Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

You´ll never see me again 5

26. března 2011 v 16:17 | Saskiee |  You´ll never see me again

You´ll never see me again 5

Tak a je tu další pokračování téhle povídky.....snad se vám to bude líbit. Nebudu se omlouvat za to, že sem tu dlouho nepřidala další dílek, protože jsem říkala, že čím více bude komentářů, tím rychleji další dílek bude.....protože jsem tu našla něco málo přes deset komentíků, usoudila jsem, že to moc lidí nečte a tak jsem si ani nějak moc nepospíšila.........doufám, že to chápete KIRSTEN
"Aaaaaaaa……au au au…..to píchá……au au au…..to bolí……!!!" řval někdo v křoví.
"Konečně venku…..proč zrovna já jsem musel přes to ostružiní nebo co to bylo!!! Sesnse já vás zaškrtím!!!!" řekl a když mě uviděl, jak se na něj blbě dívám tak se usmál. Teda aspoň jsem si to myslela. Neviděla jsem mu do tváře. Chvíli jsem se na sebe jen tak dívali, ale pak…
"Sakura-san…..konečně jsem vás našel. Hledal jsem vás tak moc moc moc dlouho." Řekla šťastně osoba a vylezla ze stínu do světla měsíce. Konečně jsem viděla kdo to byl. Oči jsem vytřeštila a nebyla jsem schopna slova……

Dívala jsem se na toho člověka a nechápala jsem, proč hledají zrovna mě. Kdyby Naruta nebo Sasukeho tak to pochopím, ale mě? Stěží jsem polkla a postavila se zpět na nohy.
"Proč….???? Já??? To mě chcete zabít?" zeptala jsem se a bála se kladné odpovědi.
"Sakura-san, proč by jsem vás měl zabít? Můj sensei mě za vámi poslal."
"Tvůj sensei? A kdo to je?"
"Deidara-senpai. A já jsem jeho žák Tobi." Řekl to tak nadšeně a palcem ukázal na sebe.
"Akatsuki…." Zašeptala jsem. "Co po mě chcete?" zeptala sem se a přiznávám, měla jsem strach. Ještě nikdy jsem nestála členovi Akatsuki tak blízko.
"Sakura-san, nebojte se já vám nic neudělám." Cože? To to jde na mě tolik poznat?
"Uklidněte se a klidně si zpět sedněte. Vaše nohy se vám podlamují. Nemáte žádnou čakru, takže by jste se neměla namáhat. Nehodlám, aby jste tu omdlela, dokud vám nevyřídím to, proč jsem tady. Protože pak by to znamenalo, že jsem se přes ty bodláky nebo co to je támhle v křoví šel zbytečně."
"A proč si to nevzal po větvích?" zeptala jsem se nechápavě. Tobi se poškrábal na hlavě a bylo vidět že přemýšlí.
"Sakra!!!....to mě nenapadlo. Sensei mi řekl, abych sem došel, tak sem automaticky šel pěšky. Nenapadlo mě skákat po stromech. Protože Deidara-sempai řekl jdi a né skákej po větvích." Dívala jsem se na něj dosti nechápavě. "Je opravdu tak tupej nebo to jen dělá?" říkala sem si sama pro sebe.
"Ach jo….tohle je můj třetí plášť za tento týden…..Deidara-sempai mě zabije až uvidí ty díry, co jsem si těma pichlavýma nesmyslama co tu rostou udělal." Vzlykal pořád dokola. Nechápala jsem tohle jeho chování. Vždyť to je jeden z Akatsuki, tak jak to, že je tak….tak…..panebože….ani slovo pro něj najít nemůžu jakej je to debil. Trochu se mi zamotala hlava a já sem si musela sednout. Tobi mě zaregistroval a přestal ze sebelítostí.
"Já jsem vám to říkal už před tím, že si máte sednout Sakura-san."
"Přestaň tak stupidně kecat a řekni mi už konečně co po mě ta vaše organizace chce!!!"
"Noooo popravdě to nevím….." řekl a usmál se, i když přes tu jeho masku jsem to neviděla. Ale bylo slyšet uchichtnutí.
Začala jsem na něj mít nervy. "Vždyť si mi před malou chvíli řekl, že nesmím omdlít, protože mi jdeš něco vyřídit."
"To ano, ale to, proč vás naše organizace vyhledala nic nevím. Já jsem měl jenom vyřídit od mého senseie to, aby jste tu zítra v devět hodin večer přišla a přesně. Chce totiž s vámi mluvit a udělat vám obchodní návrh." Hleděla jsem na něj jako by spadl z jahody.
"Ty si myslíš, že se budu obchodovat s Akatsuki? Tak to se mýlíš. Já se do takového svinstva zatáhnout nenechám. A teď odejdi, nebo zavolám ANBU a ti tě uvězní."
"Tak dobrá. Já odcházím, ale nezapomeňte, že zítra v devět tady."
"Už jsem ti přece jednou řekla, že sem nepříjdu." Odsekla jsem mu, postavila se ze země a odcházela.
"Když příjdete. Deidara-sempai vám řekne vaše rodinné tajemství, které jste se neměla nikdy dozvědět." Tohle mě zastavilo. Otočila jsem se a nadechla.
"Jaké tajem……ství." Dořekla jsem. Když jsem se kolem rozhlédla, tak byl fuč. Zvláštní, neslyšela jsem ho odejít a to byl celou dobu tak hlučný. Moc jsem to ale neřešila a vyrazila domů.
Doma jsem si sedla nad svitek a začal jsem se ho učit. Krok po krůčku. K tomu jsem si četla i knížky. Celou noc jsem oči nezamouřila. Taky jsem měla skvělou inspiraci. Toho maličkého kluka, co ležel na jednotce intenzivní péče a pomalu umíral. Musela jsem ho zachránit. Nechci aby mi umřel. Proto jsem ochotna pro to udělat cokoliv. Za celou noc jsem se naučila první krok. S východem slunce jsem zavřela své vyčerpané oči a usnula jsem.
Probudila jsem se ve tři hodiny odpoledne. Byla jsem celkem odpočatá a tak jsem se mohla pustit do dalšího kroku. Strávila jsem nad ním pět hodin. Za úžasných pět hodiny jsem se naučila i druhý krok. Bylo to neuvěřitelné. Ale je pravda, že s čakrou jsem na tom byla bídně. Úplně mě to vycucalo. Lehla jsem si na postel a dívala se do stropu. Za hodinu bych měla mít schůzku s těma z Akatsuki, ale v žádném případě se tam neukážu. Nechci s nimi mít cokoliv společného. Ale zase mi chtějí prozradit nějaké rodinné tajemství, tak co mám dělat. Nemůžu říct, že mě to nezajímá. Ale jsou to Akatsuki! Takže si myslím, že jsem se rozhodla. Jestli mám nějaké rodinné tajemství, tak jsem si jistá, že by mi o tom Tsunade řekla. Nevěřím tomu, že by si to nechala pro sebe. Tak a je rozhodnuto. Nikam nejdu. Radši si odpočinu a dál se budu učit to jutsu. Nemám moc času. Tak a bylo rozhodnuto.
Ležela jsem asi do deseti. Chtěla jsem pokračovat v učení, ale chyběl mi dnešní trénink. Potřebovala jsem si zatrénovat. Aspoň půl hodinky. Čakra se mi už z polovičky obnovila a tak jsem mohla vyrazit.
Vzala jsem si katanu, kterou jsem dostala od mé mamky na narozeniny a ještě jsem ji nepoužila a šla jsem na své místo kde trénuju. Myslela jsem si, že tam ti z Akatsuki už nebudou, že je to nebavilo na mě čekat tu hodinu, ale sotva jsem tam přišla, ozval se hlas.
"Jdeš pozdě Sakuro." Tenhle mi nevykal, takže jsem poznala, že to není ten samý ze včerejška. A měl také jiný hlas.
"Neměla jsem v plánu se tu s váma sejít. Myslela jsem, že už tu nebudete. Ale mýlila jsem se."
Věděl jsem, že se bez tréninku neobejdeš. A tak mi přišlo logické tu na tebe počkat."
"Jak to můžeš vědět!!!"
"Sakuro…..Sakuro…..Už nějakou dobu tě pozoruju."
"Pozoruješ? Co to má znamenat a kdo k čertu jsi? Vylez ze stínu a ukaž se!!!" řekla jsem zvýšeným hlasem.
"No prostě jsem se vždycky schoval a celé hodiny jsem sledoval tvoje pohyby a to jak trénuješ. Teď tě mám celou přečtenou. Vím co uděláš v jaké situaci a čím bych tě mohl porazit, kdybychom bojovali. Ale myslím, že bych tě porazil, i kdybych ty pohyby neznal." Řekl a usmál se a pomalu vylezl ze stínu. Viděla jsem mu do tváře. Měl dlouhé blonďaté vlasy. Znala jsem ho z brožury hledaných ninju. Jmenoval se Deidara.
"Proč si myslíš, že by si mě tak lehko porazil!!!! Ještě si to ani nezkusil."
"S těmahle znalostma co máš, na mě nemáš. A nemusím to ani zkoušet. Ale my ti můžeme pomoct. Naše organizace tě vycvičí…..pomocí našich technik zvládneš to lékařské jutsu co se učíš o mnoho rychleji a také……"
"Jak víš, že se učím nějaké lékařské jutsu!!!" nenechala jsem ho ani domluvit a skočila mu do monologu který vedl.
"Jak jsem řekl. Už nějakou dlouhou chvíli tě já a Tobi pozorujeme. Proč si myslíš, že v tom chrámu, kde se to jutsu nacházelo nebyl ani jeden mnich?" zeptal se mě a já nevěděla co odpovědět a tak jsem byla ticho.
"Já a Tobi jsme je všechny zabili a uklidili, aby ti to nebylo moc podezřelé."
"Heh….proč by jste to dělali? Na co by jste mi pomáhali, když nevíte, jestli vám pomůžu!!!"
"Prostě a jednoduše řečeno potřebujeme, aby si to jutsu uměla. Díky němu uzdravíš jednu naši sílu, která byla zraněná a nemůže se uzdravit. Je to něco jako ten malý chlapec co leží v nemocnici."
"Ale já vám nepomůžu. Nebudu uzdravovat nějaké zločince!"
"Já vím, že pomůžeš Sakuro. Dříve nebo později budeš souhlasit s tím, abychom tě cvičili a pomohli ti naučit se tohle složité jutsu. Sama to nezvládneš a moc dobře to víš."
"Ale zvládnu. Už jsem u druhého kroku a to jsem se stihla naučit za den a půl!"
"Hmm….uznávám, že si v medicíně dost dobrá. Naučíš se tak možná třetí krok, ale dál už ti to nepůjde. Né bez naší pomoci."
"Cssss….já to dokážu. Uvidíte že jo! Já nejsem tak slabá jak si všichni myslí."
"Sakuro. Sasuke si může myslet, že si slabá, když mu nechceš ukázat svou pravou sílu, ale já ti vidím do karet. To všechno co umíš je nic naproti Sasukeho a Narutovým schopnostem."
"Cože? Jak to můžeš vědět!?"
"Tak skus Sasukemu ukázat svou pravou sílu, které vládneš a uvidíš, že ti bude stejně pořád říkat, že si slabá."
"Tohle nemůžeš vědět!"
"Ale jo vím to. Já mám Sasukeho přečteného stejně jako tebe. On není ten typ, co se spokojí s tím co máš. Bude po tobě chtít pořád víc a víc. A tady v Konoze toho nedosáhneš."
"Ale jo dosáhnu. Tvrdě trénuju a mám výsledky."
"A jaké výsledky? Za poslední dva měsíce co tě sledujem si se ani o trochu nezlepšila. Si na mrtvém bodě. Nevíš jak dál rozvíjet svou sílu, ale my ti pomůžeme. Ukážeme ti tvoje kekke genkai."
"Já mám kekke genkai? To je blbost. Má rodina nic takového nemá! Vždyť můj otec a matka ani nejsou ninjové! To já jsem si vydupala, že chci jít do akademie. Tak mi tu nevykládej blbosti."
"Sakuro. Vypadá to, že vůbec nic nevíš. A pokud tady zůstaneš, tak ani nic vědět nebudeš. Tvá schopnost se neukáže a ty nebudeš ani o trochu schopná dohnat Naruta a Sasukeho. My jsme tvá jediná šance."
"Ne! Já ti prostě nevěřím. Kdybych měla nějaké kekke genkai tak by mi to Tsunade řekla."
"Ale neřekla, pokud by si to tvá matka nepřála. To by nesměla a co já vím, tak je ráda, že to nevíš."
"To je lež! Nevěřím ti ani jedno slovo."
"Jak myslíš. Ale pamatuj si Sakuro. My jsme pořád blízko. Jednou nás vyhledáš" řekl mi tak sebejistě, jako by znal budoucnost.
"Tobi jdeme!" řekl a udělal krok. Tobi ale nikde. "Bože kde je ten pako! To zase zabloudil?" nadával si pod nosem.
"Deidara-sempai!!!!! Deidara-sempai!!!!" ječel někdo v lese. Deidara se tam hned rozeběhl. Já jsem zůstala na místě a po chvíli jsem slyšela jen menší výbuch. Lekla jsem se a nevěděla co dělat a tak jsem rychle běžela domů. doma jsem si sedla na postel a pokračovala v učení svitku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 marketa251996 marketa251996 | Web | 26. března 2011 v 18:08 | Reagovat

Tobi je borec! :D

2 Hope Hope | 26. března 2011 v 19:14 | Reagovat

[1]: to určitě, dokonalí borec
ale jinak je to naprosto super

3 BeRuŠšš BeRuŠšš | 26. března 2011 v 19:27 | Reagovat

Je to krásný !!!! Moc se mi to libí xP jen tak dál =)

4 Deidara miu Deidara miu | Web | 26. března 2011 v 20:51 | Reagovat

dokonalé :DD

5 sisa357 sisa357 | 26. března 2011 v 23:12 | Reagovat

velmi good uz sa tesim ake bude mat sakura kekei genkai

6 Koblížek Koblížek | 27. března 2011 v 15:56 | Reagovat

Kawaii .. nemužu se dočkat na to kekei genkai  .. doufám že sakura bude u akatsuki =))

7 Hope^^ Hope^^ | Web | 27. března 2011 v 16:35 | Reagovat

Kirsten píše úžasné poviedky :)

8 Julka Julka | 28. března 2011 v 16:12 | Reagovat

Ten Tobi !!!! :D to je nářez xDD

9 Naruta-chan Naruta-chan | E-mail | Web | 28. března 2011 v 20:11 | Reagovat

skvelé...už sa moc teším na pokračko :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama