"Sasuke!!" zakřičela jsem. Právě ho totiž
Danzo škrábl katanovu do hrudi a on bolestí zařval. Automaticky jsem ho začala vzdáleně léčit, dokud jeho škrábance nezmizeli. Tenhle boj je pro mě psychicky hrozně náročný. Tohle bylo už po sedmé, co jsem na Sasukeho musela použít tuto zakázanou techniku, a když k tomu přidám fakt, že si k tomu všemu vlastně půjčuje mou chakru, dojdu k závěru, že jestli to brzy neukončí, mě dojde chakra a jeho nebude mít kdo uzdravovat.Což bude znamenat jen jediné, a to smrt. Možná, že kdyby si sem Danzo nepřitáhl ty dva cápky, nevyplýtvala bych v boji s nimi veškeré síly a měli bychom mnohem větší šanci na vítězství.
Danzo škrábl katanovu do hrudi a on bolestí zařval. Automaticky jsem ho začala vzdáleně léčit, dokud jeho škrábance nezmizeli. Tenhle boj je pro mě psychicky hrozně náročný. Tohle bylo už po sedmé, co jsem na Sasukeho musela použít tuto zakázanou techniku, a když k tomu přidám fakt, že si k tomu všemu vlastně půjčuje mou chakru, dojdu k závěru, že jestli to brzy neukončí, mě dojde chakra a jeho nebude mít kdo uzdravovat.Což bude znamenat jen jediné, a to smrt. Možná, že kdyby si sem Danzo nepřitáhl ty dva cápky, nevyplýtvala bych v boji s nimi veškeré síly a měli bychom mnohem větší šanci na vítězství.
"Aaa!!" vykřikla jsem a padla k zemi, jakmile jsem sundala prsten, jenž mě bránil od té strašné bolesti, kterou právě prožívá Sasuke. Musela jsem ho sundat, abych ho mohla vyléčit. Je to strašný skok sundat ho a pocítit všechny rány, které má na těle. Ani nevím, k čemu to přirovnat.
Alespoň, že i náš soupeř je vyčerpaný. Toho Sasuke využil a přeskočil ke mně na větev.
"Jak si na tom." Zeptal se mě.
Ležela jsme na zemi a hluboce oddechovala. Byla jsem úplně hotová. "Nikdy mi nebylo líp." Vydechla jsem. "Už nemám téměř žádnou chakru a tvoje rány mě strašně vyčerpávaj. Nemohl bys být trochu opatrnější?"
"Ještě chvíli to vydrž. Počítám ještě tak deset minut."
Pobrala jsem trochu sil a sedla si. "Možná, že kdyby tu Suigetsu, Juugo a Karin byli, bylo by to snažší."
"Jo, ale na ně se spoléhat nemůžeme."
"Co je Uchiho?!!" ozval se Danzo a mi se na něj otočili. "Dochází ti síly? Doufám, že ne, protože já se sotva rozehřívám." Rozesmál se.
"Sasuke, tohle je beznadějný." Otočila jsem svou pozornost zpátky na Sasukeho. "Nemáme šanci."
"Kdyby tě tak slyšel Naruto." Ušklíbl se.
Tahle jeho slova mě zasáhla. Najednou jsem změnila pohled na věc. "Chybíš mu.." zašeptala jsem. "..moc." dodala jsem ještě stále šeptem.
On se na mě jen podíval. Nic neříkal, jen mě pozoroval.
"A mě taky.." sklopila jsem pohled.
Sasuke mě chytil za bradu a podíval se mi do očí.Tak hluboce, tak vroucně, až jsem se v něm chvílemi musela sama hledat. Tenhle pohled jsem neznala, nikdy jsem ho neviděla, se takhle koukat, ne na mě.
"Sasuke!" znovu ho okřikl Danzo, čímž si získal jeho pozornost, ale já jí stejně neztratila. "Přestaň kecat a bojuj!"
Zavřel oči, aby aktivoval sharingan, který po zvednutí víček svítil v jeho očích.
"Nedělej to."
Zakroutila jsem hlavou. Věděla, jsem, že je na pokraji svých sil, cítila jsem to. A útočit na Danzoa v tomto stavu, je obzvlášť bláznivě nebezpečný.
Zakroutila jsem hlavou. Věděla, jsem, že je na pokraji svých sil, cítila jsem to. A útočit na Danzoa v tomto stavu, je obzvlášť bláznivě nebezpečný.
Usmál se.
Zatěkala jsem očima po jeho obličeji a náhle pocítila, jak mi vlhnou oči. "Nechci, aby se ti něco stalo." Zašeptala jsem a rukou si setřela první slzu.
"Ještě chvilku vydž." Řekl mi. "Pak budeš konečně volná." Dodal. Tuhle větu jsem rozhodně nečekala.
Pusu jsem otevřela dokořán. Ale než jsem stihla nějak výrazněji zareagovat, byl už
pryč. Sledovat ten boj bylo psychicky vyčerpávající. Vidět, jak se brání dobře mířeným ranám, jak se pokouší o nějaký útok, beznadějně, a nemoct mu pomoci. Připadala jsem si tak bezvýznamná.
pryč. Sledovat ten boj bylo psychicky vyčerpávající. Vidět, jak se brání dobře mířeným ranám, jak se pokouší o nějaký útok, beznadějně, a nemoct mu pomoci. Připadala jsem si tak bezvýznamná.
Víte, ten boj trval pěkně dlouho. Nakonec se totiž ukázalo, že má Danzo v sobě zabudované sharingany, takže to nám trochu ztížilo práci. Ale přece jen, Sasuke je pekelně silný - doslova, proto se mu nakonec povedlo Danzoa "položit na lopatky".
"Tohle byla za můj klan a za Itachiho." Pronesl vážně k mrtvému tělu našeho nepřítele. Pak se otočil na mně a upřímně, zcela nefalšovaně se usmál. Poté upadl do bezvědomí.
Chtěla jsem ho vyléčit, ale nemohla jsem. Měla jsem toho plné zuby. Sama jsem tomu nejdřív nevěřila, ale během boje se mi povedlo naplno propojit naše těla a uvolnit veškerou chakru, a to všechno bez jakýchkoliv vedlejších účinků. Byla sem na sebe hrdá.
Ale stejně, kdyby se tu během pěti minut neobjevili Suigetsu, Karin a Juugo, nevím, co bych si počala. Jen jsem tiše ležela v křečích a snažila se tu obrovskou bolest nevnímat. Na nic jiného jsem se nezmohla. Nechápala jsem to. Jakože to cítím, i když mám prsten zpátky na ruce? Opatrně jsem vyhrnula své triko.
"Do hajzlu.." zanadávala jsem, než se i mě zavřeli obě oči.
Probuzení bylo….jak už jsem si za ten čas zvykla…bolestné. Ležela jsem na posteli, měla jsem obvázanou půlku těla a neuvěřitelně mi třeštila hlava. To nejspíš ještě doznívalo ta technika… Každopádně, to co jsem viděla, než jsem omdlela, nebylo vůbec dobré. Na břiše, nohách a zádech, jsem měla ohromné podlitiny. Možná si řeknete, že to nic není, ale tohle nebylo úplně normální. Měli sytě červenou barvu a pálily. Ano slyšíte dobře, pálily. Můj závěr je takový, že se každá Sasukeho rána rozprostřela uvnitř mého těla poté, co jsem uvolnila veškerou sílu. Nemělo by to být nebezpečné, zato pěkně bolestné. Četla jsem o tom v kanceláři Tsunade, když mě trénovala. A podle všeho, je to jen dočasné…
Ale pak ve mně hrklo. Tryskovou rychlostí jsem vyskočila z postele a v bílém dlouhém triku vyběhla na chodbu. Běhala jsem z jednoho pokoje do druhého, ale nikde nebyl. Nikdo tu nebyl… Nevzdávala jsem to a zkusila jsem ještě jídelnu. Taky nic. Naprosté ticho. Přepadla mě panika. Nechali mě tu samotnou?
"Možná, že…" vyslovila jsem kus svého závěru a hned na to se rozeběhla dolů do tréninkové haly. Silou jsem zatlačila na obrovské železné dveře a ony se otevřely. V tu chvíli mně ozářilo prudké světlo. Musela jsem si přikrýt oči, abych neoslepla.
"Sakuro!" někdo zakřičel mé jméno. Musela jsem otevřít oči, abych se ujistila, že je to opravdu Suigetsu. Byl..
"Suigetsu…" usmála jsem se a nechala se mačkat v jeho náruči.
"Báli jsme se o tebe." Řekl. "Všichni." Dodal s pohledem mířícím na Sasukeho.
"Úplně všichni teda ne." Odsekla Karin. Kdybych jí neznala, asi bych se naštvala. Místo toho jsem se však rozesmála. Smíchem jsem nakazila i Juugu a Suigetsua, takže nás bylo slyšet na celou tu obrovskou místnost.
"Nechápu, co je tu k smíchu!" dupla si. Nikdo jí nevnímal, takže raději odešla pryč. Asi se nechtěla dál ponižovat.
"Půjdeme jí uklidnit. Navíc si s ním určitě budeš mít, co říct." Kývl zas k Sasukemu.
Přikývla jsem.
Během deseti vteřin jsem tu s ním zůstala sama. Bylo tu naprosté ticho. Bylo by slyšet, i kdyby spadl špendlík. Nesnášela jsem to..
"Tak jsi konečně vzhůru…" promluvil. Překvapilo mě to. Navázal se mnou kontakt jako první.
"Jo, to jsem." Usmála jsem se.
Úsměv mi opětován nebyl… Bylo to tak strašně trapný, být ticho. "Co tvé zranění?" Navázala jsem tedy na poslední boj.
Neodpovídal. A co víc, hleděl mi pronikavě do očí. Vypadal tak..tak…zle. Zase.
Sklopila jsem hlavu. Nešlo, se dívat do těch strašidelně krásných studánek. "Vypadalo fakt zle.." zamumlala jsem.
Proč nic neříká? Chce mě vydeptat? Bravo! Daří se mu.
"Už je ti asi líp, když trénuješ." Zašeptala jsem téměř neslyšně.
Asi se, se mnou nechtěl bavit nebo já nevím.
"Sasuke, proč se ke mně takhle chováš? Co jsem ti kdy udělala? Jak debil jsem se ti tu snažila pomoct, riskovala za tebe život. Dokonce jsem snášela i ty tvoje spropadený nálady. A co z toho mám? Nic." Alespoň jsem mohla využít toho, že mlčel. "Už jsem si zvykla, že tě nezajímají city druhých, a už vůbec ne ty moje. Ale snad by tě nezabilo, chovat se ke mně po tom všem líp než ke kusu hadru." Pořád na mě koukal tak ignorantně. Štvalo mě to.
Zakroutila jsem hlavou. Tohle pro něj nemělo žádný význam. Ta slova. "Byla jsem blbá a naivní, když jsem ti tehdy řekla, že tě miluju. Pravda je teď taková, že tě nenávidím." Po vyslovení téhle věty, (řekněme…dost ostrým hlasem) jsem se otočila a pomalu, ale odhodlaně kráčela k východu. Nedostala jsem se však dál, než k těm obrovským dveřím. Objevil se totiž přímo za mnou. Byla jsem zvyklá, že jeho rychlost je nadpřirozená, tudíž jsem se nedivila, když jsem najednou stála čelem k němu zády opřená o zeď. Kupodivu mě nedržel pod krkem ani mě nijak jinak neškrtil. Naopak mě držel jen tlakem svýho těla, kterým byl na mě přitisklý tak silně, že jsem se vůbec nemohla pohnout.
Srdce se mi zběsile rozbušilo. Dech se mi nekontrolovatelně zrychlil. A strach naplil celé mé tělo, jakmile se jeho oči vpily do mých. Cítila jsem jeho horký dech na svém čele. (byl vyšší než já) Slyšela jsem, jak hluboce a těžce se nadechuje. Nahánělo mi to husí kůži.
"Nevíš vůbec nic." Promluvil. Mluvila z něj zloba. Byl naštvaný.
Několikrát jsem vyděšeně vydechla, než jsem se odhodlala promluvit. "Vím, co cítím, to mi stačí." Ohradila jsem se přitom trochu zvedla hlavu. "A vím, co cítíš ty…"
Zamračil se.
"Nenávist...zlobu…temnotu...a smutek." Byla bych i pohladila jeho tvář, ale neodvážila jsem se. "Snažíš se to zamaskovat pod kamennou tvář, jako pokerový hráč, ale ty poker nehraješ, Sasuke. Ty tohle všechno skrývat nemusíš." Mluvila jsem šeptavým hlasem. "
"Co ty o tom víš?!" zakřičel na mně. "Hraješ si na drsnou holku, říkáš, jak mě nenávidíš, ale to všechno je jen přetvářka!" Loktem až po zápěstí se prudce opřel o zeď tak, že měl mojí hlavu mezi nimi.
"Nenávidíš mě." Nešlo uhnout pohledem. Hru s očima už dávno vyhrál…"Už tehdy si mě nenáviděl.." Nechtěla jsem před ním brečet. Neměla jsem chuť, se před ním ještě víc ponižovat. Chci, aby viděl, že i já jsem silná. "Byl si rád, že ses mě zbavil. Odešel si šťastný! Bylo ti úplně jedno, že tví přátelé trpí!" zakřičela jsem tentokrát já. Chovala jsem se jako nějaká hysterka. "Už ti zase lezu krkem? Chceš se mě zas zbavit?"
Jednou rukou uchopil mojí tvář. Docela hrubě. Tváře mi trochu zmáčknul a hlavu zvedl nahoru. "Přestaň tu ze mě dělat hajzla!"
"A nejsi snad?" Ušklíbla bych se, ale držel mi tváře.
"Tak mě poslouchej. Odešel jsem za pomstou, ne kvůli tomu, že si mě otravovala. To, že kvůli mně trpěla polovina vesnice, je mi úplně jedno, jediný, čeho lituju je, že si kvůli mně trpěla i ty." Vytřeštila jsem oči. On…měl mě rád? "A už vůbec jsem neodešel šťastný!" I když říkal takovýhle věci, pořád mluvil tím jeho osobitým způsobem. Stylem zlýho kluka. "A máš pravdu, nenávidím tě.."zašeptal. "Nenávidím tě, protože si mi zničila život. Chci abys odešla, protože se na tebe už nemůžu dál jen tak dívat."
Ticho..
Bylo naprosté ticho..
Pustil mě. Už na mě nebyl tak namáčklý.
"Tak se nedívej." Zakroutila jsem hlavou a trochu se naklonila k němu.
"Tohohle budu zatraceně litovat…" zašeptal.
Nevěděla jsem, co tím myslí. Až když mě náhle políbil, jsem pochopila. Vášnivě chytal mé rty mezi své. Byl divoký, jakoby se nemohl ovládnout. Dalo by se to přirovnat k hladovému upírovi, jenž právě skolil svou oběť. Přesně tak mě líbal. Jak kdyby ze mě chtěl vysát život. Jeho polibky byly dravé. Ani jsem se nepokoušela, nějak udávat tempo. Nenechá si to líbit ani v životě, tak proč by teď měl? Já se jen chvěla s každým dotykem jeho úst. V břiše mi poletovali motýly a tělo se imaginárně vznášelo. Byl to nejkrásnější okamžik na světě. Já a on. Nikdo jiný. Nikdo. Když si představím, že jsem po něm toužila celý svůj život, nemůžu tomu uvěřit.
Pomocí přemisťovací techniky, která pro něj mimochodem nepředstavovala žádný problém, nás přesunul do jeho pokoje, kde mě položil (spíš hodil) na postel. Už
bez trika si lehl na mě a pokračoval….
bez trika si lehl na mě a pokračoval….
Pocity, které jsem při milováním s ním cítila se nedají popsat slovy. Cítila jsem se….božsky. Překvapilo mě, když do mě vstupoval extrémně opatrně. Bylo jasně vidět, že má zkušeností mraky. Avšak u někoho, jako je on, jsem tuhle jemnost nečekala…. Víte, od té doby, co odešel jsem s nikým nic neměla, tudíž jsem byla panna. A myslím, že on to dost jasně věděl. Proto ta ohleduplnost.
A co bude pak? Pomyšlení na to, že bych tu s ním zůstala mě dělala nesmírně šťastnou. Možná právě proto jsem usnula s úsměvem na tváři zachumlaná v jeho náruči.
Myslela jsem, že až se vzbudím, bude pryč. Že mě tu nechá. Ale nebyl. Stále ležel vedle mě a vískal mě ve vlasech. Přišlo mi, že tohle vůbec není on. Vždyť on neumí být jemný a už vůbec ne hodný. Neřešila jsem to. Dneska jsme s ním prožila nejkrásnější noc svého života. Nechtěla jsem to teď zkazit.
Spokojeně jsme se tedy usmála a ještě spokojeněji ho jednou rukou objala kolem hrudi. On sám mi položil ruku na záda a něžně je hladil. Tenhle okamžik jsem si opravdu užívala. Alespoň do té doby, než promluvil. Nemyslím to tak, že by mi snad vadil jeho hlas, to ne. Ten byl naprosto úžasný. Jednalo se čistě o obsah té holé věty.
"Musíš odejít."
Kdyby to aspoň neřekl tak lhostejně.
Zvedla jsem hlavu se slovy: "Cože?" a zamračila jsem se.
"Ještě dnes." Upřesnil.
Dává mi ultimátum? Co to sakra..
"Máš čas do večera." Říkal mi tyhle hnusné věci, ale přitom mě nepřestával hladit. Jakou hru tu na mě hraje? Proč najednou tak obrátil?
Celou dobu mě hypnotizoval těma jeho ulhanýma očima. Že já mu takhle naletěla. "Já jsem ale kráva." Zakroutila jsem hlavou. S těmito slovy jsem se zvedla.
Sedl si. "Co děláš?" zeptal se. To mu to jako fakt nedochází? Je tak blbej?
"Co asi?" odsekla jsem mezitím, co jsem se oblékala.
"Řekl jsem, že máš čas do večera, nemusíš odejít hned teď."
Tohle mě rozesmálo. "To seš hodnej, že mě po tom, co se, se mnou vyspíš hned nevykopneš na ulici."
Už jsem byla oblečená, takže jsem se podívala přímo na něj. "O tohle ti celou tu dobu šlo?"
Už jsem byla oblečená, takže jsem se podívala přímo na něj. "O tohle ti celou tu dobu šlo?"
Zase ten jeho pohled. Ježiš, jak já ho nesnáším!
"Řekni mi, proč se jednou chováš tak a pak zase jinak?"
Během sekundy stál přede mnou. Nevím, jestli si trenky oblékl když jsem spala nebo teď v té rychlosti, ale každopádně je měl na sobě.
Pramen mých vlasů uchopil mezi dva prsty a přejel jimi po nich. Pak se naklonil blíž k mému krku a svými ústy zabloudil až k mé krční tepně, kterou políbil. Rukama, kterýma zkoumal mé vlasy, mi nyní jezdil po bocích.
"Už to děláš zase." Vysmykla jsem se mu.
"V noci ses mému chování nedivila." Ušklíbl se.
Nevěděla jsem, co říct. Měl pravdu.
"Líbilo se ti to."
"To nepopírám." Zakroutila jsem hlavou. "Jen bych ráda věděla důvod."
Pustil mě. Úplně. "To je moje věc."
"Tak tvoje věc…." Odfrkla jsem si. "Tys snad spal sám se sebou?"
Zamračil se. "Co to pořád tak řešíš? Tak jsem si s tebou užil no. To je toho." Chytl mě za bradu a nadzvedl jí tak, aby mi viděl do očí.
Tohle opravdu hodně zabolelo. On opravdu nic necítil? Byl to pro něj jen bezduchý sex? Co se to s ním proboha stalo? Myslela jsem, že mě možná…alespoň trochu…má rád. Jak vidím, spletla jsem se.
"Ty bezcitnej hajzle." Procenila jsem skrz zuby. Hned nato, mu ode mě přilítla pořádná facka. Dokonce trochu pootočil hlavu, kvůli síle rány.
Zvedl hlavu. Zhrozila jsme se. V očím mu svítil sharingan a ten jeho výraz… Vypadalo to, jakoby mě chtěl zabít. Bála jsem se ho jako ještě nikdy. Měla jsem husí kůži po celém těle.
Nestihla jsem ani mrknout a ucítila jsem tvrdý náraz do zdi, jak prudce mě o ni opřel. Sykla jsem, protože to opravdu zabolelo. Navíc mi pořádně stiskl krk. Nemohla jsem vůbec dýchat. Myslela jsem, že mě zabije.
"Poslouchej dobře, protože to řeknu jen jednou." I v jeho hlase bylo zřetelně poznat, že je vzteky bez sebe. "Kdybych byl bezcitnej hajzl, jak ty říkáš, nebral bych na tebe vůbec žádné ohledy, jak tomu včera v noci bylo. Kdybych v sobě neměl ani kapku citu, už bys byla dávno mrtvá. Ale podívejme se, ty pořád žiješ. A nejen to. Dokonce se ti dokonale povedlo, pobláznit mi hlavu. Tak mě tu laskavě nenazývej hajzlem." Znělo to, jako když vám rodiče dávaj kázání.
Stisk povolil a já se svezla po studené stěně dolů na zem. Rozplakala jsem se. Proč až teď? "Tak proč mě tu nechceš? Proč sakra?" můj pláč pomalu propadal v hysterii.
"Protože tě miluju!" zakřičel.
Podívala jsem se na něj. Byla jsem zmatená. Těkala jsem po něm očima a snažila se vstřebat to, co mi právě řekl.
"Proto musíš odejít. Nemůžeš se mnou
zůstat." Teď už klečel na stejné úrovni jako já. "Protože se mnou tě nečeká žádný život."
zůstat." Teď už klečel na stejné úrovni jako já. "Protože se mnou tě nečeká žádný život."
Ztratila jsem veškeré odhodlání. Všechna slova, která jsem chtěla říct, se mi náhle rozplynula na jazyku a já byla úplně bezradná.
Můj obličej chytl do dlaní. "Rozumíš?"
Omámeně jsem přikývla.
"Dobře." Pustil mé tváře a pomalu se zvedl. "Až budeš připravená, můžeš jít." Řekl.
Pak se za ním ozval jen zvuk zavírajících dveří. Všechno se semlelo tak rychle a než jsem si všechno uvědomila, byl pryč.
Dnes se toho hodně stalo. Ne všechno bylo dobrý, ale zpátky to vrátím jen těžko. Ať už tohle všechno dopadne, jak chce, jedno vím. Na ty okamžiky nikdy nezapomenu. Konečně jsem si uvědomila, co cítím…co cítím k němu. A i když jsem to celý ty roky schovávala za vrstvu nenávisti, uvnitř jsem to tak cítila po celou dobu. Přesně takhle nějak končí jedna nevinná láska. Cit tak mocný, že polapí každého odvážlivce. I mně.
Procházela jsem dlouhou chodbou. Podpatky při každém kroku zaduněly o podlahu a postupně se zvuk ozýval všude kolem. Měla jsem chuť zastavit. Ale nemohla jsem. Nechtěla jsem odejít, ale co nadělám? Nic. Zrovna když se mi tu začalo tak líbit. Našla jsem si tu opravdové přátele a konečně taky zažila nějaké to vzrušení, nějakou změnu. Tak proč to všechno zase musí skončit?
Se všemi jsem se už rozloučila. No…se všemi…až na Sasukeho. Od okamžiku, kdy zavřel ty rozvrzané dveře, po něm nebylo ani stopy. Ještě chvíli, alespoň po tu dobu, než jsem vyšla ven z úkrytu, jsem doufala, že se tu někde zjeví a řekne mi, abych zůstala. Doufala jsem marně. Ani se neobtěžoval říct mi ahoj. Mrzelo mě to, ale hodlala jsem na něj zapomenout. Věděla jsem, že když se myšlenky na něj nezbavím co nejdřív, zblázním se. A já rozhodně nechtěla strávit dalších pět let myšlením na něj.
Jakmile jsem vyskočila na strom a pokračovala na další a další, došlo mi, že jsem ho ráno viděla naposledy. Teď už není šance, že mi řekne sbohem….
Běžela jsme celý den a celou noc, než jsem konečně spatřila brány Konohy, mé milované vesnice. Pořád byla daleko a já téměř na konci svých sil, ale fakt, že brzy uvidím tváře svých přátel, se stal mým pohonným motorem. Už jsem se nemohla dočkat toho okamžiku, až zas spatřím Narutovu tvář, až padnu do jeho náruče a pevně ho obejmu a až mě zahřeje u srdce svým širokým úsměvem.
Ale únava a slabost byly silnější. Brzy jsem přišla i o poslední zbytky sil. Už jsem skoro neovládala své nohy. Zakopla jsem o větev stromu a spadla. Náraz jsem ale neucítila, neboť jsem během pádu upadla do hlubokého spánku.
Probudilo mě prásknutí okna. Ležela jsem na měkké podložce, nejspíš posteli. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Byla jsem u sebe v pokoji. Doma v Konoze. A co víc, ležela sem ve své posteli, ale jak jsme se sem dostala?
Pohled mi padl na neznámou osobu, která se právě chystala vyskočit ven oknem.
"Kdo je to?" byla první věc, kterou jsem řekla, a jakmile se na mě dotyčná osoba otočila a já spatřila červené oči, i zjistila. "Sasuke?"
Pomalu slezl z parapetu zpátky dovnitř. Musím podotknout, že s pohledem upřeným na mně. Čekala jsem, že něco řekne - nějaké to vysvětlení. Nedočkala jsem se. Byl úplně zticha, jak už je u něj zvykem. Vzala jsem to tedy do svých rukou.
"Přinesl jsi mě." Řekla jsem. Přitom jsem nevydržela ležet, respektive už sedět a zvedla jsem se. Pomalu jsem se vydala až k němu, dokud jsem nestála pár centimetrů od něj. "Nerozloučil ses."
"Jsem tady nebo ne?"
Pohledem jsem koukla někam za něj. "Nebyl bys, kdybych se nevzbudila." Pak jsem očima šlehla zpátky na něj.
"Ale jsem." Přikývl.
Usmála jsem se. "To jsi." Uznala jsem. "Takže…tohle je asi sbohem." Doufala jsem - upřímně a pevně, že řekne ne.
K mému - nevím, zda to nazvat štěstím nebo smůlou -
neříkal nic. Jen mě pevně objal. Já sama svou hlavu zabořila do jeho košile a ruce obmotala kolem jeho zad. Věděla jsem, že brzy zmizí, že teď ho už určitě vidím naposledy. Ale neplakala jsem. Nechtěla jsem se něčím tak bezvýznamným zdržovat. Chtěla jsem si poslední chvíle s ním užít.
neříkal nic. Jen mě pevně objal. Já sama svou hlavu zabořila do jeho košile a ruce obmotala kolem jeho zad. Věděla jsem, že brzy zmizí, že teď ho už určitě vidím naposledy. Ale neplakala jsem. Nechtěla jsem se něčím tak bezvýznamným zdržovat. Chtěla jsem si poslední chvíle s ním užít.
"Miluju tě, vždycky to tak bylo." Mluvila jsem tlumeně, ale stejnak srozumitelně.
"Já vím." Pohladil mě po vlasech.
Takhle jsme tam stáli dobrou půl hodinu a kdyby bylo po mým, ještě bychom stáli. Ale on měl bohužel jiné plány. "Už půjdu, nebudem to zbytečně protahovat." Oznámil, než mě pustil.
"Proč se to všechno musí opakovat? Proč jednoduše nemůžu jít s tebou?" Nechápala jsem to. Rozhodně jsem nebyla na obtíž.
"Protože ty si zasloužíš někoho, s kým nebudeš v nebezpečí, někoho kdo ti dá opravdový život."
"V nebezpečí jsem bez tebe…a život bez tebe je tak jako tak prázdný."
Povzdychl si. "Nevíš, co říkáš.."
Zakroutila jsem hlavou. "Tím co cítím jsem si nejjistější ze všeho nejvíc. A právě to říkám. Svoje pocity. Nezapomeň, že jsme spojení tím tvým pokusem. A věř, že pro mě není problém si ten prsten jednoduše sundat."
"Už je to pár dní, co jsme to do tebe píchli naposledy, tuším, že to bylo těsně před tím soubojem, takže to z tebe už vyprchalo." Okamžitě vyvrátil mou špatnou myšlenku.
Zamračila jsem se. "Pochop, že to dělám jen kvůli tobě." Řekl.
"Proč se to zas opakuje? Už zase odcházíš. Je stejné jako předtím! Odejdeš a mě tu necháš samotnou." Už to nešlo vydržet. Ten obrovský nával emocí…všechno to chtělo ven. Rozbrečela jsem se.
Můj obličej uchopil do svých rukou. "Všechno stejný není. Na rozdíl od minulosti teď vím, že tě miluju a to si zapamatuj. Vždycky to tak bude…Nenutím tě, abys na mě nezapomněla, ale věz, že já nezapomenu…nikdy." Poslední slovo zašeptal.
Pak mě políbil. Byl to krátký, ale přesto něžný a hluboký polibek. Byl poslední. Jediné, co jsem pak ucítila byl jemný závan vzduchu. Když jsem otevřela oči, už tam nestál. Byl pryč. Navždy. Zas odešel a já nemohla nic. Jako tenkrát. Ovšem s tím rozdílem, že tentokrát mi po něm zbyl jeho prsten a s ním i kousek jeho srdce. A co já vím, možná že i něco po noci strávené s ním…..
The END


nádhera...FAKT!