Byla půlnoc. Hodiny na kostelní věži odbývaly půlnoc. Klid. V ulicích Konohy se jen tiše proháněl vítr. Pod jeho náporem se po ulici kutálela láhev od saké. Najednou narazila. Zastavila se o nohu dívky, sedící na kamenné lávce před vchodem do vesnice.
"Hm?" naklonila se a podívala se na flašku. Posunula nohu, takže se začala kutálet zase dál. Dívka se opřela a zavřela oči. Seděla s neutrálním, apatickým výrazem a zřejmě se probírala myšlenkami a vzpomínkami. Když tu uslyšela, jak někdo dosedá na lávku vedle ní. Postava k ní byla otočena zády.
"Hm?" naklonila se a podívala se na flašku. Posunula nohu, takže se začala kutálet zase dál. Dívka se opřela a zavřela oči. Seděla s neutrálním, apatickým výrazem a zřejmě se probírala myšlenkami a vzpomínkami. Když tu uslyšela, jak někdo dosedá na lávku vedle ní. Postava k ní byla otočena zády.
"Kdo jsi?" zeptala se dívka a pootevřela jedno oko. Zatím jí postava přišla neznámá.
"Kdo myslíš?" odpověděl neznámý. Dívka otevřela oči a narovnala se. Tenhle hlas znala. Změnil se, ale stále to byl pro ni známý hlas.
"Kdo myslíš, že jsem, Sakuro?" zeptala se postava znovu. V tu chvíli už to bylo Sakuře jasné.
"Sa-su-ke-kun?" vydala ze sebe tiše a trhaně.
"Docela ti to trvalo," postava se otočila. Sakura měla pravdu, nemohl to být nikdo jiný, než Sasuke. Sakuře vhrkly slzy do očí. Sasuke na to reagoval úsměvem.
"Celkem doba co jsme se neviděli co? Už jsou to asi dva roky od našeho posledního setkání, ještě když jsem byl s Orochimarem že?" Sakura jen mlčky přikývla. Nemohla uvěřit tomu, že ho znovu vidí. Změnil se, vyrostl ve skutečného muže. Neexistuje slovo, které by dokázalo vyjádřit Sakuřiny pocity, když teď, konečně po tak dlouhé době tady sedí, sama, s klukem jejich snů. A on s ní dokonce mluví. Sám od sebe.
"Sakuro. Skutečný důvod, proč jsem se sem za tebou vrátil je, že teď, když je Orochimaru mrtvej, potřebuju někoho, kdo mi pomůže dostat se k Itachimu a zabít ho. A… Vybral jsem si tebe, protože… V dalším kroku bych chtěl vzkřísit klan," usmál se Sasuke a setřel dívce slzy z tváře. Sakura odvrátila pohled.
"Tak přece ses nezměnil. Stále toužíš po pomstě… Myslela jsem, že se vrátíš do Konohy a začneme žít… Normálně…" sklopila oči.
"Gome, Sakuro, ale já se nemůžu vrátit. Teď ne… Jaký by pak měl význam můj odchod asi před pěti lety? Ta bolest, to těžké rozhodování… Vrátil bych se… Ale až uspokojím svou touhu po pomstě," řekl Sasuke naprosto bezcitně, sebestředně… Jako by mu opravdu záleželo jen na něm. Sakura si stoupla. Zrovna se chystala něco říct, ale Sasuke ji předběhl: "Ten hlupák Naruto. Pořád se za mnou honí, aby mě zachránil. Ale neuvědomuje si, že mě přivede do Konohy, a já opět odejdu. Prostě jsem si vybral cestu mstitele, a dokud svůj účel nesplním, nikdo mě tu nemůže držet," stoupl si naproti Sakuře a chytil ji svýma svalnatýma rukama za ramena.
"Jednou, jednou se do Konohy možná vrátíme, ale teď mi pomoz."
"Odpusť, Sasuke-kun… Já… Nemohu," začaly se mi třást kolena.
"Nechci opustit Konohu. Má láska k tobě nevyhasla, ale pomsta z tebe udělala bezcitnou zrůdu, která nehledí na city druhých. Já tu mám přátele, Sasuke-kun. Rodinu. Práci-"
"Potřebuji tě, Sakuro… Ale pokud nechceš jít, naléhat nebudu," pustil jí ramena a ruce volně svěsil podél těla. Odvrátil pohled.
"Jestli si to někdy rozmyslíš, budu čekat," najednou Sasuke opět pomocí plamenu zmizel pryč. Stejně jako před dvěma lety tehdy s Orochimarem a Kabutem. Sakura bezvládně padla na kolena a dala se do pláče. "Nemám sílu tě přivést zpátky… Je skutečně jedinou šancí jak být opět s tebou opustit Konohu?" šeptala si dívka, svíjející se v křečích z pláče. Asi hodinu tam ještě jen tak bezvládně ležela. Nakonec se sebrala a odpotácela se do svého skromného bytečku. Ihned se svalila na postel. Trvalo jí hodně dlouho, než usnula. Nemohla se totiž zbavit myšlenek, vzpomínek, a přestat se dívám na fotku týmu 7 na jejím nočním stolku.
Když se ráno probudila, nebyla si jistá, zda-li to nebyl všechno jen sen, protože si včerejší noc pamatovala jen velmi útržkovitě. Vlažná voda ve sprše jí však pomohla vzpomenout si na každý detail, a pak jí už bylo jasné, že o sen se nejednalo. Po ranní hygieně se oblékla a vydala se do vesnice pro něco k snídani. V závěru zamířila ke Godaime-sama. Naruto a Kakashi-sensei už tam byli o chvíli dřív. Všimli si, že je Sakura nějaká zamlklá, ale ani jeden z nich si netroufli se jí na cokoliv zeptat. Nakonec navíc Pátá přišla s tím, že pro ně právě žádnou misi nemá. Naruto byl naštvaný a začal nadávat, kdežto Sakura si oddychla. Nebylo jí dobře z toho celého včerejšího večera a ještě plnit mise? Naneštěstí ji však Godaime poslala do nemocnice, kde přivezli šest otrávených ninjů, kteří na jihozápadě Ohnivé země bojovali s loutkáři, takže měla o práci až do večera postaráno.
Cestou domů z nemocnice se ještě stavila na jídlo. Bylo kolem osmé večerní a venku se začalo stmívat. Sakura si sedla na lavičku, kde seděla i onu včerejší noc a se zvřenýma očima přemítala nad vším, co se stalo… Najednou se dívce oči prudce otevřely. "Odpusťte mi," zašeptala tiše, zvedla se, a rychlím krokem se rozešla ke svému bytu.
S Pozdravem, Vaše Shiori Uchiha :c**


pekny dilek .. moc x) .. jinak moc rada spratelim x) .. a opravdu nechces diplomek ? jinak ja bych rada Itachiho x) ..