Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

Začít znovu....5--2/2 ... KONEC ...

3. června 2010 v 18:42 | Saskiee |  Začít znovu
Úplně mi tím vyrazila dech. "Proč?" byla to má první reakce, na kterou jsem se zmohl. Vždyť všechno šlo tak dobře. "Co jsem udělal?"
"Nic." Zakroutila hlavou. "Tebou to není, ty jsi naprosto úžasný."
"Tak proč sakra?"
"To je složitý…"

"Jestli mě nemiluješ, tak mi to jednoduše řekni a nedělej takovýhle úhybný manýry."
Její okamžitá reakce, její reflex mě zaskočil.
"Ne! Miluju tě!" skoro vykřikla.
"Tak jakej je důvod?"
"To…to ti nemůžu říct." Sklopila hlavou a svůj pohled nadále omezila jen na naše nohy.
Zastavil jsem se. A ona mě napodobila. "Jasný." Odfrkl jsem si. "Vždyť mně nemůžeš říct vůbec nic, co? Nedá se mi věřit."
"Sasuke, prosím."
"Co?!" vykřikl jsem. "Co prosíš? Mám ti dát pokoj?! Ale víš co?! Ono to nejde! Nejde to a víš proč? Protože tě miluju! A když někoho miluješ tak moc, jako já tebe, nemůžeš se o něj nezajímat! Tak mi promiň, že se po tom všem ptám na důvod, kvůli kterýmu se se mnou rozcházíš!" Byl jsem tak rozzuřený, ale zároveň tak zklamaný.
"Nekřič…" zakuňkala. "Prosím…"
"Nekřič?" Můj hlas už nebyl rozzlobený, nýbrž zoufalý. "Proč mi to děláš?" zašeptal jsem a jakoby vyčerpaně položil hlavu na její rameno tak, že jsme se o něj opíral čelem. Rukama jsem zabloudil na její boky a přitiskl jí k sobě. Jen jsem tam tak opařeně stál a objímal jí.
"Sasuke, odpusť mi to, prosím." Promluvila tiše.
Její hlavu jsem uchopil do svých dlaní a pohlédl jí do očí. "Není co odpouštět, my se nerozejdeme. Já se tě nevzdám, ne když jsem tě konečně získal."
Uhnula pohledem a snažila se vykroutit. "Sasuke.."
"Ne, poslouchej mě." Její hlavu jsme stočil opět naproti té mé. "Já tě nedám, budu s tebou ať se děje cokoli. Miluju tě."
Její oči těkaly po mém obličeji a postupně se leskly a leskly. Nejdřív jsem zaváhal, ale poté, co jsme její obličej pustil, jsme jí políbil tak vroucně, jak to je v danou chvíli bylo možné. Ani nevím, zda-li mě překvapilo, že mi je polibek opětován nebo jestli jsem to čekal. Abych se přiznal, tak trochu obojí. Ovšem co jsme nečekal, byl její pláč.
"Nebřeč." Pobaveně jsem se usmál.
"Ty to nechápeš." Zakroutila rychle hlavou. "Ona tě zabije…"
"Kdo?"
"Máma. Řekla, že jestli se od tebe nezačnu držet dál, tak tě zabije. Tak mě prosím nech… Jsem jen méněcenná zneužitá holka, máš na víc."
Zarazil jsem se. Do obličeje se mi hrnula krev. Snažil jsem se to rozdýchat. "Tak mě dobře poslouchej." Ve tváři jsme měl tak naštvaný výraz jako snad ještě nikdy. "Už tě nikdy nechci slyšet něco takovýho říct, rozumíš?" Proudil mnou hněv….
Trochu vyděšeně přikývla.
"Ty vůbec nejsi méněcenná, spíš naopak. Jsem naprosto výjimečná, v životě bych tě za jinou nevyměnil. A rozhodně nemám navíc, protože ty jsi vrchol všech."
"Sasuke…" špitla.
Silně jsme ji chytl za paži se slovy: "Už nikdy to neříkej, ano?"
Namísto odpovědi sykla.
Okamžitě jsem věděl, oč jde a ještě rychleji vyhrnul její rukáv.
"Už zas?" ani jsme se nemusel podívat do jejích očí, abych věděl, že
uhýbá pohledem k zemi. "Proč to nenahlásíš?"
"Já nevím.." pokrčila rameny.
"Pak budeš mít klid. Na policii půjdu s tebou, jestli chceš." nabídl jsem se.
"Ale.."
"Žádné ale! Nesmíš si nechat ubližovat, ať už to tvá matka je nebo není."
Přikývla. "Zítra."
"Jak chceš."
Chtěl jsem to nechat na ní, bylo to její rozhodnutí. A rozhodně to musí být dost těžké, jak po psychické tak po fyzické stránce. Ale já byl ochotný stát za ní po celou dobu.
Bylo už celkem pozdě, tak jsem jí doprovodil domů. Nechtěl jsem, aby šla sama. Měla s tím chvíli problém, ale mé naléhání jí přesvědčilo. Šli jsme tmavými ulicemi, až jsme konečně došli k jejímu baráku.
Byl jsem tu zatím jen jednou, ale rozhodně si nepamatuju, že by tu stálo žluté Volvo.
"Ne.." zasténala. Pochopil jsme, že asi přijel někdo, koho tu nechce. "..máma je už doma." Dodala, když jsem se na ní tak nechápavě koukl.
"Aha… no každopádně to dnes vydrž a zítra zajdem na tu policii, jo?" Vyšlapali jsme schody a zastavili se před hlavními dveřmi.
"Měl bys jít, než tě tu uvidí." Řekla to tak….tak bojácně.
Ušklíbl jsem se. "Já se jí nebojím, víš?"
Pousmála se. "Zahráváš si se životem, Sasuke.." zakroutila pak hlavou.
Odfrkl jsem si. "Ty jsi můj život.." řekl jsem ještě před tím, než jsme jí políbil. Líbat se u vchodových dveří, hm….jak….americké… Ale co, když je má láska k ní velká jako Amerika? Tak proč by pak nemohlo být?…
Ozval se vrzající zvuk otevírajících dveří a ona se ode mě jako na povel odlepila. Došlo mi, že to zřejmě bude ta tyranka. Otočil jsem se na ni a nasadil vražedný pohled.
"Sakuro, domů!" rozkáže jí, aniž by se na ní koukla. Ona samozřejmě poslušně šla.
"Koukám, že Uchihovi jsou asi úplně blbí." Řekla mi namísto pozdravu. Já ho od ní ani nežádal. Jen jsem se blbě šklebil. "Však on ti ten úsměv spadne z tváře, chlapečku."
"Myslíte?"
"Říkám ti to úplně naposledy, drž se od ní dál. Nestojím o to, abych jí pak našla pod mostem se stříkačkou v ruce."
"Jo, pak byste neměla na kom si vybíjet zlost, co?"
"Co si to-"
Ani jsem jí nenechal domluvit a hned jí podal vysvětlení. "No…ono by bylo trochu divný nevědět, že vaší holku někdo mlátí."
"To není tvoje věc, tak se do toho laskavě nepleť!" Byla rozzuřená. Jen doufám, že si to kvůli mně Sakura neodskáče. "Varuju tě, táhni od ní!" procenila skrz zuby, které vzteky zatínala.
"To vy poslouchejte mně. Ještě jednou na ni vztáhnete ruku a osobně se postarám o to, aby vás zavřeli na pořádně dlouhou dobu."
Uchechtla si. "Ty mi vyhrožuješ?" zvedla pak jedno obočí.
"Fajn." Rozesmála se. "A teď vypadni, než zavolám policii." Řekla, než mi zavřela dveře před nosem.
No páni… tohle jsme nečekal. Je fakt dost drsná. Nejvíc se bojím, že jí teď nějak ublíží.
Naposledy jsem se podíval na ten dům a pak zmizel ve tmě. Domů jsem přišel promočený na kost, protože k mému štěstí začalo neuvěřitelně lejt. Takže jsem se šel položit rovnou do vany. Ani jsem se nenavečeřel a šel si rovnou lehnout. Měl jsem toho pro dnešek plné zuby. Nejdřív rozchod nerozchod, pak ta její matka…. Jsem rád, že se alespoň profesor Kabuto rozhodl mě dneska neotravovat.
Už jsem skoro spal, když se otevřely dveře. "Sasuke, spíš?"
"Ne." Odpověděl jsem automaticky. Podle hlasu jsem poznal svého otce.
"Nebyl si na večeři, je ti špatně?" Hmm dělá si o mě starosti…to brzo.
"Ne, nebyl jsem na večeři, protožes tam byl ty." Odsekl jsem.
A bylo ticho. Myslel jsme, že mám vyhráno, že mě nechá na pokoji, ale bohužel. Asi jsem se zmýlil…
"Ona odjela?"
Prudce jsem se posadil. "Jo, odjela." Podíval jsem se na něj "Tak ses ujistil, že tu není, a teď můžeš jít." Chtěl jsem aby vypadl z mého pokoje. Neměl jsme na něj ani tu nejmenší náladu.
"Kvůli mně nemusela."
Rozesmálo mě to. "Jo, jasný. Víš co? Co kdybys šel oklamávat svýho staršího syna, ten ti ty tvoje prázdný kecy žrát bude." Jo, byl jsem naštvaný, a taky že právem. Předtím byl nepříjemný a hnusný, a teď se hraje na vzornýho tatínka?
"Sasuke, já myslel, že je to další tvoje krátkodobá návštěva."
"No, myslel si špatně. A jen pro tvou informaci, tvůj omyl jí možná bude stát zdraví."
Teď vypadal pěkně zmateně. Nejspíš vůbec nechápal. "Jak to myslíš?"
Protočil jsem oči. "Nech to být."mávl jsem ještě rukou a pak si znovu lehl zády k němu.
A konečně byl klid. Odešel a já mohl v klidu spát. Nemusel jsme poslouchat žádný výchovný řeči ani výčitky a podobě. Měl jsem svého otce rád, ale někdy (skoro vždycky) to s ním bylo prostě k nevydržení. Přiznávám, že je to částečně i má vina, protože jsme si sem dřív tahal jednu holku za druhou, vždycky na pouhou noc, či den. Neměl jsem to dělat, ale jsem jenom člověk, nejsem bezchybný. Se Sakurou to bylo jiný hned od začátku. I když… prve jsem se s ní seznámil taky jen kvůli tomu. Pak se to ale všechno pomotalo a já se zamiloval. Nevěřil jsme , že je to možné, ale je. Byl jsem rád, že tu byla se mnou, měl jsem přehled o jejím bezpečí, ale teď? Přijde otec a všechno zničí. Strach mě užírá jako červi zralé třešně. Dělá mi díry do srdce. Strašně se o ni bojím. Kdybych se aspoň nechoval jak debil a nebyl takový na její matku…. Jestli se jí něco stane, nebudu nadávat otcovi, ale jen a jen sobě.
Druhý den se naplnily moje noční můry. Nebyla ve škole. Třeba je nemocná… nemůžu hned vyšilovat. Nechám tomu pár dní a pak za ní zajdu.
Vyčkával jsem až do pondělí. Neukázala se tu. Moje obavy se stokrát zvětšily, jakmile jsem si to v hlavě všechno poskládal.
Pokaždé, když nebyla ve škole, bylo to něco kolem sedmi dnů. A když se v ní pak ukázala, měla nedohojené modřiny a šrámy. Sedm dní…dostatek času na to, aby se ta největší zranění začala hojit. Všechno to do sebe zapadá. Ona jí zmlátí a pak nechá doma, aby to nikdo nepoznal. Jediné, co jí pak na těle zůstane jsou hojící se modřiny, které skoro nejsou vidět.
"Do hajzlu!" řekl jsem a okamžitě se zvedal ze židle.
"Pane Uchiho, uklidněte se a zaujměte své místo."
Byla zrovna hodina matiky, když jsme to dal dohromady. Celá třída na mě koukala jako na kreténa, ale já na nic nečekal a vyběhl z ní ven. Neposlouchal jsem učitelovo volání a vyhrožování vyhazovem, v tuhle chvíli mi to bylo úplně jedno.
"Sasuke!" uslyšel jsem Naruta, jak na mě volá. "Co blbneš? Chceš, aby tě vykopli?"
"Jde o Sakuru!"
zavolal jsem na něj.
"O koho?" divil se. Víte, on má trochu pomalejší vnímání než ostatní. "Počkej na mě!"
Ani jsem se nenadál a oba jsme seděli v mém autě. Naruto naprosto nechápající a já odhodlaný.
"Na, vytoč policii a nahlaš domácí násilí na adresu Sakury." Rozkázal jsme mu během cesty k ní.
"Co?" divil se.
"Dělej!"
Celý zmatený udělal přesně to, co jsem po něm chtěl.
"Jedou tam."
"Dobře." Přikývl jsme a dál se věnoval řízení. Jel jsem rychle, chtěl jsem tam být co nejdřív. Nechtěl jsme zbytečně ztrácet čas.
"A řekneš mi, o co jde?" ptal se mě. Asi bych mohl, když už jsem ho do toho zatáhl.
"Sakura má problém."
Zatvářil se ještě zmateněji, než se tvářil doposud. "Moje holka." Vysvětlil jsem.
"Ty máš holku?!"
Plácl jsme se do čela.
"Hustýýý."
Povzdechl jsem si. Někdy připadal jako úplnej idiot, ale co, je to kámoš. Vlastně jedinej opravdovém kámoš, kterej mě nikdy nezradil.
Brzy jsme dojeli na místo. Policie tu ještě nebyla. Jak spolehliví jsou….Vystoupil jsem z auta a Naruto mě následoval. Doběhl jsme ke vchodovým dveřím a zazvonil. Nikdo neotevíral. Zkusil jsem to znovu a pak zas a zas, dokud se dveře neotevřely.
"Co tu chceš?" zamračila se.
Neodpovídal jsem a proklouzl dovnitř.
"Co si do dovoluješ?! Vypadni, zavolám policii!"
"Nemusíte se obtěžovat, ta už je na cestě." Chopil se slova Naruto.
"Kde je?!" zasyčel jsem na ni poté, co jsme prohledal celý dům odshora až dolů.
"Vypadni odsud spratku!" zakřičela.
"Kde je?!" zopakoval jsem. Nevypadala na to, že by mi hodlala odpovědět.
Místo toho se rozesmála. Vypadalo to, jakoby jí bylo úplně jedno, že sem jedou poldové. Zřejmě bylo.
Ještě několikrát jsem proběhl všechny pokoje, abych se ujistil, že tu opravdu není. Nebyla tu. To není možný, kde je?
Během několika dalších sekund se tu ukázali policajti. Stejně jako já prohledali každou škvíru v domě, ale nikoho nenašli.
"Doufám, že chcípne." Řekla mi když jí v potech doprovázeli do auta.
Tahle věta mě tak nesmírně vytočili, že kdyby ve stejnou chvíli jeden z policistů nezakřičel: "Něco mám!", asi bych jí na místě zabil.
Okamžitě jsme se rozeběhli k místu, odkud zazněl mužský hlas a spatřili dřevěná dvířka, která vedla někam dolů pod zem. Jakmile je otevřeli, vlezli jsme tam. Všude byla hrozná tma. Jestli ji celou tu dobu schovávala tady, zaslouží si pořádný peklo. Byla tu pěkná zima a vlhký vzduch. Smrdělo to tu jako ve sklepě a nebylo tu jediné okno.
Až pak, když nám hodili baterku, jsme viděli, kam šlapeme. Na zemi byla rozbitá dlažba a zdi byly pokryty plechem. Trochu to tu připomínalo protiatomový kryt.
"Tady někdo je!" zaznělo v tichu. Rozeběhli jsme se tam.
Přímo před námi stály další dveře. Tentokrát zamčené.
"Slyšíte mě?" zaťukal na ně velitel těch chlápků v uniformách.
"Kdo jste?" ozval se tenký dívčí hlas. Ale i tenhle slabý tón stačil, abych ji poznal. Okamžitě jsem se prorval až k těm dveřím a z těsné blízkosti promluvil. "Sakuro?"
"Sasuke!" dostalo se mi během okamžiku odpovědi.
"Sakuro!"
zopakoval jsem.
"Sasuke, dostaň mě ven, je tu strašná zima a nic nevidím…" plakala.
Nikdy jsem v tak stresující situaci nebyl. Byl jsem šťastný, že jsme jí našel, ale naopak jsme se strašně bál toho, co uvidím, až otevřu ty dveře.
"Neboj, dostaneme tě ven, je tu se mnou policie."
"Rychle prosím, já už tu nechci být…" její pláč propukal v hysterii.
Byla na pokraji zhroucení a já k tomu taky nebyl daleko. Ale musel jsem si zanechat pevný hlas abych jí nevyděsil. "Dobře, teď ustup od dveří, ať je můžou vyrazit."
"Můžeme?"
"Jo." Odpověděla.
Po několika pokusech o otevření, se nic nedělo.
"Sasuke…co se děje?"
"Nemůžeme to otevřít, ale neboj se, každou chvíli tu bude zámečník." Uklidňoval jsem jí, ale sám bych potřeboval někoho, kdo by uklidnil mně.
"Dostaň mě ven, prosím…dostaň mě ven.." opakovala to pořád dokola. Byla úplně vyřízená.
Zámečník tu byl opravdu během pár minut a už odemykal dveře.
"Prosím, já tu nechci umřít…prosím…prosím…prosím…" slyšel jsem, jak vzlyká za dveřmi a málem z toho zešílel. Byla tam uvězněná a já nemohl nic dělat. Musel jsme poslušně čekat, až to otevřou. A pak se tak konečně stalo. Dveře se otevřeli a já okamžitě vběhl dovnitř. Musel jsem se ale zastavit a počkat, až mi posvítěj na cestu. Baterka osvítila celou místnost. Jediné, co tu bylo byl záchod v rohu místnosti a madrace, na které seděla Sakura na druhé straně.
Rozeběhl jsem se k ní a pevně jí objal. Držel jsem jí tak pevně, jakoby každou chvíli měla zmizet. Svíral jsem tak pevně, div jsem jí nerozdrtil.
"Sasuke…." Zašeptala a pažemi obmotala mé tělo, přičemž své prsty zaryla do mých zad.
"Sasuke….Sasuke….Sasuke.." opakovala mé jméno, stále se klepala. Byla úplně mimo. Nepoznával jsem ji. Kdo ví, co všechno tu musela prožít. Nevím, zda-li chci vědět, co se tu dělo..
Vyvedl jsem jí ven z té strašné díry a přehodil přes ni deku, kterou mi ten policajt podával. Až teď - když jsme byli na denním světle -
jsem viděl její špinavý a odřený obličej. Ve vlasech měla kusy hlíny a na oblečení zaschlou krev. Její tělo bylo poseto miliony škrábanci a modřinami. Ale nehůř ze všeho na tom byla její psychika. Byla mimo svět. Nevnímala vůbec nic. Pohupoval jsem s ní ve své náruči a poslouchal pořád dokolečka stejné jméno. "Sasuke…Sasuke…" stále to nepřestala opakovat.
Ale pak se jí ujala nějaká sociální pracovnice a snažila se jí uklidnit, zatímco já musel vypovídat. Řekl jsem jim úplně všechno. Počínaje jejím otcem a končíc dnešním dnem.
Pak mě nechali vydechnout a začali se ptát Naruta a poté i Sakury.(když už byla schopná slova)
Seděl jsem na lavičce před domem a zíral do prázdna, když ke mně přišel velitel téhle skupiny
a poplácal mě po rameni. "Skvělá práce mladíku."
Nechápal jsem.
"Zachoval ses jako správný chlap. Zůstal si klidný a uklidňoval si ji." Upřesnil kam svou pochvalou směřoval.
Posadil se vedle mě.
"Měl jsem pěkně nahnáno." Přiznal jsem.
"Já vím, ale nedal si to na sobě znát. Takoví by měli být všichni policisti. Tak kdybys nevěděl, co chceš v budoucnu dělat, víš kam jít."
Zakroutil jsem hlavou. "Už mám vybráno." Usmál jsem se.
Ten muž si povzdychl a plácl se do stehen. "No jo, co nadělám. Tak ať se ti to vyplní." Popřál mi.
"Dík." Poděkoval jsem mu. "Jo..a nemůžete mi k tomu, co se stalo, něco říct?"
Přikývl. "Podle všeho tam byla zavřená pět dní. Za tu dobu nedostala najíst a byla několikrát napadena matkou."
Bolestně jsem zavřel oči.
"Je to moje vina, kdybych neřval na její matku, nestalo by se to."
"Sasuke.." oslovil mě. "ty jsi ten nejlepší, koho si mohla vybrat. Vím to, i když tě znám jen pár hodin."
Usmál jsem se. "Děkuju."
Sakuru odvezli do nemocnice, takže jsem jel sám s Narutem. Doma jsem byl jako na trní. Pořád jsem musel něco dělat, abych na to nemusel pořád myslet a strachovat se. Teď už je v bezpečí v nemocnici, kde jí ošetří rány, které se už nikdy v životě neobjeví. Ovšem ty na duši zůstanou navždy nezahojené.
Druhý den jsem jí jel navštívit. Nechali si jí tam totiž pár dní na pozorování, což bylo dobře, protože zjistili že z té zimy má zánět ledvin. Naštěstí to jedna operace spravila. Chodil jsem za ní každý den. Byl jsem u ní každou volnou chvíli tak dlouho, jak to jen bylo možné -
jak to dovolovaly návštěvní hodiny.
Všechno se zas začalo vyjasňovat. Ve škole jsem byl za hrdinu (Policisté učitelům vše vysvětlili, takže mě nevyhodili.) S otcem jsem se hádal jen minimálně a bratr šel do sebe. Seknul s drogami a začal se léčit. Jediný problém nastal tehdy, když zjistili, že Sakura není dospělá, tudíž nemůže bydlet sama bez zákonného zástupce. Ale i to se vyřešilo. Sociálka vyhledala její pravé rodiče, kteří se jí sice neujali, poněvadž o ni nestáli, ale alespoň jí dávali nějaké ty peníze, plus zařídili, že do dovršení osmnáctých narozenin může zůstat u nás.
Otec to nakonec vzdal a nechal ji být hned po tom, co si uvědomil, jak moc vážně to s ní myslím. Přestali jsme navštěvovat ten debilní kroužek a problém, který se mnou pan Kabuto měl taky náhle zmizel. Všechno nám vycházelo a já byl jednou za svůj život konečně opravdově šťastný.
"Hmm..tak co budeš dělat první den oficiálně zabydlená u nás v domě?" zeptal jsem se jí, když jsem veškeré její věci nastěhoval do mého pokoje.
Ona se jen ušklíbla, přesně tak, jak to dělávám já. "O něčem bych věděla." Řekla.
Pak mě chytla kolem krku a začala líbat….
Takže příchod nového spolubydlícího, jsme oslavili pořádně po Uchihovsku…

The END



                                                                  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 Naruta-chan Naruta-chan | Web | 1. srpna 2010 v 17:32 | Reagovat

pořádně po Uchihovsku... tak to ma dostalo :D:D:D ale úžasná poviedka... :):):)

2 sakurka-chan222 sakurka-chan222 | 9. října 2010 v 15:03 | Reagovat

nádhera <3

3 Woinsk Woinsk | 24. listopadu 2010 v 21:33 | Reagovat

po Uchihovsky :D to je originalne :D

4 sayuri-chaniik sayuri-chaniik | 11. ledna 2011 v 18:25 | Reagovat

teraz som to trocha nepochopila ze o co tam ide lebo v minulej kapitole bolo ze ako mu hrala na klavire a teraz sa spolu hned na zaciatku hadaju ??? prepac ale nwm o co tu teraz ide takze som to poriadne ani nedocitala .....

5 Nikdo588 Nikdo588 | 14. srpna 2012 v 23:33 | Reagovat

Wow ! Tenhle blog je super ! Fakt ! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama