close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

 Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

Začít znovu....5--1/2

3. června 2010 v 18:39 | Saskiee |  Začít znovu
Tohle byla jednoznačně jedna z nejkrásnějších nocí, kterou jsem kdy zažil. A to mi věřte, že to neříkám jen tak. Nemám důvod k nějaké přetvářce, vždyť mi tu v náručích leží holka mých snů - holka kterou miluju.

Až do teď jsem si neuvědomil, co ztrácím, když nemiluje. Dřív by mě ani ve snu nenapadlo, že je to tak krásný pocit. Připadám si jako bych byl někým jiným a za to vděčím jen a jen jí - tý která zaplnila tu prázdnou díru v mém životě. Jsem jí za to nadosmrti vděčný. Ona je teď důvod, proč žiju. Ona je můj život.
Přitiskl jsem si ji blíž ke svému tělu a něžně jí políbil do vlasů. Pousmál jsem se, když po mém dotyku spokojeně zavrněla.
Když spala, připadala mi ještě roztomilejší, byla jako malé dítě taková…nevinná. Byla jako malý andílek, kterého musím ochránit za každou cenu. A taky, že jo! Nedovolím, aby se jí něco stalo. Už nikdy!
"Už ti nikdo neublíží, slibuju." Zašeptal jsem do jejího ucha. Moc dobře jsem věděl, že mě neslyší, ale v danou chvíli mi prostě přišlo nutné, říct jí to, ať už byla vzhůru nebo ne.
Ani nevím, kdy jsem usnul. Každopádně jsem se probudil do nádherného rána. Ve chvíli, kdy jsem otevřel oči - něco mě totiž lechtalo na obličeji - spatřil jsem to nejkrásnější stvoření na světě. Ležela na břiše s hlavou přímo nade mnou a vlasy dopadajíc na můj obličej neposlušně rozcuchané.
"Dobré ráno…" Mluvila vesele a přitom se pobaveně tvářila.
Místo pozdravu jsem jí políbil a pak se taktéž usmál. "To nejkrásnější…" narážel jsem tím na její krásu.
Její melodický hlas se rozezněl v překrásný smích. Byla dokonalá. Neměla jednu jedinou chybu, je to vůbec možné?
Chytl jsem jí za záda a rychlím pohybem jí přetočil pod sebe. Znovu jsem spojil naše rty v jeden dlouhý polibek.
"Už musíme vstávat nebo přijdeme pozdě." Řekla, když jsem se od ní odtáhl.
Nespokojeně jsme zabručel. "Škola počká…" ušklíbl jsem se.
"To určitě."
Znělo to spíš jako, kdyby říkala: Nebuď naivní.
Vyhrabala se z postele a pomalu vstala na nohy.
"Notáák," protáhl jsem a chytl ji za ruku, chtěl jsem jí stáhnout zpátky k sobě. "ještě chvilku…vždyť víš, jak moc mě přivádíš k šílenství.."
Uchechtla se. Pak se naklonila přede mně a řekla: "A budu ještě víc, jestli nevstaneš." Přidala provokativní hlas a měla vyhráno.
"To je výzva."
"Možná.." pokrčila rameny s lhostejným výrazem.
Úplně jsme se nezvedl, ale alespoň si klekl na posteli. Měl jsem teď obličej přibližně ve stejné výšce. Nadechl jsem se - řekněme s hodně přehnaným hereckým výkonem -
a pak promluvil: "A co mě teda čeká?"
"Ukrutný mučení." Zašeptala a naklonila se ještě blíž ke mně. Obličej měla jen pár centimetrů od mého.
"Přes den školačkou a v noci mučitelkou, to si nechám líbit."
Zakoulela očima a pak své rty konečně přitiskla na má ústa. Vítězně jsme se usmál, když se mi jí konečně povedlo dostat zpátky do postele - mě neznámým chvatem.
"Sasuke.." zakňourala a já jí pustil. "už vážně musíme jít."
"Vždyť už vstávám, už vstávám.." Zněl jsem trochu otráveně, ale co…..komu by se z té vyhřáté postele chtělo.
Stejně jsem vstal. Oblíkl jsem si své oblíbené červené triko, volné džíny a ještě přes sebe přehodil svou černou koženou bundu. Seběhl jsem schody dolů do kuchyně, kde seděla Sakura s Itachim a společně snídali. Trochu mě to zarazilo, ale svůj klidný výraz jsem si i nadále ponechal.
Obratně jsme si přisedl ke stolu a nalil si čaj. Překvapilo mě, když se na mně ani jeden z nich nepodíval, jakoby mě ani nezaregistrovali. Od kdy se spolu tihle dva baví?
"Máma se po tobě sháněla." Promluvil jsem na Itachiho.
Ticho, žádná reakce. Dělal, jakoby mě neslyšel.
"Kdes byl?" zamračil jsem se.
"Byl jsem pryč." Oznámil bez otálení.
"To jsem si taky domyslel. Dělala si o tebe starosti, nemůžeš na ní brát alespoň jednou ohledy?"
Zas byl zticha. Připadalo mi, že mu je to úplně jedno. Úplně ignoroval, že se máma kvůli němu trápí, když se po večerech toulá bůhvíkde.
"Říkal si, žes s tím seknul, tak kde je sakra problém?!" Nešlo se ovládat. To on mě tehdy stáhnul sebou. To on mě seznámil s těmi lidmi, na které se snažím zapomenout. Vlastně se snažím zapomenout na všechno, co se dělo.
"Ty mi tak něco říkej…." Odfrkl. "Teď mi dáváš kázání, co? Nebo už si nevzpomínáš?"
"Nezačínej s tím." Chtěl jsem ho uklidnit, aby neřekl něco, co bych rozhodně nechtěl, aby Sakura slyšela. "Už si toho řekl dost."
"Jasně." Zas si tak posměšně odfrkl a ruce položil na stůl. "A tak je to vždycky. O tom, co dělám, se bavit můžeme, ale jakmile přijde řeč na tvou minulost, debata končí. Tak mě dobře poslouchej bratříčku. Ty," Ukázal na mě. Jeho výraz byl dost naštvaný. "nejsi ani z poloviny tak svatej, jak se cítíš - jak si rodiče myslí. Ty jsi totiž pořád stejnej. Snadno se necháš stáhnout zpět na dno. Přiznej to, pořád máš chutě, nemůžeš na to přestat myslet.." Zněl tak zle…byl sjetej? To by odpovídalo. Takhle se ke mně normálně nechová.
Pohledem jsem střelil po Sakuře, jež absolutně netušila, která bije. Snažila se do našeho rozhovoru nezapojovat a dělala, jakoby nás vůbec nevnímala, ale opak byl pravdou. Moc dobře jsem věděl, že právě teď dumá nad tím, co tu o mně Itachi vypráví. Jedním jsem si byl naprosto jistý. Čeká mě pořádný vysvětlování.
"Nebo už si nepamatuješ, jak skvělý je to pocit?" nadzvedl jedno obočí.
Tentokrát jsem byl zticha zase já. Pamatuju si to moc dobře. Byl to skvělý pocit…
"Copak nechápeš, že to není realita? Je to jen vynucený pocit, který stejně zmizí, není skutečný."
"Dřív ti to nevadilo…" Pokrčil rameny. "..feťáku." Zasmál se.
Ačkoli mě to směšný nepřišlo ani trochu, musel jsem mu dát za pravdu. Byl jsem dřív jako on. Jenomže já už takový nejsem. Začal jsem žít nový život, už nejsem troska.
Pak jsem slyšel cinkavý zvuk, jakoby někdo upustil lžičku. Podíval jsem se na Sakuru, a opravdu, lžička ležela na talíři.
A během chvilky tu nebyla ani ona.
"Ty seš fakt idiot, Itachi." Zakroutil jsme hlavou a rychle jsme se zvedl od stolu. Dohnal jsem Sakuru, která už stihla opustit náš barák a po menších připomínkách jí dostal do auta.

Jeli jsme mlčky, bylo slyšet jen drnčení motoru a sem tam projíždějícího auta. Trapná situace, přesně jak má být.
"Nic o tobě nevím." Zamumlala.
Jedním okem jsme na ní pohlédl, ale dál jsem sledoval silnici jako poctivý řidič. "Všechno co je nutné, jo."
"Jo?" zněla dost překvapeně. "Tohle není důležité?"
A bylo ticho. Raději jsem nic neříkal. Neměl jsem chuť o tom mluvit.
"A to je přesně ten problém. Tohle nebude fungovat. Co se dozvím příště? Že jsi ženatý?"
Zarazil jsem se. "Ne, pleteš se, tohle bude fungovat." Řekl jsem pak rozhodně. Opravdu jsme tomu věřil, věřil jsem v nás.
"S tímhle přístupem? S dalšími tajemstvími?" Její pohled byl vyčítavý. Neodvážil jsem se jí zpříma podívat do očí. Na to jsem byl moc velkej srab.
"Nemám před tebou co víc skrývat."
"Ale zrovna tohle si mi zamlčel." Její ublížený hlas mě bodal u srdce. "Nechápu to…proč?"
"Protože jsem tě nechtěl vystrašit…"
"Takže si tomu radši nechal volnej průběh…To sis vážně myslel, že na to nepřijdu?"
Zastavil jsem před školou a zatáhl za brzdu, aby mi auto neodjelo neznámo kam.
"Každej máme právo na tajemství." Poprvé za cestu jsem na ni promluvil s přímým očním kontaktem.
Odfrkla si. "Já ti to největší řekla." Nemohl jsem si nevšimnout skleněných očích, jimiž na mě koukala. Bylo jí to líto. Zklamal jsem ji.
Popadla svou tašku do školy a vystoupila z auta. Pak už jsme jí viděl mizet na školním pozemku.
Celý školní den byl divný. Mohl bych ho také nazvat jednou velkou pohromou. Nic mě nebavilo, všechno obtěžovalo - byl jsem naprosto mimo. Pořád jsem si v hlavě přemítal scénku z dnešního rána. Všechno začalo tak klidně, a pak to vyvrcholilo v tohle.
Povzdechl jsem si.
"Copak máte za problém pane Uchiho?" Profesor Asuma nejspíš slyšel mé hlasité povzdechnutí.
"Nic." Holá věta, jež jsem vypustil ze svých úst se, rozezněla v tichou odpověď.
Zřejmě jsem uspokojil jeho očekávání, takže se mě více nevyptával a já mohl tiše přemýšlet. A když konečně zazvonil poslední zvonek dnešní výuky, hned jsem se cítil lépe.
Domů jsem ale nejel. Sakura měla ještě jednu hodinu, tak jsem rozhodl na ni čekat. Zatímco jsem čekal, měl jsem možnost vymýšlet dostatečně obsáhlou omluvu, kterou jí dlužím. Kupodivu čas uplynul celkem rychle. Tím myslím, že to nebylo tak hrozně dlouhý, jak jsem původně čekal. Brzy jsem ji spatřil, jak vychází z hlavních dveří školy. Stál jsem klidně opřený o své auto a čekal, až si mě všimne. Pak jsem si ale všiml záhadného týpka. Šel vedle ní, připadal mi dost divný. Navíc, ona sama nevypadala na to, že by jí fakt, že se s ní baví byl dvakrát příjemný. Už bych tam býval šel, ale ona mě mezitím stihla zpozorovat. Rozešla se tedy směrem ke mně - tedy alespoň chtěla. Ten kluk jí chytl za ruku. Nejspíš nechtěl, aby odcházela. Zastavila se, ruku mu vytrhla, jenomže pan vytrvalý se jen tak nevzdával. Chytl jí za paže a otočil si jí čelem k sobě.
Tohle se mi už nelíbilo. "Sakuro!" zavolal jsem na ni. Oba se na mně otočili a já se pomalu vydal k nim. Zastavil jsem se vedle Sakury a se slovy: "Obtěžuje tě?" jsem jí položil ruku na ramena.
Rychle zareagoval, když mu došlo, že je zadaná a ten někdo je kapitán týmu, tudíž třeťák "Ne, ne! Jen jsem jí chtěl pozvat na večeři, ale bohužel vidím, že je zadaná.."
Co já vím, kolik mu mohlo být. Patnáct? Šestnáct? No..každopádně… rozhodně to nebyl žádný Einstein. "Nenapadlo mě, že je to tvoje holka, sory."
Měl ze mě celkem nahnáno. Přiznávám, že jsme si v tu chvíli dost věřil.
"Jo, zadaná je, takže se kliď." Zamračil jsem se na něj tak hrozivě, jak jsme to jen uměl.
"A pro příště, když s tebou holka nechce mluvit, sotva jí dostaneš na rande." Touto větou jsme narážel na jeho chování k Sakuře.
"Jasný..kámo. Dík za radu." Zazubil se a pěstí mě praštil do ramene - jen lehce. Podíval jsem se na místo, kam mě udeřil a poté se pomalu otočil i na něj. S vražedným pohledem jsem propaloval jeho osobu a celkem se držel, abych mu něco neudělal. "Nejsem žádnej tvůj kámoš." Procenil jsem skrze své zatlé zuby.
"Sory, tak jak ti mám říkat?"
Páni, ten má výdrž. Asi mu ještě nedošlo, že se s ním bavit nehodlám. "Zmizni." Řekl jsem mu a pak se otočil. Zakroutil jsem hlavou a společně se Sakurou se vydal ke svému autu.
"Divný jméno. Radši ti budu říkat kápo, když si ten kapitán!" křičel ještě na mě.
Musel jsem se zasmát. Takhle divného kluka jsme dlouho neviděl.
"Mimochodem, já jsme Kiba!" volal nadšeně. "Hlásím se k vám do týmu!"
Počkal jsem, až se posadí do auta a zabouchl za ní dveře. Celý jsme ho obešel a zastavil se u dveří na místo pro řidiče. Ještě jsme se otočil na toho kluka a řekl mu: "Hodně štěstí", než jsem si konečně nasedl a odjel.
"Hodláš se mnou dneska mluvit nebo budeš hrát uraženou navěky?" Promluvil jsem na ni, když jsem si sundával horní část oblečení, abych si na sebe mohl vzít pohodlnější triko.
Ani se na mě nepodívala a dál si něco psala. "Takže asi jo." Vzdychl jsem.
Pomalu jsem si sedl vedle ní a upřel na ní svůj zrak. Po menším záseku, kdy jsem na ní jen blbě koukal, jsem se zhluboka nadechl a začal. "Bylo mi 16." Ono jen vyslovit tu první větu nebylo zrovna nejlehčí, ale rozhodně jsem jí to říct musel, jestli jsem chtěl, aby se mnou opět začala komunikovat. "V tý době jsem si s bráchou dost rozuměl, byli jsme takřka nejlepší kamarádi. Byli jsme si fakt blízcí. Seznámil mě s jeho partou. Připadal jsem si drsně, když jsem se stýkal s lidmi skoro o pět let staršími, byl jsem frajer. Zezačátku to byla celkem normální skupina lidí, co si sem tam zahulí, ale nic víc. Prostě pohoda. No..ale jak šel čas, tráva jim přišla málo, tak přešli na halucinogeny, že je to prej sranda. A byla. Opravdu-"
"Bral si to taky?"
přerušila mě.
Přikývl jsem. "Kdybych nebral, nebyl bych jeden z nich, byl bych srab."
Tohle nechtěla slyšet. Tiše kývla hlavou a víc se k tomu nevyjadřovala.
"Jak jsem řekl, přešlo se na tvrdší drogy, než byla samotná tráva. Neměl jsem žádné výčitky, žádný špatný pocit. Proč taky? Měl jsem to, po čem jsem toužil. Přátele, respekt, skvělej pocit a oblíbenost. Nedocházelo mi, že to všechno je vlastně jedna jediná věc rozdělená mou hlavou - droga. Ve skutečnosti jsem o pravé přátele přicházel. Respekt ze mě neměli, ba naopak se mě štítili, skvělej pocit byla jen dočasná iluze a oblíbenost? Měli mě rádi jen kvůli tomu, že jsme jim připlácel na fet. Promarnil jsem rok ze svýho života něčím, na co chci zapomenout." Bolelo mě to. Vzpomínky mi zaplnily celou hlavu.
"A když se pak na kalbě u Peina - nejlepšího kámoše Itachio - experimentovalo, co kdo vydrží a já se předávkoval, jediní, kdo tehdy seděli v nemocničním pokoji, kam mě převezli, byli Itachi a Naruto."
"Naruto..on taky.."
"Ne." Zakroutil jsem hlavou. "Naruto nikdy neměl nic silnějšího než cigára. Neměl to za potřebí. Ale o to tu teď nejde. On se na mně nevykašlal ani po tom, co jsem ho úplně vyřadil ze svého života. Pořád se mi snažil pomoct, i přes to, jak jsme se k němu choval. Slíbil jsem si, slíbil jsem to jemu, že to už nikdy nezkusím. Nikdy." Vydechl jsem a
pohledem zajel do kouta pokoje. Dobrou chvíli jsem jen tak seděl a zkoumal ten roh.
Na rameni jsem ucítil její dlaň. "Měl si mi to říct."
Hlavu jsem otočil na ni. "Já tě opravdu nechtěl ztratit."
Usmála se. "Miluju tě, ať už si byl v minulosti sebevětší troska, teď jsi jiný."
Odfrkl jsem si. "Ty vole, už jsme jak v nějaký telenovele."
Rozesmála se. Nevím, jak to dělala, ale její smích mě pokaždé dokázal zahřát u srdce. Jakoby všechno špatný najednou zmizelo a já byl ten nejšťastnější člověk na světě.
"Jo, už chybí jen svatební zvony jako pořádný happy end." Nepřestávala se smát.
I já svá ústa zkroutil do čehosi podivného - trochu připomínajícího úsměv. Ruce jsem jí obmotal kolem pasu a přitáhl si jí k sobě blíž. Hlavu mi položila na rameno a spokojeně zavrněla.
"Co si to tam předtím psala?"
Pokrčila rameny. "Nic zvláštního." Zamumlala.
"Vždycky, když něco takovýho řekneš, vyklube se z toho něco velkého."
"Tohle je jen taková prkotina - další pokus o písničku."
Odstrčil jsme jí od sebe. "Zahraješ mi ji?" zeptal jsem se. Dlužíš mi to. Mě už si hrát slyšela." Připomněl jsem jí, jak mě tenkrát zarazilo, že to slyšela.
Povzdechla si. "Tak jo, ale slib mi, že se nebudeš smát."
Pokrčil jsem rameny a přihodil svůj slavný úšklebek. "To bude záležet na tvém výkonu."
Zakoulela očima a s notami došla až ke klávesám. Nalistovala správnou stránku, nastavil potřebné věci na elektrickém zařízení a začala hrát. Byl jsem opravdu zvědavý, ještě nikdy jsem jí zpívat neslyšel. A pak se její hlas rozezněl a mě se zachvěli ušní bubínky jakousi rozkoší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 Djinny Djinny | Web | 3. června 2010 v 18:47 | Reagovat

good blog

2 Sabi-N Sabi-N | Web | 3. června 2010 v 18:47 | Reagovat

Ahoj
Ráda soutěžíš??
Máš svojí oblíbenou celebritu??
Tak se přihlaš do soutěže o nej celebritu
-http://sabi-nx.blog.cz/1006/prihlaskaa-do-1-sonc-o-nej-celebritu

Děkuji,s pozdravem Sabi-N

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama