"Tati, stůj!" volala jsem za ním, když nastupoval do auta.
Ani se na mě neotočil, prostě zavřel dveře a jakmile nastartoval, odjel.
Bleskurychle jsem doběhla do garáže a nastartovala svou motorku, která byla momentálně rozbitá, ale zkusit jsem to musela. Ulevilo se mi, když se napotřetí ozval ten krásný zvuk běžícího motoru. Popadla jsem helmu a pak už vyjela ze dvora rovnou na silnici, po které jsem pokračovala dál k Sasukeho baráku.
Nechápu, proč se do toho musí táta plést. Akorát to všechno pokazí, navíc, je schopnej mu něco nehezkýho udělat. Možná právě proto jsem přidala na rychlosti…
Ani jsem se neobtěžovala nějakým parkováním a motorku doslova shodila na zem. Pak jsem se rozeběhla přímo k němu do domu. Rozrazila jsem dveře a zmateně se rozhlížela po hale, dokud jsem nezaslechla otcův hlas, za kterým jsem se bez váhání rozběhla. Modlila jsem se, aby rána, kterou jsem právě slyšela patřila prásknutím dveří, ne Sasukeho tělu narážejícímu do nich.
"Nech toho!" zařvala jsem, když jsem přiběhla do jeho pokoje, kde už byl můj otec a držel Sasukeho za košili.
Ani se na mě nepodíval a hodil ho na skříň, která při nárazu jeho těla zaduněla.
"Nešahej na něj!" křikla jsem na otce, rozeběhla se k Sasukemu a pomohla mu na nohy. "Mrzí mě to, nechtěla jsem….." zašeptala jsem a ucítila, jak mi po tvářích stéká první slza a hned po ní další a další.
On mi je svou dlaní setřel, ale nezabránil dalším…
"Jdi od ní!" znovu se ozval můj táta. Bylo hrozně. Kvůli mně má šrámy na těle a ještě na něj ten tyran řve.
Ale to už tam vběhl Sasukeho otec. "Co se tu děje?"podíval se na mě a pak na mého tátu pan starosta.
Oba jsme k němu vzhlídli. "Nic." Odsekl Sasuke.
"Nic?" opakoval ho táta. "Nic? Znásilnil mi dceru!"
Oba dva jsme se na něj podívali jak největší idioti. "Cože?" řekli jsme pak naráz.
"Nedělej blbýho, vím, co jsi žač! A ty ho nekrej, nemusíš se ho bát." Uklidňoval mě, ale mě to spíš pěkně vytočilo.
"Já jí neznásilnil!" hájil se, a to právem.
"Já se ho nebojím, bojím se tebe!" ozvala jsem se vzlykajícím hlasem.
"Můžete mi někdo říct, co to má znamenat?" vložil se do toho jeho otec. "Proč má můj syn rozmlácenou půlku pokoje a šrámy na těle?!" zavrčel.
No super, teď jsou tu dva vzteklouni. Proč se tyhle věci dějí jen mě?
"Ublížil Sakuře!" otočil se na něj můj táta a přešel až k němu.
"Tak Sakuře, jo?" řekl takovým tím ironickým hlasem. "Tak já vám něco povím." Založil si ruce na prsa. "Ta vaše Sakura, je pěkná kurva!" Zvýšil hlas.
Tohle se mě teda dost dotklo. Nevěděla jsem, co mám říct, jak se hájit, co dělat…. Věděla jsem, že mě nemá rád, ale tohle přesahuje všechno..
Proč mi jeho otec nadává? Nikdy jsem mu nic neudělala.
"Drž hubu." Cenil skrz zuby tentokrát Sasuke směrem k němu.
Podívala jsem se na něj. V očích měl zlost a odhodlání. Bylo vidět, že je odhodlanej mě chránit, že nedovolí nikomu, aby mi nějak nadával nebo ubližoval.
"Co jsi říkal?" nadzvedl jedno obočí pan Uchiha, ale to už mu od mého táty přilítla pořádná rána přímo mezi oči. Tentokrát zaslouženě…
"Co ty máš co říkat, že je kurva, když tvůj syn chrápe s každou holkou!" Myslela jsem si, že to snad nikdy neskončí, že se tu budou dohadovat donekonečna. Můj otec řve na toho jeho a obráceně, Sasukeho život visí na vlásku (dobře tak ne tak úplně, ale táta je schopnej ho zabít.)
a já mám co dělat, abych pořád jen nebrečela.
"Třeba s ní, co?!" ukázal na mě a já udělala krok vzad.
Sasuke zřejmě vycítil, že nejsem v pohodě a chytil za ruku, ale stejně z nich nespouštěl oči.
Pak se zhluboka nadechl.. "To lidi, kteří se milujou dělaj…." Řekl.
Oba dva otcové, jak můj, tak jeho na něj koukli. A já taktéž.
"Sasuke, ty chodíš s Yuri, ta má alespoň budoucnost." Ujasnil mu rázně.
"Tím chceš říct, že Sakura ne?" Nevím kdy si začali tykat, ale to je jedno. Jestli to bude pokračovat ještě dlouho, nejspíš se tu porvou.
"Ale já miluju Sakuru, ne Yuri." Musela jsem se pousmát, když tahle slova Sasuke vyslovil.
"Prosimtě, vím, že jí nemiluješ. Jen si chceš užít, jako to děláš vždycky." Zagestikuloval rukou jeho otec a přitom se držel za nos.
"Tentokrát s tebou souhlasím." Přikývl táta.
"I kdyby to tak bylo, z mý strany je láska k němu upřímná, takže ti to může bejt jedno!" vložila jsem se do toho.
"I kdyby to tak bylo?" zopakoval nevěřícně Sasuke. "Ty mu věříš, že jsem tě jen zneužil?" zamračil se.
"Jasně, že tomu věří, je úplně stejná!"
"Tak hele, nebudeš jí přirovnávat k tomu tvýmu na sexu závislým parchankovi!" ohradil se můj táta.
"Nevěřím tomu, věřím tobě!" zakroutila jsem hlavou.
"Určitě." Odfrkl si pan Uchiha.
Přerušila jsem můj a Sasukeho vzniklý oční kontakt a podívala se na něj.
"Jak jinak vysvětlíš, že jste pořád spolu i potom, co jste se spolu vyspali, než tak, že je stejná jako ty, hm?" pokračoval.
"Pochopíš, že mi na ní záleží, že jí miluju? Uvěříš tomu, že nejsem bezcitná nestvůra?" rozkřičel se už i Sasuke.
Jeho slova mě znovu zahřála u srdce.
"Ale proč jí? Je obyčejná! Yuri je alespoň bohatá a jednou bude slavná!" jeho otec s tím prostě nemůže přestat.
"Protože Yuri NEMILUJU!!" zopakoval v jiném podání. "Hnusí se mi její chování, Nenávidím jí! Pochopíš to?"
"Stejně si jí vezmeš tak, jako tak." Na tváři jeho otce se pomalu objevil vítězní úsměv. "Nezapomeň na tu dohodu." Dodal.
Já i můj otec jsme jako na povel zbystřili. O jaká svatbě to zase mluví? Copak se mají brát? To je ta jejich dohoda?
"Tak o tohle ti jde? Abys byl ještě bohatší a známější?"
"Sasuke, je to v zájmu rodiny, slíbil si, že se s ní oženíš, až jí bude osmnáct."
Ztuhla jsem. Tohle snad nemyslí vážně? Ne, to by nikdy neudělal!
"Sasuke, že to není pravda…" promluvila jsem téměř neslyšně a sledovala jeho reakci.
Nic neříkal, jen klopil hlavu a pohled směřoval do země.
"Ne.." zakroutila jsem hlavou a stisk, kterým jsem držela jeho ruku úplně povolila.
"Snad sis nemyslela, že s ním budeš dlouho?" nenápadně se mi posmíval jeho otec. "Je předurčený k životu s ní."
Kupodivu byl můj táta úplně zticha, nejspíš pochopil, že jakékoli zasahování by teď nebylo nejvhodnější. Byla jsem mu za to dost vděčná. Protože kdyby se ještě on rozkřičel, asi bych se zbláznila…
"Proč?" vzlykla jsem.
Sasuke se na mě podíval. Jeho oči, stejně jako ty mé oblévaly slzy.
"Protože to pro nás bude znamenat nepřemožitelnost." Vysvětlil za něj jeho otec.
A kvůli tomu se s ní musí oženit? Vždyť si zničí život, zničí všechno, co se mezi námi stalo!
"Kvůli blbý moci.." zamumlala jsem.
"Nechci to tak…" Nikdy jsem ho neviděla brečet. Jeho slzy byly upřímné, ale ani tak mu nejde odpustit. "…chci být s tebou, miluju tě." Jeho hlas se v půlce věty zlomil.
"Na to si měl myslet dřív…" popotáhla jsem. "..myslela jsem, že to, co se stalo něco znamená, ale ty si mě jen využil."
"Ne!" jeho hlas byl najednou zase stejně hluboký a pevný. "Všechno co jsem řekl, co jsem dělal, jsem myslel upřímně." Znovu uchopil mou ruku.
"Ještě před chvílí jsem tomu věřila. Ale jak jsem správně pochopila, je zbytečné se na těch pár týdnů zatěžovat něčím, jako je láska, jen to všechno bude mnohem horší…"musela jsem přestat mluvit, poněvadž se můj hlas nebezpečně klepal. "Protože, já tě každým dnem miluju víc a víc. A proto, že vím, že bychom se za pár týdnů rozešli kvůli té svatbě, raději tě přestanu milovat, dokavaď to jen jde." Ruku jsem vysmykla a utřela si s ní slzy.
"Prosím, nedělej to…" naléhal tak sladce, tak upřímně, že to bolelo ještě víc.
"Už takhle je to těžký, tak to ještě neztěžuj, prosím…" zašeptala jsem.
"Chceš to tak?" opáčil se dost blbě.
"Jak se na něco takovýho můžeš ptát?"
"Chceš nebo ne?"
"Jasně, že ne!" vzhlédla jsem k němu.
"Tak to nedělej." Zašeptal a přiblížil se tak blízko. Jeho dech jsem cítila na svém obličeji. Chtěl mě políbit, ale já si uvědomila, že když ho nechám, bude to pak bolet ještě víc…..
Už jsem to tu nemohla vydržet. Vyběhla jsem pryč z tohohle pokoje, z toho pokoje, kde to všechno začalo a utíkala stále dál. Doběhla jsem ke své motorce a pokoušela se jí nastartovat. Nic se nedělo, tak jsem zalezla do auta, kde táta nechal klíčky, nestartovala a rozjela se pryč.
Sice jsem auto nikdy neřídila, ale nemůže to být o tolik těžší než motorka, ne?
Mnohem horší, než neznalost byla tma a oči rojící slzy, díky kterým jsem nic neviděla. Protijedoucím autům jsem se vyhýbala jen tak, tak a brzdu sešlapávala na poslední chvíli, ale i tak jsem jela stále dál. Nejela jsem nějak extra rychle, protože jsem věděla, že by to nedopadlo dobře. Hlavní bylo, že se od něj každým metrem vzdaluju.
Všechno probíhal tak, jak mělo, dokud jsem si nevšimla motorky ve zpětném zrcátku. A když mě začal předjíždět, zděsila jsem se. Šlápla jsem na plyn a tím ještě zrychlila. Jenomže on by rychlejší. Pokaždé mě dohnal. Snažila jsem se pořád zrychlovat. Už jsem byla na stoosmdesátce, když proti mně vyjelo nákladní auto. Jeho dálková světla mě osvítila a já neviděla vůbec nic. Začala jsem šlapat na brzdu jako zběsilá, ale věděla jsem, že náraz se neúprosně blíží. Nechtěla umřít! Ještě jsem tolik věcí nestihla, tolik toho neudělala… Nemůžunopustit tenhle svět, ještě ne! Před očima se mi vybavil celý život…první kroky, slova, láska a pak milování se Sasukem…to nejkrásnější, co jsme kdy v životě zažila.. Chci žít! Chci být s ním!
Ještě naposledy jsem se podívala na Sasukeho, který jel vedle mě a nejspíš křičel mé jméno… Pak už jsem viděla jen tmu…..
Kde to jsem? Co tu dělám? Jsem mrtvá?Všude je jen bílé světlo…
Jsem snad opravdu po smrti?
Mělo se to stát? Měla jsem svůj život prožít v bolesti a v bolesti zemřít?
Jestli je to tak, pak bych od ní měla být osvobozená, ne? Proč mě teda bolí u srdce?
Chtěla bych vstát a jít, ale nejde to. Nikde nikdo…… Jsem v nebi?
Mám tolik otázek a tak málo odpovědí…
"Sakuro!" Co to bylo?
Sakura? Tak se jmenuju? Ano, to bude určitě mé jméno.
"Prosím, zůstaň tu!" Znovu ten hlas. Kdo to je? Vždyť nikam nejdu, tak proč to říká?
Ale pak to vidím. Stojím uprostřed nějaké nehody. Šlehají tu plameny ohně… Jsem tedy v pekle? Ale pak se rozhlédnu a vidím nějakého černovlasého...chlapce? Muže? Ne určitě to bude někdo mladý. Ale co to dělá? Sklání se nad nějakým tělem, nad tělem nějaké růžovlasé dívky. Je mrtvá?
Její auto je v plamenech a ona sama od krve. Přistoupím tedy blíž…
"Sakuro, tohle mi nedělej! Já to tu bez tebe nezvládnu!!"
Zaseknu se. Sakuro? Ale vždyť nemluví se mnou. Copak...... Tohle jsem já? To je mé tělo? Kdo je on? Bratr? Kamarád? Přítel? Nic si nepamatuju…
Chci ho chytit za rameno, ale má ruka jím jen projede, jakoby tam nikdo nestál. Podívám se na ní… Je průsvitná! Takže je to pravda, opravdu jsem zemřela, ale jak? Nabourala jsem? Nejspíš…
"Jestli umřeš, zabiju se, rozumíš?!" Vykřiknul. Je mi ho upřímně líto. Nevím sice, kdo to je, ale musí mě mít hodně rád, když by kvůli mně zemřel.
Ten kluk sklopí svou hlavu a zaboří jí do dlaní. Stojím vedle něj a hledám odpovědi na své otázky. Kdo to je?
Hlavu zvedne…
On brečí? Celý jeho obličej zdobí mokré slzy…smutku? Je krásný i když pláče……
"Bojuj, prosím!" Znovu promluví k nehybnému tělu. Proč na něj mluví? Neslyší ho… Copak to neví?
"Miluju tě…hrozně moc tě miluju!" usměje se. Je mi do breku…Přímo před jeho očima umírá blízká osoba…já…a on nemůže nic dělat…
"Slyšela si? Ten namyšlenej frajírek tě miluje!" Tohle nejde vydržet…Trápí se…Kvůli mně! Kvůli tomu, že umírám a já ani nevím, kdo to je…
"Ten rozmazlenec, kterého si tak nesnášela ti tu vyznává lásku a ty i přesto odcházíš?!" práskne pěstí těsně vedle mé hlavy a zařve bolestí… Z očí se mu nepřestávají valit stále nové slzy. Jsem sobec, když nepláču? Měla bych? Nemohu si vzpomenout, kdo to je….
"Tak jsi šťastná? Velký Sasuke Uchiha je na dně…" hlavu pokládá na má prsa a oddychuje.
Sasuke? Říkal Sasuke? O mi něco říká, jakoby jsem to už slyšela…
"Vzpomínáš na ten den, kdy jsme se poprvé viděli?" Mluvil, ale plakat nepřestal, ba naopak stále přidával na síle. "Nesnášela si mě už od prvního okamžiku, už tehdy, když jsem urazil tvou motorku si na mě nadávala, pamatuješ?" Usmál se? Vidím dobře? "A jak jsme se shodou náhod dostali na stejnej zájezd….zájezd, na kterém ses několikrát zranila a skončila u mě na ošetřovně….zájezd, na kterém jsem se stali přáteli…zájezd, na kterém jsem se do tebe zamiloval…." On…někoho mi strašně připomíná…tohle všechno mi je povědomé… "Ano, správně…už od prvního okamžiku ses mi líbila….už tenkrát na tom parkovišti jsem obdivoval tvojí drzost….a tehdy…jak si mě políbila…došlo mi to…. Byl jsem do tebe blázen…Jsem do tebe blázen!" Ty okamžiky, o kterých vypráví…všechno si vybavuji jen matně… "Ale pak se to pokazilo…přestali jsme se spolu bavit a to pokračovalo až do školy…ale ten večer…ten večer, kdy jsi zpívala, jsem ti poprvé řekl, co k tobě cítím…" Zatnul pěsti… Jeho obličej byl úplně smáčený od slz a mé krve… Musím pro něj hodně znamenat, když tu se mnou je, brečí a říká mi tohle všechno…
"Nikdy nezapomenu na dnešní odpoledne. Jak už jsem řekl…Bylo to, to nejkrásnější, co jsem kdy zažil…protože to bylo s tebou." Tahle věta… To mi přece říkal…Sasuke! Už vím, co se stalo! Pohádala jsem se s otcem a následně i s ním! Pak ten náklaďák a ostré světlo…
"Sasuke!!" snažím se ho volat, ale zřejmě mě neslyší, poněvadž to s ním ani nehne.
"Jen mě mrzí, že si musela odejít s pocitem, že to všechno byl jen omyl, že jsem tě jen využil k mému uspokojení, ale tak to nebylo. Já tě miluju a vždycky budu…" Stále brečí a mě to trhá srdce.
"Sasuke, slyšíš mě?! Nikdy jsem ti nepřestala věřit! Nikdy! Vím, že to nebyla chyba! Nelituju toho, co jsem udělala!" Křičím jak mohu, ale má slova se ztrácejí v prázdnu..
"Odpusť mi to prosím.." zavírá oči a pomalu se přibližuje k mým ústům. Pak je něžně políbí. Chytnu se za ně…cítím to i po smrti… Jeho hebké rty…
Vstává… Kam jde?
Odchází pryč, ale proč?
Snažím se ho chytit, ale marně. Má ruka, jakoby ho pokaždé minula.
Ale to už jsou u mého těla nějací muži v oranžových kombinézách… Záchranáři? Ne! Já nemůžu do nemocnice! Musím za ním! Musím mu říct, že ho miluju, že mu odpouštím, nemůžu ho nechat jít, něco si udělá! Ublíží si!!
Jenomže najednou se vypařuju… Mizí mé průhledné tělo a já cítím zimu…

