"Tak, jaká bude vaše dnešní výmluva?" podíval se na mě skrze své silné brýle. "Pane Uchiho."
Docela by mě zajímalo, proč se ještě ptá, když moc dobře ví, co mu na to řeknu. "Ta váza spadla sama."
"Přesně jak jsem očekával." Povzdychl si.
Opravdu nevím, proč se takovou prkotinou, jako je rozbitá váza, vůbec zaobírá.
"Byla to jen váza." Pokrčil jsem rameny.
On si něco psal do svého notesu, který pravidelně nosil ředitelce a obrátil na mě svůj podezíravý zrak. Tenhle pohled jsem nesnášel. Vždycky si stáhne brýle tak, aby je měl v polovině nosu, a pak mě probodne pohledem.
"Já ale nemluvím o té váze." Zakroutil hlavou. Nemluví o váze? Tak o čem? "Mluvím o těch neomluvených hodinách, které se vám za tohle pololetí nashromáždily. Ale děkuji za připomenutí." Znovu uchopil svou propisku, kterou mu prý darovala sama ředitelka. Byl to takový učitelský šplhoun. Jeho pravidlo a motiv zároveň znělo takhle: Čím více donáším, tím mě má ředitelka radši.
"Jo tohle." Protáhl jsem. No, je pravda, že jsem byl ve škole poslední dobou jen párkrát, ale je mi 18, a mám svoje zájmy.
"Ano, přesně o tom mluvím. A řeknete mi, kde jste byl? Nebo mám zavolat rodičům?" nadzvedl jedno obočí a znovu na mě koukal tím hrozným způsobem.
"To klidně můžete." Pokrčil jsem rameny. Bylo mi to upřímně jedno, stejně jsem plnoletý a je jen moje věc, jak se životem naložím.
"Máš pravdu, to by nemělo žádný smysl. Raději ti navrhnu trojku z chování." Zakroutil chytře hlavou.
Jenomže to by byl můj konec. Vyhodili by mě odsud a můj sen stát se rockovou hvězdou by se rozplynul v dým. Už teď mám problém se tu díky mému chování udržet a tohle by mě rozhodně a jednoznačně odsoudilo.
"Ne, raději zavolejte rodičům." Rozhodl jsem se pro první, pro mě mnohem výhodnější variantu.
"Ne, ne. Já myslím, že zhoršenou známku z chování si zasloužíte. Koneč ně vás vyloučí a já budu mít klid."
"Jo, nebudete mít na koho donášet, co?" řekl jsem si víceméně pro sebe.
"Ale já odsud nesmím odejít, musím se tu udržet!"
Tohle bych opravdu nevydýchal. Představte si, že si za něčím tvrdě jdete už odmala a najednou vám to zmizí před očima, vypaří se to jako kaluž v suchém letním horku.
"No, je tu ještě jedna možnost, ale pochybuji, že byste na ní přistoupil." Zakroutil hlavou. Ale já byl schopnej udělat cokoliv!
"Udělám všechno!" vykřikl jsem.
On se zamyslel. "Dobře tedy." Přikývl. "Budu vás čekat po škole."
"Nic víc? Budu po škole?" Nechtělo se mi tomu věřit. Že by zrovna on byl tak hodný, to se mi nějak nezdálo.
"Budu vás čekat po škole, celý měsíc." Upřesnil.
"Ale nemáte v tu dobu náhodou ten kroužek pro debili?" divil jsem se.
On se zamračil.
"Chci říct kroužek mezilidských vztahů.." Opravil jsem se s menším poškrábání na hlavě.
Tak není moje chyba, že tam choděj největší ubožáci ze školy. Většinou tam najdete lidi, jako jsou: šikanovaní šprti anebo ti, kteří mají nějaký problém s okolím.
"Ano, to mám." Přiznal. "A ty odedneška taky."
"Cože?" byla moje úplně první reakce. Tohle mě ani ve snu nenapadlo! Co bych tam asi dělal?? Vždyť já jsem z úplně jiné skupiny lidí. "Co bych tam dělal?!" zděsil jsem se. Už jen ta představa, že jsem mezi těmi magory mě ubíjela. Vždyť právě já a mí kámoši, si z nich děláme srandu, a teď bych měl patřit mezi ně?
"Vidím to asi takhle. Vaše zanedbávání školní docházky vysvětlím tak, že máte problém s okolím, který vás tísní, takže ho potřebujete vyřešit." Usmál se.
"Nikdy!" zakroutil jsem hlavou. "K tomu se nesnížím. Já žádný problém nemám!" Zagestikuloval jsem rukama v rychlý pohyb.
"Pak je tu ta druhá možnost, a to vyhazov."
Tak a teď si vyber. Buď vás celá škola bude považovat za debila, kterej má dušební problém a nebo odsud vypadnete.
"Fajn." Povzdychl jsem si. Tohle neskončí dobře.
"Jsem rád, že jste alespoň jednou v životě zapojil mozek a udělal něco, čeho byste později nelitoval."
"No to nevím." Zavřel jsem oči a představil si, jak se ke mně ostatní zachovají, až to zjistí.
"A nemusíte se bát, tenhle kroužek je anonymní."
Upřímně jsem si oddychl. Alespoň nějaká dobrá zpráva.
"Tak budu vás čekat." Zavřel ten svůj notes a vstal.
Napodobil jsem ho. "A jaký dny to je?"
"V pondělí, středu, čtvrtek a pátek."
"Ale to mám trénink!" Pro upřesnění jsem kapitán fotbalového týmu. "Kouč mě nepustí." Zakroutil jsem hlavou.
"To už si nějak zařiďte." Pokrčil rameny a poslal mě zpátky do třídy.
Dneska bylo úterý, jediný den, kdy budu mít volno, které si hodlám užít.
"A co, že ti to chtěl?" ptal se Naruto, jeden z mých kamarádů.
"Nic moc. Jen do mě zas hustil pravidla slušného chování." Nehodlal jsem se chlubit tím, co mě čeká, takže jsem raději vsadil na výmluvy.
"Jak jinak." Plácl mě do zad, ale já byl úplně mimo.
"Hele, tak zejtra ráno v klubku?" navrhl Neji.
Klubko bylo místo, kam se mladí chodili pobavit. Vlastně bych měl říct, že se tam chodili ulít ze školy a zachlastat si.
Už jsem chtěl říct, že tam budu, ale pak jsem si vzpomněl na přísný vyhrožující hlas učitele.
"Promiň, zejtra nemůžu…"
"Proč?" zeptali se oba naráz. Taky to bylo poprvý, co jsem něco nemohl.
"Musím do školy." Mě samotnýmu se tam nechtělo, ale co mám asi tak dělat? Propadnout nemůžu.
"Děláš si srandu? Od kdy ty chodíš do školy, když můžem kalit?"
A co teď? Tohle je ta neblbější věc, na kterou jsem přistoupil. Oba dva na mě podezíravě civěli. Byl jsem pod tlakem a to způsobilo, že jsem plácl pěkně hloupou věc. "Nebo víte co? Budu tam." Jinak to nešlo. Nechtěl jsem být za sraba. Stejně je ten kroužek nebo jak to mám nazývat po škole.
"Tak se mi líbíš!" Jo, Naruto byl takovej ten pravej ulejvák. Nebyl zákeřnej jako Neji, ale ani nebyl výbušnej jako já. Byl prostě v pohodě.
"Tak se uvidíme."
"Jo." Přikývl jsem.
A je to tady. Stojím přede dveřmi té hrozné učebny a neodvažuji se zaklepat. Klukům jsem musel nakecat, že na trénink nejdu, poněvadž mi je blbě. Sice mi nevěřili, ale moc se v tom nebabrali. Sakra, jak mě se tam nechce!
Zaklepal jsem a poté vstoupil.
Třída byla plná. A přesně jak jsem očekával, byli to ti největší kryplové, co znám.
"Tak tady jste pane Uchiho, už na vás čekáme."
Pohled mi spadl na učitele Kabuta, díky kterému jsem tady.
"Mohl byste si vzít židli a posadit se k nám do kruhu?" To si jako mys lí, že tu s nimi budu trotlit? "Nebo tam budete stát jako tvrdé Y?"
Pokrčil jsem rameny. Vzal jsem první židli, která mi přišla pod ruku, a s menšími připomínkami si přisedl k nim. Batoh jsem shodil z ramen a pohodlně se založenýma rukama se usadil. Rozhlédl jsem se kolem. Všude, kam jsem se jen podíval, seděl jeden větší ubožák, než druhej. Jediní, kteří vypadali, že by mohli být normální, byl nějakej hnědovlasej kluk, kterej na mě znuděně zíral a mlel něco o tom, že je to otrava, a pak růžovovlasá holka, která seděla přímo vedle mě.
"Tak, vítejte v programu "Začít znovu…". Máme tu pár nováčků, kteří by se jistě rádi představili a sdělili nám, co je sem přivedlo." Díval se přímo na mě a další nové lidi.
"A-ahoj, jmenuju se H-Hinata Hyu-Hyuuga a mám problém s-s vy-jadřováním." Pane bože… Tohle fakt není normální. Neměla by spíš navštívit nějakého odborníka ohledně mluvy?
"Tak pozdravme všichni slečnu Hinatu."
"Ahoj Hinato." Ozvali se hlasy všech.
Já jen seděl a koukal jak naprostej debil, teda spíš jsem si tak připadal. Musel jsem si protřít oči, abych se ujistil, že vidím dobře. Vždyť je to tu jak v blázinci.
Hlasitě jsem si odfrkl.
"Copak máte za problém?" ozval se učitelův hlas.
"Nemám problém. Já ne. To tihle ostatní mají problém." Pohotově jsem mu odpověděl.
"Ano a proto tu taky jsou."
"Jo, protože neumějí mluvit." Podíval jsem se na tu holku, která začala natahovat.
"Asi byste se měl omluvit. Dotknul jste se jí."
"Stejně by mi nerozuměla." Trošku jsem se porozesmál.
Ale to už ta holka skoro brečela.
"Sasuke…!"
"Fajn! Promiň." Odsekl jsem.
Vidíš, že to jde, ale mohl byste prosím slušněji?"
Ježiš, proč tu se mnou mluví jak s idiotem? Já jsem na rozdíl od nich normální.
"Omlouvám se, Hinato." Skoro jsme to vyhlávkoval a ještě k tomu přidal blbej výraz.
"V po-pořádku." Usmála se a znovu zaujala plachý postoj.
Takhle se postupně představovali všichni noví, dokud nepřišla řada na mě.
"Ty nám nic neřekneš, Sasuke?" promluvil na mě.
Dělá si srandu?
"Sasuke..?"
"Fajn."zabručel jsem. "Jsem Sasuke Uchiha. Stačí?" Asi se zblázním, proč na mě tak zíraj? Najednou se všichni začali bavit mezi sebou. Párkrát jsem zaslechl něco jako: "Hele, tohle je Sasuke Uchiha? Ten Fotbalovej kapitán?"
"A tvůj problém?" zeptal se jeden z těch debilů.
"Nemám žádnej problém." Pokrčil jsem rameny.
"Každý, kdo tu je, má nějaký problém." Promluvila ta růžovlasá holka.
Očima jsem po ní přejel. Byla celkem hezká, ale s blbýma si nic nezačínám. "Já ne." Odsekl jsem.
"A proč tu teda jsi?" pokračovala dál.
"To má bejt výslech?" začínalo mě štvát, jak se mě každej na něco ptá.
"Jestli chceš, aby ti pomohli, musíš jim říct, co tě trápí." Pokrčila rameny s menším náznakem úsměvu.
"Jediný, co mě štve jsou ty vaše debilní otázky!" už jsem se zase cítil, jakoby sem měl chuť někoho zabít. Jak už jsem říkal, byl jsem výbušný. "Podívejte se na sebe! Všichni do jednoho jste úplný idioti a říkáte mi, že mám problém!" už jsem trochu zvýšil hlas. Ne moc. Jen opravdu malinko.
Ale co jsem nepochopil, bylo, že ta holka, co mě tak vyslýchala, se najednou zvedla a zničehožnic utekla.
První co všichni udělali. Bylo, že na mě koukli nenávistným pohledem…VČETNĚ učitele.
"Sasuke, stav se za mnou okolo čtvrté hodiny, ano?" pěkně se na mě mračil a pomalu odcházel za tou holkou.
Nechápal jsem, co se s ní děje. Raději jsem popadl svůj batoh a bez jediného slova odešel pryč. Samozřejmě jsem nezapomněl prásknout dveřmi.
Po čtvrté hodině jsem zaťukal na kabinet toho profesora. Bez vyz vání jsem vešel.
Seděl tam s tou holkou a něco jí řikal. Pak se podívali na mě.
"Děkuju pane profesore." Promluvila. Hlas se jí chvěl a tváře měla celé ubulené. To kvůli tomu, co jsem řekl?
"Nemáte zač." usmál se na ní. "Tak ahoj zítra."
"Nashledanou." Odvětila, a pak prošla kolem mě. Podívala se na mě. "Ahoj Sasuke." Rozloučila se i se mnou a odešla.
"Tak se tu posaď." Kývnul směrem ke křeslu, ve kterém před chvílí seděla ona.
Bez otálení jsem si sednul a čekal, co všechno mi bude vyčítat. Kupodivu mě ani neseřval.
"Víš Sasuke, Sakura ten program navštěvuje už druhým rokem. Můžu říct, že je ze všech, co tam jsou nejúspěšnější. Opravdu se lepší." Začal.
"Sakura? To je…"
"To je ta dívka, co si jí rozbrečel." Přikývl.
"Já jsem jí nic neudělal, nevím, proč utekla." A to je pravda! Opravdu nemám ani tušení o tom, co jsem jí udělal, čím jsem jí tak rozhodil.
"Nedávám ti to za vinu, protože jsi nový a nevíš, co se jí v minulosti stalo. Vlastně to vím jen já."
"A co přesně se jí stalo?" Docela mě zajímalo, co se jí muselo stát tak hrozného, že se hned rozbrečí.
"Už jsem ti říkal, že tento program je anonymní a já musím respektovat rozhodnutí klientů."
"Já si to nechám pro sebe. Slibuju." Naléhal jsem.
"No když ti řeknu, že to, co se jí dřív provádělo, bylo to nejhorší, co jsme tu zatím měli, by nemělo vadit." Řekl.
Přikývnul jsem a nasucho polkl.
"A teď zpátky k tobě." Znovu na mě kouknul tak, jak to umí jen on. "Kde si byl dneska ráno?"
A sakra! Tohle jsem nepromyslel. "No…bylo mi zle, tak…."
"Je mi to jasný." Přerušil mě. "Podívej, snažím se ti pomoct, ale tím tvým přístupem tomu moc nepomáháš. To, že přijdeš do kroužku, neznamená, že nemusíš do školy. Takže, jestli v tom chceš dál pokračovat, budu nucen tě vyhodit i tak. A to bych nerad, poněvadž jsi opravdový talent."
Nezbláznil jsem se právě? Nebo mi řekl, že by mě nechtěl vyhodit? Co se mu stalo?
"Věřím tomu, že nejsi až tak špatný kluk, na jakého si hraješ, takže ti dám ještě jednu šanci." Sundal si brýle a vstal z křesla.
Zase jsem ho napodobil. Svůj batoh jsem přehodil přes rameno a po pobídnutí vyšel na chodbu. On ještě zamknul kabinet a šel mě vyprovodit.
A další den to všechno pokračovalo. Znovu jsem se vymlouval, že nemůžu, tentokrát na trénink, a zase mi to nikdo nevěřil.
"Jak jako nemůžeš?!"
"Prostě to nejde." Tohle vymlouvání mě zabije.
"Sasuke, co se děje? Dřív si trénink nikdy nevynechával."
"Hele, to je moje věc. Taky se ti nevtírám do života." Nechci, aby se, se mnou můj jediný věrný kámoš přestal bavit, proto ta tvrdá slova
Tohle Naruta muselo dost zaskočit, protože zaujal ledový postoj vůči věci.
"Fajn. Máš pravdu. Je to tvoje věc, ale jestli v něčem jedeš, nechoď pak za mnou, až budeš v průseru."
Tak
tohle mě překvapilo. Oči jsem doslova vyvalil z důlků. "Počkej, co si myslíš? Jsme snad kámoši, ne? Nebo ti připadám jako nějaká fetka?"
tohle mě překvapilo. Oči jsem doslova vyvalil z důlků. "Počkej, co si myslíš? Jsme snad kámoši, ne? Nebo ti připadám jako nějaká fetka?"
"Ne, já jen, že mám strach, aby si neudělal nějakou blbost a pak toho nelitoval, jako tenkrát." Jeho sklopený pohled jen dokazoval jeho slova.
"To bylo jednou. Slíbil jsem ti, že už se to nestane, takže nemusíš mít strach."
"Drogy jsou svinstvo." Zakroutil hlavou.
"Děláš, jako bych byl nějakej feťák. Byla to jen chvilková pomatenost, pár pilulek."
"Pár? Málem ses zabill! Víš, jaký na tebe byl v tý spropadený nemocnici pohled? Bál jsem se, že až příště přijdu, už tam nebudeš, že kvůli mně zemřeš."
"Nebyla to tvoje chyba." Zakroutil jsem hlavou.
"Byla, měl jsem ti to prostě vzít."
"Naruto, neřeš to. Jen tě chci ujistit, že to je čistě moje záležitost a s drogami to nemá nic solečnýho."
"Dobře." Přikývnul. "Ale jestli tě někdy přistihnu…"
"Nepřistihneš." Ujistil jsem ho ještě dřív, než to dopověděl.
Zaklepal jsem na dveře a pak pomalu vstoupil. Nikdo tu nebyl, tak jsem se prostě posadil na své místo v kruhu. Čekal jsem asi pět minut, než se otevřeli dveře, a v nich stála ta Sakura a nesla si nějaké desky. Okamžitě jsem se napřímil. Bylo mi blbý, že jsem jí rozbrečel, ale nevěděl jsem, co mám udělat abych to napravil.
Ona stála mezi dveřmi a koukala na mě. Vypadala trochu vystrašeně. Chtěl jsem se jí omluvit, ale nevěděl jsem, jak začít, jak jí oslovit. Ona se mezitím přesunula na svou židli. Nespouštěl jsem z ní oči.
Jen pět minut trvalo, než přišli ostatní. Já na ní po celý ten čas blbě koukal. Ona si něco hledala v těch deskách a na mě se ani nepodívala. Taky bych se na sebe nejspíš nepodíval, kdybych byl v její kůži.
Třída se pomalu celá zaplnila a už se čekalo jen na toho hlavního, n a Kabuta. Byl tu přesně včas, jako vždy.
Když mě spatřil, usmál se. "Tak přece jen jste se dostavil, Sasuke?" Promluvil pak směrem ke mně. Pohodlně se usadil a čekal mou odpověď.
"Asi už to tak bude.." Neodpustil jsem si úšklebek.
"Doufám, že dnes to dopadne jinak." Vyndal si brýle z tašky a nasadil si je, aby mohl odškrtat přítomné studenty.
Protočil jsem oči..
"Tak…" zavíral své značkové pero a uklízel si ho zpátky do penálu. Dozvíme se dnes, jaký je tvůj problém?" zkusil to znovu poté, co to včera nevyšlo.
Napadlo mně spoustu věcí, kterýma bych ho poslal do tmavých míst, ale nakonec jsem neřekl ani jednu jedinou. Místo toho jsem uvažoval, zda-li se mám svěřit se svým problémem nebo dál hrát tvrdého bezcitného maníka. Zvolil jsem druhou možnost, ale ne úplně.
"Mám problém…." Zhluboka jsem se nadechl. Všichni očekávali, co já můžu mít za problém, proč zrovna já jsem mezi nimi. "…se sebeovládáním." Řekl jsem s hlasitým výdechem a rozhlížel se kolem sebe. Všichni koukali jak dementi. "Co tak čumíte? Jak Sakura řekla, každej má nějaký problém ne?" podíval jsem se na ní a ona se malinko pousmála. Úsměv jsem jí rád oplatil. Pak bylo ticho, to tak strašně trapné ticho.
"Dobře tedy…" přerušil ho učitel svým - tentokrát i příjemným - hlasem. "má někdo nějaký návrh, o čem bychom si dnes mohli povídat?" rozhlédl se po místnosti skrze své zamlžené brýle, kterým jedním přejetím kapesníčku dodal jejich dlouho postrádaný lesk.
Trochu jsem se přikrčil, abych nebyl vyvolán, ale asi to k ničemu nebylo. "Sasuke?"
Povzdechl jsem si.
"No budu brát v potaz, že už si dnes mluvil a nechám to na někom jiném."
Mé oddychnutí musela slyšet celá třída.
"Takže….." přejel pohledem po lidech v této místnosti a zastavil se na nějaké blondýně. "Ino, nějaké návrhy?" nadzvedl jedno obočí.
Ona okamžitě odpověděla. "Chci se něco dozvědět o každém tady, obzvlášť o těch nových." Pohlédla na mě svůdným pohledem a olízla si rty.
Musel jsem trochu zavrtět hlavou, abych se vzpamatoval, byla fakt dobrá. Myslím ze svádějícího hlediska.
Musel jsem trochu zavrtět hlavou, abych se vzpamatoval, byla fakt dobrá. Myslím ze svádějícího hlediska.
"To zní zajímavě." Usoudil profesor. "Tak se někoho ptej a on pak bude pokračovat." Pobídl jí.
"Tak…." Pohodila svými dlouhými blonďatými vlasy. "..Sasuke…" oslovila mě a já se na ní otočil. Byla dost sexy a vypadalo to tak, že po mě každou chvíli skočí. Nebudu vám lhát. Moc dobře vím, že jsem té krásy pobral trochu víc než ostatní.
"Jo.." zareagoval jsem.
"Můžu se tě na něco zeptat?" Páni, ona ví, jak kluka omámit. Mluví takovým "k sežrání" hlasem a o tom, že jí je díky sukni, kterou má na sobě, vidět až do krku, ani nemluvím. (samozřejmě má spodní prádlo)
"Ptej se." Prohodím klidně. Jsem na jednání s takovými lidmi víc než zvyklý.
"Na cokoliv?" hrála si s neposlušným pramínkem vlasu a dál na mě dělala ty oči.
"Za nic se nestydím." Pokrčil jsem rameny.
"Fajn." Usmála se. "Tak v tom případě by mě zajímalo, jak si na tom s holkami."
"Ino, je tohle nutné?" vstoupil nám do vzniklé debaty profesor.
"To je v pořádku profesore." Zakroutil jsem hlavou.
"Tak povídej, už celá hořím nedočkavostí." Skousla svůj spodní ret.
Přesně takové holky nemám rád. Chová se jak coura. Nejvíc nechápu, jak si může myslet, že s tímhle zapůsobí.
"Jak se to vezme. Co přesně tě zajímá?"
"Máš teď nějakou?"
"Nechci teď žádný závazky." Ušklíbl jsem se.
"To je dobře." Mrkla na mě.
"Asi si to nepochopila. Tím slovem žádné jsem myslel, že ani na sex ne." Jo vím, tohle bylo trošku zákeřný vůči ní, ale říkala si o to. Ještě přidejte můj smysl pro rýpání do lidí a nejde se tomu ubránit.
"Co si to…" rudla.
"Tak se uklidníme." Zamračil se Kabuto.
Já se jen nevinně usmál. Zato Ino vypadala, že vzteky spadne ze židle.
"Tak Sasuke, teď se ptej ty." Vyzval mě.
Přikývl jsem a ihned vyhledal onu osobu. "Chtěl jsem se zeptat Sakury…" zvedla hlavu směrem ke mně a napnula sluch. "…co má za problém ona." Nevím, jaký jsem měl pohled nebo jestli jsem se náhodou zákeřně nesmál, protože klopila pohled k zemi.
Všichni na ní koukali a čekali, co z ní vypadne. Ona ale pořád mlčela a nevypadalo to, že by chtěla mluvit.
Ale pak se konečně rozhoupala. "Je to složitý."
Pípla téměř neslyšně.
Pípla téměř neslyšně.
"To je v pořádku, nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš, nikdo tě nenutí." Zastal se jí profesor, za což jsem mu nebyl ani trochu vděčný, poněvadž jsem si (víc než) přál vědět, co se jí to vlastně stalo. Jenže pak si Kabuto odešel vyřídit důležitý hovor a namísto mě se toho chopila úplně jiná osoba.
"Ježiš, nedělej z toho nějakou - bůh ví jakou -
vědu." Ozvala se nějaká zrzka, myslím, že Karin se jmenovala. Ani jsem se na ní nepodíval, jen jsem stále sledoval tu Sakuru. Sám nevím, proč mě tak zaujala. "Nebo snad trpíš nějakou mentální nemocí?!" její smích se rozlehl po celé místnosti a postupně se k ní přidávali další a další lidi.
vědu." Ozvala se nějaká zrzka, myslím, že Karin se jmenovala. Ani jsem se na ní nepodíval, jen jsem stále sledoval tu Sakuru. Sám nevím, proč mě tak zaujala. "Nebo snad trpíš nějakou mentální nemocí?!" její smích se rozlehl po celé místnosti a postupně se k ní přidávali další a další lidi.
Všiml jsem se něčeho mokrého, co spadlo na zem vedle mě.. Ona brečí? Pozorně jsem si jí prohlídl, zejména její obličej, který momentálně obývaly dva slané potůčky slz. Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou jsem měl chuť té blondýně něco hnusného udělat nebo přinejmenším říct.
Otočil jsem se tedy na ní. "A jakej je tvůj problém hmm?" zvýšil jsem hlas, ale ne tak moc, aby se Sakura nezalekla jako tenkrát.
Karin se na mě nechápavě podívala, stejně jako ostatní.
"Děvka z povolání?!" ušklíbl jsem se. "Nečum tak blbě!" okřikl jsem jí, když se na mě koukla, a ona se zamračila.
"Víš, jakej mám problém?!" stoupla si. "V jednu dobu jsem se zapletla s nesprávnými lidmi, kteří si hráli na kamarády, ale když přišlo do tuhýho, a já měla problém, nechali mě napospas užralým třicátníkům!" Dokonce i ona (u které jsem to opravdu nečekal) po vyslovení této věty utekla pryč.
Dlaně jsem zabořil do svých rozcuchaných vlasů, lokty opřel o kolena a kroutil hlavou. Zastanu se jedný, ale přitom tý druhý připomenu to, na co chtěla zapomenout. Ještě k tomu se shodou náhod trefím do jejího slabého místa. No jsem to já ale debil…
"Sasuke!" přiběhnul učitel a já vědom si všeho, co jsem způsobil, zvednul ruku, ale stále připitoměle seděl teď už jen s jednou dlaní ve vlasech a kroutil hlavou. "Přijď za mnou po hodině do kabinetu, ano?" Byl to spíš rozkaz než ot ázka. Teď už jsem se narovnal a hlavu zaklonil dozadu. Kam jsem se to jen dostal? Proč já?
"Pro dnešek konec." Oznámil hořce a odešel za Karin. (teda alespoň myslím)
Celá třída se pomalu, ale jistě vyprazdňovala. Nakonec jsem tam zůstal jen já se stále zakloněnou hlavou. Jestli mě teď nevyhodí, tak budu mít obrovskou kliku.
Ani nevím, jak dlouho jsem tu takhle seděl, ale byl jsem tu mnohem radši, než u něj v kabinetu.
"Ty dnes nejdeš domů?" zaslechl jsem slabý hlásek a nuceně svou hlavu vrátil do normální pozice. Podíval jsem se ke dveřím. Stála tam Sakura a koukala na mě dost bojácně. Jakoby ze mě měla strach, ale zároveň se cítila v bezpečí. Aspoň mě to tak přišlo.
"Doma mě stejnak čekají jen zuřící rodiče, takže raději ne." Divný, ani jsem se nemusel přemáhat, abych se usmál. Ta holka mi totálně zničí pověst. "A ty tu snad taky přespíš?"
"No, něco jsem si tu zapomněla. Jen si to vezmu a půjdu."
Mluvila tak neslyšně, že jsem jí polovinu slov musel odezíral z úst.
Mluvila tak neslyšně, že jsem jí polovinu slov musel odezíral z úst.
Došla k lavici, popadla červené desky a zase se vydala ke dveřím. Prošla kolem mě. Táhla se za ní omamující vůně, kterou jsem po nasátí ještě dobrou chvíli spokojeně fetoval. Poté jsem na ní upřel svůj zrak a sledoval její ladnou chůzi, sexy nohy a pěknej zadek. (perverzák se ve mně nezapře) Nechápu, že jsem si někoho takového nevšiml už dřív.
Mezi dveřmi se zastavila a pomalu se otočila. "Sasuke…?" oslovila mě.
"Jo…?" dělal jsem, jakože jsem se na ni celou tu dobu nedíval.
"Děkuju…" vypadl o z ní.
Zarazil jsem se.
"Za to, jak ses mě zastal." Upřesnila směr jejího vděku.
Okamžitě mi trklo. "Jo tohle…" přikývl jsem. "Není zač." odvětil jsem k ní s malým náznakem úsměvu.
"Tak zítra.." zazubila se.
Ona se usmála? Odkdy se ona takhle zširoka směje?
"Zítra…" zopakoval jsem a po chvilkovém záseku si to namířil přímo do kabinetu našeho milého pana profesora Kabuta, od kterého zřejmě schytám co proto.
A vaše názory?


hezký jdu na další díl! xD