Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

I need you.........Sakura 1.díl

3. června 2010 v 18:46 | Saskiee |  I need you ... Sakura
Ještě kousek! Už jen malinký kousek! Možná bych už přece jen…..Ne, Hinata říkala, že mám počkat na signál. Ale už je tak blízko, na dotek ruky! Stačilo by se jen odrazit a skočit. Ale nemůžu, musím čekat, až ho Naruto dostane tam, kam chce.

Ještě krátký okamžik jsem vyčkávala, dokud náš cíl nestál přesně pod stromem, ze kterém jsem celá nervózní sledovala situaci, která zatím vypadala docela dobře. No……dobře….spíš by se hodilo slovo uspokojivě. Zatím nikdo z nás nebyl v přímém ohrožení života, i když já jako medic ninja mám povinnost držet se dál od zbytečných ran, jsem měla trochu zraněné břicho. Možná bych to zranění mohla definovat……Prostě a jednoduše v něm mám díru. Naštěstí jsem svým zdravotním jutsu dočasně zastavila dost silné krvácení, ale nikoli bolest. Tak fajn, budu to muset trochu poupravit. Nikdo z nás neumřel, ale pokud to rychle nevyřídíme, budu v silném ohrožení života.
A taky by vás možná zajímalo, jak jsem k tomu zranění přišla. Jednoduše…….postavila jsem se do cesty ráně, která měla být osudnou pro mého přítele, pro mého skoro bratra Naruta. Uznávám, že to ode mě jako od jediného zdravotníka bylo dost nezodpovědné, takhle se postavit mezi katanu a tělo nejlepšího kamaráda, ale byl to takový instinkt chránit ho.
Tak a teď máme asi dvě hodiny na ukončení boje, než to dočasné jutsu vyprchá. Možná si říkáte, že jsem si to měla jednoduše vyléčit, ale to nešlo. Rána byla dost hluboká a já už spotřebovala dost chakry na to, abych se dokázala zcela uzdravit. Navíc, musela jsem si nějakou schovat na závěrečný útok.
To mi připomíná situaci. Dívám se na Hinatu, která sleduje Naruta a boj toho ninji. Čekám, až se na mě koukne a kývne k akci.
Už! Hinata se odrazila od stromu a skočila přímo na toho chlápka, čímž ho položila na záda a na mě už jen zbylo zasadit tu poslední ránu. Tvrdě jsem se rozmáchla, nahromadila co nejvíce chakry (přesněji zbytek chakry) a udeřila. Rána byla opravdu tvrdá a protože jsem použila techniku, kterou mě naučila Tsunade-sama, byla pro něj opravdu ranou poslední.
"Výborně." Usmál se Naruto a pomalu pomáhal Hinatě, která byla také na konci sil na nohy.
"Zvládli jsme to." Dodala jsem a rozhlédla se kolem, kde leželo asi dvacet mrtvých ninjů Zvučné vesnice.
"Jo, jsme dobří." Vydechla Hinata a jemně políbila Naruta, s kterým právě prožívala krásný a láskyplný vtah.
Všechno se zdálo byt v pořádku, dokonce jsme po obvázání a lehkém (opravdu lehkém) ošetření mého břicha vyrazili do Listové, kde asi budu potřebovat odbornější zdravotní pomoc. Dělali jsme časté přestávky, ale každou minutou, každou vteřinou moje jutsu sláblo. Problém byl v tom, že jsem byla vyčerpaná a moje chakra se zatím téměř vůbec neobnovila, což znamenalo, že jestli nenačerpám alespoň nějaké síly, moje rána začne znovu krvácet. Naší situaci komplikoval ještě fakt, že nám jsou v patách nějací ninjové. Tím jsme byli odsouzeni k věčnému běhu. Ani jeden z nás se na boj necítil, takže jsme raději neriskovali a vsadili na únik.
"Sakuro, zvládneš to?" Naruto si o mě dělal opravdu starosti a měl k tomu důvod, sotva jsem totiž popadala dech a to jsme před sebou měli ještě pořádný kus cesty.
Hlavu jsem na něj opatrně otočila a ústa zkroutila do dosti ubohého úsměvu. "Přijde ti snad díra v břiše jako něco, co by mě mohlo nějak omezit?" zavtipkovala jsem.
"Sakuro! Tohle je vážné!" zlobila se Hinata. Opravdu mě dokázalo udivit, jak někdo s tak jemným hlasem může nahánět takový strach.
"Já vím, ale nechci vám přidělávat starosti. Opravdu se nemusíte bát, zvládnu to." Odhodlaně jsem přikývla, i když jsem věděla, že mě zachrání jen zázrak.
No popravdě, něco se stalo, ale zrovna zázrakem bych to nenazývala.
Hinata se totiž zničehožnic zastavila na jedné z větví a se svým byakuganem v čích se zaměřila jedním směrem. Stejně jako ona i já s Narutem jsme se prudce zastavili. Byla jsem tak vysílená, že jsem se musela opřít o kmen stromu, abych se vůbec mohla vydýchat. Supěla jsem bolestí a hlava se mi točila. Opravdu si ti ninjové nemohli vybrat lepší chvíli.
"Vidím je, jsou jen kousek od nás." Promluvila Hinata a přitom nespouštěla oči ze směru, odkud se k nám hrnuli.
"Kolik jich je?" ptal se s pohledem na mě Naruto. Nebylo to tak, že jsem byla jako dřív ta nejslabší, to ani zdaleka. Dokonce jsem patřila k nejschopnějším medic ninjům v Konoze, ale dnes jsem prostě neměla štěstí.
"Čtyři." Odpovídala mu, ale přitom je nespouštěla z očí.
"To bude hračka." S obtížemi jsem si nasadila rukavice a zaujala neutrální pozici. Všimla jsem si starostlivého pohledu, kterým si mě Naruto měřil a pochopila jeho nevyřčenou otázku. "Jsem v pořádku, můžu bojovat. A když se něco stane, jsi tu ještě ty a Hinata."
Přikývl, ale nevypadal nějak obzvlášť šťastně z mého rozhodnutí.
"Jsou tady." Vykřikla Hinata a rychle odskočila na jinou větev, neboť ta na které doposud stála, se roztříštila na nespočet malých kousíčků.
V ten samý moment se před námi objevili čtyři postavy zahalené v pláštích. Stáli několik metrů od nás a jen nás pozorovali.
Mezitím k nám doskočila Hinata, která taktak unikla tomu výbuchu.
"Byakugan? Ty budeš asi členka klanu Hyuuga." Odhadl podle jejích očí jeden z těch ninjů. Pak svůj pohled přesunul na Naruta. "Ty se celý klepeš nedočkavostí a srší z tebe vztek, takže ty budeš ten Jinchuriki. Z toho vyplývá…" Tentokrát se podívala na mě. "….že ten proslulý medic ninja jsi ty."
Naskočila mi husí kůže. Mluvil, jakoby byl světaznalý, jakoby se mnou měli nějaké plány.
"A vědět to chcete protože……" záměrně jsem neukončila větu, čímž jsem utvořila otázku.
"Protože potřebujeme tvoje schopnosti."
"K čemu jí potřebujete?!" vykřikl Naruto.
"To tě nemusí zajímat." Odpověděl jiný z nich. Na což jsem vytřeštila oči. Ten hlas….ten tón, ten zvuk nadřazenosti nad ostatními. Takhle mluvil jedině on. Ten, jehož jsem tak nenáviděla.
"No, mě by celkem zajímalo, k čemu mě pan dokonalý, pan nikoho nepořebuju, já jsem tu nejsilnější potřebuje." Ušklíbla jsem se. "Snad si nemyslíš, že s tebou půjdu dobrovolně?"
"Bojovat nemůžeš." Pokrčil s nezájmem rameny.
"Nevidím důvod, proč bych nemohla." Zaujala jsem bojovou pozici.
"Ježiš, nehraj to na nás!" vykřikl dívčí hlas. No, dívčí………? Zněl jako přidušená vrána. "Nemáš žádnou chakru." Potom udělala pár pohybů nosem, jako když se nadechuje, ale přitom nasála důkladněji vzduch z okolí. "Podle toho, co cítím, máš chakru na jeden úder, ale tu na nás nepoužiješ, jelikož si ji šetříš na doléčení tvého zrnění. Podle toho, co jsem cítila jsi použila jen půlku jutsu, což pouze zastavilo krvácení, ale neubralo na intenzitě bolesti a nebezpečí." Upravila si své brýle.
Rozuměla jsem dobře? Opravdu umí vycítit chakru? V tom případě nemáme na vybranou, budeme muset ustoupit. Už jen kvůli tomu, že proti nám stojí člověk, který zabil Orochimara, jednoho z legendárních saninů, takřka bez problémů. A to nemluvím o souboji s jeho bratrem, Itachim.
"Naruto, nemáme šanci, musíme se stáhnout." Otočila jsem se na něj, ale on jakoby se rozplýval a to doslova.
"Do hajzlu!" zanadávala jsem. "Genjutsu…." Procedila jsem skrz zuby.
Ale kdy? Nemám jinou možnost, musím použít zbytek mé chakry k jeho zrušení. Soustředila jsem tedy poslední zbytky a pak ho naráz vypustila. "Kai!" křikla jsem.
Rozhlédla jsem se kolem a zase ho spatřila v celku. Běžel ke mně.
Začala se mi točit hlava. Těžce se mi dýchalo. Nohy se mi rozklepaly a já byla nuceny se sesypat k zemi.
"Sakuro!" křičel Naruto, držíc mě za rameno.
Začala jsem kašlat jako o život. Podívala jsem se do rukou a spatřila krev!
"Ne, ještě ne!" zašeptala jsem a roztrhla svou vestu. Doposud bílý obvaz, který jsem pod ní měla, byl nasáklý červenou barvou. "Sakra!"
"Sakuro, krvácíš!" vyjekla Hinata.
"To je dobrý." Zakroutila jsem hlavou a snažila jsem si to aspoň trochu vyléčit. "Kruci, nemám chakru!" nadávala jsem potichu a modlila se, aby se stal nějaký zázrak. Tohle vůbec nevypadalo dobře.
"Hinato, vraťte se beze mě." Rozhodla jsem.
"Ani náhodou!" Moje slova Naruto dost rozčílila. Taky jsem neměla ráda, když někdo dává přednost misi před životem přátel, ale tohle bylo jiné. "Já nenechávám svoje blízké napospas vražedným maniakům!"
"Splňte misi, já už to nějak zvládnu." Řekla jsem plně rozhodnuta.
"Ne, k tomu mě nedonutíš!" vzdoroval Naruto a Hinata smutně přihlížela. "Nechci ztratit dalšího přítele! Stačí, že odešel on!" ukázal na Sasukeho a tu jeho povedenou skupinku.
"Tys mě asi nepochopil, to nebyla žádost, ale rozkaz!" Naruto se zarazil. Věděl, že mě musí poslechnou, i kdyby nechtěl. "Jako velitel tohoto týmu vám nakazuji, abyste odsud vypadli!" zopakovala jsem své přání, ale tentokrát v trochu jiné verzi.
"Víš vůbec, co po nás chceš?" kroutil nevěřícně hlavou.
"Jo." Odsekla jsem.
Naruto mé rameno pomalu pustil.
Novu jsem začala kašlat, tentokrát větší množství krve.
"Sakuro!" zněla Narutova reakce.
"Něco jsem ti řekla! Vypadni odsud! Hned!" zakřičela jsem a přitom na něj prosebně koukla.
Ještě naposledy se na mě podíval s uslzenýma očima a se slovy "Buď opatrná." pak nadobro zmizel jak on tak Hinata.
Bylo mi do breku, ale rozhodla jsem se být ta silná a ne ta slabá holčička, jak tomu dřív bývalo.
"To je fakt dojemný, ale mrháš naším čase." Promluvil jeden ze Sasukeho týmových partnerů, takový ten s těmi špičatými zuby.
"Ježiš, proč se s tou chudinkou tolik zaobíráte?" ječela ta holka s brýlemi.
"Protože na rozdíl od nás umí léčit a její síla je pro náš plán přímo nezbytná." Vysvětlil Sasuke.
"Tak ten Sasuke, kterého jsme zpomalovali při cestě k zesílení, potřebuje pomoc od té otravné slabé holky? C-co…" znovu jsem se začala dusit krví v mé puse. "Co potřebuješ od někoho, jako jsem já?" rozesmála jsem se. Byl to takový zvláštní smích. Znělo to, jako když smích samotný smícháte z chrapláním a bolestí.
"Zatím víc vědět nepotřebuješ. Všechno se pak dozvíš." Už zase mluvil tak lhostejným nezajímajícím se hlasem. Tolik jsem ten hlas nesnášela a ten jeho pohled, který jsem naštěstí přes kapucu neviděla taktéž.
"Kde bereš tu jistotu, že vám s něčím pomůžu?" Po celou dobu, co jsem mluvila jsem se držela za tu ránu, která ne a ne přestat krvácet. Každou minutou, každou vteřinou jsem byla blíž a blíž smrti. Ale nejhorší na tom byla ta bolest, horko a mlžení před očima. Skoro jsem neviděla, ale i tak jsem se snažila vnímat.
"To už nech na nás." Promluvil. Jenomže mě to znělo jako tisíc ozvěn. Pořád se mi v hlavě opakovalo každé slovo. Byla jsem naprosto mimo a hlava mi pukala bolestí. Chytla jsem se za ní a naposledy zakřičela. Až jsem nakonec úplně ztratila vědomí.

Jsem v nebi? Ne…na to je mi až moc velké teplo.
Jsem snad v pekle? Ne, to ne, nikdy jsem neudělala nic tak hrozného, abych skončila právě tam.
Pak je tu ta poslední možná otázka. A to…Jsem vůbec mrtvá? Cítí mrtví bolest? Protože já se v ní přímo topím.
Chtěla jsem vědět, kde jsem. A jestli aspoň jedna z těch otázek dostala svou právoplatnou odpověď.
Pomalinku jsem otevírala oči. Nechtěla jsem se po případě setkat s ostrým světlem, takže jsem víčka od sebe odlepovala opravdu pomalu. Ještě než jsem je opravdu otevřela, protřela jsem si je rukama a pak nadzvedla své černé řasy.
Tak ta opatrnost byla úplně zbytečná, protože jediné světlo, které sem pronikalo, jediný paprsek, jenž prosekával tohle šedé šero, měřilo na průměr přibližně deset centimetrů. Připadala jsem si jak v nějaké kobce. Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti. Jediné co vyplňovalo tu prázdnotu zde, byla postel, na které jsem seděla, pípající přístroje, křeslo, židle a já.
Počkat! Pípající přístroje?! Jsem snad v nějaké nemocnici?
Ale pak mi to došlo. Rychle jsem odhrnula peřinu a prozkoumala své břicho. Pořád ho zdobila pěkná díra, což jsem poznala podle zakrvácených obvazů.
"Amatéři" zakroutila jsem hlavou. Vždyť oni ani neumí zastavit krvácení.
Rozhodla jsem se tedy, že se raději vyléčím sama. Do pravé ruky jsem nashromáždila chakru a……..
"Co to sakra….." nechápala jsem, proč se okolo mé ruky neobjevilo to zelené světýlko.
Okamžitě jsem si vzpomněla na naší misi a ty ninji. Ke kterým patřil i Sasuke. "Ten hajzl!" zasyčela jsem.
Začala jsem sebou hrozně šít. Trhala jsem všechny hadičky, které na mě byly napojené a pomalu vstávala.
Moment…Proč na sobě mám jiný oblečení?! Místo červeno.růžového ninja obleku jsem byla oblečená do bílých kraťasů a stejně barevného trika. Vypadalo to jako nemocniční oblečení.
"Tak oni mě i převlékli?!" myslela jsem, že je zabiju. Nejen, že mě sprostě unesou a chtěj po mě, abych jim pomohla, ale ještě mě oblečou do toho odporného…..tohohle!
Hlavně odsud pryč, to je teď to hlavní. Křeslo jsem si přesunula pod okno, abych se nemusela moc namáhat. Stejně bych to v mém stavu nevylezla jinak. Zkusila jsem pohnou mřížena, ale zbytečně, ony se ani nehly. Kdybych měla svou chakru, kterou mi někdo zablokoval, byla by to pro mě hračka. Zkusila jsem tedy dveře. Ty pro změnu byly zamčené. Pokusila jsem se je tedy vykopnout, ale zrovna nejlepší nápad to nebyl, poněvadž se mi z rány spustila vlna krve.
"Sakra! Takhle se akorát zabiju!" nadávala jsem a po pokusu o znovu získání rovnováhy jsem upadla na zem.

Dobře, přiznám, že se moje povaha trochu změnila za tu dobu, co jsem Sasukeho naposledy viděla. Dřív jsem byla ta ustrašená, slabá a otravná holčička, o kterou se všichni museli starat, museli na ní dávat pozor a ochraňovat ji. Ale nyní jsem skoro dospělá, odhodlaná, silná a trošku (hodně) vzteklá.
Ale teď zpátky k věci. Jsem zavřená v nějakém pokoji, ve kterém pomalu nevidím ani na vlastní nos, ležím tu na zemi v kaluži krve a zmítám se bolestech.
Po chvíli se otevřou dveře a v nich stojí on. Ten, který za všechno může. Ten, jehož tak nesnesitelně moc nenávidím!
Pár okamžiků tam jen tak stojí a kouká na mě, jak házím hlavou, čímž ukazuju, jak moc to bolí, ale pak se pozve dál a pohodlně se usadí na postel. Znovu jen tak sedí a sleduje mě. Je mu jedno, že tu umřu, jestli něco neudělá? Je opravdu ještě bezcitnější, než když jsme ho viděli v tom útesu.
"Dokážeš léčit na dálku?" vypadlo z něj najednou.
Na chvíli jsem sebou přestala cukat a podívala se na něj. "Jestli nevidíš, nejsem v situaci, ve které bych mohla něco vysvětlovat." Zatnula jsem zuby a chytla se za bolavé místo.
"Jestli ne, budeš se to muset naučit." Ty jeho oči. Byly tak chladné, plné nenávisti a přitom tak klidné. Jakoby je ani nejsilnější hurikán nerozechvěl.
Zato já klidná nebyla a to vůbec. Ruce jsem měla celé od krve, jako bych někomu operovala nějaké zranění a přitom místo nářadí používala jen a jen svoje ruce.
"Sakra!" zašeptala jsem.
"Dál se pak budeš učit nasměrovat do mě energii z někoho jiného, abych měl při tom závěrečném boji dostatek chakry." Celou dobu mluvil úplně vyrovnaným hlasem. Díval se mi do očí, ale o mé zranění ani nezavadil.
Začala jsem těžce dýchat. Znovu se mi motala hlava a dělalo mdlo. "Chcípnu tady!" řvala jsem po něm.
"Domluvíme se takhle. Když nebudeš zlobit a utíkat, bude pro tebe tenhle pobyt stejný jako pro mé týmové partnery. Vlastně, budu tě za něj i považovat, jak tomu bylo v minulosti, ale jestli utíkat a zlobit budeš, nic příjemného to tu pro tebe nebude." Naprosto mě ignoroval.
Co to sakra….. To snad nemyslí vážně? Vážně mě tu takhle nechá zemřít? Ne, právě řekl, že mě potřebuje, tak proč mi sakra nepomůže?
"Posloucháš mě vůbec?!" Tohle už nešlo vydržet, jestli se nezblázním z té bolesti, tak nejspíš z jeho lhostejného výrazu.
"Doufám, že si všemu rozuměla, víckrát to opakovat nebudu." Zvedal se z postele a šel ke dveřím.
To je jako všechno? Nechá mě tu ležet?
Ve dveřích se ještě zastavil. "Pak si ještě přijdu promluvit." Chystal překročit práh, ale svými slovy jsem ho donutila se zastavit.
"Líbí se ti to?" mluvila jsem omámeně, ale i tak s posměchem a jistou arogancí.
Nechápavě se na mě podíval (v jeho případě se jen otočil).
"Baví tě sledovat, jak trpím?" Připadala jsem si jako zfetovaná. "A ten tvůj nezaujatý pohled….Dohání mě k šílenství." Odfrkla jsem si.
"Jak jsem řekl, záleží pouze na tvém chování a přístupu." Znovu se rozešel, ale nezavřel dveře.
"Nesnáším tě!" řvala jsem na něj. "Slyšíš?! Nesnáším!" naposledy jsem zakřičela. Pak jsem zavřela oči a plná hněvu čekala, až přijde ta osvobozující smrt. Ale nic se nedostavilo. Vlastně něco jo. Přišla sem ta brejlatá holka. Teď jsem jí viděla plně do tváře. Měla zrzavé až červené vlasy, stejně tak oči a naštvaný výraz.
"Super, tak Sasuke si tě vyžádá jako medic ninju, je ochoten tě uzdravit, vylepšit tvé ninja dovednosti a dokonce tě přijmout do týmu, ale ty mu to takhle oplácíš?" nadávala a přitom mě přenesla do postele, kde na mě napojila všechny ty hadičky. "Kdyby to bylo na mě, nechala bych tě chcípnout." Odfrkla si a odešla.
Neměla jsem sílu mluvit a to bylo taky její jediný štěstí, protože kdybych alespoň trochu popadala dech, hned bych jí něco řekla.
Od té chvíle jsem osaměla. Dalo by se říct, že teď pro mě samota byla jako nejlepší přítel. Přítel, který naslouchá a přitom se nedohaduje a nepochybuje o mě. Přítel, který nezradí a neopustí vás. Přítel, který při vás stojí ať se děje cokoli. Ale i přesto, že mi samota byla takovou oporou, dokázala mi pěkně lézt na nervi.
Už se stmívalo, poznala jsem to podle slábnoucí světelného paprsku, který pronikal do místnosti. Bylo mi opravdu zle. Nemyslím tím, že mi bylo špatně od žaludku, nýbrž u srdce. Moje myšlenky směřovali ke Konoze, k domovu, kde jsem vyrůstala, kde mám rodinu a přátele.
Chtě nechtě mi po tváři stekla jedna slza. Byla jen jedna, ale
tak vše vysvětlovala. Říkala, jak moc jsem smutná, jak moc mi chybí rodina a přátelé, jak strašně bych chtěla domů. Ale mě se prostě nikdy nemůže stát něco skvělého. Vždycky si musím něco vytrpět. Možná nevím, jaké je vyrůstat bez rodičů nebo o ně přijít, ale zato vím, jak bolí zrada, smutek, zklamání a ztráta milovaného člověka. Když někoho milujete, on si odejde a po čtyřech letech si vás znovu vyhledá a unese. Ale z jakého důvodu? Abyste mu pomohli v boji. Ani se neobtěžuje omluvit nebo to nějak napravit. Dokonce vám vyhrožuje a chová se k vám naprosto chladně.
Jako naschvál do pokoje vešel právě Sasuke. Nekoukla jsem se na něj, ale poznala jsem ho podle způsobu, jakým otevřel dveře. Jedině on má tolik síly a respektu tady, jedině on je tu ten hlavní.
"Co takhle zaklepat?" otázala jsem se, aniž bych na něj pohlédla.
Věděla jsem, že mi neodpoví, jen jsem potřebovala promluvit. A mluvit sama se sebou mi přišlo dost uhozený.
Stále jsem pozorovala místo před sebou, přesněji přední stěnu. On mi mezitím měřil horečku. Byla jsem celá horká a přitom mi byla zima. To byl nejspíš hlavní příznak té zvýšené teploty.
Pak mi ještě zkontroloval hadičky napojené k tělu a pohotově se uvelebil v křesle.
Propaloval mě pohledem, pořádně pronikavým pohledem. Pohledem, jenž mě tak znervózňoval. Stále jsem se snažila tvářit se alespoň trochu nezaujatě jako on, ale co si budeme nalhávat, byl v tom prostě lepší.
"Nemusíš ze mě být nervózní, nemám v plánu tě nějak mučit." Promluvil do ticha, které doteď narušovalo jen pípání přístrojů.
Svůj pohled jsem stočila kolmo k němu a s nechutí v očích zakroutila hlavou. Pak jsem své oči znovu zaměřila na to prázdno přede mnou a ani nedutala.
"Snažíš se nemluvit, hrát klidnou, ale nezvládáš to." Zas promluvil.
Svou odpověď jsem podala v podobě ignorace.
"Nebo se pokoušíš oplatit mi ta léta ignorace?" odfrkl si, ale i nadále zůstával naprosto vyrovnaný.
Modlila jsem se, aby už odešel, aby mě konečně nechal v klidu a neotravoval mi život.
"Já osobně proti mlčení nic nemám, pro mě za mě si mlč až do konce života." Pokrčil rameny a pomalu se rozešel k mé posteli.
Oči mi těkali, nevěděla jsem, co chce dělat, ale i tak jsem se je snažila zklidnit a pravidelně oddechovat, což nebylo až tak lehké. Moje srdce bilo jako o závod a to mimochodem zaznamenal i ten přístroj.
Pomalu mi odhrnul peřinu a chystal se, zřejmě vyměnit obvazy.
"Jak si k tomu přišla?" v jeho hlase nebyla znát ani špetka starosti a soucitu. Byl tak chladný, až mi z něj šel mráz po zádech.
"Mám hlad." Poprvé jsem promluvila, i když ne k tématu.
"Podle šířky rány, to byla katana o speciálním průměru, takže někdo ze zvučné vesnice." Stále pokračoval a mojí potřebu úplně a zcela přešel.
"Už tři dny jsem nejedla." Rozhodla jsem se hrát jeho hru.
"Zajímalo by mě, proč si velitel týmu a taky jediný zdravotní ninja nechá propíchnout tělo skrznaskrz…."
Nechápu, k čemu tímhle přístupem směřuje. To mě chce natolik vynervovat, abych se zbláznila?
"Ale jak koukám, vám je úplně jedno, že tu chcípnu hlady." Trochu jsem zasyčela bolestí, jelikož mi stiskl místo blízko rány.
"Nato, abys to udělala z vlastní vůle jsi moc vzteklá, ale pochybuju, že tě zranil v souboji, už jen kvůli umístění a úhlu té rány. Musel ti to udělat v okamžiku, kdy mířil na někoho jiného. Z toho vyplývá, že sis před někoho stoupla." Vzal si do ruky nějakou lahvičku a nalil jí do té otevřené rány.
"Áááá" zařvala jsem a prudce se posadila. Myslím, že je zbytečné popisovat, jak moc nevzrušeně se tvářil. "Ono je jedno, jestli umřu hlady nebo bolestí, co?" znovu jsem si lehla a rychle oddechovala. Oči jsem měla zavřené a prsty zaryté do peřiny. Vypadalo to, jakoby jsem padala a ta peřina bylo to poslední, čeho se můžu chytit, to poslední, co mě dokáže zachránit.
"A to je důvod, proč jsem tady." Tentokrát jsem se na něj zpříma podívala. "Riskovat život kvůli někomu jinému……" zakroutil hlavou. "Nechápu, jak může být někdo tak hloupý." Usoudil.
Oči jsem vytřeštila takovým způsobem, že mi div nevypadli z důlku. To snad nemyslí vážně? Věděla jsem, že je jiný, že je zlý, ale že až takhle? O tom jsem neměla ani ponětí.
"To nemyslíš vážně…." poprvé jsem zareagovala na jeho slova a pronesla něco, co s tím souviselo.
"Je vidět, že pro vás v tý Konoze, je život bezvýznamná věc." I když to nebylo až tak zřetelné, ale to slovo Konoha řekl s takovým odporem.
Na tohle nešlo zareagovat jinak než takhle…. "Máš pravdu, pro nás v Konoze
je život jen zbytečná věc……" všimla jsem si, že trochu napnul sluch. "….ale jen tehdy, když nemáme pro koho žít." Sklopila jsem zrak. "Když máme jediného opravdového přítele, který při vás stojí, který udělá všechno, abychom byli v pořádku a kdyby jsme o něj přišli, pak by náš život nestál za nic." Slovíčkařením jsem vysvětlila důvod, proč jsem si před Naruta stoupla.
"Přátelství….to je ztráta času…jen brzda, která vás zpomaluje při cestě k moci."
Upřesnil svůj pohled na věc.
Trochu jsem sebou škubla. "Takže pomsta už není tvým eldorádem?" nadzvedla jsem jedno obočí.
"Nehodlám se s tebou bavit o mých plánech."
"Pokud vím, patřím do nich." Připomněla jsem se.
"Jo, ale zatím ti nevěřím." Krčil ramena a právě dotahoval čerstvé obvazy.
"až ti budu natolik důvěřovat, abych ti řekl o mém plánu, učiním tak. A pak mi pomůžeš svými medic schopnosti ho uskutečnit." Znovu se zvedal, ale tentokrát odcházel.
"Jsi ambiciózní až to bolí!" křičela jsem na něj.
Neznám jiného člověka, který by chtěl natolik dosáhnout svého cíle, aby kvůli tomu unesl svého bývalého týmového partnera a přitom okolo toho dělal takové tajnosti. Nevím, jestli se toho jeho plánu dožiju, ale zato vím, že to nebude nic lehkého. Tím jsem si jistá.


Tak a teď nikdo jiný než vy!!...>>komentíky! xD


                                                              
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 Sheena Satsuki x) Sheena Satsuki x) | E-mail | Web | 6. června 2010 v 11:03 | Reagovat

jéééj to bolo kráááásne :D

2 bety ,Betušik-san bety ,Betušik-san | Web | 21. prosince 2010 v 12:03 | Reagovat

nádhera :) prepáč , že som ešte nečítala ankoku , ale dostanem sa k tomu :)

3 hodnocení povidek hodnocení povidek | E-mail | Web | 24. prosince 2011 v 3:49 | Reagovat

jihihihihih ti sasukeho mooc dobre znás ja to poznam protoze sem do naruta blázen mozná i ty ja vím ze je potrební trochu casu abys tohle o sasukem mohla viedet

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama