close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

 Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

Začít znovu....4

3. června 2010 v 0:49 | Saskiee |  Začít znovu
Ležím tu, na svém spacáku a nemůžu usnout. Cítím se dost provinile kvůli tomu, co jsem udělal. Připadám si jak debil.

No, ale to nemění nic na tom, že ta podlaha je tvrdá jako skála. Myslím, že až se ráno vzbudím, nebudu se moct ani pohnout, neboť mě už teď bolí celý tělo.

Dalo by se to považovat za zázrak, ale nakonec jsem přece jen usnul. Už jsem doufal, že se probudím až k ránu, ale bohužel….mám dost lehký spánek. Brzy jsem totiž zaslechl něco, co mě probudilo. Znělo to, jako když někdo pláče. Tiše a nenápadně.
Nemohl jsem si nevšimnout tlumícího zvuku. Otočil jsem se tedy na druhou stranu, a sice čelem k posteli, na které ležela Sakura. Nepřirozeně se vrtěla. Ležela zády ke mně, ale šlo jasně poznat, že brečí. Brečí a snaží se to zamaskovat do peřiny.
Nedalo mi to a musel jsem se zeptat. "Děje se něco?" i když jsem zněl dost ospale a mluvil tiše, uslyšela to, protože zničehonic svůj pláč úplně potlačila.
Neodpovídala mi. Asi se snažila dělat, že spí. Ach jo, nechápu, proč mě ty lidi tak podceňují, alespoň co se týče mé inteligence.
Povzdychl jsem si. "Já vím, že nespíš." Rovnou jsem vyložil karty na stůl, aby se nemusela zbytečně snažit.
Stále nic. Žádná odezva.
Původně jsem neměl v plánu se z té tvrdé země zvedat, ale to bych přece nebyl já, kdybych všechno nechtěl vědět. Po chvilce přemáhání a následném rozkoukávání se, jsem konečně vstal. Přistoupil jsem až k místu, kde "spala" a přisedl si na kraj postele.
Zhluboka jsem se nadechl. "Je ti něco?" a ruku položil na její bok.
Jako na povel si sedla, čímž se vyvlíkla a peřinu si přitiskla až k bradě.
Sklopil jsem pohled. "Nemusíš se mě bát." Řekl jsem….ublíženě.
Nic neřekla.
A dost! Na co si to sakra hraju, když ze sebe dělám toho drsnýho maníka? Mám tý přetvářky tak akorát dost! Ať si o mě ostatní myslej, co chtěj, ať si říkaj, že jsme měkota, je mi to jedno. Nestojí mi to za to.
"Já bych ti nikdy neublížil, tobě ne." Cítil jsem se dost trapně, tak přece jen……kolikrát jsem něco takovýho říkal? Ani jednou.
Peřinu pomalu shrnula do normální polohy a lehce se uvolnila. "Vyděsil jsi mě." Přiznala.
Pohlédl jsem na ní. Přímo do jejích nádherných očí. "Omlouvám se." Vydal jsem ze sebe. I já jsem to slyšel. V mém hlasu byla starost. "Ale ty modřiny…"
"Mám skutečně od mámy." Přerušila mě a já si povzdychl.
Nastalo trapné ticho. Neměl jsem slov. To bylo poprvé, co jsem nevěděl, jak se mám chovat a co mám říct. Raději jsem byl zticha.
Ona nervózně mačkala kus peřiny a očima těkala po celé místnosti. Ale naopak se snažila, aby se mnou nepřišla do kontaktu, myslím očního. Připadala mi taková nesvá. Neklidná a vystrašená.

Bylo to snad tím, co jsem udělal nebo tím, co jsem řekl?
"Když jsem byla malá, rodiče mě dali k adopci…" Prolomila ticho. Určitě to pro ni bylo těžké, o tom mluvit. Jediné, co jsem v tu chvíli mohl udělat, jsem udělal. Chytl jsem ji tedy za ruku. "Ale když mi bylo třináct, vzali si mě zpět. A tehdy to všechno začalo." Zavřela oči a s hlubokým výdechem je zas otevřela, tentokrát však mokré od slz.
Nechtěl jsem, aby kvůli mně brečela. "Nemusíš mi to říkat…."
"Nechtěl si to snad celou tu dobu vědět?"
"Chtěl a stále chci, ale…"
"Ale nic. Toužíš to ze mě dostat už jakou dobu, ne?"
"Takhle to není." Vím, jak to myslela.
"A jak to je?"
Bylo tak těžké to říct. Navíc ten její pohled… Dívala se mi přímo do očí. Všechnu tu bolest tím přenášela i na mě.
"Mě nejde o nějaký modřiny…jasně, chci to vědět, ale na za tím účelem, který máš na mysli.."
A čeho jsem se dočkal? Hořkého ušklíbnutí. "Tak proč?"
Ježiš, musí mě takhle trápit? Jsem kluk, ten neumí říkat slova jako: "Záleží mi na tobě." Řekl jsem, že to i mě samotného překvapilo.
Její pohled byl…šokovaný, překvapený…a zmatený. Nevěděla snad, jestli mi má věřit? "Co si to řekl?"
"Mám tě rád." Právě jsem překonal všechny své osobní rekordy. "Nedovolím, aby ti někdo dál ubližoval." Nevnímal
jsem to, ale můj tón byl rozhodný a vážný. Taky jsem to tak myslel.
Její spodní čelist se náhle posunula o kousek dolů a ona na mě zůstala koukat jako na blázna.
"Proto tě do toho nebudu nutit." Dodal jsem ještě.

Zakroutila hlavou. A se sklopenými víčky řekla: "Chci, abys to věděl." Na to, v jaké byla situaci mluvila tak pevně…obdivoval jsem ji.
Přikývl jsem.
Nadechla se. "Víš.." řekla s výdechem a pokračovala dál. "..můj táta byl vždycky ráznej, nikdy si nenechal nic líbit. Mohl ses snažit, jak si chtěl, ale nikdy si neměl poslední slovo. On byl hlava rodiny, jeho si musel poslouchat." Zamyslela se, teda alespoň to tak vypadalo. "A když si náhodou udělal něco, co se mu nelíbilo, trest tě prostě neminul. Byl to úplně normální přísný otec, měla jsem ho ráda. Ani nevím, kdy se to všechno zvrtlo, kdy přišel ten nečekaný převrat. Ale zničehonic se začal chovat úplně jinak."
Pozorně jsem jí poslouchal. Každé její slovo mi utkvělo v paměti.
"Nejdřív mi to, že mě neustále objímá, hladí a líbá, přišlo normální. Proboha, bylo třináct." Řekla to tak…tak…samozřejmě, ale přitom nechápavě…nevím, jak jinak to vyjádřit.
"Až později, když mi začal lézt do koupelny, po dobu, co jsem byla ve vaně, nebo ke mně v noci chodil a šeptal mi ta slova do ucha, mi došlo, že to není úplně normální. Bylo to hrozný se každou noc probouzet s tím, že leží vedle tebe a hladí tě." Teď už nezněla vůbec tvrdě. Naopak se jí hlas třásl, ruce klepaly a oči pomalu plnily.
Začínal mi to být jasné, už jsem měl představu, co se v jejím dětství odehrávalo. "Jaká slova?"
Sklopila pohled a dál mluvila do peřiny. "Říkal: Jsi moje krásná holčička. Jenom moje a nikoho jinýho. Nikdo kromě mě se tě ani nedotkne, nikdo ti neublíží." Znovu se na mě podívala.
Přikývl jsem.
"Pořád to nebylo nic tak hroznýho, jen se o mě přehnaně staral nebo bych měla říct spíš zajímal."
"A co tvoje máma?"
"Máma?" s posměchem si odfrkla. "Ta mi nevěřila ani slovo. Když jsem jí řekla, mě táta sleduje, když se převlíkám, jednu mi vrazila, se slovy :Proč lžeš?"
Chytla se za hlavu a zprudka se rozbrečela. Bylo mi jí líto, ale ona chtěla pokračovat. "Nezajímalo jí, že mi kupoval vyzývavé spodní prádlo a nutil mě, se mu v něm ukazovat a dělat při tom další různé věci." Znovu se několikrát nadechla a popotáhla nosem. "Nevěřila tomu nebo spíš nechtěla. Vždyť její muž, její milující manžel - můj otec by nemohl udělat něco takovýho. Ale ona si to neprožila!" poslední větu zakřičela a spustila v hysterický pláč. "Jí nebylo ani trochu divný, že ostatní holky chodí na prohlídky k doktorovi, že jen mě prohlížel otec! Vždyť co je na tom nenormálního, že jo? Co je taky divnýho na tom, když tě táta nutí, aby ses ho dotýkala na intimních místech?! Tak co?" Plakala..tak neuvěřitelně moc.
Bolelo mě to. I mě samotnýmu bylo do pláče. To…co mi tu říká….. Tohle je na mě moc…
Objal jsem jí. Pevně. Plakala mi na rameno.. Hladil jsem jí po zádech, líbal do vlasů, aby se uklidnila a přestala plakat.
Najednou se odtáhla.
"Už jsem toho měla dost, nechtěla jsem to dál snášet. Začla jsem se zamykat v koupelně i v pokoji, abych měla jistotu, že se ke mně nedostane." Pokračovala už klidněji. "Jenomže on začal být agresivní. Když jsem ho nechtěla pouštět do pokoje, vyměnil zámek a klíč si schoval. Křičel na mě, když jsem neudělala přesně to, co chtěl. Párkrát mi i jednu dvě vrazil, ale jinak mě téměř nemlátil, spíš už nebyl tak jemný a přehnaně milující. A k tomu všemu se přidala novina, že máma, jediná osoba, před kterou si mě nevšímal, odjíždí na rok a půl do Ameriky, kam jí přeložili s prací. Prosila jsem jí, ať mě vezme s sebou, ale zbytečně. Týden poté odletěla a já zůstala s otcem sama. Byl to nehorší rok a půl v mém životě." Znovu přestala mluvit a chvíli jen tak koukala do zdi.
Mlčky jsem jí sledoval a soucítil s ní. Jenom představa toho, co s ní dělal, mi nahání husí kůži… Vždyť byla ještě dítě…!
"Jednou….když jsem přišla domů s tím, že jsem si našla kluka, což samozřejmě nebyla pravda, spíš poslední možná záchrana, jsem si zažila nejhorší noc v životě. Nejdřív mě strašně seřval, že na mě nikdo šahat nesmí a pak po dlouhý době pořádně uhodil. Pamatuju si to, jakoby to bylo včera. Zvedla jsme se ze země, na kterou jsem díky té ráně spadla a utekla k sobě do pokoje. Zavřela jsem dveře, lehla si do postele a doufajíc, že mě nechá bejt, zavřela oči. Brzo se však otevřeli dveře a on stál mezi nimi. Přišel až ke mně a…." najednou si dala ruku přes pusu a zas se tak hystericky i zoufale v jednom rozbrečela.
Její ruku jsem stiskl, abych jí dal najevo, že jsem s ní…
"On…úplně mě svlíkl…a začal na mě všude šahat…úplně všude…Bylo to tak nesnesitelně nepříjemný.. Plakala jsem, křičela, ať toho nechá, dokonce jsem se ho snažila i odstrčit, ale tím jsem to jen zhoršila. Ruce mi uchopil tak, abych se nemohla bránit a pokračoval dál…" Její pláč mě doháněl k šílenství, její slova mě bolela a ta skutečnost, že se jí něco takového stalo, že byl něčeho takového schopný její vlastní otec, pěkně rozzuřila, i když jsem to nedával najevo.
"Ale pouhé ošahávání mého těla ho už nijak neuspokojovalo, chtěl víc. On…." Muselo bejt pro ní tak neuvěřitelně těžké to vyslovit. "Znásilnil mě…." Řekla. Spíš zavzlykala. V tenhle okamžik byla zralá na zhroucení. Sama mi padla do náruče a prsty zaryla do mého trika.
"Strašně to bolelo, tak neuvěřitelně moc…křičel na mě, že jestli se neuklidním, bude to ještě horší. Byl hrozně hrubý, nebral ohledy na to, že jsem byal dítě, bylo mu to úplně jedno…" svůj uplakaný obličej zabořila do mého vršku od pyžama a těžce oddechovala. Byl jsem jejím otcem úplně znechucenej, co to mohlo bejt za člověka?
"Jakmile skočil, řekl mi, že je lepší, když se jako panna vyspím s ním, než pak s tím klukem, že to vlastně dělal proto, aby mě chránil…ale proč to pak opakoval další a další noci?! Proč?!" Pěstmi párkrát bouchla do mé hrudi.
"Šššš.." objal jsem jí tak pevně, jak potřebovala a jemně s ní pohupoval.
"Myslela jsem, že když se týden před máminým příjezdem vyboural v autě a nakonec v nemocnici zemřel, bude všechno jako dřív…." Musela to přerušit, aby do plic nabrala vzduch. "Tak mi řekni, proč není? Proč mě máma obviňuje z jeho smrti a nevěří mi ani slovo? Pověz mi, proč mě za to nenávidí? Proč mě nesnáší za pravdu?" Panicky brečela… Měl jsem o ní opravdu strach.
"Už je dobře.." pohladil jsem jí po vlasech.
Zakroutila hlavou… "Už nikdy nebude dobře…"
Už mě z tý nepohodlný pozice pořádně bolely záda. "Lehni si.." zašeptal jsem… a opatrně jí položil. Lehl jsem si vedle ní tak, abych jí viděl do očí a přitáhl si jí tak těsně k sobě, že by se snad začala i dusit, kdybych jí přitáhl ještě blíž.
Vzlykala mi do trika a já se jí snažil uklidnit. Kupodivu to netrvalo tak dlouho, jak jsem čekal. Její pláč nakonec úplně utichl.
Už jsem myslel, že usnula….
"Sasuke…" oslovila mě najednou.
"Hmm?" odpovídal jsem už v polospánku.
"Štítíš se mě teď?" Tak tahle otázka mě probrala.
"Proč bych proboha měl?" nechápal jsem. "Jak tě to vůbec napadlo?"
"Protože jsem jak nějaká kurva." Její hlas klesl a zároveň posmutněl
Zamračil jsem se. "Tohle už nikdy neříkej….ty za to nemůžeš!"
Přikývla a znovu se uvelebila na mé hrudi. "Sasuke, že už to nebudu muset nikdy zažít?"
"Už nikdy, slibuju." Řekl jsem rozhodně a přitom pozoroval strop. "Nedovolím, aby na tebe někdo vztáhl ruku. A jestli jo, tak ho vlastnoručně zabiju." Páni, zněl jsem fakt drsně.
Cítil jsem, jak se nadechla. "Mám tě ráda…." Řekla pak tiše.
Pousmál jsem se. "I já tebe."
Ještě jsem slyšel, jak vydechuje, než mě uspala vůně jejích vlasů.


"Budíček!" zakřičel někdo a pak vtrhl do pokoje. "Velkej brácha přijel." Stihl ještě říct, než jsem se na něj otočil s prstem před pusou.
"Sklapni!" mluvil jsem rázně, ale potichu.
"Jo ty tu někoho máš…" ušklíbl se.
Oparně jsem vstal, abych jí nevzbudil a společně s nezvaným návštěvníkem odešel z pokoje do kuchyně.
"Kdy si přijel?" řekl jsem, když jsem otevřel ledničku.
"Asi před hodinou. Kde jsou naši?"
"V práci. Dáš si čaj?" Otočil jsem se na něj, když jsem ho nalíval do hrníčků.
"Na co tři hrníčky?" zširoka se usmál. "Ona zůstane na snídani?" zvedl jedno obočí, ale stále se tvářil tak rejpavě.
"Ona zůstane, dokavaď bude chtít." Oznámil jsem mu. "Tak dáš si nebo ne?"
"Vždyť už si to nalil, tak co se ptáš? Si nějak mimo, ne?" zase se ušklíbl.
"Nejsem." Ohradil jsem se a sedl si ke stolu, kde už byla připravená snídaně od mamky. Vždycky nám připravuje snídani, než odejde do práce.
"Jsi oblečenej." Řekl překvapeně.
"Kámo, ty máš teda postřehy." Divil jsem se.
"Takhle to nemyslim." Zakroutil hlavou. "V posteli ti leží holka a ty si oblečenej?"
Pokrčil jsem rameny. "No a?"
"No a?" zopakoval ještě překvapivěji. "Jsi nemocnej?"
"Ježiš! Ty a táta si můžete podat ruce."
Rozesmál se. "Zase něco říkal?"
"Jo." Zabručel jsem a pak kousl do koláče.
Napodobil mě, ale stejně si mě pořád přeměřoval tím jeho pohledem.
Koláč jsem - už celej nervní - položil na stůl. "Nic nebylo." Odpověděl jsem na jeho nevyřčenou otázku.
"Kecy!" zas se zazubil.
Teď už jsem trochu nasraně praštil do stolu. "Proč ze mě všichni děláte úchylný prase?!"
"Ale chtěl bys, co?" zašklebil se.
"Co?"
"Jsi nervózní." Vysvětlil.
"Ne! Je to kamarádka." Hájil jsem se.
"Jasný, jasný, to řikej jiným, ne mě."
"Ty vole, pochop, že…"
"Dobrý ráno." Pozdravila nově přicházející Sakura mě a mého bratra. Byla ještě v pyžamu, přesněji v mých trenkách a triku, který jí sahalo pomalu až ke kolenům.
"Ahoj." Usmál jsem se automaticky a postavil se. Došel jsem k ní a otočil jí tak, že já stál ke stolu, kde Itachi seděl čelem a ona zády, aby na ní nedělal případný ksichty. Tak za ta léta už ho znám. "Dáš si něco k jídlu?" podíval jsem se na ní, ale šlo to těžko, soustředit se na ní, když na vás zezadu od stolu mává vysmátej bratr.
"Ta je dobrá!" naznačil ústy a zvedl palec nahoru.
Protočil jsem oči.
"Jo?" řekla Sakura.
"Co?" nevěděl jsem, o čem mluví, páč jsme celou tu dobu sledoval bráchu. "Promiň, nevnímal jsem."
"Že se najím později, teď se půjdu oblíct." Zopakovala.
"Fajn, oblečení máš vypraný v koupelně. Bylo na topení, takže by mělo bejt suchý."
"Děkuju." Usmála se, otočila a odcházela ke schodům.
Předběhl jsem ji, vyběhl první dva schody a opřel se jednou rukou o zábradlí. "Mimochodem, dnes spolu zajedem k vám domů pro věci, protože se tady ještě zdržíš.." Ušklíbl jsem se.
Stoupla si na první schod, takže byla těsně pode mnou. "No to nevím, když ti přijela návštěva, všichni se do tvý postele asi nevejdem." Zakroutila hlavou, s úsměvem samozřejmě.
Ukázal jsem své zuby. "Jo, ty budeš spát na zemi."
"Asi si promluvim s tvojí mamkou." Vyplázla jazyk.
"Fajn, vyhrála si." Pokrčil jsem rameny.
"Však já vím." Stále se na mě culila.
"Nechci nic říkat, ale vystydne ti čaj, Sasuke…" zas jsem uslyšel ten jeho smích.
Otočil jsem se a vrhl na Itachiho zabijáckej výraz.
"Tak já jdu na sebe něco hodit." Oznámila mi.
"Kvůli mně nemusíš!" řekl Itachi ze srandy. A než jsem stačil říct něco jako: Nevšímej si ho, on má blbý kecy pořád, tak odešla.
Vrátil jsem se teda ke stolu.
Ani mě nenechal, abych se napil toho vystydlého čaje..
"Děláš si ze mě srandu? Tohle ti leželo v posteli a ty ses toho ani nedotkl?"
"Přesně tak." Už jsem neměl náladu mu to znovu a znovu vysvětlovat. Stejně si pořád myslí svoje.
Víte, u mýho bratra nikdy nevíte, kdy si z něčeho dělá prdel a kdy naopak ne. Tohle byl zřejmě případ toho vážnějšího rozhovoru, protože: "Kdo to je? Jsem zvyklej, že tu holky tráví dost času, ale nikdy si jim prádlo nepral."
najednou vážněl.
Jo, jo, přesně, jak jsem tušil. Už si ze mě nedělá dobrej den. Začíná ho to zajímat.

"Říkám, kamarádka ze školy." Srknu jsem si čaje, který k mému překvapení nebyl studenej ani trochu. "Do prdele!" zanadával jsem, když jsem si opařil jazyk.
"Cha! Já to věděl, tohle bylo znamení!"
Hodil jsem na něj jeden ze svých pohledů, kterej mluvil za vše. Pro upřesnění, tvářil jsem se jako někdo, kdo právě vyslechne ten nejtrapnější vtip na světě.
S bratrem jsme vyrůstali spolu, takže se známe, řekněme, dost dobře. Víme přesně, co ten druhej myslí.
"Jako vůbec nic?" nejspíš se chtěl ujistit.
Přikývl jsem.
"Ale stejně je šukatelná." Prohlásil s pohledem na ní. Právě totiž seběhla schody.
Po tom, co mi včera řekla, jsem si připadal jako někdo, kdo jí musí ochránit, tudíž šla má reakce jasně předvídat. "Drž hubu." Zamračil jsem se.
"Neříkal si, že je to jen kamarádka?"
Jo, to jsem sice říkal, ale to mi nezakazuje, přemýšlet o ní jinak. "Právě proto."
"Ale nedělej." Protáhl tuhle krátkou a výstižnou frázy.
"Sakuro, tohle je Itachi, můj brácha." Představil jsem jí svýho staršího, ale přesto tak otravného bratra, když došla až k nám.
"Ahoj." Kývla k němu a posadila se.
Kupodivu ani neměl blbý kecy. Zřejmě chtěl udělat dojem. To je jedno, hlavní je, že jsme tu snídani úspěšně zdolali a pak vyrazili do školy.

"Jasně..anebo se k nám rovnou nastěhuj." Ušklíbl jsem se.
"Notáák.." protáhla. "To jsou základní věci pro život." Tak řekla mi, že si sbalí jen pár věcí, ne půlku šatníku. Naštěstí jsem u nich doma nemusel zdolávat žádný schody, to až tady u nás, za což děkuju bohu. Za ještě větší štěstí by se dal považovat fakt, že její matka nebyla doma, takže jsme bezpečně proklouzli i bez zbytečných hádek.
Teď už jsem přede dveřmi od svého pokoje, takže to utrpení pro mě brzo skončí.
"Jo?" opáčil jsem, protože tuna oblečení mi nepřišla jako nutná věc. "A k čemu tolik hadrů?"
"Už to chápu." Založila si ruce na prsa a s úsměvem mě pozorovala. Zrovna jsem se totiž snažil prorvat tašky a ostatní krámy, který si s sebou brala mezi dveřmi.
"Co jako?"
"Nemáš žádný svaly." Pronesla v klidu. Spíš to řekla, jakoby to snad byla i pravda.
Mezitím, co zpochybňovala mé tělo, jsem už stačil projít těmi dnes tak neobvykle úzkými dveřmi. "Děvče, koukáš na fotbalovou legendu." Položil jsem ty věci na zem a zaujal chladný postoj. Ani namachrovanej výraz nechyběl na mé tváři.
"Aha. A co já s tím?" řekla to tak otráveně…
Zamračil jsem se. "Co ty s tim? Měla by si bejt úplně hotová z toho, že se na tebe jen podívám." Pronesl jsem namyšleně, ale myslel to ze srandy.
Rozesmála se. "Z tebe?"
"Jo." Zněl jsem hrdě.
Přistoupila až ke mně. Tak blízko, že jsem cítil její dech na krku. Byl horký… "Prosimtě…vždyť neuneseš ani pár tašek." Nesnáším, když se mi někdo vysmívá, ať už to myslí ze srandy nebo ne.
"Pěkně mě podceňuješ, Sakuro."
Odfrkla si. "Tak se ukaž…" stoupla si na špičky.
"..jestli je teda o co stát." zašeptala mi už do ucha.
Ona mě tu úplně normálně svádí. Zrovna od ní jsem to teda nečekal.
"Vidíš, říkal jsem, že po mě toužíš, chceš mě." Můj vítězný úsměv rozzářil celou místnost.
Pokrčila rameny. "Když myslíš… abys nebyl zklamanej, až po mě vyjedeš a já se budu bránit. Protože já moc dobře vím, že to ty chceš mě!" dodala taky ze srandy.
Usmál jsem se.
"Čemu se směješ?"
Zamyšleně jsem na ní hleděl. Vypadala strašně vtipně, když se mě snažila vyprovokovat. Akorát jsem nevěděl, jestli si dělá srandu nebo ne.
"Můžu něco vyzkoušet?" promluvil jsem pak s pohledem upřeným do jejích očí.
"A co?" Nevěděla, oč jde. Asi bych taky nevěděl, být na jejím místě, kdo ví.
Nic jsem neřekl. Naopak jsem jí pohladil po tváři a jednou a tou samou rukou jí trochu přitáhl k sobě. (jestli to ovšem ještě šlo) Políbil jsem jí. Zatím jemně, aby se nelekla.
Bylo to zvláštní. Měl jsem normální strach. Bál jsem se, abych jí nějak nevystrašil nebo náhodou neudělal něco, co by nechtěla. Byl jsem pěkně nervózní, to se mi nikdy nestávalo. Tak přece jen jsem už něco zažil, že jo. Ovšem nic, co by se dalo srovnat s tímhle.
Připadalo mi, jako když chce víc. Možná byla chyba, když jsem trochu přitlačil na pilu, možná ne. Každopádně jsem neměl ani páru, jak tohle skončí.
Bál jsem se udělat první krok, ale na druhou stranu jsem to hrozně moc chtěl. Nešlo to potlačit. Něco uvnitř mě mi říkalo, ať jí hned teď povalím na postel a servu z ní všechno oblečení - zřejmě má hříšná stránka. Jenomže já se prosté bál. Nechci, aby mě pak nenáviděla, jen kvůli tomu, že jsem nedokázal potlačit svoje choutky.
Vlastně o to ani nešlo. Nechtěl jsme si jen užít, chtěl jsem to s ní.
Ať už to bylo touhou po sexu nebo ne, nakonec jsem jí na tu postel přece jen povalil. Nebránila se, co jsem měl tedy dělat? Vždyť mi sama rvala do pusy svůj jazyk, šlo tohle snad odmítnout? Ne. Vrchol všeho bylo, když svou pánev položila na můj rozkrok a s doprovázejícím houpáním dopředu a dozadu mě vroucněji a vroucněji líbala. (já ležel pod ní)
Jako promiňte, ale tohle už jsem nevydržel. Přetočil jsem jí pod sebe. Byla to taková rychlost…ještě aby ne, říkala si o to. Doufám, že to bude chtít dotáhnout až do konce, protože já bych tohle nechtěl zastavit.

S její pomocí jsem si sundal triko a nahnul se zpátky nad ní. Nejprve jsem vzrušeně olízl její ústa a až pak je zas políbil. Dlaněmi zabořenými v mých vlasech si mě tiskla k sobě. Vzdychala mi přímo do úst…
"Sasuke.." zazněl znovu její vzdych, ale tentokrát osobitěji. Chtěla mě oslovit. "Sasuke…" opakovala znovu.
"Jo?" vydechl jsem, ale nepřestával líbat její křehké tělo. Tělo, které mě tak pekelně přitahovalo.
Chytla mou hlavu do dlaní a dala jí před svůj obličej. Nyní jsem jí koukal přímo do očí. Nevěděl jsem, co chtěla, nechat toho? "Sasuke…." Řekla už téměř přirozeně. "..beru to zpět, máš svaly." Svá ústa roztáhla do obrovského úsměvu.
Vysmekl jsem se jí. Nejdřív nechápala…
Ušklíbl jsem se. "Měla si pravdu…"napodobil jsem ji a několikrát políbil na krk, načež svou hlavu naklonila na stranu. "…chci tě." Řekl jsem a znovu do svých rtů uchopil její pokožku.
Zarazila se a na chvíli přestala spolupracovat. Byl jsem z toho trochu zmatený. Ještě před chvíli bylo všechno v pořádku. Tak co se stalo? Raději jsem toho taky nechal. "Děje se něco?"
Byl jsem pěkně nervózní. Koukala mi do očí takovým upřeným pohledem, takovým upřímným. "Chci tě." Zašeptala pak.
A mě se neskutečně ulevilo. Ze srdce mi spadl kámen těžkej jako prase.
Ruce mi omotala kolem krku a lehce přitiskla své rty na mé. Hned se odtáhla a sledovala má ústa. Zřejmě čekala, až jí políbím já. Udělal jsem to, ale zbytečně to neprodlužoval, chtěl jsem jí ještě něco říct. Stále mi připadala taková neklidná.
Hluboce jsem se zadíval do těch jejích smaragdových plamínků a ještě hlouběji jí vtiskl polibek. "Miluju tě." Dodal jsem trochu stydlivě.
Oči se jí rozzářily…štěstím?
Snad. Usmívala se, takže asi jo.
Ani jsem to nestihl postřehnout, a najednou byla nade mnou a líbala mě….mé tělo….

Jen upozorňuji, TOHLE JEŠTĚ NENÍ KONEC!! Asi se to trochu protáhne, nakonec mě to nějak chytlo... ;)



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 Ufon Ufon | E-mail | Web | 5. června 2010 v 14:34 | Reagovat

no líbí ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama