
"Nevěříš mi?"
"To jsem neřekl."
"Ale myslel to tak." Podívala jsem se mu do očí.
"Nemyslel." Položil mi ruku kolem ramen "Jen nechci, aby ses přeceňovala a pak byla zklamaná, kdybys nevyhrála." Přitáhl si mě k sobě. Zachumlala jsem se do jeho bundy a zavřela oči. Připadala jsem si jako v ráji. Bylo mi tak krásně, že to ani nejde popsat. Zůstala bych v téhle pozici klidně celý zbytek života, kdybychom nemuseli za Jiraiyou, který už netrpělivě vyčkával na začátek závodu. Takže jsem se od něj musela prostě odtrhnout.
Než jsem se nadála, všichni jsme stáli v jedné řadě a čekali na Jiraiyův povel. Po chvíli jsme se ho dočkali a všichni společně dojeli až na jím určené místo, kde začínal onen velkolepý slalom. Zastavili jsme pár metrů před startem a postupně jeden po druhém sjížděli dolů. Za pár chvil jsem se dočkala i já. K mému výjimečnému štěstí jsem nesrazila ani jednu slalomovou tyčku a bez sebemenšího zranění dojela až do cíle, kde jsem stylově zabrzdila. Postupně takhle sjeli úplně všichni a mohli jsme razit k chatě. Poslední lyžařský den jsem si dost užila. Dokonce mě tak vyčerpal, že jsem Sasukemu po cestě zpět usínala na rameni. Dřív by mu to asi vadilo, ale teď jsme byly přátelé, rozuměli jsme si, takže to ani nevnímal. Bylo mi dost líto, že tenhle zájezd už končí. Koneckonců, to tady nebylo až tak špatný. Ty poslední dny byly, dá se říct i výborné. Tedy není divu, že se mi domů vůbec nechce. Nějak jsem si na lidi tady zvykla a loučit se s nimi pro mě bude něco nehorázně těžkého.
Tolik jsem se ponořila do snění, že se mi oči samou únavou zavřeli a přešli v tvrdý spánek. Spala jsem tak tvrdě, taky se není čemu divit, protože jsem spala na Sasukeho rameni, že jsem ani nepostřehla, že jsme přijeli k chatě. Dokonce se mnou musel i zatřást, abych se probrala a vystoupila ven z autobusu, který mě svou houpavou a pomalou jízdou dokonale uspal.
Moje ospalá nálada rychle zmizela a na večeři jsem měla zase spousty energie, která se projevovala už jen tím, jak jsem nadávala na hnusnou brokolici, jenž jsem tak nesnášela. Naštěstí mě uklidnila Jiraiyova zpráva o dnešní rozlučkové diskotéce, na kterou jsem se těšila jak malý dítě na bonbóny.
"Super, nemůžu se dočkat!" jásala jsem.
"Si piš, bude pařba!" zakřičela Temari se zdvihnutou rukou, ukazující jak moc se cítí dominantní.
"To bude." Přikývla jsem a přitom se na ní šibalsky usmála.
"Parádně si to užijeme. Přece jen je to náš poslední společný večer, což mi připomíná, že mi budete všichni strašně chybět." Posmutněla jsem, jakoby ze mě to nadšení spadlo.
"Notáák, uvidíme se příští rok, ne?" snažila se nahodit zpátky výbornou atmosféru, která zde do teď vládla, ale bezúspěšně. "Přece si nebudeme kazit poslední noc nějakým smutněním." Pokračovala, tentokrát z toho vyšla s úspěchem.
"Máš pravdu." Přikývla jsem jak já, tak i Hinata s Tenten. "Navíc jsem stejně měla v plánu Jiraiyu opít a tím nám zajistit delší zábavu." Rozesmáli jsme se, nad mým výrokem a tím připoutali pozornost ostatních, zejména Karin, sedící opodál.
"Čemu se zase tlemíte? Nedá se to poslouchat!" štěkla.
"Ty se taky nedáš poslouchat Karin!"
"Sklapni Haruno!" tímhle mě donutila si stoupnout.
"Nebo? Zase tu začneš vykládat lži jako tenkrát?" vzpomínala jsem na poslední hádku s ní a s Deidarou.
"Nemusím lhát, nejsem taková chudinka jako ty! Nemám to zapotřebí! A navíc, ty sama víš, že jsem říkala pravdu. Je mi jedno, že se s tebou Sasuke baví, místo toho, aby na tebe byl naštvaný, ale stejně si pro mě ubohá běhna!" začala se rozčilovat a tím mi dělala nesmírnou radost.
"Proč bych na ní měl být naštvaný?" nechápal Sasuke, který se zaposlouchal do právě vznikající hádky poté, co Karin vyslovila jeho jméno.
"Protože je to trapka." Lstivě se usmála. "Nemáš zapotřebí se s takovými lidmi bavit." Dodala.
"Máš pravdu, nemá cenu se s takovými lidmi bavit." Odmlčel se. V tu chvíli se Karin široce usmála a já zůstala stát s otevřenou pusou a nechápavě na něj koukala. On se na mě podíval a pokračoval: "Nemá cenu se s takovými lidmi bavit, takže nechápu, proč tady s tebou ztrácím čas, Karin." Otočil svůj pohled opět na ní.
Tohle Karin nemohla rozdýchat. Právě jí tu přede všemi ztrapnil. Smích ostatních to jen dosvědčil.
Celá načuřená raději odešla pryč. Za tenhle výstup si mohla sama, takže nechápu, proč se tak naštvala.
"Už tu pusu můžeš zavřít." Promluvil ke mně se smíchem v hlase Sasuke.
Rychle jsem zakroutila hlavou, abych se probrala a pusu zavřela. "Už jsem myslela, že se ten starý Sasuke vrátil."
Právě teď, v tomhle okamžiku se jeho výraz ve tváři změnil. "Jak to myslíš, starý Sasuke?" nechápal.
"Ten, který mě tak nesnášel." Zašklebila jsem se.
On ke mně přistoupil, naklonil se k mému uchu a povídal: "Já jsem se nezměnil, jsem pořád stejný, to ty." Odtáhl se a sladce se usmál.
"Co to meleš? Já jsem pořád stejná." Krčila jsem ramena.
Zamyšleně se na mě podíval, ale po chvíli znovu promluvil. "Stůj klidně a nelekni se."
"Co? Čeho bych…" nestihla jsem to doříct, protože jsem ucítila jeho hebké rty na své tváři. Celá jsem se rozechvěla. Kolena se mi podlomila a husí kůže opět vyrašila na povrch. Trochu jsem se začervenala. Nevím, jestli kvůli tomu, že na nás koukala celá jídelna nebo že jsem tu pusu dostala právě od něj.
"Vidíš?" smál se.
"Co?"
"Copak by sis dřív nechala něco takového líbit zrovna od někoho jako jsem já?"
Měl pravdu, kdyby tohle udělal dřív, asi bych mu vlepila facku.
Nejspíš mu můj zasněný pohled stačil jako odpověď, protože sám začal zase vysvětlovat. "Už mi víc věříš, důvěřuješ mi a bereš mou srandu. Chováš se ke mně, víc přátelsky." Ušklíbl se.
"Ale, ty se ke mně taky chováš líp."
"To se ti jen zdá. Jsem pořád stejný, možná víc otevřený, ale stejný." Ušklíbl se. "Nebo ti snad přijde, že jsem si tu našel jiného kamaráda, než tebe? Přijde ti snad že se s ostatními bavím víc než dřív?"
"Asi máš pravdu." Usmála jsem se. "Ztrácím autoritu, musím začít s její obnovováním." Nasadila jsem lišácký výraz.
"Copak si nějakou měla?" rozesmál se.
"Jasně, že měla!" práskla jsem mu do ramena pěstí, ale nejspíš to necítil, protože to s ním ani nehlo.
"Už ani nemáš žádnou sílu, jsi měkká." Šťouchl do mě a já málem spadla. Ruce jsem si založila na prsa a nafoukla už tak dost červené tváře.
"Ty jsi fakt mrně, jak má být." Zakroutil hlavou a vysmátý odcházel pryč.
"Holky, přijde vám, že jsem se změnila?" přilítla jsem zpátky k holkám.
"Možná trošku." Zareagovaly celkem rychle.
"Jak?"
Trochu se zamyslely. "No, jsi taková víc pohodová a hlavně víc otevřená vůči ostatním a hlavně Sasukemu." Nasadila úšklebek Temari.
"Nevěřila jsem, že to někdy řeknu, ale mám ho ráda." Otočila jsem se směrem za nim a pak zpátky na holky, které koukaly jako by viděli ducha.
"Co je?" divila jsem se.
"Víš, co si právě řekla?" ujišťovala se Hinata.
"Jo. Mám Sasukeho upřímně ráda." Znovu jsem se podívali na jejich těkající pohledy a pochopila. "Já myslím, jako kamaráda, ne že ho mil…" zasekla jsem se.
Úplně jsem ztuhla. Myslím, že kdyby do mě někdo zapíchl sebevíc nožů, krve by se nedočkal.
"Saky?" oslovila mě Tenten.
Slyšela jsem jí, ale nechtěla jsem odpovídat, na to jsem byla moc zmatená. Nevěděla jsem, co mám cítit. Jak se mám chovat. Najednou jsem všechno zapomněla. Nemyslím úplně všechno,ale věci týkající se chování k Sasukemu. Náhle jsem si uvědomila, že se mé city k němu nezměnily, jen jsem je potlumila, schovala za silnou vrstvu přátelství.
"Omluvte mě." Řekla jsem, jako smyslů zbavená a zvedala se ze židle.
"Je ti dobře?" strachovala se o mě Temari.
"Jo, sejdeme se ve společenský v 8." Odpověděla jsem duchem nepřítomně a odpochodovala pryč.
Namířila jsem si to rovnou do pokoje, v němž už byl Sasuke a právě polonahý (myslím bez trika) ležel na posteli a četl si nějaký časopis. Prošla jsem kolem něj téměř bez povšimnutí rovnou do mé části pokoje. Kdybych tam měla dveře, nejspíš bych jimi práskla, ale bohužel neměla, takže jsem se musela spokojit a prudkým padnutím do postele a zabořením mého obličeje do měkkého polštáře.
Sasuke, kterého nejspíš zarazilo moje chování, můj nezájem vůči němu, se brzo objevil v mé části a netrvalo dlouho do toho, aby seděl u mě na posteli.
"Co se děje?" promluvil tak něžně a při tom mě hladil ve vlasech.
Hlavu doposud zabořenou v polštáři jsem zvedla, se zoufalým pohledem sjela po jeho dokonalé tváři a s ještě zoufalejším hlasem promluvila: "To je na dlouho." Zakroutila jsem hlavou a posadila se.
"Já mám času dost, takže poslouchám." Usmál se.
A pak, že se nezměnil. Kecy! Jakoby kdy jindy byl takhle milý, ochotný a starostlivý. Dřív by se na mě vykašlal a v klidu pokračoval ve čtení, ale teď? Sedí tu se mnou a hladí mě svou svalnatou rukou, která i přes to, jak moc šlachovitá je, umí pohladit tím nejjemnějším způsobem, jaký jen znám.
"Ne, opravdu se tím nemusíš zabývat. Je to jen nesmyslný výplod mé hloupé hlavy."
"Jenže, mě to zajímá. Chci to vědět." Mluvil tak sladce, jako ten nejsladší med, který se hned po ochutnání rozplyne na jazyku. Přesně takhle mi zněl jeho hlas.
"A co ti mám asi tak říct? To, že už nechci být jen tvá kamarádka a že tě neskutečně miluju? To asi není moc dobrý nápad, navíc nechci pokazit naše skvělé přátelství." Promítala jsem si v duchu.
Nakonec ze mě vypadlo jen: "Věř mi, nechceš." Přesně tak. Na nic jiného jsem se nezmohla. Moje ubohost je více jak zřetelná.
"Nevidíš do mě, nevíš co chci, či naopak nechci slyšet."
"Ale tušení mám."
Vyzdvihl jedno obočí, nejspíš, protože mě tak docela nechápal. "Jaké?" dodal pak.
Jeho otázku jsem ignorovala a namísto toho jsem mu jí sama položila. "Myslíš si, že jako kamarádka za něco stojím?" můj pohled byl beznadějný, ale upřímný.
Myslím, že mě tak docela nepochopil, jelikož mě objal a odpovědi jsem se nedočkala.
"Jsi skvělá kamarádka. Na nic si nehraješ, nejsi jedna z těch, který mě prý údajně milujou nebo beze mě nemůžou žít. Jsi jiná, v lepším slova smyslu." Po celou dobu co mluvil, používal velmi jemný hlas a konejšivě se mnou pohupoval ze strany na stranu.
Tímhle mi teda moc nepomohl, spíš naopak. Má dojem, že jsem jiná než jiné holky, ale já jsem zatím úplně stejná. Stejně jako oni miluju Sasukeho Uchiho. Akorát s tím rozdílem, že oni se zamilovali do jeho vzhledu, kdežto já do něj samotného. Nemiluju jeho vzhled, i když je božský, dokonalý a kdoví jaký ještě, miluju jeho vnitřní krásu. Dřív jsem jí neviděla, ale teď je až moc patrná. Nevím. jak ostatním, ale mě se líbí víc, než ta vnější.
Ale k čemu mi to je? On se, se mnou baví jen díky našemu přátelství, které jakmile mu řeknu co cítím, nadobro zničím. To já nechci za žádnou cenu dopustit. Obětuji svou lásku k němu, teda pokud tím naše přátelství udržím.
"Děkuju." Pomalu, ale jistě jsem se mu vytrhla z objetí.
"Za málo." Usmál se na mě. Málem jsem pod jeho krásným úsměvem roztála jak ten nejtenčí led, v největším vedru. "Jsi fajn holka, mrně." Mrkl na mě.
"Taky bys byl fajn, kdybys mi neříkal mrně." Propálila jsem ho pohledem.
Náhle zvážněl. "Víš, že máš nádherné oči?" spojil naše pohledy tak, že splynuly v jeden.
"Páni, ten má postřehy! Jsme tu měsíc a on si mých očích všimne až dneska? A pak, že Naruto je zpomalený." Smála jsem se uvnitř sebe.
"Máš postřehy." Rozesmála jsem se a tím rozesmála i jeho. "A mimochodem," Zadržela jsem další na povrch klouzající smích a zhluboka se nadechla. "tvoje taky nejsou k zahození." Ušklíbla jsem se.
"Dík." Znovu jsme se rozesmáli, dokud jsme si neuvědomili, kolik je hodin.
"Sakra!" vykřikla jsem.
"Co se děje?"
"Měli jsme být před čtvrt hodinou ve společenské." Plašila jsem.
Naproti tomu, Sasuke byl zcela v klidu. "Klid, oni se nezblázní."
Ale to už jsem se převlékala. Bylo mi jedno, že je tam Sasuke, stejně mě ve spodním prádle viděl tolikrát, že musel znát všechny pihy, všechna znaménka na mém těle. I Sasuke tak učinil a stejně jako já se převlékl do něčeho slušnějšího. (myslím tím např.: džíny nebo tak)
"Doufám, že nás Jiraiya seřve." Mluvila jsem ironicky, a přitom kráčela spolu se Sasukem do společenské místnosti.
"Prosimtě určitě si ani nevšimli, že tam někdo chybí. Vsadím se s tebou, že už je to tam v plném proudu."
A měl pravdu. Vešli jsme tam a ani nás nikdo nezpozoroval. Každý se staral jen o své pohyby a zábavu, které jak bylo viděl, bylo dost. Nenápadně jsem přitancovala až k holkám a přidala se k nim.
"Saky, kde si byla?" neuniklo Tenten, jako nikdy nic.
"Ále…trochu jsem se zdržela." Musela jsem mluvit dost nahlas, aby mě bylo aspoň trochu slyšet, páč hudba hrála dost hlasitě, tak jak to má být.
"Dobře, že už jsi tady!" oplatila mi stejným křikem Temari.
"Rozjedeme to?"
"Jasně!" zaječela Hinata.
A taky, že jo. Pořádně jsme vyváděli. Dokonce jsme spojili stoly, vylezli na ně a pořádně to roztočili. Na musiku, kterou kupodivu pouštěl Jiraiya, a to musím uznat, že fakt dobrou, jsme dělali sexy pohyby a tím se stali středem pozornosti. Pak mě ale Sasuke stáhl dolů tak, že jsem na něj málem spadla, čímž jsem chytila záchvat smíchu. Ale co mě překvapilo, že když jsem s ním teď tancovala na celkem rychlou písničku, tancoval fakt dobře. Kam se hrabou profesionální tanečníci. I když jsme tancovali něco na způsob Hříšného tance, tím myslím takové to sexy otírání a plazení se po sobě, musela jsem uznat, že je fakticky dobrý.
Jak už jsem říkala, všichni jsme se parádně bavili, ale do té doby, než Jiraiya oznámil, že tohle je poslední písnička. Zapnul jí, a jak jsem mohla tušit, byl to ploužák, přesněji Breathless
od Shayne Ward(raději to nebudu skloňovat, to by nedopadlo dobře xD).
Jak už jsem říkala, všichni jsme se parádně bavili, ale do té doby, než Jiraiya oznámil, že tohle je poslední písnička. Zapnul jí, a jak jsem mohla tušit, byl to ploužák, přesněji Breathless
od Shayne Ward(raději to nebudu skloňovat, to by nedopadlo dobře xD).
Sasuke ihned zareagoval, chytil mě za ruku a táhl doprostřed parketu, kde mě chytil kolem pasu, přitáhl si mě k sobě a do rytmu právě hrané písničky se pomalu pohyboval. Já se k němu ještě víc přitiskla a stejně jako on se nechala unášet rytmem.
Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi, takže jsem bez problému vnímala jeho příjemně omamující vůni.
"Nakonec to tu nebylo tak hrozný co?" promluvil a tím mě donutil zvednout hlavu.
Zahleděla jsem se do jeho krásných černých očí a uneseně přikývla. "Dalo se to přežít." Usmála jsem se, jak nejsladčeji jsem uměla.
"Docela se mi to blbnutí bude chybět." Odvrátil pohled pryč.
"Jo, mě taky." Znovu jsem položila hlavu na jeho svalnatou hruď a nechala se unášet. Byl jsem tou jeho vůní tak zfetovaná, že jsem nevnímala okolí. Byla jsem jen já a on, nikdo jiný.
"Když o tom tak přemýšlím, ty jsi z Konohy nebo ne?"
"Jsem. Přistěhovali jsme se asi týden před odjezdem sem."
"A původem jsi?"
"Taky z Konohy. Ale kvůli práci, kterou dostal můj otec, jsme se museli přestěhovat do Švýcarska a-" nedořekla jsem.
"-teď se stěhujete zase zpátky." Doplnil mě.
"Přesně tak." Přikývla jsem.
"Je to divný." Vydal ze sebe z posměchem.
"Co jako?" nepochopila jsem jeho reakci.
"To, že o sobě zjišťujeme ty nejpodstatnější věci až poslední den, přitom jsme na to měli měsíc." Zakroutil nevěřícně hlavou.
"To máš pravdu. Kdyby si na mě ze začátku nebyl tak hnusný, bavili bychom se spolu už dřív." Krčila jsem ramena.
"Jak hnusnej?" vykřikl.
"Třeba ty vtípky a narážky na mě a můj osobní život. Což mi připomíná, že jsem na tebe pořád naštvaná kvůli tomu, jak si mě nazval." Uraženě jsem si odfrkla.
"Myslíš…jak jsem to jen řekl? Jo, nezkušený kuře?" smál se, ale mě to moc vtipný nepřišlo.
"Jo. Přesně to myslím. A nevím, co je na tom tak vtipného!" zabručela jsem.
"Notak, nemyslel jsem to tak, byl to jen vtip." Stále se smál.
"Jo, ale tehdy mě to dost naštvalo."
"Hele, ale stejně být tebou, pomlčel bych."
"Proč?"
"Tak třeba, jak si jakože sbalila Deidaru a pak si po mě jen tak vyjela? To nebylo moc hezký."
"A pro koho to nebylo hezký? Pro tebe nebo pro deidaru? Ušklíbla jsem se.
"Pro Deidaru, ale i pro mě." Usmál se. "Protože neumíš líbat." Jeho úsměv se roztáhl do širokého a zubícího se.
"Cože?" vykřikla jsem. Ale pak mi to došlo. "Tak přesně po takovémhle rýpání se mi bude stýskat nejvíc." Zatřpytilo se mi v očích.
"To snad nemyslíš vážně? Mrně, ty brečíš?" chytil mě pevněji, ale na intenzitě něžnosti neztrácel, právě naopak.
"No a co?! Jsem pořád holka, mám na to právo." Štěkla jsem po něm skrz slzy a dál pokračovala v mokření jeho trika.
"Nebul." Smál se.
"To se ti řekne, kdybys byl holka, taky bys brečel."
"No, ale jediný kdo tady z holek brečí jsi jen ty." Stále se mi vysmíval.
"Nemůžu za to. Já jsem si nevybírala, že budu takhle citlivý člověk." Praštila jsem ho pěstí do ramena.
"Au." Chytl se za ruku, do které jsem mu jednu vrazila. "Tak citlivá, jo? Na citlivou osobu jsi až moc hrubá." Nadával.
"Budu ještě hrubší, jestli neztichneš!" znovu jsem se zachumlala do jeho trika a spokojeně oddechovala, dokud neskončila písnička a tím i poslední večer tady. Všichni jsme se odebrali do svých pokojů a jelikož bylo něco kolem 4 ráno, zapluli jsme rovnou do postele. Teda, měli jsme tak udělat, ale to bychom nebyli my se Sasukem, abychom neudělali něco jinak. Místo spaní, jsme prokecali téměř celý zbytek noci, až jsem nakonec podlehla únavě a usnula přímo v jeho posteli.
Probudila jsem se kolem 8 hodiny ranní, no spíš mě probudily nějaké divné zvuky. Pomalu jsem otevřela oči, ale stejně jsem nic neviděla a když už, tak rozmazaně. Trochu jsem je protřela a hned to bylo mnohem lepší. Konečně jsem se rozhlédla, abych přišla na kloub tomu nepříjemnému zvuku a spatřila Sasukeho, jak balí věci. Nejspíš mě probudil zvuk skřípajících dveří od skříně. Nicméně, já už jsem měla sbaleno, tak jsem s nadšením pozorovala Sasukeho, kterému to tak trochu, no vlastně dost nešlo. Rozhodla jsem se mu tedy pomoct, jako odměnu za to, že mě nechal spát v jeho posteli.
Jakmile jsme to společnými silami dobalili, šla jsem se osprchovat a následovně obléct do toho, v čem pojedu. Hned na to, jsme se Sasukem odnesli kufry do jídelny, kde jsme se najedli a vyrazili k autobusu a alou domů.
Celkem jsem se těšila, ale co převažovalo, byl stesk po mých kamarádech. Sice některé uvidím v Konoze, ale samozřejmě ne všechny. Někteří jsou třeba z Tokia, takže pravděpodobnost, že se uvidíme, byla méně než nulová.
Cesta autobusem utíkala dost rychle. Nejspíš tomu napomáhala zábava, která byla díky přátelům na místě. Dokonce i Sasuke se zapojoval. Vlastně jsme prokecali celou cestu a než jsme se nadáli, byli jsme na místě. Na nádraží na nás čekali rodiče, sourozenci a ostatní lidé. Ještě jsem se stihla rozloučit s lidmi, kteří pokračují do Tokia a dál, než jsem byla nucena vystoupit a přivítat se rodiči. Tak dobře, to vítání neberte jako povinnost, spíš jako nutnost. Nakonec jsem byla ráda, že je zase vidím, ale pláč, který ukazoval, jak moc se mi po nich bude stýskat jsem zakrýt nedokázala. Tak když s někým strávíte celý měsíc, dost se sblížíte, takže loučení dost bolí. Naposledy jsem zamávala lidem, sedící v právě odjíždějícím autobusu a pak se otočila na osobu, která mě náhle stiskla k sobě do náruče.
"Naruto?" nevěřila jsem svým očím. "Jsi to ty?"
"Kdo jiný by to byl?" zazubil se.
Okamžitě jsem mu vlepila pusu samozřejmě přátelskou.
"Víš, jak si mi chyběl?"
"Ty mě taky." Pěvně mě objal.
"Sakuro, můžeš na chvíli?" slyšela jsem ten nejkrásnější hlas na světě. Otočila jsem se tedy za ním.
"Jasně." Přikývla jsem a následovala Sasukeho.
"Čau vole!" zařval na něj Naruto.
"Zdar!" oplatil. "Co tady děláš?" pozdravili střetnutím pěstmi.
"Šel jsem přivítat Sakuru."
"Jo tak." Ušklíbl se.
"To je ten tvůj intimní přítel, Saky?" smál se Naruto, při vzpomínce na telefonát s ní.
"Jo, to je on." Probodla jsem je oba pohledem.
"To jsem já." zopakoval sám za sebe Sasuke.
"Ty vole, co jste tam spolu prováděli? Smál se.
Ale brzo přestal, protože jsem ho praštila po hlavě.
"Nic! Tenhle chytrák, mi vzal telefon, právě, když si mi volal a chtěl mě pěkně vytočit. Kupodivu se mu to i podařilo." Přímo jsem ho zabíjela pohledem.
"Saky! Už musíme domů!" volali na mě rodiče.
"Už jdu!" obořila jsem se.
"Tak, už budu muset, tak snad se někdy uvidíme." Otočila jsem se zpátky na Sasukeho.
"Doufám, že nebudu mít to potěšení." Ušklíbl se, ale mě došlo, že si dělá srandu.
"Tak čau." Praštila jsem ho pěstí do ruky a chystala se odejít, ale jeho reakce, no, spíš čin mě donutil se zastavit.
Než jsem se nadála, objímal mě a následovně i líbal. I přes to, jak moc jsem byla zaskočená, polibky jsem mu něžně oplácela. Naruto na nás zatím připitoměle zíral. Upřímně, ani se mu nedivím. Koukala bych stejně, kdyby se moje nejlepší kamarádka začal zničehonic líbat s kamarádem.
"Už je to lepší." Pronesl vážně po ukončení toho sladkého polibku.
"Co jako?" nechápala jsem.
"To líbání. Učíš se celkem rychle." Ušklíbl se. "Což mi připomíná, že jsme si kvit."
"Jak to myslíš?"
"Jednou jsi bezdůvodně vyjela ty po mě a teď já po tobě, takže je vše v pořádku." Zazubil se.
Ale mě to spíš zklamalo. To, že mě políbil ne, ale to co řekl jo. "Jednou jsi bezdůvodně vyjela ty po mě a teď já po tobě, takže je vše v pořádku." Tahle slova zabolela, hlavně to slovo bezdůvodně. No, co nadělám. Prostě mé city neopětuje. Bohužel s tím nic nenadělám. Raději jsem nastoupila do auta a spolu s rodiči, kteří se mě po cestě vyptávali, jaké to tam bylo a hlavně kdo byl ten kluk, odjela domů.

