You´ll never see me again 15
Omlouvám se, ale tento díleček je trošku kratší než ostatní....ale i tak doufám, že se bude líbit....KIRSTEN
Vždy jsem dala na bok jen hlavu a kunai přeletěl. Tělem jsem se ani nepohnula. Poslední kunai, který ji zbyl pevně chytla a mířila si to přímo proti mně. Itachi učinil jen poznámku, kterou jsem slyšela jak já tak i sasuke s Narutem a musím přiznat, že mě i potěšila.
"Je to bláznivá holka, když útočí na Sakuru takhle přímo. Z tohohle nevyvázne živá."
Soustředila jsem se jen na tu Bárbínu. Letěla proti mně, jako kdybych snad byla genin a nic neuměla. To si vážně myslí, že mě porazí jen tímhle? To už dlouho ne! Byla blízko jen pár metrů, ale já jsem pořád do rukou nebrala žádnou zbraň. Jen sem se na ní s nuděným pohledem dívala. To bylo tak všechno. Už byla u mě a napřahovala se, aby mě udeřila. Myslela si, že má vyhráno, ale opak byl pravdou. Metr přede mnou se zastavila. I když vlastně ani nechtěla. Prostě ji zastavily mé kořeny, které se vynořili ze země. Obmotaly se jí kolem pasu a vyzvedly ji nad zem.
"Okamžitě mě pusť!!" řvala na mě. Asi si uvědomila, že udělala blbost, ale bohužel příliš pozdě. Věděla, že si teď s ní můžu udělat co chci a nikdo ji nepomůže. Věděla to a bála se. Ten strach co měla v očích. Ten strach ze smrti a z toho, že ji můžu zabít tady a teď. Dívala jsem se jí do očí. Měla jsem pořád ten chladný a arogantní pohled jako Itachi.
"Heh. Nestojíš mi ani za to, abych tě zabila! Si jen chabá náhrada za mě. Vůbec by jsi tu neměla být. Tohle se tě netýká." Řekla jsem ji a kořen ji hodil zpět za Sasukem a Narutem, kteří už vylezli z jámy a pozorovali mě.
"Itachi jdeme. Nemůžeme se tu s nimi zdržovat!" řekla jsem a otočila se na odchod.
"Sakuro prosím tě neodcházej!!! Víš jakou bolest si mi tím způsobila?!" zakřičel Naruto.
"Cože? Ty se tu opovažuješ mluvit o bolesti?" řekla jsem zvýšeným hlasem a pomalu se k němu otočila.
"Ty, který si mi tolik ublížil? Víš kolik bolesti jsem si musela vytrpět já? Víš co to bylo když odešel Sasuke a pak i ty? Víš jak jsem se musela cítit když jste mě odkopli jako psa? Nevíš. Protože ty si to nezažil! Možná že si celý život vyrůstal bez rodičů, ale tohle není ta stejná bolest, jako ta, kterou si mi ty a Sasuke způsobili. A aby toho nebylo málo, jednou sis ani nepřišel na trénink a tak mi Sasuke mohl dokázat jak je silný! Když jsem bez sil po tréninku
stála na svých unavených nohách políbil mě! A to jen pro to, aby mi dokázal, že si semnou může dělat co chce! To proto vás oba nenávidím, myslíte si, že síla je vše, ale není!!" zakřičela jsem.
stála na svých unavených nohách políbil mě! A to jen pro to, aby mi dokázal, že si semnou může dělat co chce! To proto vás oba nenávidím, myslíte si, že síla je vše, ale není!!" zakřičela jsem.
"Ale já jsem ti tým polibkem nechtěl dokázat, že si s tebou můžu dělat co chci! Bylo to kvůli něčemu jinému!"
"Jo jasně! Tyhle kecy si nech pro tu Rikyo nebo koho jste si vzali do týmu. Mě to nezajímá!! A radím vám dobře! Už mě nehledejte. Nevrátím se k vám!" oznámila jsem jim a zmizela tak rychle, že to nebylo možno ani zaregistrovat.
Po pár kilometrech intenzivního běhu jsem si všimla, že tu není Itachi a tak jsem se na něj rozhodla počkat. Čekala jsem asi dvacet minut, než se uráčil přijít.
"Kde si byl? Čekám tu na tebe věčnost!"
"Ještě jsem si vyslechl proslov o tom jak tě dostanou zpátky za každou cenu a taky vyhrožování mého bratra, že až mě příště uvidí, že mě určitě zabije. Pak jsem tě šel hledat a konečně našel."
"Hmmm. Fajn můžeme pokračovat v naší misi?"
"Jo můžeme, ale chtěl bych se zeptat…?"
"Na co Itachi? Na svou povahu až moc mluvíš!!"
"Jak to, že si byla tak chladná. Takovou sem tě nikdy nepoznal až teď!"
"Nevím. Prostě jsem chtěla, aby věděli, že ten jeden měsíc mě změnil až moc. Aby mě prostě nehledali." Řekla jsem když v tom mě něco napadlo.
"Itachi. Když si se tam zjevil hned po tom co mě Naruto napadl rasenganem tak si musel vidět co se stalo. Jak to, že se mi nic nestalo, když je to taková mocná technika? Už jsem si představovala jak by vypadal můj hrob!"
"Ty to nevíš?"
"Kdybych to věděla tak se tě neptám ne?"
"Prostě si do kořenu, který tě chránil vložila čakru. Tak jak sem ti radil."
"Já jsem ale žádný kořen nevolala. Byla jsem v šoku nemohla jsem se ani hnout!"
"Strach ze smrti ti ho Sakuro přivolal. Tak strašně si se bála, že umřeš, že tvé podvědomí přivolalo kořen a vložilo do něj čakru."
"Bála jsem se?" řekla jsem sklesle. "To bych ale neměla Akatsuki se nebojí smrti ne?"
"Na to si zvykneš. A teď jdeme. Máme přece misi. Už stačí jen získat prsten a pak už budeš členka Akatsuki."
"Jen prsten?" divila jsem se.
"No čelenku už přeškrtnutou máš." Vykuli jsem na něj oči a rychle se podívala na svou ochrannou čelenku. A opravdu. Držela jsem ji v ruce a moje oči se dívaly jen na jedno místo. Znak listové byl přešktnut.
"Jak….???" Vydala jsem ze sebe.
"Asi při tom boji co jste vedli." Odpověděl mi a vydal se na cestu. Já sem si čelenku přivázala nazpět a doběhla jsem ho. K večeru jsme se dostali ke skrýši, kde by měl podle Peinova plánku Orochimaru přebývat.
"Já ho vylákám a ty vklouzneš dovnitř a najdeš ten prsten." Kývla jsem na souhlas a Itachi si vzal kunai a nalepil na něj výbušný lístek a hodil do stromu. Za malý okamžik to bouchlo a jako na zavolanou se venku objevil Kabuto.
"Tebe nechci! Chci Orochimara!!" slyšela jsem Itachiho hlas.
"Orochimaru je mimo tuhle skrýš. Jsem tu jen já!" oznámil. Bylo mi to divné vždyť se od sebe ani nehnou. Ale budiš. Itachi se k němu přiblížil, ale Kabuto na něj rovnou zaútočil a začal boj. Když byli kus od vchodu vklouzla jsem dovnitř a chodbou jsem se vydala hlouběji do sídla. Prohledávala jsem jedny dveře za druhými, až pak jsem uviděla něco, co jsem opravdu nečekala. Orochimaru ležel na posteli napojený na kapačky a spal. Potichu jsem vešla a prohledala pokoj. Nikde ale nic nebylo, když vtom mě to napadlo. Něco tak cenného jako je prsten Akatsuki by jen tak nenechal válet po šuplících nebo tak. Přišla jsem tedy blíže k němu a prozkoumala ho. Na prstech nic neměl, ale na krku jo. Pomalu polehoučku jsem vzala onen předmět do ruky a prozkoumala ho. Byl to ten prsten, který jsem chtěla. Vzala jsem si kunai a přeřízla provázek na kterém ho měl pověšený a pomalu vytáhla zpoza krku. Bylo mi divné, že se ninja jako on neprobudil. Asi je pořád zraněný po tom boji se Sasukem a Kabuto ho nedokáže tak rychle vyléčit jako já Itachiho. Prsten jsem si dala do kapsy a potichoučku jsem vyšla a zavřela dveře. Vydala jsem se ven. Ale pořád mi tu něco nesedělo. Něco je určitě špatně. Vyšla jsem ven a viděla ty dva pořád bojovat. Kývla jsem na Itachiho, že prsten mám a uprostřed boje s Kabutem se vypařil. Kabuto jen valil čočky. Pak se s tím smířil a odešel zpátky.
"Tak co byl tam?"
"Jo mám ho, ale bylo to podezřelé. Orochimaru ležel na posteli a měl kapačky. Asi je pořád zraněný

po tom boji se Sasukem, ale i tak. Nejde mi do hlavy to, jak jsem ten prsten tak lehko získala. Něco je určitě špatně, jen teď nevím co!" řekla jsem mu. Itachi jen cosi zamrmlal a vydali jsem se zpět do naší skrýše. Šli jsme jen chcíli, protože při setmění Itachi navrhl, abychom se přes noc utábořili a já souhlasila. Rozdělali jsme tedy oheň a něco ulovili k snědku. Po pár hodinách mlčení se Itachi rozhodl jít spát, ale mě se nechtělo. Počkala jsem pár minut, než jsem si byla vážně jistá, že spí a vydala jsem se pryč. Dala jsem stromům rozkaz, aby hlídali kolem nás deset kilometrů na každou stranu a kdyby se cokoliv dělo, aby mi dali hned vědět. Běžela jsem co mi síly stačily. Nevím proč jsem tam zase běžela, ale ze smutku to nebylo. Běžela jsem tak rychle, že jsem za chvíli byla na místě. Znovu jsem se dívala na Konohu z hlav Hokagů. Sundala jsem si čelenku, vzala ji do ruky a střídavě jsem se dívala na ní a na vesnici. Asi si myslíte, že tohle je konec mého příběhu. Kdybych se prostě jen přidala k Akatsuki, nic bych z toho neměla. Takhle jsem se můžu pomstít vrahům mých adoptivních rodičů. A to si piště, že se pomstím. Jak jsem řekla. Tohle není konec, ale začátek. Začátek mé cesty, po které kráčím a dostávám se čím dál tím více do temnot, ze kterých se těžko a troufám si říct, že i vůbec nejde dostat. Když tam jednou vkročíte, těžko hledáte cestu zpět a skoro pokaždé ji nenaleznete vůbec.

Juj... Teprve jako začátek ? :D Vždyť je to už 15. díl :D :D