close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

 Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

Začít znovu....2

3. června 2010 v 0:45 | Saskiee |  Začít znovu
"Dále." Ozvalo se poté, co jsem zaklepal. Stiskl jsem tedy kliku a trochu zatlačil do dveří, aby se otevřeli. Hlavou jsem nakoukl dovnitř, a když spatřil profesora Kabuta a ředitelku Tsunade, vstoupil jsem, protože teď už nebylo cesty zpět. Nervózně jsem se usmál jak na paní ředitelku, tak na toho bručouna Kabuta.

"No být vámi, moc se nesměji." Zakroutil hlavou, a mě hned došlo, že tentokrát z toho nevyváznu jen tak lehce. Ale tím, že tu budu jen tak stát, si taky moc nepomůžu. Sednul jsem si tedy na křeslo.
Nastalo ticho. Kabuto do mě zabodával jeden vražedný pohled za druhým, zatímco Tsunade si prohlížela své dlouhé červené nehty. Byl jsem zato rád. Alespoň jsem nemusel koukat na zem nýbrž přímo na ni. Možná vám to bude připadat divné, ale na svůj věk je fakt dost sexy. Je jí něco kolem padesátky, ale vůbec na to nevypadá. Proto není divu, že po celé škole kolují fámy o tom, že si nechala udělat plastiku. Někdo zas říká, že používá speciální masti a krémy, které jí pomáhají od stárnutí. Já zastávám názor plastiky. Určitě si nechala i zvětšit prsa, protože to, co obsahuje její hrudník, není nic průměrnýho. A závěr? Naše paní ředitelka je normální kočka. A když ještě přidáte její, řekněme hluboký výstřih, do kterého mimochodem pořád koukám, stává se z ní nadprůměrná "třicítka".
Ale teď zpátky k věci. Nemůžu přece za to, že jsem chtěl udělat dobrou věc, a zastal jsem se Sakury, kterou si ta kráva dobírala. Navíc, jak jsem měl vědět, že jí takhle rozhodím? Každopádně jsem v tom dost zamotaný.
"Víte,"odhodlal jsem se a promluvil. "nevěděl jsem, že se jí to tak dotkne."
"Vy nikdy nic nevíte, nemám pravdu?" Už zase na mě koukal tak naštvaně, skrz své brýle. "Raději nebudete nic vědět, než abyste jednou udělal něco správně."
"Ale dyť.."
"Ne Sasuke," zastavil mě zdvihlou rukou. "tady ti žádné ale nepomůže." Zakroutil hlavou.
"Jo, ale…"
Znovu se na mě tak zle podíval. "O následcích si měl přemýšlet dřív, než si něco takového řekl."
Jo jasný, ale to, že jsem se zastal jiné, ho už nezajímá, co?
"Podívej," řekl takovým podtónem. "jestli o mou pomoc nestojíš, nenutím tě, abys ten program dál navštěvoval. Je to jen tvoje rozhodnutí." Ani jsem nestihl nic říct, a už do mě zase hučel. "Je jen tvůj problém, jak se svým životem naložíš, ale prosím tě, neudělej žádnou blbost." Po tomto proslovu se zvednul a odcházel ke dveřím, mezi nimiž se zastavil. "Promysli to a přijď za mnou, až si budeš jist svou odpovědí." Poslední, co jsem slyšel, bylo klapnutí dveří. Pak jsem se otočil na ředitelku, která zde stále zůstávala.
"Já…." Pokusil jsem se znovu o nový argument, ale nakonec to raději vzdal. Jen jsem sklopil hlavu a mlčky studoval podlahu Kabutova kabinetu.
"Co tě trápí?" promluvila ke mně. Nic jsem neudělal, jen dál seděl a koukal do země.
"Slušnost je, podívat se druhému do očí, když s tebou mluví." Napomenula mě, ale nezněla vůbec naštvaně.
Zvedl jsem k ní tedy svůj pohled. Už nestudovala svoje nehty, nýbrž mě samotného. Upřel jsem na ni své černé oči, ale stejně se nezmohl ani na slovo.
"Páni," řekla…okouzleně? "máš nádherné oči, holky po tobě musí letět," usmála se. "když je zrovna neurážíš." Dodala pak.
Na což jsem okamžitě zareagoval. "Chtěl jsem se jen…"
"Nic neříkej." Napomenula mě. "Jen se nad sebou zamysli."
Odfrkl jsem si spolu s hořkým ušklíbnutím.
"Jsi prima kluk a skvělý hudebník. Neznič si život kvůli nějaké partě hloupých kluků." Chytla mě za ruku. Trochu mě to překvapilo, ale nedával jsem to na sobě znát, pořád jsem byl v naprostém klidu. "Později bys toho litoval." To byla její poslední slova. Vlastně ne. Ještě se se mnou rozloučila, a až pak teprve odešla. Nechala mě tu sedět. A taky, že jsem tu ještě pěknou dobu seděl, než jsem se konečně a pevně rozhodl, vstát a odejít.
Normálně bych ještě zašel někam s Narutem, ale dneska sem měl náladu maximálně tak na to, jít si lehnout. A taky, že jo.
Druhý den ve škole (ano, byl jsem ve škole) byl takový zvláštní. Hodně jsem včera přemýšlel o tom, co říkala Tsunade, a dospěl k názoru, že měla pravdu, měl bych něco začít dělat a neničit si budoucí život. Tak přece jen nechci skončit na silnici nebo pod mostem, takže pro to musím něco udělat, ale kamarádů se vzdávat rozhodně nebudu.
Šel jsem zrovna s Narutem po chodbě, když jsem si vzpomněl na to, že je pátek. A to znamená, že musím zas za těma idiotama. Naštěstí jsme měli plány až na večer a trénink taky nebyl, takže jsem se jen vymluvil na to, že musím za Kabutem do kabinetu a odešel. Ve třídě jsem byl opět jako první a do začátku zbývalo ještě deset minut. Sedl jsem si na svou židli a čekal, jenomže se nikdo neukazoval. Rozhlédl jsem se po obrovské třídě, kde se normálně vyučovala hudební výchova, a spatřil klavír. Na chvíli jsem zaváhal, párkrát se rozhlídl, jestli někdo nejde, ale nakonec se zvedl a zasedl k němu. Zhluboka jsem se nadechl a pak začal hrát. Sice se specializuju spíš na kytaru, ale i klavír, respektive klávesy, které mám doma, sem tam vytáhnu. Zpěv a hraní mě prostě baví. Nevím, jestli jsem v tom nějak obzvlášť dobrý, ale snažím se. I když to tak asi nevypadá, po večerech hraju a skládám písně. Jsem v tom sice začátečník a texty nestojí za nic, ale někde se začít musí, že?
"There´s nothing…
There's nothing left to prove…"
Zahrál jsem poslední tón.
"To bylo krásný." Zaslechl jsem dívčí hlas.
Zasekl jsem se. Ona to slyšela? Pomalu jsem se otočil a spatřil ji. Stála mezi dveřmi a zširoka se usmívala a přitom mi koukala přímo do očí. Ale pak se rozešla ke mně. Přisedla si na vedlejší stoličku a lehce přejela prsty po klávesách. Koukal jsem na ní jak na blázna. Přišla mi taková……..zvláštní, něčím výjimečná. A když se na mě znovu podívala s tím zářivým úsměvem, hrklo ve mně. Její oči. Byly plné bolesti. Usmívala se, to jo, ale jen navenek, uvnitř sebe musela cítit strašnou bolest. Nikdy jsem nic takového neviděl.
"To si složil ty?" zeptala se mě.
Cukl jsem sebou a trochu zavrtěl hlavou, abych se probral. "No…jo."
Přiznal jsem a svůj pohled tiskl ke zdi.
"Máš talent."
Znovu pohlédla na klávesy a jako předtím po nich přejela prsty. Můj zrak spočinul na její ruce. Na drobné ruce. Ale co to? Její pravá zápěstí oplývala pěkným šrámem. Využil jsem příležitosti, že na mě nekouká a rychle, samozřejmě jemně, ohrnul její dlouhý rukáv. Okamžitě zareagovala a ruku dala dál ode mě. Ale i ty dvě vteřiny mi stačili, abych viděl to, co jsem doufal, že neuvidím.
"Co to je?" zeptal jsem se opatrně, i když jsem trochu tušil.
"Spadla jsem ze schodů." Odpověděla pohotově.
Jo, to známe. To říkají úplně všichni. Ale nechal jsem to být. Třeba mluvila pravdu. Je pravda, že i já si jednou takhle pěkně nabil.
"Skládáš dlouho?" vrátila se k původnímu tématu.
"Chvíli." Odpověděl jsem klidně. "A ty? Všiml jsem si, že s sebou nosíš nějaké desky. Taky skládáš?"
Přikývla.
"Ale v dost amatérským slova smyslu." Dodala.
"A můžu se podívat?" ukázal jsem na ony desky.
Jen zakroutila hlavou a pohled klopila k zemi. Asi mi to ukázat nechtěla, no nutit jí nemůžu.
Ale pak už začali přicházet první dementi, takže se třída postupně zaplnila úplně celá. I já si sedl na své místo a čekal na příchod profesora, který se brzy dostavil.
Hodina probíhala klidně, když nepočítám ty narážky, které na mě ostatní měli. Myslím tím věci týkající se včerejšího incidentu s Karin. Jinak to celkem ušlo.
"Tak to je pro dnešek vše." Oznámil konec a já si oddychl. Jak strašně moc mě to tu nebavilo. Užuž jsem se zvedal, když v tom řekl: "Sasuke, Sakuro, zůstaňte tu, prosím."
Oba jsme se na sebe podívali. Já věděl, proč mě tu chce, ale co potřebuje od ní? Nicméně, počkali jsme, až ostatní odejdou a pak nás zavedl do kabinetu. Připadal jsem si tu jako doma. Taky tu trávím víc času, jak tam. Každej si sedl do jednoho ze dvou křesel, Kabuto samozřejmě do svého, za učitelským stolem, a čekali, co se bude dít.
"Dnes jsem se ale choval slušně." Namítl jsem hned, tak trochu preventivně.
"Já vím, Sasuke. Kvůli tomu tu taky nejsi. Ale to až později." Přesunul svou pozornost k Sakuře. "Dobrý?" zeptal se.
"Jo." Usmála se takovým poloúsměvem.
"Sakuro, jestli ti něco bude jen malinko nepříjemné, řekneš to mě nebo paní ředitelce, ano?" řekl směrem k ní. Dokonce i ubral na intenzitě hlasu, abych neslyšel úplně všechno, ale já nejsem ani zdaleka takový debil, za jakýho mě má.
"Všechno je v pořádku." Ujistila ho zas.
"Opravdu?" znovu se zeptal. "Protože jestli ne a neřekneš mi to, nic s tím neuděláme."
"Já vím." Přikývla na souhlas. "Kdyby se něco dělo, řekla bych vám to."
O co tu sakra jde? Co nemá být dobrý? Co nemá být příjemný?
"Tak v tom případě si užij víkend." Usmál se na ni. "Můžeš jít."
Ona se zvedla a odešla. "Nashledanou." Podívala se na profesora. "Ahoj." Usmála se pak na mě, než konečně odešla.
"A teď k tobě, Sasuke."
"Co se to tu děje?" vyhrkl jsem.
"O čem to mluvíš?" Dělal, že neví, oč jde.
"Mluvím o ní."
"O Sakuře?"
"Jo."
"To je její věc, to ti nemohu říct." Zakroutil hlavou.
"Proč?"
Sasuke, už jsem ti říkal, že tento program je anonymní." Opakoval.
"Jo, já vím, ale mě to fakt zajímá." Naléhal jsem ještě dobrou půl hodinu, ale bylo mi to úplně k ničemu.
"Mě by spíš zajímalo, proč si mi neřekl pravý důvod toho, proč si na Karin tak ošklivě křičel."
"Protože jste mě nenechal mluvit." Odsekl jsem. "Počkat, jak to víte?" No já mu to určitě neřekl. Tak kdo?
"Sakura mi to řekla." Mírně jsme sebou škubl. "Prý ses jí zastal." Na chvíli se mu na obličeji mihl hrdý úsměv. "To od tebe bylo hezké. Děkuju."
"Za co mi děkujete?" Trochu jsem to nepochopil, vždyť jsem nic tak úžasnýho neudělal.
"Víš, ona až do teď s nikým nemluvila. Stranila se ostatním a už vůbec se nesnažila s nimi navazovat nějaké kontakty. Ty jsi první, s kterým se aspoň trochu baví." Vysvětlil mi.
Tak tohle mě dokonale dostalo. Ani mě nenapadlo, že zrovna někdo, jako je ona, se bude
vyhýbat společnosti jiných lidí.
"Chci tě jen upozornit, že jestli si z ní nějak střílíš, nech toho."
"Já.."
"Nechci nic slyšet, jen ti to oznamuju. Ona je ta poslední na téhle škole, který bys měl ublížit svým chováním." Mluvil pěkně ostře a přísně. V tuhle chvíli jsem z něj měl opravdový respekt. Každopádně jsem neměl v plánu jí nějak ubližovat. Vlastně jsem se s ní původně ani nechtěl bavit, ale stalo se. "Proto tě prosím, abys jí nedržel ve falešných nadějí."
Vytřeštil jsem oči. "V jakých falešných nadějích jako?" Já jí v žádných falešných nadějích nedržím.
"Ve vašem vznikajícím přátelství." Řekl.
"Tak počkat," tohle mě trochu naštvalo, myslí si o mně, že jsem nějakej parchant. "jedinej, kdo si to myslí, jste vy. Já rozhodně nic nepředstírám." Jo, naštvalo mě to! Tak jako, já se jak debil snažim, abych s ní navázal nějaký kontakt a zjistil, co se jí stalo, zatímco on mě obviňuje ze zákeřnýho předstírání? Vždyť já jí přece nechci odkopnout, ale taky se s ním nehodlám o tom bavit.
"Jen se o ni bojím."
"Nemusíte mít strach, nehodlám s ní spát!" ušklíbl jsem se. "Nehodlám se s ní ani kamarádit, jen jsem milý, to je všechno." Zvedl jsem se.
"Ale tím, že jsi milý, jí akorát ublížíš, chápeš? Ona čeká, že budete přáteli, ne že na ní budeš milý."
"Ne, to čekáte vy." Zostra jsem odpověděl a odešel. Mezi dveřmi jsem ještě slyšel povzdychnutí, ale nijak jsem na to nereagoval, jen jsem zavřel dveře.

"Hej vole, čum na ní!" ukázal na….co já vím, nejspíš na nějakou holku. Ani jsem se nemusel otočit, aby mi to došlo. "Kouká přímo sem, asi se jí líbím." Zasmál se.
"Seš si jistej, že je to holka?" Musel jsem si rýpnout, říkal si o to.
"Jo sem!" řekl uraženě. "Navíc, má růžový vlasy, to určitě nebude kluk."
"Hmm.." Bylo mi to jedno. Počkat, říkal růžový vlasy? "Cože?"
"Jo, koukni." Ukázal tím směrem. A opravdu. Seděla tam u jednoho z jídelních stolů a koukala na mě. (byli jsme v jídelně) Nemohl jsem si pomoc, ale musel jsem uznat, že byla fakt nádherná. A to, že jsem řekl Kabutovi, že o ní nemám zájem, jsem si samozřejmě vymyslel, aby mi do toho nekecal. Ve skutečnosti mě tahle holka dost zaujala.
"Naruto, počkej tady. Hned jsem zpět."
"Kam jdeš? Tu jsem si vyhlídl já!" Křičel ještě na mě.
"Ahoj." Pozdravil jsem jí.
Nejdřív se na mě tak vystrašeně podívala, ale nakonec taky pozdravila. "Ahoj."
"Můžu?" kývnul jsem směrem k židli naproti ní.
"Jo jasně." Usmála se. "Jak vidíš, je tu volno." Jo, to byla pravda, nikdo tu s ní neseděl.
"Vidím." Uznal jsem "Nerada společnost?"
Sklopila hlavu. "Spíš společnost nerada mě." Špitla tiše.
"Takovou hezkou holku?"
Začervenala se. "Asi to tak bude." Pokrčila rameny.
"Tak jeden průměrnej kluk s krásnýma očima se do té společnosti asi nepočítá." Usmál jsem se a v hlavě si nadával za tak ubohej pokus o vtip.
"Jo, pro ty mám slabost, obzvlášť pro ty s těma černýma." Zažertovala stejně jako já.
"Tak to mám štěstí." Mrknul jsem na ní. Přišla mi hrozně v pohodě. Vůbec se nezdála být nějaká bojácná. Spíš mi přišlo, že je ráda, když se s někým baví.
"Každý tomu říká jinak." Posmutněla.
"Jak jako?" Nechápal jsem to. Ještě před chvíli byla veselá.
"Většina lidí si nemyslí, že je to štěstí." Pohledem přejela stůl.
"Nejsem většina." Zakroutil jsem hlavou s menším úsměvem.
"Už jsem si stihla všimnout." Ujistila mě.
"Jdeš dnes na to…" nevěděl jsem, jak to mám nazvat.
"Dnes je pondělí."
"A co?"
"V pondělí nechodím." Zakroutila hlavou.
"Cože? A na koho se asi budu koukat?" znovu jsem se pokusil o vtip.
"No, mám brigádu v prodejně nástrojů." Pak se zasmála. "A koukat můžeš třebas na Ino."
"Jo, to bych sice mohl, ale k mému uspokojení nemá růžové vlasy a zelené oči, takže…" rozesmál jsem jí. Koukala na mě a smála se každému mému slovu, byla úžasná.
"Proč si tam vlastně začal zničehonic chodit?" zase zvážněla.
A co jí má teď říct? Těžko jí řeknu, že nemám na výběr, protože jinak by mě Kabuto vyhodil ze školy. A už vůbec nepřipadá v úvahu, abych jí řekl o těch drogách, to už by se se mnou tuplem nebavila.
Rukou jsem jí naznačil, ať se nakloní blíž ke mně. Když tak udělala, jednoduše jsem zašeptal: "To je dost tajný, víš."
Zamračila se. "Stydíš se za to nebo co?"
"Říká ta, která se to bojí říct?" nadzvedl jsem jedno obočí.
Najednou, jakoby zkoprněla. Všiml jsem si, jak pootevřela ústa, ale rozhodně nechtěla mluvit. Spíš mi přišlo, že se každou chvíli rozbrečí.
"Promiň." Položil jsem dlaň na tu její, jež měla položenou na stole. A znovu se mi naskytl pohled na ten šrám.
"To je dobrý." Zkroutila hlavou.
Očima jsem šlehl z jejího pošrámovaného zápěstí do jejích očí. Chtěl jsem tím docílit toho, aby mi řekla pravdu. Místo toho svou ruku vytrhla z té mé a ublíženě sklopila oční víčka.
"Ukaž mi to." Ukázal jsem na její zápěstí.
Dlouho se rozmýšlela, než nějak zareagovala. Zprvu mi jen koukala do očí, ale pak mi svou ruku pomalu podala. Jemně jsem odhrnul rukáv od jejího zeleného svetříku a ještě opatrněji si prohlídnul její zranění.
"Tohle sis udělala, když si padala ze schodů?" nemohl jsem tomu prostě uvěřit.
Jen přikývla.
Podezíravě jsem si jí přeměřil očima. Tohle se mi opravdu nezdálo. "To asi musela bejt pořádná rána, podle toho, jak to vypadá."
"Byla no.." uhnula pohledem.
"A jak se ti to povedlo?"
"Prostě jsem zakopla, nevim, co na tom nechápeš!"
téměř zakřičela. "Už musím." Zvedla se a odešla. Dokonce mi tu nechala i ten svůj tác s obědem. Asi jsem se neměl tak blbě vyptávat, ale aspoň vím, že mi lhala, že tohle ze schodů rozhodně nemá. Že by jí doma mlátili? Zatím to tak teda vypadá. No každopádně mě tahle holka začíná pekelně přitahovat.

Uplynul týden a já jí za tu dobu neviděl ani ve škole ani po ní, v tom programu. Co se jí asi stalo, je nemocná? Ani dnes se tu neukázala. Vyhýbá se mi? Doufám, že to ne. Docela mi tam v tom blázinci schází, je tam taková prázdnota. Naštěstí je Kabuto mimo Konohu, takže pro tento týden ten kroužek padá.
"Sasuke," oslovil mě Naruto. "potřeboval bych nový struny, nemohl bys mi je koupit? Já nemám čas, navíc to máš cestou."
"Jo, já ti je koupim." Odpověděl jsem suše a přitom se snažil tvářit tak, že mě to neotravuje, jenomže pravda byla jinde.
"Dík."

Když nad tím tak popřemýšlím, stejně jsou ty moje taky ohraný, takže si rovnou koupím nový. No, chtělo by to i novou kytaru, ale tolik peněz s sebou nemám. Vlastně, tolik peněz nemám ani doma. Abych pravdu řek, jsem totálně švorc. Ale na benzín ještě mám, takže tam sjedu autem.
Dojel jsem tedy až před obchod, za předpokladu, že tu bude alespoň jedno volné místo, ale skutek utek. Bylo tu úplně narváno. Musel jsem tedy zastavit za rohem. Naštvaně jsem teda zabočil za roh a zabral první volné místo, které tam bylo. Vyndal jsem klíče ze zapalování a vystoupil z auta. Ale to, co jsem viděl, mě donutila, zastavit se. Na druhé straně silnice totiž stála Sakura s nějakou ženou. Vypadalo to na její matku, měla stejně jako ona vlasy růžové barvy, ale trochu světlejší. Vypadalo to, že se o něčem baví, nebo bych měl říct spíš hádaj.
Chtěl jsem na ní zavolat, ale rozmyslel jsem si to v okamžiku, kdy jí ta žena vlepila facku. Tak co, taky jí někdy od rodičů chytnu, takže mi to nepřišlo nějak divný.
Chtěl jsem si s ní promluvit o tom, proč nebyla ve škole, ale asi to budu muset čekat do zítra. "Možná, že ani muset čekat nebudu." Řekl jsem sám sobě, když jsem jí viděl vcházet do obchodu s hudebními potřebami, ve kterém podle všeho pracovala. Pokračoval jsem tedy dál dovnitř. Ani jsem nepozdravil a rovnou si to namířil ke strunám, pro které jsem tu původně byl. Chvíli jsem si prohlížel i hudební nástroje. Teda, spíš jsem to jen předstíral, a přitom vyčkával, až se tu objeví. (šla totiž někam dozadu, kam můžou jen zaměstnanci.)
A pak vyšla.
Popadl jsem dvoje struny a šel přímo k pokladně.
"Ahoj." Pozdravil jsem jí.
Asi jsem jí vyrušil z přemýšlení, protože sebou jemně škubla. Podívala se na mě. Oči měla zarudlé a zaschlé od slz. "Ahoj." I přesto se ale usmála.
Bylo mi to divný, ale přešel jsem to bez nějakých otázek.
"Nebyla si ve škole."
Přikývla. "Měla jsem moc práce." Řekla a přitom hledala čárový kód.
"Ale teď už končíš, ne?" A ať na mě nezkouší, že ne. Moc dobře vím, že mají jen do čtyř, což je za deset minut.
"No, ale musím tu ještě uklidit."
"Musíš?" Zopakoval jsem.
"Musím." Ujistila mě naposledy.
"Dobře, počkám v autě." Ušklíbl se vítězně, popadl struny a odcházel.
"Co? Počkej! Ne! Teda jo, ale…" Připadala mi roztomilá, když takhle vyváděla.
Pobaveně jsem se na ní otočil. "Nenech mě čekat dlouho." Řekl jsem ještě. Pak už jsem jen vyšel ven a nasedl do auta. Pro jistotu jsem raději přijel až před obchod, aby mi nemohla utéct, a zaparkoval na zákazu parkování. Čekal jsem dobrou chvíli, dokonce jsem si stihl i zavolat. Ale to už jsem jí spatřil, jak vychází z krámu a snaží se zdrhnout. Nastartoval jsem a dojel jí. Šla celkem rychlou chůzí a já jel snad nejpomaleji, jak to jen šlo. Stáhnul jsem si okýnko, abych s ní mohl komunikovat.
"Nastup si."
Ani se na mě neotočila, jen šla ve spěchu dál.
"Notak, hodím tě domů." Nabídl jsem jí.
"Dojdu pěšky, ale dík." Zas mluvila se zemí.
"Většina holek takové nabídky neodmítá."
"Většina holek jsou až moc důvěřivý"
"Tak o to tu de? Bojíš se, abych ti něco neudělal?" vytáhl jsem jedno obočí nahoru.
Zasmála se. "Myslíš, že bys mi udělal něco, co bych nečekala?"
"To zjistíme." Zastavil jsem.
Ona se na mě zmateně podívala. "Co to děláš?" řekla pak. Znělo to docela vystrašeně.
Nic jsem neříkal, naopak jsem jí popadl, přehodil přes záda, obešel s ní auto a posadil jí na sedadlo spolujezdce, kde jsem jí připnul bezpečnostní pás.
Sykla.
"V pohodě?" bál jsem se, že jsem jí něco udělal, když jsem jí nesl. Nic neříkala. Šlápl jsem tedy na plyn a rozjel se.
"Kam to jedeš?" řekla po chvíli, když si zřejmě všimla, že jedu jinam.
"Domů, kam asi?"
"Počkej, a co já?"
"Co je to za blbou otázku? Jasně, že jedeš se mnou."
Tak trochu na mě vyvalila oči. "Nechci k tobě domů." Zakroutila hlavou. Navíc, zněla dost vážně.
"Jo, ale já se tě neptám." Odpověděl jsem jí.
Ona vážně není stejná jako ostatní holky. Každá jiná by byla ráda, kdybych jí vzal k sobě. Neříkám, že bych toho nevyužil a trochu si s ní neužil, ale tohle bylo něco jiného. Chtěl jsem se s ní jen sblížit. Poprvé jsem totiž cítil teplo na duši, a to jen díky ní.
"Ne, ty to nechápeš." Zakroutila hlavou.
"Možná ne, ale dokud se mi budeš vyhýbat, ani nepochopím." Mluvil jsem s ní, ale přitom sledoval silnici. I když jsem jí neviděl do obličeje, nebylo těžké odhadnout, jak se teď tváří.
Dojeli jsme až k nám před dům. "Jsme tu." Odepl jsem si bezpečnostní pás a jako gentleman šel otevřít sakuře dveře. Připadala mi nějaká neklidná, taková nesvá.
"A nebude vašim vadit, že si domů taháš návštěvu?" zeptala se, když jsem odemykal hlavní dveře od domu. Nebyl to velký dům, ale ani žádná budka. Prostě normální rodinej barák.
"Oni už si zvykli." Zazubil jsem se.
Ona nasucho polkla a nervózně se usmála.
Otevřel jsem a nato rozsvítil na chodbě. "Pojď dál." Vyzval jsem jí, poněvadž pořád stála před vchodem.
Vešla. Nejprve se jen rozhlížela po chodbě a chvíli trvalo, než si sundala boty. Na tohle jsem nebyl zvyklý. Většina holek mě hned táhla nahoru do mého pokoje, ale ona? Nesměle se usmívala a čekala, až něco udělám jako první. Vzal jsem jí tedy za ruku. "Pojď." Rozkázal jsem jí a přitom s ní mířil ke schodům.
"Sasuke, jsi to ty?"
"Jo, mami." Odvětil jsem stejně hlasitě jako ona a přitom doufal, že mě nebude dál zdržovat.
"Neřekneš jí, že jsem tu?" divila se. Ovšem mě to divný nepřišlo.
"Buď si to zjistí sama, nebo ne, to už je její věc." Pokrčil jsem rameny a znovu se rozešel do těch děsivých schodů. Brzy jsme došli až k mému pokoji. Vzal jsem za kliku a dveře otevřel.
"Páni…" vydechla a začala se rozhlížet.
"Jo, já vím, je tu trochu nepořádek." Podrbal jsem se na hlavě.
"Ne, je to tu překrásný." Převrátila má slova. Pak jí zrak spočinul na koutu s hudebními nástroji. No, řeknu to trochu skromněji. V koutě stála kytara a klávesy.
"Tady skládáš?" otočila se zpět na mě.
Přikývl jsem.
"Posaď se" ukázal jsem na mou dnes výjimečně ustlanou postel.
"Zahraješ mi něco?"
Dívala se na mě těma očima….Byly tak nádherné. Takové jsem v životě neviděl. Byly dokonalé….ona byla dokonalá. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem si jí doposud nevšiml. Vždyť chodí na stejnou školu, studuje stejnej obor. Navíc je tak krásná a jedinečná. Nejde přehlédnout.
Usmál jsem se. "Ty už si mě jednou slyšela, teď si na řadě ty." Ušklíbl jsem se.
"Já v tom tak dobrá jako ty nejsem."
"Nevěřím!" sedl jsem si vedle ní. "Určitě seš stokrát lepší, jen mě nechceš ranit." No jo, nemůžu za to, že mám trapný vtipy.
Usmála se. Tentokrát hluboce od srdce. "Jo, teď si na to kápl."
"Ale klidně mi něco zahraj. Já totiž něco vydržím. Už nejsem žádnej proutek, co se hned zlomí, jsem pořádnej buk!" řekl jsem hrdě, ale myslel to jen ze srandy.
Rozesmála se.
Bylo hezké vidět, jak se směje. Byla mnohem hezčí, než když smutněla nebo se dokonce mračila. Navíc to dělalo šťastným i mě, a to se jen tak nestávalo. Vlastně….tohle bylo poprvé. U jiných mi bylo jedno, jakou grimasu mají v obličeji, hlavně, když…však víte.
"Přijde ti to vtipný?" zamračil jsem se, ale dlouho to nevydržel a div jsem jí nepoprskal smíchy.
"Amatére." Zakroutila hlavou.
"Amatére?" zopakoval jsem nevěřícně.
Přikývla a zadržovala smích.
"Tak to mi teda ukaž ty tvoje parádičky." Natáhl jsem se pro její tašku, kterou měla vedle sebe, doufajíc, že tam najdu její skladby. Byla ode mě daleko na to, abych na ní dosáhl. Musel jsem natáhnout přes Sakuru tak, že jsem na ní téměř ležel.
Ale konečně jsem sáhl po její kabelce.
"Ne! Vrať mi to!" dál se smála.
Ruce jsem zvedl nahoru. Snažila se mi kabelku vytrhnout, ale díky tomu, že ležela a já na ní, (ne úplně, opíral jsem se rukama o postel) nepovedlo se jí, mi jí vzít.
"Ty seš teda obratná." Zasmál jsem se.
"Možná, že kdyby mi tu někdo nedrtil nohy, zvládala bych to líp." Odsekla.
"Tím chceš říct, že jsem těžkej?" řekl jsem legračním hlasem.
"Jo!" řekla to dost zřetelně, ale se smíchem v hlase.
"To jsou svaly, abys věděla!" řekl jsem to tak vážně, až jsem se musel znovu rozesmát, čímž jsme rozesmál i jí, a takhle to šlo dokola.
Ale pak jsem se uklidnil. "Víš, že když se směješ, sluší ti to mnohem víc?" řekl jsem naprosto vážně. Beze srandy.
Začervenala se.
Podíval jsem se jí hlouběji do očí. Rudla víc a víc. Už jenom tahle ležící pozice byla dost choulostivá, neboť jsme na sebe byli celkem přimáčklí, a když jsem jí ještě hypnotizoval pohledem, prostě se jí do tváří nahrnula krev. Nemohl jsem se ovládnout, nešlo to. Teď byla příležitost to udělat, tak proč jí jen nevyužít? Pohladil jsem jí po tváři a lehounce se k ní naklonil. Užuž jsem skoro uchopil její rty…
"Sasuke, je večeře." Vrazila máma do pokoje a tím nás vyrušila. Sakura začala rudnout ještě víc, než doposud, zatímco já měl sto chutí svý matce něco říct. Prozatím postačil vražedný pohled. "Omlouvám se, nevěděla jsem, že máš návštěvu."
"Dobrý den." Pozdravila jí Sakura.
"Ahoj." Odpověděla jí přívětivě. Pak se koukla na mě. Došlo mi, o co jí jde.
"Sakura." Řekl jsem. Další zvědaví pohled. "Kamarádka." Dodal jsem.
Vyvalila na mě oči. Tohle slovo jsem totiž nikdy v životě nepoužil, možná tak, když jsem byl malej.
"A nedá si tvá kamarádka večeři s námi?" zeptala se mě, ale dívala se přitom na Sakuru.
"Ne, já už půjdu, děkuju."
"Trvám na tom." Usmála se.
Nezbylo nám tedy nic jinýho, než jít na večeři s mou nevychovanou matkou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama