Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

I need you ........Sakura 2.díl

3. června 2010 v 18:50 | Saskiee |  I need you ... Sakura
Od mého nedobrovolného ubytování se zde uběhly tři týdny. Zezačátku jsem se snažila utéct, ale po čtvrtém pokusu, kdy jsem málem přišla o život díky panu bývalému kolegovi Sasukemu, jsem se na to vykašlala. Prostě tu zůstanu dokud se neuzdravím a pak toho zmetka i s tou jeho povedenou partičkou zabiju.

Nebudu muset čekat dlouho, poněvadž jsem skoro schopná boje. Z mojí krvavé hluboké rány se pomalu ale jistě stává jedna menší jizva. Vidím to ještě tak na týden, maximálně dva a vypadnu odsud. Ještě k tomu do mě pořád píchají nějaké injekce pro mě s neznámým účelem. Navíc mě to tu pěkně štve. Jediný, s kým se dá jakžtakž mluvit, je Juugo, ale ten tu byl všehovšudy třikrát, takže není divu, že se tu dost nudím.
Většinu času prospím, ale i ten zbytek promarněný bdělostí je hrozný. Na druhou stranu jsem ráda, že mi vůbec dávají najíst, i když ne nějak extra, ale dávají.
A co teď dělám?
Právě ležím v posteli, mám zavřený oči a přemýšlím. Už dávno nejsem napojená na žádný přístroj a jelikož jsem téměř v pořádku a mohla bych se znovu pokusit o útěk, připoutali mě k posteli.
Zrovna, když jsem usínala, někdo otevřel dveře a hodil po mě nějaké oblečení. Kdybych mohla, posadila bych se.
"Obleč si to." Přikázal mi.
Nebyl to nikdo jiný než Sasuke.
Pak ke mně došel a odpoutal mi ty pásy, které jsem okolo sebe měla namotané.
"Co se děje?" potřebovala jsem to vědět. Tyhle tři týdny byly plné tajností a bolesti, takže není divu, že jsem byla nervózní a pěkně jsem se bála.
"To ti řeknu, až si to oblečeš." Ukázal na hromádku toho oblečení.
Byly to moje staré věci, ve kterých mě sem přinesli, akorát s tím rozdílem, že tyhle byly čisté. Vzala jsem do ruky horní část mého ninja oblečku a podívala se na Sasukeho. "Můžeš se otočit?" přece jen, nechtěla jsem tu před ním stát polonahá.
Jeho reakci jsem mohla čekat. "A riskovat, že mě něčím vezmeš po hlavě?" odpověděl mi.
No super, to se mám převlíkat před ním?
"Nebudu se před tebou převlíkat." Zakroutila jsem hlavou a ruce si uraženě založila na prsa.
"Nezdržuj. Buď se převlíkneš sama nebo se o to postarám osobně."
"Jak už jsem řekla, nebudu se před tebou převlíkat." Stála jsem si tvrdě za svým.
On protočil oči a s menším povzdychem se vydal ke mně. Červené tričko jsem natiskla víc k sobě a trochu couvla. Trochu jsem sebou zakymácela. Právě jsem totiž zakopla o roh postele a musela se přidržet jednou rukou, abych nespadla.
Ruce mi uchopil do jedné své, až to trošku zabolelo. "Au!" vykřikla jsem. "nemohl bys být trochu jemnější?!" okomentovala jsem jeho chování hned potom, co mi mé triko vyrval z ruky.
Jako obvykle na mě hodil svůj zabijácký pohled a víc se k tomu nevracel. Moje paže vyzdvihl nahoru a vysvlíkl mi to bílé tričko, v mém případě to byla spíš košile.
Byla jsem nucena zrudnout. Tak stála jsem tu jen ve spodním prádle, přesněji řečeno v podprsence a on na mě zíral. Bylo mi to dost nepříjemný. Dřív, před lety bych se mu vrhla kolem krku a triko si sama sundala (nemyslete si, že je nějaká úchylná jo? xD), ale teď mi bylo dost trapně. Po chvíli (ve skutečnosti to bylo jen pár sekund) mi vršek sám oblékl. Nedalo se říct, že by byl zrovna opatrný a jemný.
"Spodek zvládneš sama nebo ti mám pomoct?" vypadal úplně klidně. Tohle fakt nechápu. Kdybych nebyla v tak trapné situaci, asi bych se pod touhle otázkou rozesmála, ale on jí řekl tak vážně.
"Zvládnu to sama." Procenila jsem skrz zuby a sama si převlékla kraťasy, které jsem vyměnila za černé legíny a růžovou sukni. Pak jsem si připnula kapsičku na kunaie a byla jsem připravená.
Poté jsem ho následovala někam pryč z pokoje. Procházeli jsme tmavými chodbami. Vypadalo to tu fakt hrůzostrašně, byla jsem ráda za ten pokoj, ve kterým jsem až doteď trávila veškerý čas.
Sledovala jsem Sasukeho záda a šla těsně za ním. Pak se rázem zastavil a já ho napodobila. Pohled mi spadl na obrovské železné dveře, které měřili tak pět metrů do výšky. Otevřel je. Během okamžiku mě ozářilo ostré světlo, takže jsem pak ještě chvíli neviděla. Jakmile se mé oči vzpamatovaly, rozhlédla jsem se po okolí. Stála jsem uprostřed nějaké haly. Na druhé straně stáli Sasukeho týmoví partneři a samozřejmě nechyběla ani ta zrzka. Nemohla jsem si nevšimnout jakým způsobem se na mě dívá. Její pohled byl zákeřný a útočný v jednom. Nešlo ho nevnímat.
"Co se děje?" nechápala jsem, proč ke mně ta zrzka najednou přistupovala.
Ale to už se objevila přímo za mnou a já se jen taktak vyhnula její ráně. "Co to sakra….." nestihla jsem to doříct, poněvadž mě ve vzduchu překvapil Suigetsu svou pěstí a já sebou práskla o zem. Rychle jsem se zvedla a uskočila na přiměřeně bezpečnou vzdálenost od těch dvou. Počkat! Kde je…. "Do prdele..!" zanadávala jsem a rychle udělala přemet dozadu a tím unikla Juugově ráně, pod kterou se podlaha roztříštila.
"O co vám jde?!" křičela jsem hlavně směrem k Sasukemu.
"Chci znát rozměr tvých schopností." Dostalo se mi odpovědi.
"To bude těžký, když si mi zablokoval chakru!" nadávala jsem.
Nic neříkal, jen mě sledoval. Jakoby čekal, až mi něco dojde, ale co?
"Sakra! Tohle nikam nevede!" zašeptala jsem skoro sama pro sebe. Ale pak mě něco napadlo. Vyskočila jsem vysoko do vzduchu a když jsem se blížila dopadajíc k Suigetsovi, sáhla jsem do kapsy na kunaie a shurikeny a chtěla je po nich hodit, ale to by tam nějaké museli být! "Sakra!" stačila jsem si vykrýt alespoň obličej, aby rána od něj nebyla tak velká a pak odletěla na protější zeď, po které jsem se svezla.
"Vzal si mi i zbraně?" křikla jsem po Sasukem. "To si mě rovnou mohl zmlátit sám, pokud vím, máš na to síly dost. Asi sis nechtěl špinit ruce, co?" byla jsem dost vzteklá. Tak se mi nesmíte divit, vždyť tu stojím jak kuřátko před smečkou hladových vlků.
Asi jsem přestala dávat pozor a to byla chyba. Jen o pár centimetrů jsem unikla rozmáčknutí mé hlavy. "Jestli budu jen utíkat, brzo se úplně vyčerpám, ale když zaútočím, sejmou mě během okamžiku." Přemýšlela jsem nahlas. "Ať už tak nebo tak, jsem v háji." Zakroutila jsem hlavou a znovu a znovu uskakovala a uhýbala útokům.
Brzy jsem byla na konci svých sil a to nemluvím o problémech s dýcháním. Klečela jsem na zemi a rukama jsem se opírala o dřevěnou podlahu. Hlavu jsem měla svěšenou volně dolů a nechala zbytky, opravdu malinké zbytky mé energie plout mým zmláceným a poškrábaným tělem.
To, že na mě ten neřád kouká mi moc pozitiva nepřidává. Navíc mi pořád vrtá v hlavě ten jeho zvědavý pohled.
"To jsi medic ninja?" promluvil. Je mi jasný, že mě tu zkouší jak fyzicky, tak psychicky, ale tímhle mi jen pohoršuje. "Podle toho, co vím, jsi ten nejlepší z Konohy." Ušklíbl se. Co tím sakra myslí?
"Co to s tím má co dělat? Je jedno jestli jsem medic ninja nebo ne, když nemám…….." zasekla jsem se. Chvíli jsem jen tak tupě hleděla před sebe, ale pak mi to zcela a úplně došlo. "..chakru." dodala jsem tiše. "No jasně. Že mě to nenapadlo dřív. Vždyť ninja zdravotník pracuje na základu koncentrace chakry. Stačí, abych svou chakru soustředila na jediné místo a pak jí naráz uvolnila." Na tváři se mi objevil zákeřný úsměv a hlavu otočila na Sasukeho, který si už aktivoval svůj sharingan, protože pochopil, že jsem na to přišla a nejspíš to chce vidět na vlastní oči.
Svou chakru jsem se snažila soustředit na jedno jediné místo, ale nebylo to zrovna nejlehčí, protože byla blokovaná chakrou Sasukeho. Snažila jsem se jak jsem jen mohla, abych svou bloklou chakru nasměrovala a pak naráz vypustila. A povedlo se.
Kolem mě se začalo tvořit modré světlo a já pocítila nával energie. Moje chakra byla najednou tak silná, rozvířila celou místnost. Dokonce i Sasuke si musel překrýt obličej dlaní, aby mu ostré záblesky onoho světla nepoškodili zrak.
Já se jen vítězně smála a byla jsem na sebe opravdu hrdá. Jen mě štve, že mě to nenapadlo dřív, mohla jsem to udělat už na začátku a vyhnout se těm šrámům, pokrývající mé tělo.
"Počkat! Kde jsou?"
Ale pak jsem si toho všimla. Moje tělo se začalo najednou uzdravovat. Každá záděra, každý šrám mi mizel před očima. Docela mi to nahánělo strach. "Co to sakra je?" nechápala jsem to. Tohle se mi nikdy dřív nestávalo. Pak jsem se zarazila. Ty injekce, co do mě píchali, pak to zablokování chakry….on věděl, že se tohle stane a tím, jak jsem svou chakru aktivovala, jsem mu pomohla jeho plán dokonale dokončit. "Co jste se mnou udělali?!" začala jsem panikařit.
Sasuke nic neříkal, čímž mě ještě víc vynervoval.
"Do prdele, řekni mi, co jste mi to udělali?" začala jsem křičet, poněvadž mě začala strašně bolet hlava. Byla to opravdu neuvěřitelná bolest, musela jsem se za ni pevně chytit, protože jsem měla pocit, že mi během okamžiku pukne.
Ale to už se Sasuke konečně rozhoupal a došel až ke mně.
Snažila jsem se vnímat, co mi říká, ale nešlo to. Chvílemi jsem přemýšlela, jestli jsem vůbec naživu nebo jestli jsem už mrtvá, ale pak bolest zmizela a já se cítila zase dobře.
Prudce jsem sebou sekla na zem a těžce dýchala. "Proč?" komplikovaně jsem promluvila. "Proč se mě snažíte zabít?" otočila jsem svůj zrak na Sasukeho.
"My tě nechceme zabít." Zakroutil hlavou.
Tohle mě rozesmálo. Nebyl to takový ten přirozený smích, nýbrž smích ironický. "To jste hodný, že mě necháte na živu, ale jestli na mě hodláte dělat experimenty, jak to kdysi dělával Orochimaru vám," podívala jsem se na Suigetsa a Juugu. "raději mě zabijte." Tu poslední větu jsem spíš zašeptala a pak viděla jen tmu.

Probudila jsem se zase v tom hroznym pokoji, kde jsem to tak nesnášela. "A já myslela, že jsem mrtvá." Zklamaně jsem vzdychla.
Pohledem jsem sklouzla na osobu v křesle. "Spokojenej?" řekla jsem s nechutí v hlase.
K mému překvapení zareagoval mnohem rychleji než obvykle. "Vzala si to líp, než jsem čekal."
To snad není možný! On mě takhle zmrzačí a ještě mi říká, že si myslel, že bych na to měla být hůř?
"A co sis jako myslel?! Že chcípnu?!" začala jsem křičet. "Promiň, že mám větší výdrž, než si čekal!"
Během okamžiku stál vedle mě a pod krkem mi držel katanu. Úplně jsem ztuhla. Najednou se mě zmocnil strach a já si uvědomila, že jsem to přehnala. "Tak mě poslouchej, to, že tě potřebujeme, neznamená, že mi na tobě nějak záleží. Jsi tu jen jako zbraň, kterou použijeme v boji, nic víc, rozumíš?" šeptal mi přímo do ucha. Já s vytřeštěnýma očima vystrašeně přikyvovala. Musím uznat, že jedno se za ta léta nezměnilo a to respekt vůči jemu. Mohla bych říct, že ještě vzrostl. "Takže nepokoušej štěstí. I já mám jen jedny nervi." Pomalu odkláněj katanu od mého krku a já si s každým milimetrem vzdálenější k té ostré věci uvědomovala, jak moc je riskantní ho provokovat.
"Co to bylo za injekce, co jste do mě píchali?" zvedla jsem k němu pohled, který byl doposud směřován k podlaze.
"A budeš spolupracovat?." Zeptal se. "Jen tě chci ujistit, že žádný pokusy neprovádíme."
Zakroutila jsem hlavou v nesouhlas. "Tak mi aspoň řekni, čím si zastavil tu ohromnou bolest?"
Pokrčil rameny. "To byla tvá práce."
Škubla jsem sebou. "Jak moje práce?" nechápala jsem.
"Nejspíš jsi na ten nával nebyla připravená…"
"Tím chceš říct, že jsem slabá?" přeměřovala jsem si ho.
Ten pohled, kterým na mě koukal, nejspíš říkal, abych ho nepřerušovala, tak jsem raději zmlkla.
"Spíš bych měl říct, že tvé tělo na to nebylo připravené a proto chakru samo potlačilo."
Trochu jsem se zamračila. "Z toho plyne?" směřovala jsem k němu svou nedočkavostí.
"Budeš muset postoupit jiný trénink, než který jsme plánovali."
"A až splním vaše požadavky, co se mnou bude?" doufala jsem v odpověď typu: Půjdeš domů., ale bohužel.
"To záleží pouze na tvém chování."
Hlavu jsem opět svěsila. "Takže mě tu budete drže jako opici v kleci?"
"Když to bude nutné…." Nadzvedl ramena i s pažemi. "ale když budeš spolupracovat, nebude to tu tak hrozný."
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Vzduch jsem opět vypustila ven z úst a oči malinko pootevřela.
"Předtím si mluvil o nějakém dálkovém uzdravování, co je to zač?" Prostě jsem přistoupila na jeho nabídku. Budu spolupracovat a tím si zajistím pohodlný pobyt. Možná, že i později volnost.
Trochu se pousmál. To u něj nebylo zvykem, proto mě to tak překvapilo. "Jde o to, že bys měla být schopná se mnou propojit tělo." No, vyznělo to trochu divně, sama jsem se jeho slov trochu lekla, ale pak to upřesnil. "Přesněji, budu potřebovat, abys mě uzdravila svou novou sílou i bez použití lékařského jutsu."
"Ale to není možný." Zakroutila jsem hlavou. "Jak jinak bych……." Své tělo jsem napřímila. Právě i totiž docvakl jeho plán. Všechno to do sebe nádherně zapadá.
"Přesně tak." Přikývl.
"Takže ty injekce, to byla…."
"Moje DNA s chakrou." Doplnil mě.
"Tohle jutsu je riskantní a zakázané! Nemusí to ani jeden z nás přežít!" Chtěla jsem ho přemluvit, aby si to dobře rozmyslel, i když už je zřejmě pozdě.
"Právě proto podstoupíš ten speciální trénink."
"Ale i tak to bude nebezpečné! Kdykoli tě někdo vnitřně zraní, budu to cítit taky. Tohle po mě nechtěj!" posadila jsem se. Nohy jsem nechala volně sklouznout po okraji postele až na zem. "Jsi hledaný ninja, po kterým prahne celá země Ohně. Jsi živý terč! Kvůli tobě zemřu i já!" On se snad zbláznil? Tohle není normální! Je vidět, že ho učil ten největší pošuk, jaký kdy žil.
"Proto budeš mít tenhle prsten, který to všechno potlumí." Ukázal mi prsten s modrým kamenem. "Dokud ho budeš mít na ruce, nemůžeš mě uzdravovat, takže ani nejsi v ohrožení, když mě někdo zasáhne, ale jakmile ho sundáš ještě před mým vyléčením nebo smrtí, všechna má zranění se rozšíří i na tebe." Podal mi ho a já si ho navlíkla na prst.
"A jak to propojování funguje?" zeptala jsem s hloupě, i když jsem to věděla moc dobře.
"Sundáš prsten a začneš uzdravovat své tělo jako před týdnem na tom tréninku. Tím uzdravíš i mě."vysvětlil. "Dobrý je to, že máš schopnosti medic ninjy. Ty to jen posílí a chakra tě začne uzdravovat sama od sebe." Dodal.
Řekl právě před týdnem? To jsem spala celý týden?
"A funguje to….."
"Ne, opačně to nefunguje." Přerušil mě a sám za mě vyslovil otázku v podobě odpovědi. "Pouze ty máš mou DNA a chakru, já tvou ne." Uvědomil mě, abych se ho nepokoušela zranit tím, že bych zranila sama sebe.
"A ten trénink, kdy bude?"
"Zítra ráno buď připravená."

Přikývla jsem.
Sasuke vstal a pomalým krokem si to mířil ke dveřím. Dokonce mě ani nepřipoutal, což mě překvapilo. Ještě víc mě překvapilo, že mi nesebral ten prsten.
"Sasuke…" promluvila jsem na něj v okamžiku, kdy stál přímo mezi dveřmi. On se zastavil a poslouchal. Nepodíval se na mě, jen koukal do směru cesty. "Nemohla bych se navečeřet s vámi mimo tenhle pokoj?" zkusila jsem štěstí. Doufala jsem, že když jsem mu slíbila, že mu pomůžu, bude se ke mně chovat líp.
Svůj pohled stočil na mě a ušklíbl se. Já pochopila. Nechal otevřené dveře a odešel pryč.
Možná, že když s nimi budu komunikovat způsobem, který se jim bude zamlouvat, budou milejší a nebude to tu tak hrozný.

"Vstávej, máš šťastnej den." Vstoupila do dveřích od mého pokoje ta hubatá holka. Samozřejmě si neodpustila ani ten nepříjemný tón.
"Jakto?" divila jsem se.
"Budeš večeřet s námi. Ale až se převlíkneš do něčeho čistého." Nasadila znechucený výraz. Dobře, uznávám, že na mě nebyl zrovna krásný pohled, ale mohla si odpustit ten úšklebek. "Tady máš." Hodila po mě nějaké oblečení. Tentokrát to nebylo bílé, ve kterém jsem spala, ale černo-červené přiléhavé delší tričko s malinkým znakem klanu Uchiha. Pak jsem si navlékla černé legíny a červenou sukni podobnou mé růžové.
Pak jsme s menšími narážkami na mé chování došli až do jídelny. S těch jejích keců mě už bolela hlava, takže jsem si ráda sedla vedle Suigetsua.
"Hele, promiň mi tu ránu o zeď a ty ostatní." Podrbal se na hlavě.
Zmateně jsem se na něj podívala. Opravdu jsem na jejich plán měla přistoupit už dřív, takhle je to tu mnohem lepší. "To je dobrý." Zareagovala jsem pak.
"Jsem rád, že už ses probrala. Byla tu dost nuda. Navíc, Sasuke byl pěkně nervózní a vzteklej, když ses nechtěla probudit a pořád si byla v bezvědomí." Zazubil se a tím odkryl své špičaté zuby.
"Tenhle vypadá, že je v pohodě." Pomyslela jsem si a stejně jako on se usmála.
"Hlavně si na to stolování s námi moc nezvykej." Promluvila na mě zase ta holka.
Nevěděla jsem, co říct, nechtěla jsem říct něco blbě, abych mě kvůli tomu odvedli zpátky do pokoje, tak jsem jí raději ignorovala.
"Hele Karin, my tě tu taky nechceme, tak raději pomlč." Zastal se mě ten Suigetsu, na což ta Karin okamžitě zmlkla. Seděla po mé pravé ruce, takže jsem slyšela každou tichou nadávku, která mi byla mířená.
Během okamžiku vešel Sasuke s Juugem a oba se usadili ke stolu. Sasuke seděl naproti mně, takže nade mnou měl skvělý přehled. Tak přece jen pořád mi nedůvěřoval natolik, aby mě nechal bez dohledu.
Celá večeře probíhala v klidu, ale pak Karin začala mluvit.
"Nechápu, jak je možný, že večeříme s vězněm." Krotila hlavou.
Já jsem v ruce mačkala příbor a musela se hodně přemáhat, abych jí ho nezabodla do ruky.
"Bože, tohle je pod mou úroveň." Protočila oči.
Myslela jsem, že jí jednu vrazím, ale krotila jsem se, nechtěla jsem si to pokazit.
"Fakt tomu Sasukemu nerozumím. Myslím, že bych byla mnohem lepší na ten jeho plán, než ty."
"Kdyby to byla pravda, neseděla bych tu s vámi." Ušklíbla jsem se.
"Nech si toho. Moc dobře vím, proč tu sedíš."
"Cože?" nechápala jsem.
"Myslíš, že jsi první, která se k Sasukemu snaží dostat přes postel?" řekla to dost nahlas, takže se na nás všichni kromě Sasukeho otočili. Ten si dál s nezájmem jedl.
Nevím, jak popsat ten pocit, kterým jsem teď oplývala, ale jistě můžu říct, že jsem byla plná vzteku. Příbor, který jsem donedávna mačkala, se už dávno zkroutil do tvaru podél mé dlaně a pomalu jsem ho položila. Všichni na mě tupě zírali.
"Cos to řekla?" procenila jsem skrz zuby.
"Prosimtě nedělej, žes mě neslyšela. Myslíš si, že když tu budeš svádět Sasukeho, přibere tě do týmu?"
Ona je tak blbá, že mi tim přímo pije krev.
"Tak mě poslouchej!" práskla jsem rukama do stolu a prudce vstala. "Nikdo tady ze mě nebude dělat nějakou…."
"Klid." Promluvil.
Nechápavě jsem se na něj otočila. "Ale ona mě…." Zasekla jsem, poněvadž se na mě trochu zlostně podíval. "Fajn!" řekla jsem ostře a nenajedená odešla ráznou chůzí pryč. Zachovala jsem se jak malé děcko, ale tady jsem stejně neměla šanci prosadit svůj názor.
Zaplula jsem rovnou do pokoje, kde jsem sebou práskla do postele.
Ta zrzavá obluda mi to tu ještě pěkně znepříjemní. Je mi ze všech co tu jsou nejmíň sympatická. Dokonce i Sasuke je mi sympatičtější než ona! Nejraději bych jí ten její nafuněnej ksicht pěkně prošlápla! Nechápu, jak to tu s ní můžou vydržet! Kdybych byla na jejich místě, vykopla bych jí odsud! Navíc, nezdá se mi, že by kromě schopnosti cítění chakry byla nějaký obzvlášť nadaný ninja.
Ale dál už jsem to nechtěla rozvádět, raději jsem se šla umýt a pak rovnou do postele. Ještě než jsem četla, přemýšlela jsem, jaké to bylo dřív, když jsme ještě byli všichni spolu. Co by se asi tak teď dělo, kdyby Sasuke nikdy neodešel. A co by bylo se mnou a Narutem?
Jak ten se asi má? Myslí na mě někdy? Stýská se mu? Hledá mě? Nezapomněl na mě?
"Ne, takový on není." Zašeptala jsem do tmy a pár chvil na to usnula.

O DVA TÝDNY POZDĚJI..

"Tak kdo to bude dneska?" vešla jsem do haly připravená se s někým poprat. Všichni už tam na mě čekali. No všichni….spíš Juugu, Suigetsu a Karin. Sasuke si zase v klidu přijde pozdě. "A to má problém, když nepřijdu včas." Zakroutila jsem hlavou.
Za těch čtrnáct dní jsem své tělo o něco zdokonalila. Nyní jsem byla schopna uvolnit polovinu té chakry. Proto jsem se stávala silnější než ti tři dohromady. Ale až budu úplně hotová s tím speciálním tréninkem, vyrovnám se i Sasukemu.
"Na rozdíl od tebe jsem velitel týmu, takže si můžu chodit, kdykoliv chci." Objevil se v těch obřích dveřích, ze kterých jsem právě přišla.
Odfrkla jsem si.
"Tak připravená?" stoupnul si naproti mně.
Tohle mě překvapilo. Vždycky na můj trénink pouze dohlížel. Nikdy jsem nebojovala přímo s ním.
"Takže jsem opravdu zesílila." Ušklíbla jsem se.
"Proč myslíš?" Věděla jsem, že mu to došlo, ale prostě se chtěl zeptat.
"No, proč bych jinak měla bojovat s tebou a ne s nimi jako doteď…"vysvětlila jsem chytře.
"Ale nechápu, proč tu musí být…nebo je tu máš, aby mě dorazili, až ty nebudeš moct?" uchechtla jsem si.
On jim dal znamení hlavou, že můžou jít a zůstali jsme tu sami. "Takže…." Začal. "používej jen půlku tvé chakry.."
"Proč?" nadzvedla jsem jedno obočí. "Zesílila jsem, ne?"
"Jo, ale ne tak moc, abys to množství zvládla."
"To už nech na mě." Pokrčila jsem rameny. "A jestli se něco stane, jsi tu ty, abys mě zastavil." Ani nevím proč, ale věřila jsem mu.
"Ty asi nechápeš, že to co se ty snažíš vypustit, je chakra úplně jiného kalibru, než na jakou jsi zvyklá…! Úplně tě to ovládne a ty zapomeneš na svět. Budeš dělat to, co ti tvé podvědomí poručí. Může se stát, že uděláš něco, co bys v životě neudělala." Nasadil vážnější tón. "Můžeš se klidně zabít, když si to budeš třeba jen na vteřinu přát." Varoval mě. Myslel to upřímně. Viděla jsem mu to v obličeji.
"Nechci se zabít." Zakroutila jsem hlavou. "A navíc, nenechám své podvědomí ovládnout mé tělo." Usmála jsem se.
"Tak aby ses pak nedivila, až budeš ležet v křečích." Upozorňoval mě zřejmě naposledy.
"Neměj strach." Nasadila jsem si rukavice a postavila se do pozice udávající útok.
"Pořád stejně tvrdohlavá." Ušklíbl se.
"Alespoň něco se za ta léta nezměnilo."
Musím uznat, že mi docela přestává vadit. Celkem jsem se s ním sblížila. Už mi i věří natolik, aby mě nechal volně pobíhat po skrýši a to bez zablokování chakry. Já sama ani nemám v plánu utéct. Nevím proč, ale chci mu pomoct dostat toho chlápka.

Asi o tom plánu nevíte, co?
Tak jednoduše. Jde o to, že se jeden chlápek jménem Danzo (nechtělo se mi vymýšlet jméno xD) domluvil s Orochimare, (když ještě žil), že jestli zemře dřív, než se stihne zmocnit Sasukeho těla, přenechá ho právě jemu a ten za něj práci dokončí. A co na to Sasuke? Chce s ním skoncovat, ale sám na to nemá dost síly a chakry. Ten chlápek má totiž jisté schopnosti, o kterých mi Sasuke nechce říct. Proto potřebuje mou pomoc. A já ho nehodlám nějak podrazit.
"Připravená?" zeptal se.
"Já? Vždycky." Ujistila jsem ho.
Ani jsem se nenadála a stál přímo za mnou a mířil si to na mě svou katanou, kterou proudilo jeho chidori. Byl dost rychlý a o síle ani nemluvě. Uskakovala jsem každé jeho na mě mířené ráně a nějak se mu je snažila oplatit, ale nebudu říkat, jak jsem předvídala každý jeho útok a jak jsem ho měla úplně přečteného, poněvadž to nebyla pravda. Až do posledního okamžiku jsem nevěděla, co udělá, kam bude směřovat svou ránou a co bude jeho další krok. Vždy mě něčím překvapil, takže jsem téměř pokaždé skončila na zemi.
Po hodině mě to už přestávalo bavit. Když budu nadále používat jen polovinu té síly, nemám šanci.
Odskočila jsem dál od něj a trochu se vydýchala.
"Snad nejsi unavená?" křikl na mě.
"A na to si přišel jak?!" oplatila jsem, ale přitom jsem sotva popadala dech.
Neříkám, že on byl plný energie, ale stále na tom byl výborně. Na těle měl sice víc šrámu než já, ale to bylo jen kvůli tom, že na mě útočil tak, aby mě nezranil, zatímco já na to nebrala ohledy.
"Sotva dýcháš." Ušklíbl se na mě.
"Měl by ses přestat starat a začít se krýt!" zavřela jsem oči a zkoncentrovala chakru. Vnímala jsem jak proudí mým tělem a směřuje k jednomu bodu. Když jsem tam nahrnula téměř všechnu, naráz jsem jí vypustila.
"Sakuro!" zařval, když se kolem mého těla opět objevilo to modré světlo. "Do prdele! To snad není možný, jak může být tak tvrdohlavá a neohleduplná?!" zanadával.
Už zase jsem pocítila ten nával energie. Cítila jsem jak ten silný pocit v mém těle stoupá. Modrá záře zmizela a já už zase byla bez jediného šrámu.
"Sakuro, jsi v pořádku?" objevil se u mě.
"Proč bych nebyla?" usmála jsem se. "Cítím se skvěle."

Tak co? x)                                     
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 bety ,Betušik-san bety ,Betušik-san | Web | 21. prosince 2010 v 12:31 | Reagovat

krásne :) ani nie že krásne , ale páčilo sa mi to.  K tomuot sa hodí výraz , ktorý ma nenapadá. je to super XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama