close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

 Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

You´ll never see me again 13

6. dubna 2011 v 19:27 | Saskiee |  You´ll never see me again

You´ll never see me again 13

Uslyšela jsem hlasy. Hádaly se. Bylo jich pět. Teda alespoň myslím. Nemohla jsem otevřít oči a zkontrolovat to. Mé víčka byly moc těžké. Nemohla jsem ani pootevřít ústa a zeptat se. Bylo to jako bych svému tělu nevládla, jen byla uvnitř něj zamčená a nemohla převzít kontrolu. Mohla jsem jen poslouchat.
"Sakra co tě to napadlo!!! Měl si s ní trénovat a né ji takhle zmrzačit. Má vážné zranění, které já vyléčit neumím. Jediná šance jak ji z toho dostat je, že se probere a uzdraví se sama, ale zatím to není možné!!! Vždyť si ji málem zabil." Řval něčí dívčí hlas. Poznala jsem ho hned. Byla to Konan.

"Já jsem nechtěl, ale vyprovokovala mě. Nemohl sem se udržet!" říkal někdo normálním hlasem. Byl to asi Itachi. Ale vůbec jsem z jeho hlasu nepoznala, že by alespoň trošičku litoval toho co udělal. Podle mě mu to bylo úplně jedno.
"Deidara-senpai co se stalo Sakuře-san? Já mám o ní strach. Podívejte se na ní je jako mrtvola." Tenhle hlas bych poznala všude. Byl to Tobi. Měla jsem ho ráda. Ta jeho starost o mě byla fascinující.
"Nevím Tobi. Ale zřejmě to s ní nevypadá dobře." Odpověděl mu Deidara. Ten byl také dobrý přítel. Mohla jsem si s ním popovídat o čemkoliv. A teď jsem z jeho hlasu mohla slyšet strach, stejně jako u Tobiho.
"Myslím, že by jsme odtud měli jít. Sakura si potřebuje odpočinout." Řekl někdo, kdo doposud mlčel. Podle mě to byl Pein. Kdo jiný by mohl vyřešit to, co se stalo dnes venku. Všichni s jeho návrhem souhlasili, krom Itachiho.
"Ale šéfe, co moje tělo? Nemůžu mít takhle zpřeházené nervy. Jak se mám pohybovat?"
"Kdyby si ji takhle nezřídil, mohla by tě napravit. Teď se hold nauč pohybovat tak jak musíš." Odpověděl mu a odešli. Itachi šel jako poslední. Párkrát do něčeho narazil. Slyšela jsem jak něco spadlo nebo tak. Nakonec bouchly dveře a v pokoji bylo ticho. To ticho mě uspalo.
Nevím jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probudila byla tma. Otevřela jsem oči a chtěla se posadit, ale bolest, která se mi rozlehla v hrudi a břichu byla příšerná. Sakra to bolí. Tohle Itachimu nedaruju. Zaklela jsem v duchu a podívala jsem se na své tělo. Tolik čakry, abych si mohla vyléčit všechno, nemám, ale snad to bude stačit na to nejvážnější zranění. Zřejmě mám zlomené žebro, které mi propíchlo plíci. Zkusím se vyléčit tím novým způsobem, půjde to rychleji než normálně. Udělala jsem pár pečetí a položila si ruku na hruď a začala pomalu vpouštět čakru do mého těla. Za chvíli se mi hruď obalila do černé čakry a já se uvolnila. Teď už se to dokončí samo. Za pět minut jsem se zvedla. Trochu mě ještě bolely podlitiny na těle z toho boje, ale měla jsem strašlivou žízeň. Pomalým krokem jsem došla do kuchyně. Otevřela sem ledničku a napila se vychlazené vody. Byla to strašlivá úleva. Tak vyprahlá jsem snad ještě nikdy nebyla. Vodu jsem vrátila zpět a pohled mi spadl na hodiny. Byly čtyři ráno. Spát se mi nechtělo a tak jsem se rozhodla jít projít. Vyšla jsem ven a vyskočila na skálu ve které jsme měli vybudované sídlo. Šlo z ní vidět pěkný kus nebe a hvězdy byly jako na talíři. Stačilo by jen natáhnout ruku a jednu si vzít. Úsměv mi z tváře zmizel hned po tom, co jsem uviděla Itachiho. Seděl tam a hleděl do dáli. Chtěla sem se otočit a odejít, ale zastavil mě.
"Zdá se, že jsi v pořádku. Vyléčila si se."
"Jo jsem, ale né díky tobě." Řekla jsem a přisedla si k němu.
"Neměla si mě vyprovokovat."
"To nebyla provokace, ale pravda. Prostě nejsi schopen příjmout fakt, že tě někdo tak slabý jako já vyléčil a teď dokonce i ochromil." Když jsem to řekla, všimla jsem si jak zatnul pěsti. Asi se naučil pohybovat i s tímhle hendikepem.
"Sprav mi to." Řekl najednou a já se na něj jen podívala.
"Ne!" odpověděla jsem mu. Otočil se taky na mě. Čekala jsem sharingan, ale nic. Měl své černé oči.
"Proč?"
"Chtěl si mě zabít. Nemůžu riskovat to, že když ti to teď vyléčím, tak mě nedorazíš. Ještě nejsem zcela fit na to, abych se mohla bránit. Tak nevadí ani tvá malá nevýhoda, kterou máš a díky ní si slabší než obvykle." Vysvětlila jsem mu to a on si odfrkl. Postavil se a odešel. Zůstala sem tam sama pozorovala sem hvězdy až do svítání. Poprvé za tu dobu co tu jsem, sem viděla východ slunce. Jindy jsem buď v tuhle dobu trénovala a neměla se čas dívat někam jinam než na protivníka, nebo sem spala. Když slunce celé vyšlo, postavila jsem se a šla dovnitř. Když jsem šla po chodbě, málem mě srazil k zemi Tobi. Musela jsem mu uhnout. Nevím proč tak rychle běžel ven, ale asi si mě ani nevšiml. Došla jsem až do kuchyně, kde pár lidí sedělo u stolu. Konan si mě okamžitě všimla.
"Sakuro si v pohodě? Vypadá to, že si se vyléčila. Díky bohu. Už jsem si myslela, že tě ztratíme. Byla si na tom dost špatně."
"Ahoj Konan. Vyléčila jsem se, ale už je mi fajn. Až na pár malých podlitin jsem v pořádku."
"To je dobře." Řekl Pein a já se na něj podívala. "protože máš misi." Vykulila jsem na něj oči. Misi? Teď? Po tomhle zranění? Se zbláznil ne? Vždyť se mi ani neobnovila čakra.
"Misi? Teď? A jakou? Vždyť nám málem umřela Peine!!" řekla Konan.
"To nevadí….." řekla jsem a podívala se na něj. "Co je to za mise."
"Je to tvoje věc Sakuro. Můžeš jít dneska a nebo až za měsíc. Je to tvé rozhodnutí."
"Co je to za misi šéfe." Řekla jsem ještě jednou.
"Půjdeš si pro prsten k Orochimarovi." Vykulila jsem na něj oči.
"Pro prsten? K Orochimarovi? Ale vždyť ještě nejsem ani tak moc silná na to, abych ho dokázala porazit a…….."
"My už tě Sakuro nemůžeme naučit nic. Trénink skončil. Konan tě naučila všechno co k tvému kekke genkai potřebuješ. Deidara, tě učil jak zacházet s čakrou. Hidan zase používat tvé elementy vodu a zemi. Itachi styl boje a výdrž. Dál je to na tobě jak si to vypiluješ. Dali jsem ti základy, které potřebuješ. Ale je pravda, že s tréninkem ve kterém trénuješ s Itachim, by byla škoda přestat. Ten tě toho dokáže naučit ještě hodně. Tak leda v tom ještě můžeš pokračovat a lepšit se, ale v ničem jiném ne. Ptám se tě tedy. Chceš jít na tu misi teď?"
"Ano. Chci se stát členem co nejdříve."
"Fajn. Půjde s tebou Itachi."
"Cože?" řekli jsme oba dva najednou.
"Máte s tím nějaký problém?" zeptal se nás a zamračil se.
"Ne šéfe." Odpověděli jsme najednou.
"Tak tedy dobře. Sakuro tady máš kapsli. Tu sněz a obnoví se ti čakra. Pak vyléčíš Itachiho a vyrazíte za Orochimarem pro prsten. A teď jděte.
"Hai." Řekl Itachi a odešel. Já tam ale zůstala.
"Peine? Chtěla jsem se jenom zeptat, kam běžel Tobi tak rychle, že si mě ani nevšiml a to byl jen několik centimetrů ode mě?"
"No Kisame a Deidara šli na misi protože Itachi nemohl díky tomu co si mu udělala no a Tobi měl jít s nimi, ale zaspal. Nikdo ho nevzbudil a když pak přišel do kanceláře a říkal, že ty dva nemůže nikde najít, tak jsem mu oznámil, že sou dobrou hodinu už na cestě. Sotva to slyšel už ho nebylo a utíkal za nimi." Usmála jsem se nad tím a zakroutila hlavou. Tobi je takové pako. Řekla jsem si v duchu a odešla do svého pokoje. Nabalila jsem si věci a polkla tu tabletku. Za minutu jsem měla čakru v pořádku. Připla jsem si brašničku kolem pasu a vyrazila ven, kde na mě jistě čeká Itachi. A nemýlila jsem se byl tu. Seděl venku pod stromem.
"Konečně jsi tu. Můžeme vyrazit." Řekl a chtěl se postavit.
"Zůstaň sedět." Řekla jsem mu a on mě poslechl. Nechápala jsem ho ale budiš. "Když už jdeme společně na tu misi, tak musíš být v pohodě. Nerada bych tě pak léčila z podobných zranění." Řekla jsem mu a odepla první čtyři knoflíky na jeho plášti a stáhla ho trošku dolů, aby mu byla vidět hruď. Měl ji opravdu vypracovanou. Zaujala mě, ale nedala jsem to znát. Položila jsem mu dlaň mezi prsa. Z ruky mi začala sálat zelená čakra. Tohle nebylo tak moc vážné, abych k tomu použila tamto léčebné jutsu. Po minutě jsem mu položila ruku na jeho stehno a po další na jeho záda. Celou dobu mě pozoroval. Když jsem byla hotová, zapnul si plášť a postavil se.
"Tohle je o mnoho lepší, ale nemysli si, že tě mám teď rád."
"Tssss. To si nemyslím a upřímně je mi jedno co cítíš. Máme spolu jen misi." Odpověděla jsem mu chladně a arogantně a vydali jsme se spolu na cestu. Šli jsme pěšky. Nespěchali jsme. Oba dva jsme byli ticho. Mě to ani tak moc nevadilo. Mohla jsem si zkoušet své kekke genkai, když kolem nás nebylo nic jiného něž les. I osoba byla jednoznačně určená, na které mé experimenty budou posílány. Nelámala jsem si hlavu s tím, že ho asi znovu pekelně naštvu. Prostě jsem si pomyslela na kořen a on vylezl ze země, ale jen maličký kus, přímo pod Itachiho nohy. On zakopl a málem sletěl. Stačil se ale zachytit větve stromu.
"Co to sakra bylo? Vždyť tam nebyl žádný kořen tak jak to, že jsem zakopl." Řekl a po chvilce se podíval na mě. Já dělala jako že nic.
"No na mě se nedívej. Prostě neumíš chodit. Zapletly se ti nohy. Asi sis až moc zvykl na to, jak si měl změněné nervy." Odpověděla sem mu a v duchu se smála. Itachi si mě ještě jednou změřil pohledem a pak jsme pokračovali dále. Po chvíli jsem udělal totéž. Itachi opět zakopnul, ale tentokrát se nechytil větve, jak plánoval, protože sem poručil stromu aby se ohnul a tak skončil na zemi. Teď už jsem ten smích nemohla držet v sobě a rozesmála jsem se na celé kolo. Itachi byl vzteky bez sebe. Podíval se na mě a já vyčetla jen z jeho pohledu, že je zle. Pomalu se ke mně blížil. Už byl skoro u mě.
"Počkej Itachi. Než mě zabiješ, že jsem si z tebe tak vystřelila, tak mě poslouchej." Itachi nic neříkal a tak sem to brala jako souhlas a pokračovala jsem. "Víš když už jdeme bůh ví jakou štreku k tomu hadovi, tak mě napadlo, že bych na tobě mohla vyzkoušet co všechno umím. A ty by sis procvičil reflexi." Nevrhla jsem mu a provinile se usmála. Bylo vidět že přemýšlí.
"Tak dobře." Svolil, otočil se a pokračoval v cestě. Já jsem šla za ním. Ted jsem si přivolala kořen ze země, kterým jsem ho chtěla chytit, ale uskočil. Tak jsem ho chtěla trefit větví. Jeden strom se napřáhl, ale Itachi se sklonil. To byla dobrá příležitost a znovu jsem ze země přivolala kořeny. Tentokrát dva, které se mu obmotaly kolem nohou a držely ho. Měla jsem hodně čakry, takže byly pevné. To by bylo a teď ještě tělo. Strom, který ho chtěl přetáhnout větví, ho svým větvemi obmotal a sevřel.
"Seš dobrá, ale je ti to k ničemu pokud v tom nemáš čakru. Takhle to dokážu zpřetrhat kdekoliv." A jak řekl tak taky udělal.
"Přidat čakru?" zašeptala jsem. "To musím vyzkoušet."
"Když se tohle naučíš, tak ti z toho nikdo neunikne." Poradil mi. Pak se otočil a pokračovali jsme nadále v cestě. Během celého dne jsem zkoušela různé útoky, ale Itachi se jim skvěle vyhýbal. Nepřekvapilo mě to, ale docela štvalo. Večer jsme se utábořili. Itachi rozdělal oheň a já ulovila něco k jídlu.
"Itachi jak je to ještě daleko?" zeptala jsem se ho.
"Zítra večer by jsme tam měli být." Řekl mi a zvedl se.
"Kam jdeš?"
"Jdu to tu omrknout. Není to zrovna nejbezpečnější oblast." Já se pousmála.
"Asi si na něco zapomněl ne?"
"A na co?"
"Na mé schopnosti." Řekla jsem. Sedla si na turka, zavřela oči, dala ruce k sobě a soustředila se. Za méně než minutu jsem mu oznámila výsledek. "V oblasti deseti kilometrů od nás není živá duše, kromě nás." Řekl jsem mu a lehla si. Chvíli se na mě díval a pak si sedl zpět na své místo.
"jak si to zjistila?"
"Stromy mi to řekly." Odpověděla jsem a usnula
Na druhý den jsme vyrazili hned jak jsme se probudili. Šli jsme stejně rychle jako včera. Zase jsem se pokoušela Itachiho chytit, ale bez výsledku. Odpoledne, mohlo být tak kolem třetí, čtvrté hodiny jsem si udělali přestávku. Stromy zašustili, i když nebyl vítr. Zaposlouchala jsem se do toho šumu a vnímala co mi chtějí stromy sdělit. Itachimu to bylo divné.
"Jak to, že se stromy uhýbají a listí šustí, když nefouká ani mírný vánek? Co se to sakra děje?"
"Někdo přichází Itachi. Jsou tři a vypadá to, že si nás všimli. Jdou našim směrem."
"Jak to sakra víš?" podívala jsem se na něj.
"No jo stromy ti to řekly že jo?" řekl ironicky.
"Ano řekli. Opravdu mám takovou moc, rozumět jejich jazyku. Sama sem jim dala příkaz, aby hlídali okolí a kdyby se cokoliv dělo, aby mi dali vědět. A teď říkají, že přicházejí tři ninjové. Pokud mi nevěříš, můžeme tu na ně počkat." Řekla jsem mu. Itachi se podíval na mě a vykulil oči. Opravdu se za mými zády objevili tři ninjové.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 Hope Hope | 6. dubna 2011 v 20:12 | Reagovat

naprostá paráda. umíš člověka překvapit

2 rukiichi rukiichi | Web | 6. dubna 2011 v 23:23 | Reagovat

Úplně bombastická..Paradní část..Těším se na další díl..:))

3 bety ,Betušik-san bety ,Betušik-san | Web | 7. dubna 2011 v 8:32 | Reagovat

XDDD takze rec stromov , ano ? XDDD LOL pokrackoooo

4 Naruta-chan Naruta-chan | E-mail | Web | 7. dubna 2011 v 16:16 | Reagovat

fajné...rýchlo pokračko :)

5 BeRuŠšš BeRuŠšš | 7. dubna 2011 v 17:41 | Reagovat

Je to Bomba !!!!! rychle pokráčko už se nemůžu dočkat !!!!!

6 marketa251996 marketa251996 | Web | 7. dubna 2011 v 21:09 | Reagovat

[3]: Stromořeč XD XD XD

7 Tarei Tarei | Web | 8. dubna 2011 v 22:00 | Reagovat

supéééér!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama