close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

 Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

Hate and Love-díl 22.---KONEC!!!♥♥♥

3. června 2010 v 0:28 | Saskiee |  Hate and Love
Byla sobota ráno, přesněji půl desáté a já jakožto obvykle vysedávala v nemocnici. Zrovna jsem si doplňovala energii kelímkem kávy z automatu. Už jsem byla i v bufetu pro snídani, takže jsem si tu už připadala jako doma. Víceméně to tak i bylo. Pomalu jsem ani nevěděla, jak to u mě v pokoji vypadá, jak moc jsem tu trávila času.

Už jsem se vracela k Sasukemu na pokoj, (cestu tam jsem už znala jako své boty, jelikož jsem tu byla téměř každý den) když do jeho pokoje vběhla zdravotní sestra.
Škubla jsem sebou a obsah kelímku spolu s ním samotným upustila na zem, a pak už jsem se rozběhla za ní. Do pokoje jsem vletěla jako přesně mířená střela, která si jako svůj cíl vybrala Sasukeho.
Najednou jsem nevěděla co dělat. Všude běhali doktoři, a když ne oni, tak sestry. Neměla jsem ani ponětí o tom, co se děje, jen jsem stála a koukala jako blázen. Až když do mě jedna z těch pracovnic vrazila, trochu jsem se probrala.
"Uhni! Překážíš!" okřikla mě otáčejíc se přes rameno a přitom málem upustila injekční stříkačky, které nesla na tácu.
Já ale nijak nereagovala. Do přítomnosti jsem se vrátila až tehdy, kdy jsem zaslechla ten krásnej hlas. "Sakuro…" zaznělo tak tence, tak neslyšně, že to skoro nikdo nemohl slyšet, ale já ano. Znělo mi to jako překrásná melodie hrající nahlas asi tak jako siréna.
"Je vzhůru…!" vykřikl jeden doktor, který právě upravoval přístroje u jeho hlavy a musel zaslechnout mé jméno, jenž vydechl skrze své rty.Jednou rukou jsem si přikryla ústa, abych nezačala bulet jako malá a dívala se, jak od něj odpojují ty přístroje a zas napojují nové, ale už jich není ani zdaleka tolik.
Po chvíli se to trochu uklidnilo. Místnost se téměř vyprázdnila a já si mohla v klidu přisednout k jeho posteli. Oči zatím neotevřel, ale podle toho, co říkali doktoři, uslyší všechno, co mu řeknu.
Jeho ruku jsem uchopila v té své a jako každý den (dnes s tím rozdílem, že je konečně vzhůru) tu s ním zůstala. Byla jsem tak šťastná, že žije, až jsem se z toho všeho rozbrečela. Plakala jsem tam dobré dvě hodiny a přitom na něj s úsměvem hleděla. Vylíčila jsem mu další novinky ohledně jeho přátel a rodiny, vyřídila pozdravy a nakonec usnula v jeho křesle.
Teď jsem si připadala natolik osvobozená od starostí kolem něj, takže jsem mohla po dlouhé době v klidu a (téměř) bezstarostně usnout.
Přišlo mi, že spím tak pět možná deset minut, ale naopak jsem spala pět až deset hodin. Poznala jsem to podle zapadajícího slunce, které jsem spatřila, jakmile jsem otevřela oči. Pak mi zrak spočinul na místu, kde spával Sasuke. Tak tomu alespoň bývávalo.
Oči jsem vyvalila a znovu se neubránila slzám.
Místo toho, aby tvrdě spal, na mě koukal přes p
 řivřené oči a mírně (opravdu hodně mírně) se usmíval.
"Spala si pěknou dobu…" zašeptal, ale i tak se jeho hlas rozechvěl po celé místnosti. Nic jsem neříkala, jediné zvuky, které jsem vydávala byly vzlyky. "Proč brečíš?" mluvil tak lehce, tak unaveně…
Zakroutila jsem hlavou. "Měla jsem o tebe strašný strach…" vydechla jsem. "..takhle mě ještě nikdo nevyděsil…" nejradši bych ho objala, (přinejmenším) ale bála jsem se, že bych mu něco udělala. Tak přece jen vypadal fakt unaveně a podle toho, jak těžce mluvil, jsme usoudila, že i to mu dělá potíže.
"Proto mě tak miluješ," i na jeho dýchání bylo poznat, že je unavený. Jeho nádechy byly těžké a hlasité. "protože jsem takovej hajzl, ne?" smál se,(znělo to spíš jak sípání) ale mě to moc vtipný nepřišlo.
"To není vtipný Sasuke, skočil si pod auto…" zamračila jsem se. "věd
omě." Dodala jsem.
Pokrčil rameny. Jakoby mu to bylo jedno.
"Chápeš, jakou bolest si mi tím způsobil? Dochází ti to vůbec?"
"V tu chvíli mi došla jen jediná věc. A to ta, že musím jít za tebou, i kdyby to znamenalo, že zemřu." Tuhle větu se snažil vyslovit dost souvisle. To se na něm podepsalo a musel zakašlat.
"Nechybělo k tomu daleko." Odsekla jsem naštvaně.
Znovu pokrčil rameny.
"Neměl sis takhle ubližovat."
Odfrkl si. "A ty můžeš?"
"Co?" nechápala jsem.
"Ty na sebe můžeš kašlat?""Nevím, o čem to mluvíš." Ale já to věděla moc dobře. Mluvil o mém vzhledu.
"Vypadáš hrozně." Řekl mi na rovinu. Sice téměř neslyšně
Pohled jsem skosila pryč od něj a upřeně se zadívala někam do rohu místnosti.
"Slečno," zaslechla jsem za sebou postarší mužský hlas. "musím vás poprosit, abyste odešla, pacient potřebuje klid."
Přikývla jsem. Ještě jsem se na Sasukeho otočila a stihla se usmát. Úsměv mi však opětován nebyl. Bylo mi to dost líto. Vidím ho po strašně dlouhé době a on se na mě naštve.
Nicméně, opustila jsem nemocnici a šla rovnou domů.

Poté co jsem každému tu novinu zavolala, jsem se druhý den vydala opět za ním. Vešla jsem až k němu do pokoje a namířila až k jeho posteli, ale zastavila jsem se uprostřed cesty.
Usmála jsem se.
Seděl na posteli a něco jedl, nejspíš oběd. Byl to takový krásný pocit, vidět ho tam, vědět, že dýchá sám od sebe. A to, že se láduje nemocničním jídlem, jen svědčilo o jeho dobrém stavu.
"Dobrou chuť." Popřála jsem mu a přitom se na něj dívala. Zvedl hlavu a koukl na mě těma úžasnýma očima.
Tak dlouho jsem ty dvě temné studánky neviděla, (předtím měl přivřené oči)
tak možná, že právě proto mi naskočila husí kůže a já se zachvěla. Když k tomu pak dodal svůj neodolatelný úšklebek, svět se pro mě zastavil.
Tohle už nešlo vydržet. Cítila jsme čím dál tím větší nutnost se ho dotknout, až jsem to nakonec nevydržela a hbitě ho objala. Přimáčkla jsem se na něj a bradu si položila na jeho rameno. Nasála jsem jeho vůni a zavřela oči, které byly úplně mokré od slaných slz. Úplně jsem zapomněla, že má na klíně podnos s jídlem a svým neomaleným startem ho převrhla na něj.
"Au!" škubl nohou. Právě na ní totiž skončil horký čaj.
Odtáhla jsem se od něj a s omluvou mu věci z postele uklidila a hadrem osušila mokré místo.
Právě když jsem místo utírala, mi chytl ruku přesněji zápěstí, na což jsem okamžitě zvedla hlavu.
"Miluju tě." Řekl mi.
Já jako bych oněměla. Dívala jsem se mu do očí, ve kterých jsem se snažila najít alespoň špetku přetvářky. Nenašla jsem ji. Myslel to zcela upřímně. Stál si tvrdě za svým.
"A omlouvám se za to, co jsem ti včera řekl, nemyslel jsem to tak." Pohladil mou tvář svými prsty. "Pořád jsi nádherná…"
"Ne," zakroutila jsem hlavou. "měl si pravdu, vypadám strašně." Hla
 vu jsem trochu sklopila. "Akorát straším okolí."
To ho rozesmálo. "Ale důležitý je, že jsi jen moje…" ušklíbl se. "strašidýlko." Dodal.
Teď už jsem se usmála i já.
Posadila jsem se do křesla a sledovala ho, jak dojídá to, co nestihl. Jeho chuť k jídlu mě fascinovala, i když je vzhůru pár hodin, už do sebe hází jeden kousek za druhým. Když si vezmu, že tenhle kluk se snažil zabít, že skočil pod auto, a o tom co při tom musel cítit ani nemluvím, se tu teď láduje nemocničním jídlem a vypadá naprosto šťastně, připadám si jako zbabělec.
Asi jsem se zářivě smála, poněvadž se na mě tak podivně podíval.
"Vím, že jsem k sežráním, ale že i při obědvání, o tom jsem neměl ani tušení." Zavtipkoval.
Přistoupila jsem tedy na jeho hru a ze srandy nafoukla tváře a uraženě se otočila. Ale když jsem uslyšela takový klapající zvuk, jako když někdo něco pokládá na stůl, otočila jsme se zpět na něj. Můj odhad byl správný. Právě odkládal tác s jídlem a vstával z postele.
"C-co to děláš?" polekala jsem se a rychle si stoupla.
Ale to už stál u skříně a převlíkal si mokré triko. Neubránila jsem se zrudnutí a menšímu uslintnutí nad jeho dokonalou postavou.
Ušklíbl se a přistupoval blíž ke mně.
"Sasuke lehni si. Něco si uděláš." Měla jsem o něj fakt strach. Tak přece jen doktor říkal, že má ležet.
On ke mě stále přistupoval, dokud nebyl úplně u mě.
"Víš, že máš odpočívat."
"Tak snad něco vydržím, ne?" neznělo to ani tak jako otázka, ale spíš jako oznámení.
"Jo, ale…."
"Ale nic." Přerušil mě. Pak svou rukou pohladil mou tvář. "Ani nevíš, jak moc velkou mám teď chuť tě políbit." Zakroutil hlavou.
"A co ti v tom brání?" nadzvedla jsem jedno obočí a nezapomn
ěla na úsměv.
"Bojím se, že se pak vzbudím a zjistím, že tohle všechno byl jen sen." Odpověděl šeptem.
"V tom případě se pak osobně postarám o to, abychom spali už navždy.." řekla jsem.
"Miluju tě, víš to?" jeho obličej byl naprosto vážný.
"Co když já tebe ne?" vyplázla jsem na něj jazyk.
"To máš smůlu, protože já vím, že jo."
"Jo?" podivila jsem se.
"Když jsem spal, říkala si to za každou větou." Rozesmál se.
Já zčervenala.
"Nejradši bych z tebe hned strhal všechno oblečení a na místě tě znásilnil." Znovu se ušklíbl.
"Nebránila bych se." Úšklebek jsem oplatila .
Pak jsem uslyšela akorát malé pousmání a následně cítila jeho rty na těch mích. Najednou to bylo, jako bych ho líbala poprvé. Znovu se mi rozklepala kolena, zamotala hlava a tělo rozechvělo.
Byl si toho vědom, proto se tak zširoka usmál. "Tohle na tobě přímo miluju."
"Co jako?"
"Jsi mnou i po tom všem naprosto poblázněná." Jeho úsměv pořád trvala trval. "Máš přede mnou respekt."
"Někdo tady začíná mít staré dobré namyšlené řeči." Ušklíbla jsem se.
"Už jsem holt takovej." Pokrčil rameny.
 Když nepočítám dny, kdy byl v komatu, strávil v nemocnici asi týden na pozorování. Když zjistili, že je v pořádku, vrátil se domů a s tím i do normálního dosavadního života. No, skoro do dosavadního. Tenhle se od tamtoho trochu lišil. Už jsme totiž nehodlali náš vztah nějak tajit. Nechali jsme tomu volný průběh, ať si každý říká, co chce. Dokonce i jeho rodiče usoudili, že je lepší se v tom nešťourat a nechat nás dělat, co uznáme za vhodné.
Právě jsme byli na cestě do školy. Spíš bych měla říct na jízdě do školy, páč jsme jeli Sasukeho autem. Zaparkoval před školou, vystoupil a otevřel mi dveře. Pak poté, co zamkl svoje auto, mě chytil za ruku a vydal se semnou po školní chodbě. Byl to dost nezvyk. Nikdy dřív jsme se k sobě na veřejnosti nijak neměli, a teď spolu najednou chodíme za ruku a líbáme se. Bylo to jiný, takový lepší. Sice na nás ka
 ždej zmateně koukal, ale mě to bylo jedno. Alespoň všechny holky věděli, že je jen můj, nikoho jiného. A když už po něm nějaká koukala, mohla jsem jí něco říct. Horší to bylo ze Sasukem. Kluci z jeho třídy, s kterými jsem se bavila, nebyli zvyklí na to, že spolu něco máme, takže když sem tam pronesli nějakou tu ostřejší poznámku, musela jsem ho držet, aby jim nerozbil hubu.
Všechno bylo přesně tak, jak jsem chtěla, až na jeden a poslední problém.
Zrovna jsem šla po chodbě, když se zpoza rohu vynořila Yuri. Šla přímo naproti mně a netvářila se moc nadšeně. Zato já jsem byla štěstím bez sebe.
Zastavila se přímo přede mnou a ruce si založila na prsa. "Vypadáš už mnohem líp, co?"
"To víš.." pokrčila jsem rameny.
"Asi vám to se Sasukem klape."
"Jo, to klape." Uznala jsem.
"No Sakuro, vypadá to, že si vyhrála bitvu." Otáčela se, že odejde.
"Yuri, jedno mi vysvětli.." zastavila jsem jí svými slovy.
"Co?" otočila se na mě.
"Proč když sis dala takovou práci s tím, abych Sasukeho nechala na pokoji, ses nechala tak snadno porazit?" Moje otázka byla upřímná a zcela od srdce, alespoň já to tak cítila.
Usmála se.
"Už od začátku jsem to měla prohraný. Už mě nebavilo soupeřit, když jsem věděla, že nemám šanci uspět." Řekla to…mile??? Slyším dobře?
"To nechápu, vždyť si s ním chodila tak dlouho…musel tě mít rád, tak proč…"
"Nemiloval mě." Odpověděla hned a ani mě nenechala dopovědět otázku. "Byl se mnou jen proto, aby zabil čas."
"Zabil čas?" nechápala jsem jak přesně to myslí.
"Potřeboval někoho, kdo ho v posteli uspokojí, nic víc." Mluvila jakoby jí to bylo úplně jedno. Trochu mě to děsilo.
"Aha." Přikývla jsem.
"A pak, když se vrátil z těch hor, pomalu jsem ho přestávala zajímat. Už jsme spolu nespali tolik jako dřív a když jo, nestálo to zanic. Nebyl sám sebou."
"Jak jako nebyl sám sebou?" Jo, vím, že jsem byla dost zvědavá, ale co..
"Prostě mi přišlo, že má někoho jiného, ale neměl. Až pak, když o tobě začal mluvit, mi došlo, že tě miluje. Miloval tu trhlou, tu nebojácnou a drzou Sakuru. To byla jediná holka, která se mu postavila, která si od něj nenechala jen tak něco líbit, jediná, která za ním nedolejzala jako malá. Žárlila jsem na tebe strašným způsobem. Tak moc jsem chtěla, aby všechno bylo jako dřív."
"Vždyť si s ním byla jen kvůli penězům, ne?"
"Milovala jsem ho." Usmála se a v očích se jí zalesklo.
"Tak proč si za ním nebyla ani jednou, když ležel v nemocnici?"
"Byla jsem tam snad stokrát, ale pokaždé si tam u něj seděla a říkala mu, jak ho miluješ. Na to se nešlo dívat, trhalo mi to srdce." Po tváři jí stekla jedna slza.
Ona brečí? To vidím poprvý… a je mi jí líto. Byla na tom téměř stejně jako já.
"Proto ty urážky? Proto si mě tak nenáviděla? Protože mě miloval? Vždyť měl tolik holek zatímco s tebou chodil, tak proč já?"
"Ty si byla jediná, s kterou to myslel vážně."
"Blbost!" vykřikla jsem. "Určitě tě taky miloval!"
"Nikdy mi to neřekl, kolikrát to řekl tobě?" její oči už byly černé od rozmazaných líčidel a mokré od slz.
Sklopila jsem hlavu. Sasuke mi to řekl už tolikrát.
"Tak vidíš…" znovu se usmála. Připadala mi teď úplně jiná. "Už to chápeš? Ty jsi pro něj všechno a já jen věc, kterou použije a odhodí." Teď už její poplakávání propuklo v opravdový pláč. "Copak jsem toho chtěla moc? Jen aby mě měl rád víc než hadr na podlahu!" vypadala, jakoby měla každou chvíli zkolabovat.
Nemohla jsem si pomoct a musela ji obejmout. Překvapivě mou náruč přijala velmi ráda. Nikdy mě nenapadlo, že to takhle skončí. Vždyť se tu objímám s úhlavní nepřítelkyní. Nesnáším jí a ona mě a proč? Kvůli lásce. Myslela jsem, že je na tom líp než já, ale byla na tom stejně, možná ještě hůř. Koukám, že lidi nesmím soudit podle obalu, ale toho co je uvnitř. I když, i tak se neřadí k těm hodným.
"Odpusť mi, jak jsem se k tobě chovala. Až teď si uvědomuju, že jsem se chovala strašně." Mluvila skrze pláč.
Tak tohle jsem už vůbec nečekala. Ona se mi normálně omlouvá!
"To je dobrý."
"Půjdu si osušit tváře, než mě takhle někdo uvidí. To by hodně zahejbalo s mou popularitou."
"Fajn." Usmála jsem se.
"Jo a Sakuro…" oslovila mě zas.
"Ano?"
"Možná si vyhrála bitvu, ale ne válku. A piš si, že já se jen tak nevzdávám." A to jsem si myslela, že je v pohodě, že bychom mohli být kamarádky. "Jen dočasně odstupuju." Mrkla na mě a mě bylo hned jasné, že za těmito slovy se skrývá něco jako: Ať vám to dlouho vydrží
Zširoka jsem se usmála.
Ale pak mě někdo zezadu objal. Trochu jsem nadskočila, poněvadž jsem se lekla.
"Snad ses nelekla." Rozesmál se. "A cos to tu vlastně dělala právě s ní?" divil se.
"To bys nepochopil." Vlípla jsem mu pusu na tvář a otočila se k němu čelem.
"Když myslíš." pokrčil rameny a chytil mě kolem pasu.
"Sasuke?"
"Hm?"
"Miluju tě." Řekla jsem a zpříma mu pohlédla do očí.
"Taky tě miluju." usmál se a pak mě hluboce a něžně políbil.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 Ufon Ufon | E-mail | Web | 5. června 2010 v 12:17 | Reagovat

téda tahle povídka je tak krásná snad bych jednou takovou zvládla taky napsat ♥

2 inochi-san inochi-san | 16. července 2010 v 10:12 | Reagovat

T.T tak pláč mám za sebou! Bylo to tak citově nabité! Někdy už to bylo až příliš roztahané nebo nesmyslně protažené, ale jako celek je to skvostná povídka! Určitě ji všem doporučím! a těším se na další povídky co napíšeš!

3 Naruta-chan Naruta-chan | Web | 1. srpna 2010 v 0:45 | Reagovat

vo všetkom súhlasím úplne rovnako, ako inoichi-san...od 23:00 čítam 19/20 časť, odvtedy, ako jej Sasuke pri nehode vraví, že ju miluje, tak odvtedy plačem...nič mi nepomohlo...no...skrátka nádherná poviedka...moc sa mi páčila... :):):)

4 sayuri-chaniik sayuri-chaniik | 9. ledna 2011 v 14:30 | Reagovat

ja som si toto precitala uz viacej krat a vzdy som pri tom plakala ako napriklad teraz . toto je uplne nadherne a tak dojimave . nikdy by ma nieco taketo nenapadlo a hlavne tak dokonale napisat . a blbe je ze este stale placem :D .

5 bety ,Betušik-san bety ,Betušik-san | Web | 11. dubna 2011 v 18:23 | Reagovat

mno ja nwm XDDD ja som pri tom  sice neplakala XDD (prekvapivo) ale pacila sa mi teda neuveritelne XDDD najviac sa mi snad pacilo to , ze si to nezakoncila horami , ale aj zivotom PO horach a bolo to perfektne ^^ uuzaasneeee XDD uplne som ziarila nad tym , ze ich laska nie je samozrejmost , ze za nu museli bojovat ^^ ach jaj .. takto ja nepisem ^^ ty do toho davas cele svoje srdce a ja..? Mala by som sa viac snazit XDDD alebo inak XDD mala by som byt viac sama sebou XDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama