You´ll never see me again 11
Přeji krásné počteníčko a sand se vám bude tenhle díleček líbit....KIRSTEN
Za pár minut jsem byla za městem a stála jsem na cvičišti před třemi kůly.
"Tam kde to začalo, to i končí….." zašeptala jsem.
"Myslíš?." Zazněl hlas. Poznala jsem ho hned. Nemusela jsem se ani otáčet. Byli tu. Oba dva.
"Ne nemyslím, já to vím." Odpověděla jsem a otočila se. Jindy by mi naskočil úsměv na tváři, ale teď nic. Nevěděla jsem proč.
"Můžeme jít." Oznámila jsem mu. Tobi byl celý natěšený, ale Deidara se na mě díval zkoumavým pohledem.
"Sakuro. Za tu dobu co jsem s tebou strávil, jsem něco pochopil."
"A co?"

"Vím co je to mít někoho rád. Otevřela si mi oči. Můžeš to brát třeba tak, že si moje nejlepší kamarádka, nebo něco podobného. Nechci tě do ničeho nutit." Řekl mi to tak mile. Jen jsem se na něj koukala a nic neříkala. Přišel ještě blíže ke mně, položil mi ruku na rameno a povídal dál. "Proto ti dávám na výběr. Ještě se můžeš rozhodnout. Buď zůstaň tady se svými přáteli a nebo pojď se mnou. Je to tvé svobodné rozhodnutí."
"Teď po mě chceš svobodné rozhodnutí? Teď? Když si mi zabil rodiče? Vždyť víš, že kromě nich mě tu nic nedrželo a ani ti přátelé o kterých si mluvil. Oni už mými přáteli nejsou. Vždyť mnou pohrdají. Poznal by to i slepý. Myslím, že mé rozhodnutí znáš už dávno. Prostě půjdu s vámi. Tady už mě nic nedrží." Řekl jsem, a podívala se mu do očí. On se usmál a vedl mě pryč z Konohy. Šli jsme klidným krokem, než jsme se dostali ke zdi. Vyskočili jsme na ní. Deidara a Tobi hned seskočili na zem, ale já se podívala na osvětlenou Konohu. Teď vlastně, když udělám jen jediný krok a skočím dolu za hradby, bude ze mě hledaný ninja. Pousmála jsem se a skočila dolů za nimi.
"Vítejte ve světě zločinců Sakura-san." Oznámil mi Tobi. Podívala jsem se na něj a jen z jeho chování jsem usoudila, že je velice rád z toho, že jsem se k nim přidala. Pokroutila jsem hlavou a co největší rychlostí jsme se vzdalovali od Konohy. Běželi jsme celou noc a den. Když se začalo stmívat udělali jsme si přestávku. Rozdělali jsme oheň a chytili si pár ryb v nedalekém potoku a upekli si je. Po pár hodinách odpočinku jsme se zase vydali na cestu. Tobi sice něco mektal a měl poznámky, ale my jsme ho nevnímali a běželi jsme dál. Ráno jsme se dostali k sídlu. No vlastně ono to ani jako sídlo nevypadalo. Spíše to byla jenom obrovská skála.
"To je jako ono?" zeptala jsem se a ukázala na skálu. Deidara jen přikývnul a začal dělat pečetě. Za chvíli se malý kus skály zvedl a my mohli projít dovnitř. Šli jsme nějakou chodbou až jsme se dostali do místnosti, kde seděla modrovlasá dívka s mužem, který vypadal jako ryba. Hned jsem v nich poznala Konan a Kisameho. S Konan jsem se ještě na živo nesetkala, ale poznala jsem ji podle fotky z BINGO knihy. S Kisamem jsem ale měla tu čest bojovat. Hned jak mě viděl se na mě zamračil.
"TY?????" vykřikl.
"Já…." Oznámila jsem mu a mrkla na něj. "Nejsi rád, že mě vidíš?" řekla jsem ironicky. Kisame se postavil a už sahal pro tu svou Samehadu, nebo jak říká tomu meči, ale Konan ho zastavila a podala mi ruku.
"Ahoj já jsem Konan. Tak konečně si dorazila. Už jsme si říkali kdy se objevíš a popravdě jsme měli strach, jestli náš návrh příjmeš a přidáš se k nám."
"No jak vidíš jsem tu." Konan se na mě usmála a někam odběhla. Za chvíli se objevila i s houfem dalších členů. Asi se na mě přišli podívat všichni. Moc dobře mi pod těmi pohledy nebylo. Cítila jsem se jako zvíře v zoo.
"Takže si Deidaro splnil svou misi. Naučil si ji jutsu a přivedl sem. Sice ti to trvalo a krapet déle než jsme předpokládali, ale hlavně že si to splnil." Řekl nějaký divný chlápek, který měl až moc piercingů. Podívala jsem se na něj zkoumavým pohledem a přejela ho od hlavy až k patě.
"Tak Sakuro vítám tě tu u nás. Já jsem Pein. Velitel tady téhle organizace. Tady tohle je Kakuzu, Hidan, Konan, Kishame, Deidaru a Tobiho znáš, pak je tu Zetsu……"
"Vypadá jako nějaký zahradní keř….." skočila jsem mu do řeči.
"Ty malá……" začal Zetsu a chtěl mi jednu vrazit. Pein ho ale zastavil a pokračoval dále ve svém proslovu.
"…..a ještě Itachi. Ten tě ale nemohl přivítat, protože leží ve vážném stavu ve svém pokoji."
"Takže ten, kterého mám vyléčit je Itachi?"
"Jo. A jestli by ti to nevadilo, mohla by si začít už teď? Je na tom fakt bídně." Řekl Pein a čekal na mou odpověď.
"Něco mi tu nesedí. Sasukeho do naší vesnice přijali, protože zabil svého bratra a Orochimara. Tak jak to že Itachi žíje?"
"Víš Sakuro. Když spolu ti dva bojovali a Itachi pak ležel na zemi, tak se Sasuke pak nedíval jestli žije nebo ne. Předpokládal, že je mrtvý. My jsme ho ale našli. Byl ve vážném stavu. V bezvědomí a skoro nedýchal. Přenesli jsme ho do našeho sídla a já mu dala první pomoc. Ale věděli jsme, že mu to pomůže jen na malou chvíli a proto jsme chtěli tebe a hned jsme vyslali Deidaru a Tobiho. A zbytek už znáš." Řekla Konan. Poslouchala jsem ji pečlivě a když skončila prohlídla jsem si všechny, se kterými tu teď budu žít.
"Tak mě k němu zaveďte." Řekla jsem. Čekala sem, že semnou půjde třeba jenom Konan, ale šli všichni. Vešli jsme do pokoje. Itachi byl napojený na různé přístroje a hadičky. Jeho stav byl velice vážný. Přišla jsem k němu a sedla si na kraj postele. Zkontrolovala jsem tep a srdeční činnost. Zděsila jsem se. Kdybych přišla jen o hodinu později, už by nežil. Polkla jsem.
"To tu budete stát všichni a dívat se jak ho léčím?" zeptala jsem se Pein jen kývl.
"Proč?" zeptala jsem se znovu, protože mi to nedalo.
"Chceme vidět tvé lékařské umění." Povzdychla jsem si, udělala potřebné pečetě k tomuto léčení, jednu ruku jsem mu položila na hlavu a druhou na břicho. Zavřela jsem oči a soustředila se. Cítila jsem jak mi to ubírá sílu a čakru. Za chvíli jsem byla na nule. Protože když běžíte dvě noci a den v kuse jen s malou přestávkou a bez spaní, je to velmi namáhavé. A ještě k tomu, když to byl můj první pacient, kterého jsem touhle metodou léčila. Musela sem se hodně snažit, abych neudělala chybu. Ale zaslechla jsem hlasy zbylých jedinců co tam stáli.¨
"Heeee??? Co to dělá?......vždyť se nic neděje!!!....jen to na nás hraje…" a všelijaké poznámky. A neměli pravdu. Já věděla, že léčím, ale z pohledu druhých lidí to vypadalo, jako by se nic nedělo. Jako kdybych jen seděla se zavřenýma očima a položenýma rukama na těle. Po půl hodině se celé Itachiho tělo zabalilo do černého obalu z čakry. Otevřela jsem oči a pousmála se. Postavila jsem se na nohy, ale neudržely mě. Padala jsem k zemi. Už jsem myslela, že narazím, ale zachytil mě Deidara.
"Až ta černá čakra zmizí, Itachi bude doléčený a zcela zdravý." Řekla jsem a odpadla.
Když jsem se probrala bylo brzy ráno. Slunce teprve vycházelo. Asi jsem musela spát celý den a noc ale cítím se strašně rozlámaná. Ta technika léčení teda pěkně vysiluje tělo. Vstala jsem a protáhla se. Uviděla jsem dvoje dveře vedoucí z pokoje. Když jsem jedny otevřela, uviděla jsem koupelnu, ani jsem nepřemýšlela a ihned se šla osprchovat. Strávila jsem tam nějakou dobu a pak jsem vyrazila hledat kuchyni, protože sem měla fakt hlad. Našla jsem ji celkem rychle, šla jsem za hlukem, který jsem slyšela. Nakoukla jsem do otevřených dveří a uviděla Konan. Pousmála jsem se a vešla.
"Ahoj." Pozdravila sem ji a ona se na mě mile usmála.
"Ahoj co tak brzy na nohou?"
"Myslím, že jsem prospala dost ne?"
"To ano spala si hodně dlouho. Chceš snídani?"
"To ano, ale nemusíš se obtěžovat já si ji udělám."
"To není třeba. Já jsem ranní ptáče. Vždycky už v šest nemůžu spát a tak jdu dělat snídani. Je to můj zvyk, ale oběd ani večeři už nedělám. To si obstarává každý sám podle chuti."
"Aha dobře." Odkývala jsem jí to. Musím přiznat že se s ní povídalo fakt dobře. Po hodině do kuchyně přišli postupně i zbylí členové. Mezitím mi o nich Konan stačila něco pověděť. Jako poslední přišel Itachi. Sedl si na své místo. Ani nepozdravil a začal do sebe házet snídani. Když dojedl otočil se na Peina.
"Kdo mě vyléčil?" zeptal se a Pein ukázal na mě. Teda alespoň si to myslím, protože sem si jich nevšímala, ale cítila sem na sobě pohledy.
"Ale ale….kohopak nám to tu čerti nesou. Sakura Haruno." Řekl ironicky. Když jsem slyšela mé příjmení naštvala sem se. Vzpomněla jsem si na to jak mi po celý život všichni lhali.
"Hmmm." Odpověděla sem mu a dál si ho nevšímala.
"Hele…když s tebou mluvím tak se na mě alespoň podívej a navíc, víš jak to bolelo! To neumíš léčit trochu opatrněji?"
"Můžeš být rád, že jsem tě vůbec vyléčila. Mohla sem se na tebe vykašlat." A teď jsem se na něj podívala nenávistným pohledem.
"Heh….kočička vystrčila drápky." Řekl, zvedl se a odcházel.
"Itachi…." Řekl Pein a on se zastavil. "…dneska začínáš s tréninkem pro Sakuru. Jsi po zranění takže musíš začít zlehka a to se hodí jak pro tebe tak pro ni."
"Hai…za půl hodiny před sídlem." Řekl a já v duchu na Peina nadávala. Proč zrovna Itachi!!!
Za půl hodky jsem ho teda šla čekat před sídlo. Ale jak jsem zjistila Itachi už tam byl, takže spíše on čekal na mě.
"Konečně…." Dodal.
"Jdu přesně tak si nestěžuj." On si odfrkl
"Začneme s psychikou. Nemůžeš být dobrý ninja pokud se neumíš psychicky ubránit." Řekl a už si aktivoval sharingan a uvedl mě do iluze. Nestačila jsem ani odpovědět.
Všude kolem jsem viděla kamarády z Listové ležet na zemi v kaluži krve a prosit o život. Nemůžu říct, že mě to nedostalo. Chtěla jsem se za nimi rozběhnout a začít je léčit, ale moc dobře jsem věděla, že je to jen iluze a tak jsem ji zrušila.
"to je jako všechno?" hrála jsem si na tvrdou."
"Vidím, že si dobrá. A co teda tohle." Řekl, z očí mu zmizel sharingan a on na mě útočil. Bylo to něco jiného než boj proti Sasukemu. Párkrát jsem ho udeřila ale to bylo tak všechno. Zatím co on byl v pohodě a nebyl vůbec udýchaný, já měla podlitiny a rány po celém těle a skoro sem ani dech popadnout nemohla. A když jsem si ještě vzpomněla, že nemá aktivovaný sharingan, byla jsem totálně v koncích. Tohle bude vážně tvrdý trénink. Trénovali jsme až do večera. Zhroutila jsem se na trávu. Nemohla jsem ani mluvit, jak mi nestačil kyslík. Sice jsme měli malé přestávky, ale to mi moc nepomohlo. Tohle byl trénink úplné na jiné úrovni než v Konoze.
"S tebou bude ještě hodně práce." Řekl Itachi a zmizel do sídla. Dívala jsem se na nebe a hvězdy, které začaly pokrývat mraky. Myslela jsem si, že to nic nebude, ale za chvíli se rozpršelo. Kapičky vody mi dopadaly na unavené tělo. Bylo to uvolňující. Neměla jsem sílu se ani zvednout a tak jsem tam prostě jen tak ležela. Za chvíli sem ale viděla postavu, jak se ke mně blíží.
"Sakuro….pojď dovnitř nebo budeš nemocná." Řekl mi Deidara.
"Jo už jdu." Řekla jsem a pousmála se. Zvedla jsem se do sedu a pak pomocí rukou na nohy, ale ty se mi podlomily a já skončila na kolenou.
"Pojď pomůžu ti opři se o mě." Řekl a podal mi pomocnou ruku. Spolu jsme došli až do sídla. Dovedl mě do kuchyně a udělal mi jídlo. Já byla totiž ráda, že sedím. Poděkovala sem mu a snědla ho. Pak mě odvedl do pokoje. Sotva jsem si lehla, už jsem spala.
Na druhý den jsem trénovala s Konan. Ta mě učila jak ovládnout mé kekke genkai. S tím jsme strávili taky celý den. Takhle jsem trénovala měsíc. Každý den od rána do večera s někým jiným. Každý měl jiné schopnosti a tak jsem procvičovala něco jiného. Nejlepší tréninky byly ale s Tobim. Ten u toho dělal takové blbosti, že jsem byla ráda, že stojím, ale né z boje ale ze smíchu. Nejhorší byly zase s Itachim. Za ten měsíc jsem se toho naučila docela dost, ale pořád sem nebyla spokojená. Chtěla jsem trénovat dál, ale Pein mi nařídil pauzu. Alespoň dva dny, aby se mé tělo zregenerovalo a odpočalo. Nevěděla jsem co ty dva dny mám dělat. Bude to nuda. Říkala jsem si pořád dokola, ale pak jsem dostala nápad. Šla jsem požádat o povolení. Vešla jsem do Peinovy kanceláře
"Mohla bych na ty dva dny někam zmizet?"
"Kam zmizet?"
"jen se tak potulovat po lese, nadýchat se čerstvého vzduchu, odpočinout si. Vždyť si mi to sám nařídil."
"To ano, ale jít někam ven? Na volné prostranství? A sama? Když po tobě tvá vesnice určitě pátrá? To se mi jako dobrý nápad nezdá."
"Peine věř mi. Za dva dny jsem tu a zdravá. Nic se mi nestane."
"Tak fajn, ale vezmi si plášť, kterým se budeš reprezentovat jako členka organizace."
"Plášť? Vždyť jsem ho ještě za ten měsíc neměla na sobě ani jednou."
"To je pravda. Tady si v neutrální zóně. Tu to není nutné nosit jej, ale venku musíš. Kdyby tě chtěl někdo napadnout, tak máš větší šanci v našem plášti než bez něj. Protože když ho budeš mít, hodně ninju si na tebe netroufne. Budou si myslet, že na tebe nemají a raději se před tebou schovají. Rozumíš?"
"Hai. Tak já si pro něj dojdu. Tak zatím šéfe, za dva dny jsem tu." Pein kývl, já si došla pro plášť a šla ven. Vůbec jsem ale neměla v plánu se jen tak potulovat po lese. Věděla jsem kam chci jít a taky jsem tam vyrazila s úsměvem na tváři.

Nechce se na nějakou dobu zase otočit v Konoze ? :D