close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

 Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

Hate and Love-díl 21.

3. června 2010 v 0:24 | Saskiee |  Hate and Love
Ode dne, co jsem Sasukeho viděla naposledy, uběhli tři týdny a já se pomalu chystala domů. Na jednu stranu jsem se tam těšila strašným způsobem, ale na druhou jsem chtěla zůstat zde, jemu na blízku.
Za ty dny, týdny co jsem tu strávila, neuběhla noc, abych na něj nemyslela. Neuplynula minuta, aniž bych si nevyčítala slova, která jsem mu řekla. Pořád mi to znělo v hlavě. Nemohla jsem se toho zbavit. "..Myslela jsem, že to, co se stalo něco znamená, ale ty si mě jen využil." Jak jsem mu mohla něco takovýho říct? Vždyť moc dobře vím, že to není pravda, tak proč jsem byla tak blbá?
Nesnáším se zato!
"Tak máš všechno?" mamka se už zase strachuje, abych tu něco nenechala.
Trochu uraženě jsme se na ní točila. "Mami, mám zranění hlavy, ale nejsem blbá." Protočila jsem oči.
"Dobře, dobře, promiň." Zasmála se a rukama provádějíc obranné gesto popadla můj kufr.
Protočila jsem oči. A pak už nasadila svou obvyklou smutnou grimasu.
"Doufám, že nepospícháš domů, protože tě zvu na oběd."
Prohodila ke mně, když si všimla, jak smutně se tvářím.
Pohlédla jsem na ní a pokusila se na tváři vykouzlit úsměv, ale marně. "Nemám hlad." Zakroutila jsem hlavou.
Zničehonic se zamračila. "Podívej se na sebe.." ukázala na mou (uznávám, že dost vychrtlou) postavu. "Vypadáš jako anorektička!"
Z úst jsem vydala mlaskavý zvuk, vyjadřující nesouhlas jejího unáhleného závěru. "Ježiš mami."
"Jaký ježiš?" zvážněla. "Vždyť vůbec nejíš. Jsi bledá a máš černé kruhy pod očima!"
"Vypadám úplně normálně." Znovu jsem zakroutila hlavou, ale tentokrát se mi úsměv povedl.
"Vypadáš hrozně." Obrátila mou myšlenku. "Máš důvod, být nervózní a bát se, ale nesmíš se takhle zanedbávat, jinak zkolabuješ. Víš přece, že tě pustili jen pod podmínkou, že budeš pořádně jíst." Tyhle řeči mi teda chyběly. Neříkám, že nemluví pravdu, ale stejně… Dělá, jakoby mi bylo deset.
Ruce jsem si založila na prsa a hlavu trochu naklonila na stranu. "Jsem skoro dospělá, vím, jak se k sobě chovat…" ujistila jsem jí pak a posadila se na postel.
Kufr s mými věcmi položila na zem a přisedla si ke mně. "To sice jsi, ale pořád jsem tvoje máma, která se nerada dívá, jak se její holčička trápí." S těmito slovy vzala moje vlasy a dala je za ucho. Poté mě po nich pohladila. "Nechci, aby ses kvůli němu takhle ničila." Zakroutila hlavou a skousávala svůj spodní ret, čímž se snažila zadržet pláč.
"Mami…" zašeptala jsem, ale na rozdíl od ní slzy nezadržela.
Ona se na mě usmála. "Vidíš to, teď tu sedíš a bulíš jak malý dítě. Pořád se cítíš tak dospěle?" zavtipkovala, aby trošku pozvedla atmosféru.
Na tváři se mi objevil opravdu miniaturní úsměv. Ale co záleží na velikosti, když obsah tohoto malého zkroucení úst mluví za vše….
"Už jsem si zvykla, že si se mnou život hází, jak chce, ale ty si to nezasloužíš." To už svou bitvu s emocemi prohrála stejně jako já.
Bez váhání jsem se jí vrhla do náruče a tiskla jí k sobě, jakoby se měla každou chvíli vypařit neznámo kam. Hladila mě po vlasech a zádech. Přitom mi šeptala uklidňující slova do ucha a pohupovala námi sem a tam.
"Nechci, aby umřel." Promluvila jsem pak do jejího trika.
"Neumře." Reagovala rychle, aby mi za každou cenu vyvrátila tu špatně naladěnou myšlenku.
Oči jsem už dávno zavřela a čichala její vůni. Přesně takovou si pamatuju z dob, kdy jsem ještě byla malá, kdy jsem na ní byla psychicky závislá. V době, kdy jsem potřebovala její ruku, aby mi pomohla k prvním krokům, v dobách, kdy jsem většinu času trávila právě s ní, s nejdůležitější osobou na světě. A právě dnes další důležitá osoba leží na pokraji života a smrti v nemocničním pokoji, napojená na desítky přístrojů.
"Ale, co když jo…." Znělo to spíš jako jeden výdech. "Co když už má toho bojování po krk? Co když ho to už nebaví?" odtáhla jsem se od ní a ona mi svou dlaní setřela slzy.
"To se nestane…." Ujistila mě.

Doma jsem už nějakou dobu a o Sasukem pořád žádné novinky. Je to s ním pořád stejné. Spí a neví o světě. Alespoň se netrápí v bolestech.
Jenomže to, že jsem doma, nemění nic na faktu, že mám o něj šílený strach. Každou noc usínám s nadějí, že snad zítra bude vzhůru. Každý den k němu chodím a pokaždé, když otevřu ty dveře, za kterými už nějaký čas přebývá, můj žaludek se sevře a ruce rozklepou. Doufám, že se vzbudí. Pokaždé, když od něj odcházím, se bojím, že až příště přijdu, on už tam nebude ležet, že to doktoři vzdají a ty zpropadené přístroje od něj navždycky odpojí a tím ukončí jeho krátký život.
Ještě k tomu všemu musím stíhat školu, do které jsem před pár dny znovu nastoupila. Ale jde to se mnou víc a víc z kopce. Mám špatné známky a problémy s učiteli, kteří na mou situaci neberou ohled. Jak by taky mohli? Vždyť o mě a Sasukem kromě Itachiho a našich rodičů nikdo nevěděl. Všichni teď litují Yuri, která ani neví, jak se mu to stalo. Navíc, nevypadá, že by byla nějaká nešťastná. Vůbec si Sasukeho nezasloužila.
K problémům ve škole se přidal další a to problém s mou váhou, která jde stále dolů. Moc dobře vím, že vypadám, jak chodící troska a to nemluvím o únavě, kterou poslední dobou pociťuji na můj vkus až moc často.
Nejhorší je, že se moji rodiče trápí, když mě takhle vidí. Stále mi domlouvají, ať se takhle neničím, že skončím znovu v nemocnici, ale já jakoby jsem je ani nevnímala. Protože k tomu, abyste jedli, (žili) potřebujete nějaký důvod. A ten už jaksi mizí. Neříkám, že nemám rodinu a přátele, ale ten největší důvod ztrácím každým dnem, poněvadž se každou další uběhlou hodinou, každou minutou, ba dokonce sekundou jeho šance na probuzení zmenšují.
Trávím u něj každou volnou chvíli. Pokaždé, kdy to jen trochu jde za ním jdu a prosedím tam dobrou chvíli. A co tam tak obyčejně dělám? Sedím u jeho postele, držím ho za ruku a říkám mu, co nového se za tu dobu odehrálo. Už si připadám jak cvok, když mu za každou druhou větou řeknu, že ho miluju. Tak kdo by se tak necítil. Představte si, že to opakujete pořád dokola někomu, kdo vám nemůže odpovědět, o kom víte, že vás ani neodmítne ani vaše city nebude opětovat. Je to hrozný pocit.
Domů se vracím ubrečená a ospalá. Na domácí úkoly prostě kašlu a jdu si rovnou lehnout. Takže není divu, že mě tam rodiče už nechtějí pouštět, ale zakazovat mi to, je jako brát feťákovi drogu. Když to tak vezmu, tak právě Sasuke je tou drogou a tím feťákem.
Ale nastanou i situace, jako je tato, že si ze mě ostatní dělají ještě srandu. Bohužel nemám sílu se jim bránit. Odvahy mám až přehnaně moc, ale ta únava a stres způsobují mou psychickou a fyzickou vyčerpanost, takže si to většinou nechávám líbit.
Sedím s Hinatou, Narutem a Itachim v kavárně Hinatiny tety a popíjím svou další drogu a to silné kafe. To je jediná věc, která mě drží vzhůru. Normálně bych sem vůbec nešla a rovnou zamířila za Sasukem do nemocnice, ale Hinata s Narutem se na to už nemohli jen tak dívat a prostě mě museli vytáhnout mezi lidi. A Itachi? Ten šel za Sasukem stejně jako já, tak sem ho vzala sebou.
Probíhalo to docela dobře. Kromě toho, že já a Itachi jsme byli naprosto mimo.
Ale pak se otevřely dveře a do kavárny vešla skupinka lidí. Samozřejmě nechyběla Yuri s Karin. "No podívejme, Sakura ještě chodí mezi lidi?" namířili si to rovnou k nám.
Znuděně jsme se na ní otočila. Opravdu jsem na ní neměla náladu, myslím, že nikdo z nás.
"Yuri, nemohla by sis to aspoň jednou odpustit?" otočila se k ní Hinata, která už jí měla stejně jako já plné zuby.
"Nepleť se do toho." Hodila na ní svůj povrchní pohled a znovu se otočila na mě. "A jak se má Sasuke?" Ona ví přesně, kam udeřit.
Po vyslovení jeho jména jsem sklopila hlavu a zavřela oči. Rty jsem k sobě tiskla, div jsem je nerozdrtila, abych nezačala brečet.
"Neměla bys to jako jeho holka vědět?" zastal se mě Itachi, který byl stejně vyřízený. No, byl na tom o hodně líp než já, alespoň vzhledově vypadal zcela nepoškozeně.
Zaslechla jsem odfrknutí z Yurininy strany, zvedla jsem svůj bledý obličej a své zarudlé oči obrátila na ní.
"Sakuro, vypadáš hrozně, měla bys ze sebou něco dělat, nedá se na tebe koukat." I v tónu jejího hlasu bylo slyšet znechucení mnou. "A jestli se snažíš shodit pár kilo, neměla bys to přehánět, už teď vypadáš jako smrt."
"Jo, Haruno dřív si sice byla kost, ale alespoň ne doslova." Rozesmál se jeden kluk a ostatní se přidali.
"Má pravdu, dřív jsem o tobě měl úchylný sny, ale teď mi i Karin přijde přitažlivějšíí." Znovu se rozesmál, ale tentokrát někdo jiný.
"Hele!" obořila se hned Karin a oni se začali smát ještě víc.
"Notak, přece ho nechceš oplakávat donekonečna?" znovu se toho chopila. "Stejně se na tebe ani nepodíval, miloval mě." Řekla to tak hrdě, tak přesvědčeně.
Nic jsem neříkala. Nechtěla jsem jim nějak překazit jejich rodinné plány.
"Vážně si myslíš, že tě miloval?" Podívala jsem se na právě se projevujícího Itachiho, který zvedal jedno své obočí.
Zamračila se.
"Nikdy tě nemiloval. Nikdy nikoho nemiloval…" tentokrát jsem posmutněla i já. Zpozoroval to. "Až na…" promluvil pak opatrně.
"Až na…?" zopakovala Yuri a všichni čekali, koho to teda miloval.
"Až na Sakuru. Pro tu by i život položil." Ušklíbl se.
Yuri vytřeštila oči. "Tuhle ubožačku?!" vykřikla nadpřirozeně vysokým tónem.
Všichni tři (jak Hinata tak Itachi i Naruto) přikývli.
"To určitě." Byla si tak jistá, že je to jen prach a pustá lež, až to bylo naivní.
"Už na těch horách se do ní zamiloval." To už jsem zpozorněla ještě víc. Protože o tom jsem neměla ani ponětí.
"Tak když jí tak miloval, proč byl se mnou a ne s ní?"
"To kvůli té dohodě. Proto se s ní nebavil. Proto jí říkal ty hnusné věci. Proto, aby si jí držel od těla a mohl uskutečnit rodinný cíl. Až na té soutěži si uvědomil, že tím, jak jí od sebe odhání jí vlastně celou dobu ubližoval. Zbytečně oba trpěli, tak to vzal do svých rukou a scházeli se potají."
"Nevěřím ti ani slovo!" zakřičela.
"Notak Yuri, všechno to do sebe zapadá. Nikdy tě nenapadlo, že si našel někoho lepšího, než si byla ty? Proč by jinak kašlal na váš sexuální vztah? Sasuke je sexuální maniak, tak jak jinak vysvětlíš, že s tebou poslední dobou nechtěl spát než tak, že nechtěl být nevěrný tady Sakuře?" kývl směrem ke mně a já zrudla.
"Sasukeho nepřitahujou takovýhle holky!" stála si tvrdě za svým.
"Jak vidíš, tak ho vůbec neznáš." Jeho vítězní úsměv rozzářil celou místnost.
"Já ho znám dobře, to ty mi tu vykládáš nesmysly o tom, že měl něco s touhle courou!" ukázala na mě. Kdybych měla nějakou sílu, jednu bych jí vrazila přímo mezi oči, ale bohužel…
To už doposud sedící Naruto nevydržel. "Co si o sobě ty kozatá zazobaná krávo myslíš?! Sakura je ten nejhodnější a nejsprávnější člověk, kterého znám a žádná dilina jako ty jí nebude nadávat! Ne ty, která místo toho, abys chodila za Sasukem, couráš za jinýma!" znovu si sedl a vydýchával se.
To jsem teda dopadla. I moji kamarádi mě musí bránit a to ještě před takovou pipinou, jako je Yuri. Měla bych ze sebou opravdu něco dělat.
Yurinin výraz byl opravdu k nezaplacení. Oči na nás kulila jak sova a otevřenou pusou chytala (co já ví….nespíš) kyslík. Skupinka lidí, s kterou přišla se smáli na celé kolo a její okřikování úplně ignorovali.
Já se nesmála.
Ne, že by mi to nepřišlo vtipný, to ano, ale přemýšlela jsem nad svým současným vzhledem. Musím vypadat fakt hrozně, když to říkali i ti nevětší úchylové ze školy. Ale když jste na někom psychicky závislí, milujete ho, dějí se s vámi různé věci, jakmile je ten někdo v ohrožení života.
Nejvíc smutný je to, že tady Yuri - ta, která je jeho údajnou přítelkyní, se o něj vůbec nezajímá. Je jí úplně jedno, že se nemusí vzbudit, že může umřít. Tohle nikdy nepochopím… Nejdřív ho ode mě odhání, snaží se, aby se mnou téměř nemluvil, a pak se na něj úplně vykašle? Tak k čemu jí pak to všechno bylo?
Ale to už se naše milá Yuri začala rozčilovat. "Co-co si to dovoluješ, ty idiote jeden?!" zakřičela na Naruta. Z jejího červeného obličeje bylo zřejmé, že je vzteky bez sebe.
"Vždyť je to pravda! Tak mi řekni, kolikrát si za nim byla?" Naruto mi mluvil přímo z duše.
"Ježiš, proč bych za nim asi chodila, když mě stejně nevnímá?" Dělá si srandu? "Myslíš snad, že on by za mnou chodil, kdybych spala?" nadzvedla obočí nad pravým okem. "Jasně, že ne… Ten děvkař by se na mě pěkně vykašlal." Tentokrát si založila ruce na prsa.
"Máš pravdu…" moje reakce předčila všechna očekávání. "..za někým, jako ty by nepřišel. Taky proč by chodil za někým, kdo mu vkuse ničil život." Ušklíbla jsem se z rohu stolu.
"Jedinej, kdo mu ničil život jsi byla ty!" znovu se začala vztekat. "To ty za všechno můžeš! Dokud si tu nebyla, všechno bylo dobrý! Byli jsme se Sasukem šťastný, ale po těch debilích horách, kam ho jeho otec poslal za trest, se všechno změnilo.. Byl jiný! Choval se úplně jinak, byl jako vyměněný… Pořád o tobě mluvil, jak jsi skvělá, že nikoho takovýho nikdy nepoznal a na mě kašlal! Proto…"
"Proto mě tak nesnášíš? Protože si žárlila?" svá ústa jsem zkroutila do širokého úsměvu.
"Ne! Já na tebe nežárlím! Jen nechápu, co na tobě viděl, co na tobě vidí..!"
"Říká ti něco vnitřní krása?" ušklíbl se tentokrát Itachi.
Přeměřila si ho pohledem. "Jako kdyby ho něco takovýho zajímalo.." odfrkla si.
"Náhodou, Sakura je kost." Promluvil jeden z jejích kamarádů. "Teda alespoň byla." Dodal s menším podrbáním na hlavě.
Yuri po něm hodili přímo smrtící pohled a pak se otočila zpátky na nás. "Hele, já tu s vámi nebudu ztrácet svůj drahocenný čas." Na svém vysokém podpatku hodila stoosmdesátku a odkráčela pryč. Její parta jí samozřejmě následovala.
"Děkuju vám…" usmála jsem se na své přátelé poté, co se mě tak zastali.
"Nechápu, že sis to od takový pipiny nechala líbit." Zakroutil pak Naruto hlavou. "Takovou tě teda neznám." Dodal ještě…..


No tak co? xD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 Ufon Ufon | E-mail | Web | 5. června 2010 v 12:01 | Reagovat

užasný ale beztak Sasuke nezemře a jestli jo tak to bude over end

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama