You´ll never see me again 17
Kluci se z nich chtěli dostat, ale nešlo to. Kývla jsem na Tobiho a vydali jsme se zpět do sídla.
"To si myslíš, že tě necháme jen tak odejít?" zařval Naruto.
"A co chceš dělat? Jsi chycen v kořenech." Odpověděla jsem mu. On si jenom vzdychl.
"Tahle technika mě už začíná štvát! Možná že dneska ještě odejdeš, ale příjde den a my tě do vesnice dostaneme."
"Fajn. Když si to myslíte, že vám to vyjde tak vám v tom nebudu bránit." Řekla jsem a vyrazila pryč. Tobi mě následoval, ale bylo mi tu něco divné. Že by se nechali chytit do mé techniky, kterou už jednou viděli? Něco tu nehraje. Ale zatím necítím nic podezřelého a stromy také nic nehlásí. Uvidím co se z toho vyvrbí. K večeru jsme se dostali do naší skrýše. Peinovi jsem odnesla svitek, podala hlášení, najedla se a odešla do pokoje, kde mě pak navštívila Konan. Bavili jsme se ovšem možném až do noci. Pak jsme obě zalehly do postele a spaly.
Ráno jsem se probudila celkem brzo a rozhodla jsem se, že si půjdu zatrénovat. Převlékla jsem se a umyla a mohla vyrazit. Po cestě ven ze sídla jsem potkala Tobiho jak sedí a zřejmě se nudí.
"Proč tu jen tak sedíš?"
"Protože je nuda Sakura-san."
"Tak si pojď semnou zatrénovat jestli chceš. Dlouho jsme proti sobě nebojovali." Nabídla jsem mu a ani nevím co mě to napadlo. Zase mi poleze na nervy. Tobi samozřejmě souhlasil a tak jsme mohli jsme vyrazit. Odešli jsme jen pár metrů od sídla a začali jsme. Během hodinového boje co jsme vedli jsme se přesunuli asi pět kilometrů od skrýše. Byli jsme v lese. Musím přiznat, že Tobi bojoval o víc lépe než kdy před tím. Měla jsem co dělat, abych odrážela jeho útoky a sama útočila. Nemohla jsem se soustředit ani na nic jiného a to se mi stalo osudným. Tobi na mě zaútočil svou technikou a já jsem uskočila hodně daleko, ab mě to netrefilo. Vůbec jsem ho neviděla a myslím, že neviděl ani on mě. Tak strašně moc jsem se soustředila na jeho čakru, že jsem si všimla těch dalších. Najednou jsem ležela na zemi z vyraženým dechem a nade mnou se skláněla ta hnusná barbína Rikyo a smála se mi do obličeje!
"Ha asi tak dobrá nejsi co? Když jsem tě porazila." Řekla mi a začala se smát.
"To si myslíš, že když jsi mě shodila ze stromu a já tu teď ležím na zemi s vyraženým dechem, že si mě porazila? Snad nejsi tak naivní." Řekla jsem ji a chtěla se postavit. Najednou jsem ale měla pod krkem katanu a byla jsem donucena znovu si lehnout.
"Vypadá to, že se karta obrátila. Teď máme na vrh my." Řekl mi Sasuke. Ta katana totiž patřila jemu.
"o bože už zase? To mi nemůžete dát pokoj?" řekla jsem hnusným hlasem.
"Ne nemůžeme Sakura-chan. Chceme tě zpátky a uděláme pro to všechno na světě!!!" oznámil mi Naruto a samozřejmě nechyběl ani ten jeho optimistický úsměv na tváři.
"Heh…."
Zasmála jsem se . najednou se stromy pohnuly a chtěly je chytit do větví. Naruto a Sasuke se tomu vyhnuli, ale Rikyo uvízla. Když ti dva odskočili, mohla jsem se v klidu postavit.
Zasmála jsem se . najednou se stromy pohnuly a chtěly je chytit do větví. Naruto a Sasuke se tomu vyhnuli, ale Rikyo uvízla. Když ti dva odskočili, mohla jsem se v klidu postavit.
"My už ti na stejný trik neskočíme. Moc dobře jsme studovali tvoje schopnosti." Řekl mi hrdě Sasuke a naparoval se.
"Vážně? Nevypadá to tak." Řekla jsem ironicky a ukázala na chycenou Rikyo, která se z toho sevření chtěla dostat.
"Ta se do pasti dostane vždycky. Je tak strašně blbá že to není ani možné. Vůbec se nehodí do našeho týmu. Proto tě chceme zpátky. Už to tam s ní moc dlouho nevydržím." Řekl Sasuke a podíval se mi do očí.
"To mě nezajímá….já už se rozhodla. V Konoze mě nic nedrží."
"A co my?" zaječel Naruto.
"Vy? Vy jsme mi šuma fuk. Už mě nezajímáte tak jako kdysi. Ale to jste si zavinili sami."
"Tak tohle nehodlám příjmout!!! Ty se k nám prostě vrátíš, i kdybych tě měl do Konohy dovléct polomrtvou!!!" zaječel na mě Naruto a rozeběhl se proti mně. Byl u mě tak rychle, že jsem se nemohla ani vzpamatovat a už jsem byla přitisklá na kmen stromu. Držel mě u krku za oblečení.
"Co se to s tebou stalo?" zeptal se, ale já mu neodpověděla. Chvíli bylo ticho. Když najednou Naruto odletěl a narazil do stromu. Přede mnou se objevil Tobi.
"Sakura-san jste v pořádku?" zeptal se mě a já jen pokývala hlavou.
"Co to do pytle bylo?" zaklel Naruto, postavil se a otočil zpátky na mě. Teď tam ale viděl i Tobiho. Vykulil oči.
"Snad sis nemyslel, že tu budu sama?" zeptala jsem se ho. "To sis vážně myslel, že bych jen tak přehlídla vaše čakry, kdybych nedělala něco důležitějšího než jen sezení na stromě? Měla jsem tu trénink s Tobim." Řekla jsem a pousmála se.
"Je mi jedno jestli si měla trénink a že je tu o jednoho ninju navíc. Jeho prostě zabiju a tebe odvedeme zpět do vesnice!" řekl Sasuke a chystal si katanu.
"Mám lepší nápad. Hned odejdete, nebo je ta vaše Rikyo mrtvá. Přece jen ji pořád držív v zajetí že?" řekla jsem a na důkaz, že neblafuju jsem dala pokyn a strom sevřel kořeny více až Rikyo bolestí zakřičela. Kluci museli přiznat, že sem je zase převezla. Nemohli si dovolit ztratit život své týmové partnerky.
"Tak co?" zeptala jsem se jich. Byli ticho. Nic neříkali. Brala jsem to tedy jako souhlas. "Tak fajn." Udělala jsem znamení a ze země se vynořily kořeny.
"Tobi pojď sem." Řekla jsem mu a on se na mě úplně namáčkl. Měl jsem chuť mu jednu vrazit. Ale to počká. Kořeny se kolem nás začaly obmotávat a když už jsme nebyli vidět stáhli nás pod zem a přemístili před sídlo. Kořeny co drželi Rikyo se hned uvolnili. Hned jak kořeny zmizely zpět pod zemí, jsem s Tobim odešla do sídla. Když jsme vešli do společenské místnosti, uviděli jsme sedět na gauči Deidaru. Dělal jako by se nic nedělo. Hned jak mě spatřil se usmál, ale jakmile se za mými zády vynořil i Tobi, úsměv mu zmizel. Tobi se na něj vrhl a začal ho objímat.
"Kde jste byl Deidaro-senpai?"
"nevím nepamatuju si to, ale jestli mě okamžitě nepustíš! Tak si ty nebudeš pamatovat nic z tohohle rozhovoru." Řekl opravdu naštvaně.
"A proč?" ptal se blbě Tobi.
"Protože ti dám takovou bombu, že se z toho nevzpamatuješ!" oznámil mu a Tobi z něj radši seslezl a odešel někam pryč.
"Vážně si nepamatuješ kde jsi byl?" vyzvídala jsem
"Ale jo pamatuju. Nikde jsem nebyl, jen jsem si prostě udělal volno. Tobi mě přiváděl do hrobu. Musel jsem si od něj odpočinout."
"Tak to ti děkuju teda." Řekla jsem mu. On se na mě překvapeně podíval.
"Proč?"
"Protože za dobu tvé nepřítomnosti, jsem na Tobiho musela dávat pozor já! Málem jsem se zbláznila a to jsem s ním šla na skoro týdenní misi! Nechápu jak si to s ním mohl tak dlouho vydržet." Divila jsem se a Deidara se mi jen smál.
"Hej! Nesměj se! To není k smíchu!"
"Jo máš pravdu. Je to spíše k pláči!" řekl mi a po tomhle jsme se začali smát oba.
Už uběhl rok co jsem u Akatsuki. Celkem jsem si na ně už zvykla. S každým členem jsem byla na misi krom Peina. Ten když někam šel, tak si bral jen Konan. Nikdy mi ani on ani Konan neřekli proč. Ale po čase mi to bylo jedno. Celý rok co jsem pro ně pracovala jsem také pátrala po těch čtyřech mužích co mi zabili rodiče. Nemohla jsem jim přijít na stopu, když jednoho dne mi můj osobní informátor oznámil, že slyšel, že mají práci v malé vesničce blízko Konohy. Byla jsem rozhodnutá tam jít a pomstít se. Nikdo mi v tom nemohl zabránit. Nikdo. Proto jsem také dostal povolení od Peina tam jít. Chtěl mi dát někoho sebou. Prý na ochranu, když je to u Konohy, ale já jsem nechtěla. Od onoho incidentu co se stal v lese, jsem své bývalé společníky neviděla a tak mi bylo jedno jestli je potkám nebo ne! Veškerá pouta k nim jsem zpřetrhala. Teda alespoň jsem si to myslela.

skvelé...rýchlo pokračko :):):)