close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

 Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

Hate and Love-díl 16---část 2/2

2. června 2010 v 23:39 | Saskiee |  Hate and Love
Vyšlapala jsem schody nahoru a v tu ránu se halou ozval pískot a jásot. Trochu se mi ulevilo, když jsem slyšela, jak mi fandí a viděla jejich zvědavé obličeje.
Zastavila jsem se přímo uprostřed. Rychle jsem vyhledala své rodiče, kteří tu už byli a ukazovali mi stisknuté palce, které mi drželi. Pak můj pohled sjel na Itachiho, který se zářivě usmíval, stejně tak i Hinato a Naruto. Nakonec jsem sebrala odvahu a podívala se i na Sasukeho, abych se přesvědčila, jestli tu pořád je. Byl tu. Koukal přímo na mě a sršela z něj nedočkavost.
Poslala jsem mu jeden úšklebek a pak se zákeřně usmála na Yuri, abych jí taky ukázala, že z ní strach rozhodně nemám, i když to ani náhodou nebyla pravda.
Ale pak už se z obrovských reproduktorů začala ozývat moje píseň. Svůj mikrofon jsem uchopila silnějším stiskem a po prvních dvou akordech začala zpívat.




Můj hlas se ozýval z obrovských beden a já se naprosto zklidnila. Všechna nervozita ze mě rázem opadla a já s začala pořádně soustředit na soutěž, kterou jsem hodlala vyhrát za každou cenu.
Jelikož ta písnička byla tak trochu o zradě, poměla jsem si na Sasukeho. Přemýšlela jsem nad ním mezitím, co jsem zpívala a nevědomky zírala přímo na něj. Když jsem si uvědomila, kam koukám, pohled jsem odvrátila sledovala ostatní. Téměř všichni se na mě usmívali. Byla jsem ráda, že se jim to líbí (aspoň to tak vypadalo).
Teď už jsem zpívala refrén. Prostě jsem se neovládla a musela se podívat na Sasukeho, ke kterému jsem těmito slovy tak trochu (hodně) směřovala. Hlavně těmito:

You were everything,
Everything that I wanted
We were meant to be,
Supposed to be,
But we lost it
And all of our memories,
So close to me,
Just fade away
All this time you were pretending
So much for my happy ending
So much for my happy ending



Byl jsi vším, vším
Co jsem chtěla
Čím jsme si mysleli, že budeme, věřili, že budem
Ale ztratili jsme to
Všechny vzpomínky na nás mně tak blízké
Se ztrácejí
Všechen ten čas jsi předstíral
Tolik pro můj šťastný konec
Tolik pro můj šťastný konec

Navíc při slovech Všechen ten čas jsi předstíral jsem přidala smutný a vyčítavý pohled. Neuvědomovala jsem si, že mu tím říkám, jak moc mi ublížil, jak ho miluju a že mě zradil, prostě jsem zpívala tak, jak jsem to cítila. Bylo mi jedno, co si o mě bude myslet, až sestoupím dolů, zpátky mezi diváky, dokonce mi bylo jedno, co na to řekne Yuri. Protože teď jsem tu byla jen já a moje pocity.
Bylo to úžasný. Já zpívala všichni mě poslouchali! Poslouchali mojí hudbu! Dokonce to vypadalo, že se jim líbí! Nakonec jsem si ani nepřipadala jak trotl. Myslím, že by mi bylo jedno, kdybych dneska nevyhrála. Ale to, že bych Yuri strašně ráda porazila nepopírám. Jenomže teď na ní nechci myslet, nechci si kazit tu krásnou chvilku. Chvilku, která je jen a jen moje. Chvilku, která mi patří.
Hudba pomalu, ale jistě ubírala na hlasitosti, dokud jsem nezazpívala poslední notu, pak už všechno utichlo. Davem projela vlna potlesku. Všichni začali vydávat nějaké zvuky, ať už mluvíme o pískání, ječení nebo křičení mého jména, pořád mi tím dávali najevo svou spokojenost. Všichni, až na jednoho, respektive na dva, když počítám i Yuri. Ta se tvářila naprosto nezaujatě, ale tím mi radost nezkazila. Věděla jsem, že se mi to povedlo a tím jsem se stala její soupeřkou. Bylo mi více než jasné, že jsem její vysoko nahozenou laťku téměř přeskočila nebo se jí alespoň dotkla.
Ještě jsem se uklonila a pak sešla dolů mezi lidi. Rázem se kolem mě začalo tvořit kolečko lidí, které tvořili z většiny moji přátelé. Blahopřáli mi ke skvělému výkonu, ale ne každý z nich měl dobré úmysly.
"Nechci ti nic říkat, ale každej z toho není tak odvařeném jako ty." Zakroutila posměšně hlavou.
Nevím, co by se jí stalo tak hrozného, kdyby na mě byla aspoň jednou milá.
"Yuri, měla bys ten problém nějak řešit." Zakroutila jsem hlavou s takovými těmi mlaskavými zvuky, které jsem vydávala z úst.
"Co to sakra meleš? Jakej problém?"
"Myslím, že slovo namyšlenost to vystihuje až, až." Tak co, jak ona na mě, tak já na ní.
Její tenké upravené obočí se vyhouplo do vyšší polohy. "Jo, to máš pravdu, ta tvá závist vůči mě a Sasukemu nezná mezí." Úplně obrátila směr mých slov v její prospěch.
"Prosimtě, myslíš si, že jsi super úžasná, ale nejsi! Jsi obyčejná, blbá a zákeřná slepice, která si ničeho a nikoho neváží!" tolik mě točil jen pohled na ní, měla jsem sto chutí z ní vytlouct duši.
"Ale podívejme se, jak tady naše klidná Sakura vyvádí. Počkat!" odmlčela se na chvilku. "Už vím o co tu jde." Založila si své ruce na prsa.
Nic jsem neřekla, jen jí pozorovala, byla jsem zvědavá, co z ní nakonec vypadne za světovej proslov.
"Neštve tě to, že jsem tak dokonalá ve zpěvu a o kráse ani nemluvě. Vadí ti, že i po tom všem, co jsem Sasukemu udělala, jak jsem se k němu zachovala, je pořád se mnou a na tebe se ani nepodívá." Hlasitě se rozesmála. "Dokonce si o tobě myslí, že si děvka." Kdyby neměla strach o svůj make-up, asi by se i rozbrečela smíchy. Nejhorší na tom bylo, že jí všichni poslouchali. Ne, mnohem horší byl fakt, že má vlastně pravdu.
"Došla ti slova, jak ubohé." Odfrkla si.
"Prosím o klid!" zakřičela Tsunade, které nejspíš nedošlo, že v ruce drží mikrofon. "Chtěla bych vyhlásit výsledky soutěže." Dokončila větu.
Sál utichl. Všichni nervózně čekali na nejlepšího zpěváka, či zpěvačku.
"Tak co Sakuro? Co se takhle vsadit?" ušklíbla se. "Když vyhraju, budu tě moct natolik shodit před ostatníma, dokud nebudu spokojená a ty budeš muset mlčet." Usmála se. "A naopak, když vyhraješ ty, uznám tu na veřejnosti, že jsi lepší než já. Řeknu, že jsem proti tobě jen ubohý loser."
"Nemám náladu se s tebou sázet." Zněla má výmluva.
"Nemáš náladu nebo se bojíš?" nahnula se k mému uchu. "Jsi srab, máš ze mě strach." Šeptala.
Moje tvrdohlavost se projevila jako ještě nikdy. "Fajn!" nabídla jsem jí ruku pro stvrzení naší sázky. "Užívej si poslední chvíle slávy." Téměř jsem zavrčela. Bohužel mě můj zdravý rozum dočista opustil. Prostě jsem si nemohla připustit, že bych s ní prohrála. Navíc, nesnášela jsem, když o mě někdo mluvil jako o srabovi.
"Tvoje naivita nezná mezí." Rozesmála se.
Zato mě do smíchu nebylo. Věděla jsem, že se tímhle řídím přímo rovnou do propasti.
"Tak a teď prosím o chvilku strpení, než rozbalím obálku s vítězným jménem."
Ozvalo se znovu z reproduktorů. Během okamžiku přečetla vítězné jméno a pak svůj zrak obrátila zpátky na nás. "Jsem moc ráda, že můžu oznámit, že vítězem, respektive vítězkou letošní soutěže je……"
Hlavou se mi honilo tolik myšlenek. Měla jsme v ní totální zmatek. Modlila jsem se, aby neřekla její jméno.
"Jsi připravená na pořádný pokles popularity…….Sakuro?" promluvila ke mně, ale stále koukala před sebe, přesněji na Tsunade.
"Na tvůj pokles? Vždycky." Odpověděla jsem s úsměvem.
Tak a jsem totálně nahraná! Jestli to Yuri vyhraje, bude to pro mě peklo. Už nikdy se na mě žádný kluk nepodívá! No dobře, trochu přeháním, ale nic úžasného to nebude. Už takhle ovládá půlku školy, tak co teprv až zase vyhraje?
"Jak už jsem říkala, jsem hrdá, že takhle talentovaná dívka chodí právě na tuto školu. Tak prosím všechny o potlesk pro……" hlavou mi projela poslední prosba o její prohru, než všichni zatleskali. "…nikoho jiného než Yuri Aneko!"
Škoda, že jsem u sebe nemám špunty do uší, protože tenhle pískot mi přímo duněl v hlavě. Všichni vydávali přímo nadpřirozeně vysoké tóny.
Yuri skákala radostí, zatímco já, se chytala za hlavu. Tolik jsem se snažila a stejně to bylo k ničemu.
"Tak pojď sem nahoru." Vyzvala jí.
Předala jí mikrofon a pak už jsme jen poslouchali jak je úžasná, skvělá a báječná. Vytahovala se, jak je nejlepší a že jí bylo jasné, že vyhraje a všichni jí naprosto žrali.
Ale pak už začala mluvit o mě, teda spíš se mnou.
"Sakuro, nebuď naštvaná, že si nevyhrála, třeba se ti to povede jindy." koukala na mě. "I když pochybuju." Dodala s posměchem a hned na to se začala smát celá škola.
Bylo to dost zesměšňující, ale já nic neříkala, sázka je sázka.
"Víš, možná, že kdybys měla zajímavější hlas, byla hezčí a neoblíkala se jak strašák na poli, měla bys na týhle škole nějakou budoucnost."
Au, to zabolelo. Opravdu si to užívá. A co na to já? NIC. Jen jí sleduju a můj výraz se nedá přirovnat k ničemu normálnímu. Tvářím se jak totální idiot.
"Notak, netvař se tak naštvaně, pořád máš šanci támhle." Ukázala na skupinku místních šprtů. "No….možná, že i oni mají někoho lepšího. To víš, kluci nemají rádi neoblíbené a obyčejné holky, s tím se musíš smířit." Pokrčila rameny a vynuceně se usmála. "Ale já věřím tomu, že jednou…..možná…budeš aspoň trochu hezká. Třeba po plastice obličeje." Znovu se rozesmála. Mě osobně to přišlo dost trapný, ale ostatním zřejmě ne. Pomalu se váleli smíchy. Samozřejmě, že mých rodičů a přátel se to netýká.
"Hele, teď mě tak napadlo, že bys u někoho šanci přece jen měla. Možná, že kdyby nějaký kluk změnil orientaci na stejné pohlaví."
Nechápu, co jim na tom přijde tak vtipný. Nejspíš to, že to říká právě Yuri. Nejvíc mě štve, že to všechno slyší i mamka s taťkou, kteří mě znají jako tu drsnou rebelku, co si nenechá nic líbit.
Otočila jsem se na ně. Koukali přímo sem. Nechápavě kroutili hlavou a vůbec nechápali, co se tu děje. Pak jsem se podívala kousek dál, kde stál Itachi se Sasukem. Sasuke se tvářil úplně nezaujatě a Itachi na mě nevěřícně hleděl.
"A co Itachi?" tímhle mě dostala. Co to sem cpe? "Už ses pochlubila?"
Můj pohled se změnil. Teď jsem byla schopná zabíjet.
"Tak každý neměl tu čest se s ním vyspat a pak být odkopnut." Tentokrát se nikdo nesmál, spíš převládalo hlasité hučení. Tak tohle je už moc. Tímhle mě fakt naštvala. Nikdo tu nebude vyprávět o mým osobním životě a ještě k tomu takové lži! Prostě jsem se sebrala a odkráčela až k těm schodům, které vedly na pódium a vyšla je. Přišla jsem až k Yuri a jednu jí vrazila. Tentokrát se neozývalo nic. Všichni byli zticha a koukali na mě s pusou dokořán.
"Yuri to nevadí, ta má těch plastik tolik, že jí další nevytrhne!" ozval se něčí hlas a všichni se rozesmáli.
"Nikdo o mě nebude kecat takovýhle lži." Promluvila jsem na ní. Ona jen držíc si nos odpochodovala pryč.
Když to tak vezmu, ani jsem neporušila tu sázku. Ona mě shazovala a já mlčela, jen jsem jí fyzicky ukázala, že nejsem žádná věc.
"Sakuro!" zazněl mi rozhněvaný hlas ředitelky u ucha. "Co to mělo být?!"
Je celkem zajímavý, že se ozývá až teď, ale když si na mě otvírala hubu byla zticha.
"Jen reakce na její slova." Odpověděla jsem suše. "Někdo jako ona o mě nebude vykládat takovýhle věci, když neví jejich pravý význam a původ." Zakroutila jsem hlavou. "Navíc, jsou to téměř všechno lži, nic jiného. Já jsem s Itachim nikdy nic neměla a nechci, aby si někdo myslel, že jsem nějaká kurva, co s každým chrápe." Vrazila jsem jí mikrofon do dlaní, podívala se na své rodiče, kteří…..jak to říct…..nevěděli o co jde, ale dvakrát hrdí na mě zřejmě nebyli a odešla z pódia. Když jsem procházela davem lidí, každý z nich se na mě alespoň jednou nebo dvakrát podíval. Nejspíš se chtěl podívat na tu chudinku, která všechno řeší jen útěkem.
Chtěla jsem co nejdřív pryč. Už jsem byla skoro u východu, když jsem pohledem zavadila o Sasukeho. Ten způsob, jakým se na mě díval, byl nepopsatelný. Pohledem jsem uhnula na stranu a prošla kolem něj. Dalo by se říct, že ze mě všechen ten stres a zlost odpadla, když jsem vylezla ven a vdechla čerství večerní vzduch. Sedla jsem si na schody a koukala zamyšleně před sebe. "Sakuro.." ozval se dívčí hlas a vzápětí jsem ucítila teplou ruku na mém holém rameni. Trochu jsem pootočila hlavu. "Nevím co z toho, co jsem slyšela je pravda a co lež, ale nevím, jestli si to nepřehnala."
"Mami, kdybys věděla aspoň z poloviny to, co vím já, chtěla bys, abych jí vrazila ještě jednu." Odpověděla jsem jí.
"Tak pojď domů, promluvíme si o tom tam."
"Ne, vy jeďte, já zůstanu tady."
"Určitě?"
Místo odpovědi jsem jen přikývla a znovu se zadívala před sebe.
"Ale přijď co nejdřív." Políbila mě do vlasů a konečně jsem znovu osaměla.
Sem tam kolem projelo nějaké to auto, proletěl noční pták nebo prošel nějaký zamilovaný pár, jinak byla ticho. Slyšela jsem jen šumění listů a fučení větru. Párkrát, když někdo otevřel dveře do školy jsem zaslechla hudbu. Určitě se tam všichni baví, tak proč jsem to vždycky já, ta které nikde nezůstane až do konce? Možná proto, že jsem tvrdohlavá.
Raději budu poslouchat všelijaké šustění a jiné zvuky, než abych se rozešla buď dovnitř nebo domů. Navíc….prohrála jsem. Chtěla jsem všem ukázat, jak jsem dobrá, ale zase mě ta slepice uzemnila. Nevím, jak to dělá, že každému ubližuje a stejně jí má každý rád. Taky bych chtěla být taková. Ne! Co to plácám?! Já přece nechci být jako ona! Nechci každého jen shazovat a ubližovat mu, nechci, aby kvůli mně ostatní trpěli, taková já nejsem.
Hlava mi poklesla mezi kolena. Nebrečela jsem. Neměla jsem chuť prolévat slzy. Nemělo by to žádný význam.
"Slušelo ti to……" Vpil se krásný hluboký hlas do ticha, jenž mě doposud provázelo.
Hlavu jsem pomalu zvedla a zadívala se na nově (?) příchozí osobu. Sasuke seděl vedle mě a stejně jako předtím já koukal dopředu.
Sledovala jsem profil jeho bezchybné tváře a snažila se dýchat.
"…na tom pódiu." Dodal.
Stále jsem jen mlčela. Nevěděla jsem, co mám říct. Ještě před chvílí se mnou nemluvil a teď tu se mnou sedí a obdarovává mě komplimenty.
Trochu se pousmál a sklonil mírně hlavu. "Tím mlčením mi moc nepomáháš." Stále mu hřál na tváři ten krásný (opravdu nepřekonatelně krásný!) úsměv a koukal do země.
Ale i tak jsem nic neřekla. Pořád jsem si ho prohlížela a ani nepípla.
"Fajn…asi bych se měl omluvit, co?" stočil svůj pohled na mě.
Přikývla jsem.
"Opravdu jsem ti nechtěl nějak ublížit. Byl jsem naivní, když jsem jí věřil. Měl jsem vědět, že nejsi jako ona, že jsi mnohem lepší." Jeho slova mě naprosto omámila. "Jsem idiot, že jsem nestál za tebou. Jsem idiot, protože ty si mi byla na blízku a já tě zklamal, co zklamal, dokonce ublížil. Ale věř mi, lituju toho, jako ještě ničeho v životě." Bylo dost těžký mu nevěřit, když vám koukal přímo do očí a ani trochu necuknul pohledem. Stál si tvrdě za svým, věřila jsem mu, že mluví pravdu. "A teď, tam vevnitř mi to došlo. Ta písnička, byla o mě, o tom, co jsem pro tebe znamenal a jak jsem se zachoval jak největší debil. Nikdy si neodpustím, co jsem ti způsobil. Vím, jaký to je, někoho milovat a přitom ho vídat s někým jiným, vidět, jak se drží za ruce, jak se líbají a dotýkají se jeden druhého a přitom nemoct nic dělat. Odpusť mi to prosím. Opravdu mi na tobě záleží. Záleží mi na tobě víc než na ní." Ty poslední dvě věty řekl tak sebevědomě, tak sladce, nedalo se mu odolat. Teď už jsem se usmívala, nešlo se tvářit sklesle, když posloucháte něco tak krásného.
"Jestli něco neřekneš, asi se zblázním. Právě jsem ti řekl věci, které bych normálně nikdy nikomu neřekl. Vylil jsem ti tady slova, která jsem v sobě dusil. A kdyby mě slyšeli kluci, asi by se mi smáli." Usmál se ještě víc.
Já už se neusmívala, měla jsem naprosto vážný výraz.
"Máš právo se na mě zlobit. Takže to chápu." Prohodil smutně.
"Nic nechápeš." Poprvé jsem promluvila. Nechápavě na mě hleděl, musel být totálně zmatený. "Miluju tě." Znovu jsem se usmála.
Tentokrát to byl on, kdo mlčel a usmíval se.
"Řekni něco, protože tohle už je druhé vyznání a tím, jak mlčíš mě znervózňuješ." On i tak nic neříkal.
Místo odpovědi mě chytl za bradu a zvedl jí tak, aby mi viděl přímo do očí. Pohledem jsem uhla.
"Neuhýbej, máš nádherný oči." Zašeptal těsně před tím, než mě políbil.
Celá jsem se zachvěla. Byl to tak krásný pocit, když vás líbá člověk upřímně a ne kvůli nějaké hře. Jindy byly jeho polibky takové normální a obyčejné, alespoň oproti tomuhle. Ale nyní? Byl tak….tak…něžný, citlivý a opatrný. Při každém dalším a dalším dotyku jeho rtů mi naskakovala husí kůže a tep se zvýšil. Tohle bylo poprvé, co jsem cítila jeho lásku. Nejkrásnější na tom byl způsob, jaký používal při jakémkoli dotyku. Pokaždé zaváhal, aby neudělal něco špatně. Byl roztomilý, když se snažil být opatrný. Nevěděl, jak se ke mně má chovat, připadala jsem si jako nějaká z tenoučkého a křehkého ledu poskládaná panenka, kterou nechce rozbít. Která při dotyku jeho úst taje. Už zase jsem v něm poznávala toho starého dobrého Sasukeho, ale v ještě lepší podobě.
Pak náš ústní kontakt sám přerušil a pohlédl mi do očí. Nic neříkal a ani nemusel, jeho úsměv mluvil za vše.
Dokonce mi i sám podal ruku a pomohl mi na nohy.
"Pojď, doprovodím tě." Chytl mě kolem ramen a namířil si to se mnou až k nám domů.
Celou cestu koukal před sebe, nevěděla jsem, jestli jsem neudělala něco špatně. Vypadal tak zamyšleně, že mi to prostě nedalo a musela jsem se zeptat. "Nad čím přemýšlíš?"
Jeho obličej zůstal naprosto v klidu, nebyla vidět žádná změna jeho grimasy. Tohle mě na něm přímo fascinovalo, to jak byl klidný v každé situaci.
"Nad tím, jak jsem se k tobě do teď choval." Prohodil s pohledem na mě.
Místo toho, abych mu řekla, jak mu odpouštím a tak podobně, zářivě jsem se usmála.
"Čemu se směješ?" nechápal.
"Jak může být někdo tak dokonale krásný?" zakroutila jsem nechápavě hlavou.
On se usmál tím jeho sexy úsměvem a ještě víc si mě k sobě přitáhl. "Nechápu, jak jsem na tebe mohl bejt tak hnusnej…"
"Už o tom nemluv." Upozornila jsem ho.
"A mimochodem, byla si skvělá, jen škoda, že si nevyhrála." Mrkl na mě.
"Ale vyhrála." Přikývla jsem a spokojeně si uvelebila hlavu na jeho rameni.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama