close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

 Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

Hate and Love-díl 20.

3. června 2010 v 0:22 | Saskiee |  Hate and Love
Tak a je po všem?
Ne……nemůže být……ne teď, když jsem konečně začínala chápat význam slova láska. Poprvé jsem okusila chuť mužského těla nepřekonatelně krásný pocit při milováni s tou nejúžasnější osobou, s ním…
Zdá se to jako ironie osudu…
Všechno se semlelo v jednom jediném dni. Všechno krásné, všechno co jsme tak dlouho získávali, se vzápětí vypařilo. Poslední střípky naděje odnesl silný vítr neštěstí, spolu s láskou uchovanou v nich…… Všechno dobré, jakoby se rozplynulo a zůstalo tu jen to špatné…
Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré… Doposud jsem tomu věřila… Ale jak vysvětlíte tohle všechno? Jaký důvod má ten tam nahoře… nenávidí mě? Proč? V životě jsem neudělala nic tak špatného, aby se to nedalo mávnutím ruky smazat. tak mi teda vysvětlete, kam ten spropadenej svět směřuje?! K čemu je ten podělanej život dobrej?!
Lidé jsou jen nepatrnou součástkou velkého stroje……světa.
Na rozdíl od něj, jejich životy zanikají a propadají prázdnu…A ten, kdo tomu všemu velí, je jimi ještě uctíván…Hraje si s jejich životy, ovládá je, určuje jejich osudy……ale přesto ho mají za boha… Nechápu to… Když je tak silný, tak mocný, proč nezasáhne právě teď? Když je tak hodný, tak milosrdný proč svůj život nenávidím? Všechno jsou jen lži! Každý říká, jak nad ním drží ochranou ruku, ale přesto se trápí… Všichni tvrdí, že jim pomáhá zlepšit svůj život, žít ho dlouze a šťastně, ale proč pak umírají předčasně na nevyléčitelné nemoci, či následkem dopravní nemoci i nevinní lidé?
Život není fér…zemřít není fér…

"Panebože! Pohnula se!" zaslechnu slabé hlásky…
Kde to teda jsem? Nikdy mě nenapadlo, že v nebi pípají přístroje a je tam cítit dezinfekce..
Zachvěju se..
"A znovu!" zase ten hlas… "Sakuro, holčičko, slyšíš mě?"
Máma? Co ta tu dělá, je taky mrtvá? Buď anebo jsem neumřela. To by vysvětlovalo tu zimu, hluk a zápach…
"To bude dobrý, máma s tátou jsou u tebe.." ucítím něčí ruku na své tváři…
"Sasuke…" zamumlám nesouvise.
Snažím se otevřít oči, ale připadá mi, že má víčka váží snad tunu.
"Zavolej doktora!" znovu slyším mamku..
Tolik se na ni chci podívat, ale nemůžu. Mé tělo je až moc ospalé.
Promluvím tedy v polospánku. "Mami…" zvednu trošku ruku.
Během okamžiku v ní ucítím její dlaň.
Usměju se. "N-nikdy jsem nemyslela vážně.." polknu nával slin. "ty hnusné věci, co jsem vám říkala…" téměř mezi každým slovem se těžce nadechnu.
"Pšš, nemluv…" to, jak mi hladí mou dlaň je mi tak příjemné … "vysiluješ se."
"Neboj.." zakašlu. "m-mám v-vý-výdrž." Ujistím jí.
"O tom nepochybuju…" pohladí mě po čele.
To už tam vlítne otec s doktorem v patách a objímá mě.
"Jak je ti?" promluví na mě ten doktor. Podle hlasu bych tipla, že byl starý a nesympatický. Mohlo mu být tak 60.
Neodpovídám, místo toho se sama zeptám. "Co se stalo?"
"Měla si nehodu. Srazila ses s náklaďákem."
"Jak to, že jsem ještě živá?" Tak přece jen….tátovo auto nepatří k těm nejnovějším a nejbezpečnějším.
"Odvezla tě záchranka. Kdyby je Sasuke nezavolal…" vysvětloval tentokrát táta.
Ani jsem ho nenechala dopovědět větu. Jakoby ze mě ta ospalost úplně spadla a já prudce otevřela oči. "Je v pořádku?!" vykřikla jsem a chytla se za hlavu. Hrozně mě bolela. Myslela jsem, že mi snad pukne. Nejspíš jsem jí měla zraněnou, protože byla celá obvázaná.
Nic neříkal, jen se na mě smutně koukal.
V tu ránu mé srdce ztěžklo. Bodalo mě u něj. Panicky jsem kroutila hlavou a nechala volně stékat mé bolestné slzy. "Ne….To ne…" opakovala jsem pořád do kola.

Nevnímala jsem nikoho, stále jsem hystericky brečela.
"Sakuro.." zašeptal táta. Ani jsem se na něj nemusela dívat, abych poznala, že jeho pohled je zoufalý.
"Lehni si…" řekl ten doktor a ruku mi položil na rameno, chtěl na něj zatlačit, čímž by mě donutil si lehnout.
"Nedotýkejte se mě…." Zavrčela jsem skrze vodopády slz.
"Notak, přece si nechceš něco udělat?" na mé rameno ještě víc přitlačil.
Na to jsem zareagovala trochu přehnaně…. Své rameno jsem vysmykla. "Řekla jsem, abyste na mě nešahal!" zakřičela jsem, ale hlas se mi v polovině věty zlomil.
"Uklidni se Sakuro, chce ti jen pomoct…" vložila se do toho znovu mamka.
Vražedně jsem se na ni podívala. "Nepotřebuju jeho pomoct." Odsekla jsem. "Jsem úplně v pořádku."
"Sakuro pochop, že máš poraněnou hlavu. Každý rychlejší pohyb tě může ohrozit." Přibližoval se zas ke mně ten starej páprda.
"Nepřebližujte se! Jste vrah!"
Všichni tři se na mě vzápětí podívali. "Tohle není vrah, je to doktor." Vysvětloval táta.
"Zabil ho…" zašeptala jsem.
"Koho?"
"Zabil jste Sasukeho!"
Tentokrát už vypadal hodně zmateně. "Sasuke není mrtvý." Cukla jsem sebou. "Leží na urgentním přijmu."
Už jsem si myslela, že bude všechno v pořádku, ale to by nesměl pokračovat… "Je v hlubokém kómatu." Vytřeštila jsem oči.
"A to mě má uklidnit?!" nevěřícně jsem zakroutila hlavou. "Vždyť se nemusí probrat!"
"To víme." Přikývl.
"Chci ho vidět." Rozhodla jsem se dost rychle. Nechtěla jsem na nic čekat, prostě jsem chtěla být s ním.
"To nepřipadá v úvahu. Musíš ležet."
Dělala jsem, že ho neslyším a v klidu si sedla.
"Slyšíš?"
Sakuro, prosím tě…" plakala mamka.
"Na ležení vám kašlu, chci za ním." stoupla jsem si.
"Chceš se zabít?"
"Na mě tu teď nezáleží. Protože jestli umře, půjdu za ním." Řekla jsem chladně a rozešla se ke dveřím.
Přiznávám, že jsem téměř neviděla a když už něco, tak rozmazaně. Hlava se mi motala a nohy neposlouchaly. Chtěla jsem jít, ale oni ztuhly. Navíc se mi udělalo ještě víc špatně.
"Sakuro…" přilítl ke mně otec s tím doktorem.
"Nechte mě…!" otočila jsem se směrem k nim.
"Neblázni! Když si ublížíš, ublížíš i mě a mamince, to chceš?"
Ale to už jsem nevnímala. Rukou jsem se opřela o stěnu a snažila se dýchat. Nával horka způsobil, že jsem sebou nakonec šlehla o zem.

Probudila jsem se přivázaná k posteli. Očima jsem šlehala po místnosti. Ve které jsme ležela a nenašla nic jiného než toho doktora sedícího v křesle.
Podívala jsem se na něj.
"Tak konečně vzhůru?" promluvil a narovnal se. "Odpusť nám ty provazy, ale po tvém minulém výstupu jsme nemohli jinak."
"Už se vzbudil?" ignorovala jsem jeho slova.
"Bohužel…jeho stav je pořád stejný, zato ten tvůj horší." Zakroutil naštvaně hlavou.
"Jak horší?"
Vstal z jeho vyhřátého křesílka a přistoupil ke mně. Sáhl mi na čelo, poté zkontroloval tep a nakonec ránu na mé hlavě.
No jo…vždyť už taky nemám ten mega obvaz. Namísto něj mám jen takovou vatu obvázanou slabým obinadlem.
"No, krom toho zranění jako takového, sis ještě přivodila menší otřes mozku tím, jak si sebou praštila o zem. Měla si štěstí, žes nepřišla o nějaký ten smysl, protože už tak si to měla o chlup." Sedl si na židli vedle mé postele.
Hlavu jsem sklopila kolmo dolů a oči přivřela.
"Můžu ho vidět….?" Zkusila jsem znovu. "Prosím!" dodala jsem už zoufale.
Vypadal tak trochu zamyšleně. Uvažoval snad o kladné odpovědi?
"Já nevím, tvé zranění……" zakroutil hlavou.
"Budu v pohodě." ujistila jsem ho slabým přikývnutím.
Povzdechl si. "Ty to nevzdáš, co?"
"Nikdy." Usmála jsem se na něj.
"Tak, ale jen na chvilku." Povolil nakonec.
"Děkuju, hodně to pro mě znamená."
Usmál se.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem za ním mohla až o týden později, kdy už mé zranění bylo něco lepší, ale alespoň jsem už nemusela spát přivázaná k posteli.
Právě jsme šli po nemocniční chodbě. (Teda doktor šel, já jela na vozíčku, abych si neublížila.) Dojeli jsme až k velkým dveřím, na kterých bylo napsáno obrovským písmem "ARO" a vjeli dovnitř. Doktor odběhl pro klíče a já mezitím čekala, až se vrátí. Jakmile jsem ho spatřila, jak nese klíče, široce jsem se usmála, ale strach z toho, co uvidím, byl stále silnější a silnější. Už zbývalo jen pár kroku, než zraky spočinu před spícím Sasukem…
Otevřeli jsme dveře do té místnosti.
Když jsem ho uviděla, do očí mi hrkli slzy. Ležel na posteli, napojen na desítky přístrojů a jediné, co se zde ozývalo bylo právě pípání těchto strojů. Jeho život je teď jako na houpačce…
Vypadal, jako když spí nerušeným spánkem….chvílemi mě napadalo, že se během okamžiku vzbudí a všechno bude dobrý, ale opak byl pravdou. Spal tak tvrdě, že by ho ani výstřel z pistole nevzbudil.
Jeho ruku jsem uchopila…..
"Hned jsem zpět, sestřička říkala, že pro tebe něco nechal a, že si přál, abys to viděla, pokud přežiješ." Řekl ten doktor a mě automaticky padl zrak na něj.
Jen jsem suše přikývla a dál hladila Sasukeho ruku.
"Tak to vidíš…" popotáhla jsem. "dopadlo to přesně obráceně než v ten večer."mluvila jsem a přitom jsem nezpustila oči z jeho andělské tváře. "Ty tu ležíš v bezvědomý a já půjdu za chvíli domů…." Pousmála jsem se i skrze slzy.
Chvíli jsem na něj jen tak koukala, protože jsem ani nedokázala pořádně mluvit. Jen jsem studovala jeho spící obličej a plakala.
"Jenomže, ty se uzdravíš. A nejen to, ty se uzdravíš a všechno bude tak, jak jsme plánovali." Zněla jsem fakt zoufale. Můj hlas byl jako právě vibrující mobil a přes mokré oči jsem už pomalu ani neviděla. "To opravdu není možný." Zakroutila jsem hlavou. "Proč já se na tebe nedokážu zlobit ani, když ses chtěl zabít? Proč jsem taková měkota, kterou tvůj pohled nebo dokonce tvůj úsměv natolik vyvede z míry, že všechno špatný, cos udělal, jí přijde jako nic?" Svou hlavu jsem pomalu položila na jeho hruď a dýchala. "Asi si opravdu nejsme souzeni, co? Nejspíš nám není dopřáno, být spolu…."
Ale to už se tu objevil ten doktor a v ruce měl nějaký dopis. Podal mi ho a já ho nervózně otevřela.

Sakuro, jestli tohle čteš, znamená to, žes přežila…

Nemohl jsem žít s faktem, že tu nejsi, že už mě neobejmeš ani nepolíbíš. Nechtěl jsem věřit tomu, že už nikdy nespatřím tvůj okouzlující úsměv. Ale hlavně jsem si nechtěl nalhávat, že se jednou vrátíš, když jsi navždy odešla.
Já vím, jsem srab. Ale má láska k tobě, byla větší než strach ze smrti. Byla větší a cennější než můj život. Zemřel bych pro tebe, jaká ironie osudů, že?
Víš, jen chci, abys věděla, ze si pro mě byla, jsi to nejdůležitější na světě, že jsem nikdy nic z toho, co cítím, když jsem s tebou s nikým kromě tebe necítil. A kdyby ti náhodou někdy někdo chtěl namluvit, že jsme tě využíval, nevěř mu to, prosím. Toho bych v životě nebyl schopný. Nebyl bych schopný ti takhle vědomě ublížit, ne tobě.
Nechci, abys byla nešťastná, aby ses trápila, protože tak se budu trápit i já. Budu na tebe dohlížet seshora, pokud neskončím v pekle, což bych si zasloužil.
Najdi si někoho, kdo tě bude mít rád aspoň z poloviny tak, jako já a buď šťastná.
Ještě bych chtěl říct, že ty chvilky s tebou byly nejkrásnější okamžiky v mém životě. Díky tobě jsem totiž poznal pravý význam slova milovat……


Miluju tě
Sasuke…
"To je dopis na rozloučenou, který psal, kdybys to náhodou přežila. Víš, tvůj stav byl opravdu špatný. Měla si ty nejmenší šance na přežití a on si to dával za vinu, proto si chtěl vzít, (možná, že i vzal) život…" vysvětlil ten doktor.
Ten dopis jsem přečetla jedním dechem. A jestli jsem předtím brečela, to, co jsem prováděla teď se ani nedá popsat. Jak si proboha mohl vzít život? Jak něco takovýho mohl udělat?
"Ty srabe!" zakřičela jsem zoufale. "Jak sis mohl vzít něco tak cenného, jako je život?!" vyčítala jsem mu. "Jaks to mohl udělat, jaks to mohl udělat mě?!" kdyby měli slzy nějaké omezení vůči tvorbě, už bych dávno neměla co plakat.
"Jsi zpropadený lhář, rozumíš?!" dopis jsem zmačkala. "Kdybys mě miloval, neudělal bys takovou blbost!" hlavu jsem zabořila do jeho nemocničního obleku. "Strašně to teď bolí…takhle tě tu vidět a vědět, že je to má vina…" zašeptala jsem. "Jak mám žít, když vím, že ty nebudeš?" vzlykala jsem obrovským způsobem.
Mé dýchání bylo rozhozené a tlukot srdce zrychlený.
"Sakuro, už bychom měli jít."řekl ten doktor.
"Já nikam nejdu!" otočila jsem se na něj. "Budu tu s ním, dokud se neprobudí!"
"Tohle vážně ohrožuje tvůj současný stav. Jestli chceš, abys tu byla, až se vzbudí, pojď si lehnout."
Znovu jsem se otočila k Sasukemu. "Nebyla to tvoje vina, ale má…nechci, aby sis to vyčítal, rozumíš? Miluju tě, tak strašně moc tě miluju, proto musíš žít!" Pohlédla jsem na Sasukeho. Trochu jsem se naklonila a políbila ho. "Bojuj…já tuhle bitvu vyhrála….teď se ukaž ty…" zašeptala jsem naposledy do ucha.


Tak co? Líbilo? x)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 Ufon Ufon | E-mail | Web | 5. června 2010 v 11:39 | Reagovat

hrozně moc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama