Musím říct, že včerejšek se celkem povedl, když teda nepočítám nečekané vniknutí mé matky ke mně do pokoje. Vlastně když o tom tak přemýšlím, vůbec nevím, jak mě to tak najednou popadlo, vždyť se chovám jak nějaká poblázněná holka. To nejsem já, to není Sasuke Uchiha, nýbrž malá puberťačka.
"Co kdyby nám to řekl pan Sasuke?"
Nechápu svoje chování ani trochu. Vůbec se nepoznávám, vždyť já nikdy nebyl tak hodný, tak opatrný. Nikdy jsem nebral ohledy na ostatní, tak proč teď jo? Totálně mi pomotala hlavu, tím to je. Nemůžu na ní přestat myslet, dokonce se mi o ní i zdálo…
"Dobře, nemluvte se mnou, ale až budete chtít lepší známku, nechoďte za mnou."
Ale co mě trápí, je to její tajemství. Musím to zjistit, nedá mi to spát. Navíc, ty její modřiny se mi vůbec nelíbí, vsadím se, že ruce nejsou jedinou částí jejího těla, kde je má….
"Ty vole!" strčil do mě Naruto.
To mě donutilo přerušit tok myšlenek a podívat se na něj. On kývl směrem k učiteli, který na mě spolu s celou třídou zíral. "Co?"
Zamračil se ještě víc. "Tak to pozor, blázny si ze mě dělat nebudete! Asi si promluvím s maminkou." Jeho hlas byl přísný, to je hezký, ale já bohužel nevím, proč na mě řve.
"No můžete i s tatínkem." Ušklíbl jsem se a dál si v ruce žmoulal propisku. Jo, kousek toho starého dobrého Sasukeho tu zůstalo. K učitelově smůle ten horší kus.
"Hahaha…tak vy se ještě pokoušíte vtipkovat?"
"Ne, já to myslim vážně." Usmál jsem se. Tenhle můj asertivní přístup ho doháněl k šílenství, což mi dělalo nesmírně dobře. To víte, jsem holt škodolibý člověk.
Školní zvonek pro mě byl tímto okamžikem vysvobozením, protože jinak bych asi jednu nebo dvě schytal. Má od mých rodičů dovoleno mi dát pohlavek, když se budu chovat jako dement.
Vyběhl jsem ze třídy, jako kdyby mě honil nějaký predátor, a zastavil se až před školou, kde už bylo bezpečno. Nemyslete si, že jsem blázen, ale profesor Guy je vytrvalý sportovec, je schopný vás chytat tak dlouho, než vás konečně dostihne. Minule za mnou utíkal až k nám domů, a jako omluvu, že jsem ho zdržel od práce, ho máma pozvala na oběd. Každopádně, teď sem v bezpečí.
Hmmmm……a dokonce jsem vyhrál i jackpot. Táhle jde a má růžové vlasy. Zase šla úplně sama bez jakékoli společnosti.
"Opravdu moc děkuju, kvůli tobě jsem málem běhal až do skonání světa kolem školy." Zezadu jsem se k ní připlížil a tiše promluvil do jejího ucha.
Zachvěla se. Jemně, ale zachvěla.
Pousmál jsem se. "Musel jsem na tebe totiž pořád myslet ani zeměpis mi v tom nezabránil." Promluvil jsem ze stejné blízkosti a se stejným hlasem.
"Nech mou dceru!" křikla na mě nějaká žena z povzdálí a rozešla se k nám. Podle růžových vlasů jsem poznal, že je to ta žena z parkoviště, Sakuřina matka.
Otočil jsem se a viděl, jak překvapeně se tváří.
"Jo to jsi ty! Ten z toho obchodu, co si půl hodiny prohlížel kytary, jen aby si počkal na Sakuru a pak jí odvezl pryč!" znovu se rozkřičel. Je pravda, že se na mě v tom obchodě nedívala zrovna nejlíp, ale tohle jsem teda nečekal.
"Vůbec se k ní nepřibližuj, ty..ty...ještě mi jí zkazíš!"
Nejdřív jsem se blbě podíval na ní a pak nechápavě na Sakuru, která klopila hlavu.
"To by se ti líbilo, co? Nakukat jí o mě lži a poštvat jí tak proti vlastní matce!" Vůbec jsem nechápal, kde tohle vzala. "Seš malej nevychovanej bastard, co si hraje na dospělého, nic víc!"
Možná bych i něco konečně řekl, ale Sakura to stihla za mě. "Mami, nech toho! Akorát si tu vymýšlíš důvody, abys mohla na ostatní řvát!" Wow…tohle jsem nečekal. Ten ostrej tón, který použila, jsem u ní teda ještě neslyšel, tohle byl někdo úplně jiný.
"Co si to dovoluješ? To si s tebou doma vyřídím, počkej!"
Sakuře asi bylo hned jasný, o čem mluví, já jen tušil….
Podíval jsem se na ní. Rty se jí chvěly, ruce klepaly a oči leskly, jak prahly po slzách, kterými je brzy uspokojí.
Byla tak vystrašená, až mi z toho naskakovala husí kůže. A pak jí ta žena čapla za ruku a odtáhla až do auta. Zavřela za ní dveře a znovu došla až ke mně.
"Varuju tě, nechej jí být." Naposledy procenila skrz zuby a pak spolu se Sakurou odjela neznámo kam.
Myslím, že ani nemusím říkat, že tohle mě naprosto dostalo. Byla k ní tak hrubá… O tomhle tehdy mluvil Kabuto? To je to nepříjemné, co si nemá nechat líbit a hned mu to má říct? Určitě…všechno to do sebe tak náramně zapadá, ty modřiny, ten strach v očích, to podivné chování, dokonce i ta zamlklost.
Ale on tu není….. nemůže jí pomoct, zato já, jo..
Ale on tu není….. nemůže jí pomoct, zato já, jo..
"Uchiho, Uzumaki!" okřikl nás trenér, jelikož jsme zase přišli pozdě. No jo, Naruto si musel v klídku zapálit cigaretu… "Kde jste se courali?!"
Oba jsme hlasitě polkli, věděli jsme, že Gyuově trestu už neunikneme. "My…" snažil jsem se to zachránit, ale tohle byl předem ztracený boj.
"Dvacet koleček kolem školy! A jestli to nestihnete do deseti minut, běháte to ještě jednou!"
Oběma, mě i Narutovi, klesla brada. Už jen to, že máme dvacetkrát oběhnout školu, je nad naše síly, jenomže on nám dá ještě časový limit, abychom to stejnak běhali znova, neboť tohle se za deset minut nedá stihnout ani omylem. Takže to pro nás bohužel znamená, že celý dvě hodiny tréninku strávíme běháním kolem naší, dost obrovský školy.
"Uchiho, kam jdeš?" křikl na mě, když jsem po tom úmorném běhacím tréninku odcházel do sprch.
"Do sprch."
"Do sprch, co?"
"Do sprch, kouči." Opravil jsem se.
"Nejdřív mi pomůžeš."
Povzdychl jsem si, ale raději, než odporovat a tím si vysloužit dalších pár okruhů, jsem se vrátil zpět k němu. "S čím?"
"S čím, co?"
"S čím, kouči?"
Víte, jelikož jsem se na zeměpise choval, cituji: jako kretén, musím ho teď oslovovat takhle, jinak si rodiče pozve do školy.
Víte, jelikož jsem se na zeměpise choval, cituji: jako kretén, musím ho teď oslovovat takhle, jinak si rodiče pozve do školy.
"Potřebuji na zítra nalajnovat hřiště."
"Děláte si srandu, že jo?" otevřel jsem pusu při pohledu na tu obrovskou plochu.
"Vypadám na to?" jeho obočí se zvedlo do vyšších míst, takže jsem odhadl správně, když jsem řekl: "Ne"
"Tak pohni, ať tu nejsme do deseti." Sedl si na lavičku.
Lajnování mi zabralo dobrý dvě hodiny, a to jsem byl rád, že jsem to vůbec zvládnul, protože mě strašně bolely nohy. Dalo by se říct, že se celé mé tělo dostalo do jakési extáze, když jsem na sebe pustil teplou sprchu. Hned jsem se cítil mnohem živější. Zato Naruto už ztrácel nervy, poněvadž jsme spolu měli jít po tréninku do Klubka, jenže místo toho, jsem musel dělat blbý fotbalový hřiště. Měl bych to hotový dřív, ale jelikož jsem se sotva pohyboval, po takovém nadpřirozeném výkonu, trochu mi to trvalo. Navíc, Guy mi asi třikrát řekl, že je to spatně vidět, ať to vezmu znova úplně celý.
"Kam deš, ty vole?" divil se Naruto, když jsem místo ke Klubku zahnul směrem k místu, kde bydlím.
"Domů." Odpověděl jsem stroze.
"A co naše plány?"
"Di do prdele s nějakýma plánama, dneska toho mám tak akorát dost! Mám zkaženej celej večer, kvůli posranýmu tréninku, na kterej jsem se měl radši vysrat!" Už jsem byl dost naštvanej, tak jsem to ze sebe prostě dostal všechno najednou.
"No jo, tak hned neřvi." Zakroutil hlavou. "Půjdem aspoň k vám, dneska se mi nechce domů." Navrhl tedy náhradní řešení.
"To by šlo." Přikývl jsem a pak se spolu s mým věrným kamarádem vydal k sobě domů, kde mě ale čekalo pořádný překvapení.
"Hele, koukej támhle." Zastavil se a ukázal k našim domovním dveřím, kde seděla Sakura. Kolena měla přimáčklá k hrudi a hlavu položenou na nich.
Stejně jako on jsem se zastavil, vůbec jsem netušil, co tu dělá. Čeká na mě?
"Kámo, tobě ty baby fakt lezou do postele sami." Řekl s nadšením a uznaně mě poplácal po zádech.
Já ho však vůbec nevnímal, pořád jsme sledoval jí. Nejspíš Naruta zaslechla, jelikož zvedla hlavu a následovně se i pomalu postavila. Utřela si slzy, ale víc se ani nehla.
"Hele Naruto, myslím, že se naše plány pro dnešek ruší." Otočil jsem se na něj.
"Chápu." Protáhl a mrknul na mě. Nejspíš si myslel…..no co já vím, nespíš ty jeho úchylárny. Nechal jsem ho tedy v tom a pomalým krokem se rozešel k ní, respektive ke dveřím.
"Včera se ti u mě tak moc líbilo, že tu jsi znova?" usmál jsem se. Chtěl jsem jí nějak rozveselit.
Usmála se, ale já věděl, že to není ten upřímný úsměv, nýbrž pouhopouhá přetvářka.
Vyndal jsem klíče z kapsy, ale neodemkl, jen je strčil do zámku a znovu se otočil na ní.
"Není zrovna nejbezpečnější být v tuhle hodinu sama venku." Zakroutil jsem hlavou.
"Já…." Poprvé promluvila, ale po vyslovení prvního slova se zasekla a sklopila hlavu.
Odemkl jsem a vzal jí dovnitř, přece jí nenechám stát před vchodem, jako nějakého hlídacího psa. Ani jsem se neobtěžoval, někoho informovat o jejím příchodu a rovnou jí zavedl do svého pokoje. Teprve když jsem rozsvítil, všiml jsem si modřiny pod jejím pravým okem, nedobře zamaskované make-upem. Raději jsem to prozatím přešel, protože jsem se nechtěl rozčilovat, akorát bych jí vystrašil. Posadil jsem jí na postel a dřepl si před ní na zem. Naše oči teď byly téměř ve stejné výšce, i když ona byla pořád o něco víc, ale to jen díky výšce postele.
Chytl jsem jí za ruku. "Teď mi řekni, co se děje." Koukal jsem jí do těch smaragdových kamínků, ale k mému zklamání v nich nenašel nic víc, než bolest. Žádný náznak radosti…nic.
Sklopila hlavu.
Automaticky jsem jí svou volnou rukou jemně chytl za bradu a tím jí přinutil hlavu opět zvednout.
Chtěl jsem jí vidět do očí.
Chtěl jsem jí vidět do očí.
"Já….." Začala. "Já už takhle dál nemůžu…" zakroutila hlavou. Náhle se v jejich očích objevily první kapičky slané vody a potupně nabývalo jejich množství, až nakonec oční víčko nevydrželo ten nápor a postupně je pouštělo dolů na tvář, po které se klouzaly jedna za druhou.
"To bude dobrý." Pár jsem jich setřel svými prsty..
Zakroutila hlavou. "Ne, nebude." Setřené slzy nahradily další a další. "Už nikdy to nebude dobrý."
Bylo mi jí tak strašně líto, nevěděl jsem, co udělat, aby přestala plakat, chtěl jsem jí utěšit, ale nevěděl jsem jak, neměl jsem s utěšováním druhých žádné zkušenosti. Sednul jsem si tedy vedle ní a něžně jí objal. Mou náruč přijala a ještě radši se ke mně přitiskla. Hlavu si položila na moje rameno a rukama objala můj krk. Já sám své ruce obmotal kolem jejích zad a jezdil jimi nahoru a dolů. Takhle jsme tu seděli dobrou chvíli, a já s ní jen konejšivě houpal ze strany na stranu.
Bylo mi jí tak strašně líto, nevěděl jsem, co udělat, aby přestala plakat, chtěl jsem jí utěšit, ale nevěděl jsem jak, neměl jsem s utěšováním druhých žádné zkušenosti. Sednul jsem si tedy vedle ní a něžně jí objal. Mou náruč přijala a ještě radši se ke mně přitiskla. Hlavu si položila na moje rameno a rukama objala můj krk. Já sám své ruce obmotal kolem jejích zad a jezdil jimi nahoru a dolů. Takhle jsme tu seděli dobrou chvíli, a já s ní jen konejšivě houpal ze strany na stranu.
"Sasuke," odtáhla se ode mě. "nechtěla jsem tě otravovat, já jen…neměla jsem kam jinam jít a…"
"Mě neotravuješ." Pohladil jsem jí po vlasech.
"Ale…"
"A jestli nemáš kam jít, můžeš zůstat tady." Usmál jsem se. " Pod podmínkou, že mi řekneš, co se stalo."
Dodal jsem ještě.
Dodal jsem ještě.
Přikývla. Nic jinýho jí asi ani nezbylo.
"Moje máma…."
"..ti ubližuje…" Dokončil jsme za ní trochu přísně.
Uhnula pohledem.
Přesně, jak jsem říkal. Věděl jsem to.
"Proč to někomu neřekneš?"
"Není, co říkat, není žádný týrání."
"Sakuro, tohle není zrovna důkaz mateřské lásky, nemyslíš?" zamračil jsem se.
"Ale ona tak hrozná není." Zakroutila hlavou. "Dřív na mě byla dost hodná, to až když…."
Zasekla se.
Zasekla se.
"Až když…?"
Zakroutila hlavou.
Rty tiskla k sobě a v obličeji měla bolestnou grimasu. Netrvalo ani pár sekund a znovu se rozbrečela. Znovu jsem jí objal, ale tentokrát se schoulila do mé náruče. Panebože, co se to se mnou děje? Tohle už vůbec nejsem já. No každopádně jsem přemýšlením nad tím strávil pěknou dobu, poněvadž mi usnula v náruči. Chvíli jsem tam s ní zůstal, ale když mě volali rodiče, už jsem jí tam prostě musel nechat. Opatrně jsem jí položil do postele a přehodil přes ni deku, aby jí nebyla zima, a už běžel dolů do kuchyně, kde na mě čekala máma s jídlem.
"Vezmu si to nahoru." Oznámil jsem a užuž sem popadal talíř s hranolkama a masem, ale znáte mojí mámu, ta zastává tradice.
"Kdepak, sníš to pěkně u stolu se mnou a tátou."
Povzdychl jsem si a pod nátlakem si sedl ke stolu. Jídlo jsem do sebe rychle naházel a ještě rychleji se snažil zmizet.
"A Sakura si s námi nedá?" zeptala se pak máma, čímž mě absolutně zaskočila, stejně tak mého otce.
Tak trochu nechápavě jsem se na ni podíval.
"Nebo ty snad nosíš růžové boty?" zvedla obočí.
No jo, vždyť má v chodbě boty..
"Ona spí." Odpověděl jsem….klidně.
"Tak až se vzbudí, řekni jí, že to má v mikrovlnce." Usmála se. V tomhle byla moje máma dobrá. Tolerovala mé návštěvy, na rozdíl od otce, který na nás momentálně tak trochu zmateně koukal.
"Řeknu jí to, ale nevím, jak bude mít chuť." Řekl jsem s přikrčenými rameny.
"Je jí zle?" Překvapilo mě, jak vyděšeně zněla. Je pravda, že si včera padli do oka, rozuměli si, ale stejně….
Přikývl jsem. "Má teď nějaký problémy."
Zarazila se. "Doufám, že nemyslíš…"
"Ne, to ne, myslím rodinné."
Moje máma nejspíš narážela na můj problém s drogami, ale to už je minulost.
Moje máma nejspíš narážela na můj problém s drogami, ale to už je minulost.
"To jsem si oddychla." Položila si dlaň na srdce.
"Kdo je Sakura?" Nejspíš mu až teď došlo, že je tu někdo navíc.
"Sasukeho dívka." Tak takhle to dopadá, když máma něco vezme do vlastních rukou.
"Kamarádka." Opravil jsem jí.
"Jo, to známe, ty tvoje kamarádky." Zamračil se na mě.
"Notak Fugaku, nebuď na něj takový." Zastala se mě.
"A jaký mám být? Tahá si domů jednu kamarádku za druhou." Myslím, že ani nemusím říkat, jak to slovo kamarádka myslel. "Nezapomeň si někam napsat její jméno, abys ho nezapomněl."
Víte, za ta léta, co svého otce znám, a to ho znám pekelně dobře, jsem zjistil, že nemá cenu odmlouvat. Prostě si myslete, co chcete, nemusíte ho ani vnímat, jen s ním o tom nedebatujte.
"Fugaku!" okřikla ho.
"To je dobrý, on jenom nechápe, že i jeho syn může mít normální kamarády." Pokrčil jsem rameny a vlípl mámě pusu na tvář s tím, že konečně odejdu.
"Předpokládám, že tu přespí." Promluvil zas, tentokrát se zrakem zabodlým v novinách.
"Na tom jsem se s vámi chtěl domluvit." Přiznal jsem.
Bylo slyšet, šustění novin, jak je táta ještě víc stiskl.
"Nic proti ní nemám, ale nezapomeň, že zítra přijede Itachi, takže žádný pokoj k dispozici není." Oznámila mi mamka.
"Vždyť má v pokoji velkou postel, v tom nevidím problém." Zase si rýpnul.
Protočil jsem oči.
"Jestli jde o mě, ať si tu klidně zůstane, ale co její rodiče?"
No jo, máma je zase starostlivá.
No jo, máma je zase starostlivá.
"To nebude problém." Zakroutil jsem hlavou.
"V tom případě nevidím problém, co ty Fugaku?" Ano, ano jsem zvědavej, co ten zase řekne.
Pokrčil rameny. "Ať si dělá, co chce, ale alimenty za něj platit nebudu."
Jak jsem říkal, nemůže si to jedou odpustit.
Opatrně jsem otevřel dveře do svého pokoje, ještě jsem dával dobrý pozor, abych jí neprobudil, ale obával jsem se zbytečně, byla vzhůru. Koukala na mě zpod přikrývky.
"Jestli chceš, večeři máš v mikrovlnce." Usmál jsem se.
Zakroutila hlavou. "Děkuju, ale nemám hlad."
"Myslel jsem si to." Uznal jsem.
Náhle se začala zvedat, až stála přímo přede mnou.
"Kam jdeš?" zeptal jsem se reflexně.
"Domů." Odpověděla hned.
"Můžeš zůstat tady, už jsem ti to říkal."
"Ne, to nejde, měla bych průser." Sklopila oční víčka.
Ubohá výmluva. Prostě se bojí tu zůstat, je mi to jasný. "A když přijdeš tak pozdě, tak ho mít nebudeš?" povytáhl jsem obočí.
Nic neříkala.
"Tak vidíš. Navíc je venku pěkná tma, samotnou tě ani pustit nemůžu." Zakroutil jsem hlavou. "Ještě by se ti něco stalo."
"Určitě nic tak hroznýho." Zamumlala, ale já jí slyšel.
Přeměřil jsem si jí pohledem, ale nechal to plavat. Spíš jsem se zaměřil na tu ošklivou modřinu na její tváři, která nevypadala vůbec dobře. Vrstva make-upu se po jejím pláči smyla, takže teď byla vidět její sytá a děsivá barva.
"Vysvětli mi…" řekl jsem a vlasy, které tu monstrózní a určitě i dost bolestnou věc zakrývaly, jí dal za ucho. "Když tě máma nemlátí, jak si přišla k tomuhle?" ukázal jsem na to.
Už se nadechovala, aby něco řekla, ale nakonec neřekla nic, protože jsem jí předběhl.
"A neříkej mi, že si spadla ze schodů, to je dost ohraná výmluva."
"Možná ohraná, ale pravdivá."
Zamračil jsem se. "Proč mi lžeš?"
"Nelžu." Ohradila se hned. Takže ututlávání za každou cenu a až do poslední chvíle? To ať na mě nezkouší.
"Fajn." Řekl jsem. "Jestli ty chceš žít v iluzích, tak prosim, ale mě lhát do očí nebudeš. To se mnou radši nemluv vůbec." Kupodivu jsem to řekl docela klidně, i když jsem přece jen trochu zvýšil hlas, aby to brala vážně.
"Sasuke, to nejde…"
"První dveře vpravo jsou do koupelny, máš tam připravenej ručník." Ukázal jsem směrem na chodbu.
"Zlobíš se?" hádala, ale moc dobře věděla, že jo.
"Ještě ti půjčím něco na spaní." Oznámil jsem jí a pak beze slova odešel ke skříni s oblečením.
Chvíli na mě koukala, cítil jsem její pohled na zádech, ale pak pochopila, že s ní prostě mluvit nebudu a odešla se vysprchovat.
Nejsem trpělivý člověk a ze všeho nejvíc nesnáším, když mi někdo lže do očí. Akorát ze mě dělá blbečka. Já debil se jí snažím pomoct a ona se mi takhle hezky odvděčuje. Že já se na ní nevykašlu, stejně o mou pomoc nestojí. Tak ať si teda jde za tou tyrankou, když chce. Já jí tu držet nebudu. Ale na druhou stranu se nechci dívat, jak se její tělo postupně zaplňuje modřinami. Ale co…..nestojí o mou pomoc, tak ať si jde…
Ani jsem nepostřehl, že už přišla do pokoje v mém triku a kraťasech na spaní, které z ní div nespadly. Až když jsem se na ní podíval, uviděl jsem ten smutnej výraz. A brát na to nějaký ohledy? Ani mě nehne! Stočil jsem pohled na televizi a zapnul si MTV.
Ona byla úplně zticha. Tiše si stoupla vedle postele a koukala někam do zdi. A pak do pokoje vešla máma.
"Saky…?" oslovila jí. Ona se jako na zavolání otočila. Pak se ale koukla kolem a skončila až u mě. "Sasuke! Už jsem ti několikrát říkala, že si nejdřív uklidíš, než sem někoho pozveš.!"
Dělal jsem, že jí neslyším. Nechtěl jsem se s ní bavit.
"Aha, chlapeček trucuje." Pochopila. "No nic…když se o tebe neumí postarat, pojď, já ti ustelu v Itachiho pokoji….Saky." otočila se zpátky na ní a mě ignorovala stejně, jako já ji.
"Ne." Rozhodl jsem za ní a stlačil tlačítko na ovladači, čímž jsem vypnul televizi. "Přestaň se starat o mé návštěvy. Bude spát tady a tečka." Odsekl jsem a pak vstal z křesla.
"Tvé návštěvy? Vždyť si jí vůbec nevšímáš, koukáš na bednu a ona tu sedí na posteli."
"Nepleť se do toho. Vůbec nic nevíš." Ukončil jsem debatu.
Máma jen naštvaně práskla dveřmi a víc se k tomu nevyjadřovala. A zase bylo ticho… Stejně jako předtím koukala někam do neznáma a snažila se, aby nepřekážela, zatímco já sbíral věci ze země. Tohle je pod mou úroveň. Je mi osmnáct a pořád musim poslouchat rodiče. Prej: "Dokud bydlíš pod naší střechou, budeš dělat, co ti řeknem." Hmmm…ani nevíte, jak moc se těším, až odsud vypadnu a zařídím si nějaké své bydlení.
Nicméně, to uklízení mi díky Sakuře, která mi nakonec pomohla, netrvalo tak dlouho, jak jsem čekal.
"Proč máš tu mikinu?" zeptal jsem se. Bylo mi hned jasný, co se pod ní snaží skrýt.
Pokrčila rameny. "Je mi zima." Odpověděla sotva slyšitelně.
Zakroutil jsem hlavou. "Sundej jí." Rozkázal jsem.
"Proč?" zněla dost nedůvěřivě.
"Prostě jí sundej…!" znělo to už trochu ostřeji, než předtím, ale byl jsem strašně rozzuřený, nemohl jsem si vůbec pomoc.
"Ale…co…"
"Řekl jsem, ať jí sundáš!"
zakřičel jsem a přitom hodil se svým batohem, který jsem si zrovna vyklízel. No co…byl plnej starých svačin…
zakřičel jsem a přitom hodil se svým batohem, který jsem si zrovna vyklízel. No co…byl plnej starých svačin…
Cukla sebou. Rty se jí neovladatelně rozklepaly a oči se zaleskly, ale ani se nehla.
Zato mnou vzteku koloval ažaž.. Už jsem měl pěknou chuť jí něco udělat za to její chování Za to utajování…lhaní a přetvařování. Rozešel jsem se tedy k ní.
"Co to děláš?" začínala panikařit a v zápětí i couvat.
Přišel jsem k ní a surově jí popadl za ruce a pevně je sevřel ve své dlani. Sykla bolestí. Druhou rukou jsem jí rozepl zip od mikinu a pak jí sundal z jejího těla.
"Sasuke, prosím…" v jejím hlase byl slyšet strach. Bála se mě.
V okamžiku, kdy měla mikinu dole, jsem to uviděl. Přesně jak jsem čekal…její ruce byly pokryté modřinami. Ale co mě překvapilo, bylo to, že jich tam bylo jen nepatrné množství. Opravdu malé. To se mi teda někam nezdálo. Ale pak jsem si vzpomněl na film, kterej jsem včera sledoval v televizi.
"Lehni si." Znovu jsem jí poručil….
"Sasuke…nech toho…" šeptala. Nemá ani ponětí, jak mě tímhle přístupek rozčiluje.
"Lehni si!" zopakoval jsem znovu tentokrát mnohem…mnohem hlasitěji.
Znovu sebou cukla. Koukala mi přímo do očí, asi si myslela, že mě tím nějak obalamutí a já toho nechám. Jenomže já neměl v plánu přestávat. Chtěl jsem se podívat na její břicho, protože podle mých odhadů bude většina modřin právě tam.
Stejnak jsem do ní musel trochu strčit, aby se položila.
To už začala brečet. Nebyl to normální pláč, nýbrž panický, ale přesto tak…tak tichý.
Nehodlal jsem na to brát nějaké ohledy. To, co jí dělaj doma je totiž určitě mnohem horší.
"Triko." Řekl jsem. Chtěl jsem po ní, aby si ho vyhrnula..
"Ne…" pípla.
"Fajn.." odsekl jsem naštvaně a sám triko začal rolovat nahoru.
Ale pak mě křečovitě chytla za ruku. Dala do toho snad veškerou sílu. Zaskočilo mě to. V jejím stisku byl poznat panický strach. Podíval jsem se jí do očí. Byly pěkně zarudlé. Ale to hlavní…byly naprosto vyděšené. "Už ne….prosím…" zasténala v pláč.
Tohle mě zarazilo, ale to už jsem uviděl její břicho. Kromě jednoho třpytivého kamínku v pupíku neslo pořádnej odstín.
"Prosím…" zašeptala. "nechci to….nechci…prosím…" dál plakala.
Vytřeštil jsem oči. Hned mi to došlo. Tak proto se tak moc bránila před jakýmkoli dotekem. Ona si myslí, že jí chci znásilnit. Ale proč?
"Udělám všechno….jenom mi neubližuj, prosím…" přivřela oči.
Beze slova jsem od ní odstoupil. Odvrátil jsem pohled od její děsivé skutečnosti a chytl se za hlavu. Byl jsem totiž naprosto zmatený.
Posadila se a přitiskla se zády k chladné zdi. Zeď, která nás od sebe dělila, měla představovat peřina, kterou si přitiskla až k bradě.
Tohle jsem asi přepískl. V pokoji bylo naprosté ticho. Jen její tichý pláč ho nepatrně narušoval. Bylo toho na mě moc. Prostě jsem se sebral a odešel. Nechal jsem jí tak vyděšenou a úplně samotnou. Seběhl sem schody do přízemí, popadl bundu, obul si boty a vyběhl ven. Šel jsem dobrou chvíli, než jsem si uvědomil, jak zbrkle jsem jednal. Její vyděšenost byla tedy naprosto přirozená, i když… Ještě se mi nestalo, aby mi nějaká holka takhle vyváděla, když jsem jí sundal mikinu nebo na ní zakřičel. Tohle až tak přirozený asi nebude. Tím neříkám, že já byl.
Prošel jsem snad celé sousedství, teprve pak jsem se odvážil vrátit domů. Chodbou jsem prošel, sotva mě někdo zaslechl. Opatrně jsem vzal za kliku a vešel dovnitř. Kupodivu tu pořád byla a k mému štěstí usnula. Ještě opatrněji, než jsem je otevíral, jsem je zavřel a tiše přistoupil k posteli. Ležela čelem ke mně, takže jsem jí viděl do obličeje. Takhle - když spala, nevypadala vůbec jako nějaká vylekaná oběť, nýbrž jako anděl…který spadl z nebe rovnou mě do náruče.

no moc mě to nebaví ale uvidíme jak se to vivine dál