Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

You´ll never see me again 18

18. dubna 2011 v 20:56 | Saskiee |  You´ll never see me again

You´ll never see me again 18

Moc se omlouvám, že píšu takovéhle krátké díly.....ale teď nemám moc času....vždycky to napíšu na rychlo v nějakém časovém intervalu, co mi zbyde.....takže ještě jednou se moc moc omlouvám.....KIRSTEN
Nastal den D. konečně jsem mohla vyrazit za pomstou. Poslední rok jsem hodně trénovala, takže jsem si byla jistá, že je zabiju. Seděla jsem na své posteli a v prstech jsem si hrála s prstenem, který má v sobě tolik vzpomínek. Úsměv a veškeré city se vytratili. Necítila jsem absolutně nic. Ale to už hodně dlouho. Bude to půl roku. Od onoho incidentu jsem se totálně uzavřela do sebe. Asi nevíte o co jde že? Tak tedy dobrá. Povyprávím vám to cestou do té vesničky. Řeknu vám další hnusný zážitek, další špatný konec , další zklamání v mém životě.

FLASH BACK
"Proč musíme jít na misi zase s ním? Jsme s ním dva měsíce v jednom kuse a už mi leze na nervy!!" rozčilovala jsem se a Deidara se jen smál.
"Klid Sakuro. Prostě je to tak. My jsme tě sem do téhle organizace dostali a Pein tě zřejmě automaticky předal do naší skupinky." Usmál se na mě. Já jen převrátila oči. Podívala jsem se na toho otravu, který jde za námi a pořád nám něco vykládá už přes tři hodiny. Byla jsem z něho tak na nervy, že si to nedokážete ani představit. Samozřejmě jsem ho měla ráda, ale být s ním od rána do večera dva měsíce v kuse, to je na zabití!!
"Tobi můžeš být na chvíli zticha?!!!" zaječela jsem na něj a on se zastavil.
"Proč Sakura-san?" zeptal se tak nevinně.
"Protože mě z tebe bolí hlava! Celé tři hodiny nám vyprávíš nějaký stupidní příběh, který ani neposloucháme!" podíval se na mě jako by mu to, co jsem mu teď řekla nedošlo. "Prostě buď na chvíli zticha. Zavři pusu a neotvírej jí jasné!!"
"Dobře." Řekl to docela v pohodě. Docela jsem se divila. Otočila jsem se tedy zpět k Deidarovi a pokračovali jsme v cestě. Tobi byl opravdu zticha.
"Aaaa…..to je klid. Úplná nirvána pro mé uši." Řekla jsem slastně, ale asi jsem to podcenila.
"Jo a víte, že jsem včera našel v lese zraněnou veverku?" začal znova Tobi a další hodinu a půl nám vyprávěl co s ní všechno dělal. Hlava mi šla z toho kolem. Chytala jsem na něj takové nervy jako snad ještě nikdy. Už jsem na něj chtěla vystartovat, když mi Deidara chytil ruku a udělal "Pssssss"
"Co je?" zeptala jsem se ho potichu. Tobi taky najednou utichl a přišel blíže k nám, aby slyšel Deidaru.
"Co se děje Deidaro-senpai?"
"Někdo tu je. Určitě jdou po nás. Je jich…."
"šest." Dořekla jsem místo něj.
"Přesně. Takže dva na jednoho. Boji se zřejmě nevyhnem." Sotva to dořekl, musel se vyhnout letícímu kunai. Seskočil na mýtinku. Ani nedoskočil na zem a už na něj letělo dalších dvacet kunaiu. Neměl šanci se jim vyhnout a nebo je odrazit. Proto jsem rychle dala rozkaz stromům. Ty co byly nejblíže Deidaru co nejrychleji obklopily ze všech stran a kunaie se zabodly do nich. Když dopadl na zem a porozhlídl se, byl překvapený. Stromy se rozestoupily a Deidara mi poděkoval kývnutím hlavou. Já jsem se jenom usmála. Najednou sena Deidaru vyřítili čtyři ninjové.
"Jdu mu na pomoc!" zavolal Tobi a už skákal za Deidarou. Nechala jsem ho. Musela jsem se soustředit na ty dvě zbývající čakry. Když jsem se podívala na ty dva, bojovali v plném proudu. Krajinu kolem sebe ničili. Za chvíli se z malé mítinky stala obrovská louka plná popadaných stromů a třísek. Uslyšela jsem šustění stromů. Právě mi řekly, kde se schovávají zbylí dva. Udělala jsem pečeť a ze země se vysunuly kočeny, které mířily na Deidaru a Tobiho. Ti dva se ani nestačili vzpamatovat a byli chycení v mých kořenech v dost velké výšce. Já jsem seskočila ze stromu a za letu jsem si nashromáždila čakru do ruky a když sem dopadla všechnu jsem ji dala do země. Takže se vytvořili obrovské krátery. ti čtyři ninjové vyskočili, takže je to moc nezasáhlo. Měli jen pár odřenin. Ale ti dva co se schovávali v zemi, byli na tom špatně. Nehodlali se ale vzdát. Rozhodli se bojovat, i když moc dobře věděli, že v tomhle stavu nemůžou vyhrát. Rozeběhli se na mě. Takže jsem to neměla až tak moc těžké, ale i když měli zranění, bojovali fakt době. Boj trval celkem dlouho. Pořád jsem měla co dělat, ale i tak jsem se stíhala dívat po Deidarovi a Tobim jak jsou na tom. Udeřila jsem mým dvou protivníkům poslední ránu a leželi na zemi mrtví. Podívala jsem se na Tobiho. Ten už měl jen jednoho, ale ten za chvíli bude taky mrtvý. Nejhorší to měl Deidara. Měl hodně rad a protivníky měl asi nejsilnější. Taky to tak dopadlo. Najednou jsem uslyšela a viděla jak letí kunai. Zabodl se Deidarovi do hrudníku blízko srdce. Vytřeštila jsem oči a rychle se k němu rozeběhla. Byl na tom špatně. Hodně patně. Začala jsem ho ihned léčit, ale bylo to smrtelné zranění. Na tohle nezabere ani to jutsu. Začali mi téct slzy z očí. Dostala jsem takový vztek, že jsem přivolala opravdu velké kořeny ze země, které obmotaly ty ninje a rozdrtili je na prach a stáhly pod zem. Tobi přiběhl hned za mnou. Když viděl, že mám Deidaru v klíně. Klekl si na druhou stranu jeho těla.
"Deidara-senpai." Zašeptal
"Deidaro bojuj. Skusím ještě tamto jutsu."
"Ne je to zbytečné Sakuro. Umírám. Tohle nejde vyléčit. Na tohle zranění ti nepomůže ani to zázračné jutsu. Je to smrtelné." A maličko se usmál. Vytekly mi slzy a spadly na jeho obličej.
"Neplakej. Nejsem člověk, který by si zasloužil tvé slzy. Měla by si mě spíše zabít za to co jsem udělal tvým rodičům.
"Ze začátku jsem tě chtěla zabít, tak jako ty chlápky co sis najal, ale pak si mi přirostl k srdci a stal si se mým přítelem. Už jsem to nedokázala. Nedokázala jsem si představit, že bych tě zabila. Mám tě ráda. Tak prosím neumírej. To už tu nebudu mít opravdu nikoho."
"Je pozdě. Byl jsem slabý, když jsem je nedokázal porazit. Takový slaboch jako já si nezaslouží žít!"
"Tohle neříkej! Každý má právo žít a nebere se ohled na to jestli je silný nebo slabý."
"Pořád si to nepochopila že Sakuro. V tomhle světe, ve kterém už žiješ přes půl roku to je jiné. Když si silný žiješ. Když si slabý zemřeš. Tady hrajeme každý za sebe i když chodíme ve dvojicích nebo v trojicích. A já si nedokázal uchránit život. Proto musím zemřít." Řekl a vykašlal krev. Utřela jsem mu ji ze rtů. A políbila ho.
"Tohle jsem si vždycky přál. Představoval jsem si jak chutnáš. A jak líbáš."
"Já vím."
"Jak to?"
"Tobi mi to řekl." Deidara se pousmál.
"Věděl jsem že to vykecá. Kdybych mohl tak bych mu jednu natáhl, ale sotva mluvím. Ale proč si to vůbec udělala?
"Chtěla jsem ti splnit tvé poslední přání." Řekl jsem mu upřímně do očí. Pousmál se a stáhl si z prstu svůj prsten a dal mi ho do dlaně.
"Vezmi si ho. U tebe bude v bezpečí." Zašeptal a zavřel oči.
"Né! Otevři je sakra! Ještě neumírej!" a začala jsem brečet ještě více než před tím. "Ještě né." Zašeptala jsem. Tobi mě objal a já jeho náruč s radostí přijala.
"Měli by jsme jeho tělo odnést do sídla." Řekla jsem a Tobi semnou souhlasil.
"Ale než půjdeme trochu to tu upravím." Rozhodla jsem se a vmžiku jsem postavila nový les. Nebylo poznat, že by tu někdo bojoval. Tobi vzal Deidaru do náručí a já nás přenesla, abychom tam byli rychleji. Pein docela čučel, když viděl Deidaru mrtvého. Vysvětlila jsem mu co se stalo a chtěla odejít do svého pokoje, ale zastavil mě.
"Sakuro. Od teď si Tobiho nadřízený a budete spolu v týmu."
"Hmm." Dodala jsem a odešla. Hned jak sem přišla do svého pokoje sem si lehla na postel a vyčerpáním usnula.
Probudila jsem se až ráno. Jako první mi do oka padl jeho prsten, který mi dal. Hned se mi v hlavě vybavila jeho tvář. Zatřepala jsem hlavou. Myslela jsem si, že ho vyženu ze vzpomínek ale nešlo to. Vstala jsem a šla si vzít něco k jídlu. V kuchyni jsem narazila na Peina.
"Až najdeš ty vrahy svých rodičů, můžeš je jít zabít. Předem mi to ale ohlas." Řekl jen a zmizel. Vzala jsem si jablko a odešla také. Šla jsem ven. Potřebovala jsem si provětrat hlavu.
END FLASH BACK
Tak tohle se stalo. Deidara přišel o život. Doteď nechápu proč? Vždyť uměl skvěle bojovat. Měla jsem ho jako vzor. Ale to už teď není. Letím lesem jako vítr. Můj černý plášť s červenými mráčky mi vlaje a já se nepřetržitě blížím do oné vesničky. Ten pocit, že se konečně pomstím je krásný. Za pár minut tam dorazím. Zastavím se na větvi posledního stromu v lese a prohlížím si vesničku. Vysleču si svůj plášť, přivolám kořen a ten mi plášť stáhne pod zem. To víte, kdyby ho někdo náhodou objevil, vesnice by si povolala na pomoc ninje. Řekli by, že na ně útočí akatsuki. A to já nechci. Chci se jen nepozorovaně dostat tam a zase zpátky. Ještě se přeměním na nějakou hezkou holku se sexy oblečením a můžu vyrazit. Prošla jsem něčím jako bránou a razila si to přímo do baru, kde se prý rádi scházeli. Hned jak jsem vešla jsem je viděla. Dívali se na polonahou holku tančící u tyče. Nebylo se k nim jak jinak dostat, než jako tanečnice. Šla jsem tedy za barmanem.
"Můžu si u vás přidělat? Procházím městem a potřebuju prachy." Oslovila jsem ho.
"Hezká jsi, postava taky ujde a umíš vůbec tančit?"
"Samozřejmě. Jinak bych nežádala práci tanečnice!" řekla jsem hnusným hlasem.
"Tak fajn! Hned se neurážej." Řekl a pousmál se. "Běž támhle těma dveřma. Doješ do šatny. Tam se převlíkni do nějakého oblečku a pak můžeš vystřídat tamtu holku." Řekl a ukázal na tu, která tančila těm vrahům. Pousmála jsem se.
"Fajn." Odpověděla jsem a vyrazila sem do šatny, kde jsem se převlíkla do toho nejvíce sexy oblečku co tam měli. Když dohrála písnička. Přišla jsem na řadu. Vlezla jsem na takové menší pódium a když se píseň rozezněla začala jsem tančit. Kroutila jsem se kolem tyče opravdu kvěle. Všichni muži měli vykulené oči a slintali. Házeli mi peníze. Byl to opravdu obrovský obnos peněz, ale to mě moc nezajímalo. U konce hudby na kterou jsem tančila se otevřely venkovní dveře. Jen jedním koutkem oka jsem se tam podívala a uviděla jsem Naruta a Sasukeho. Viděli, že jsou všichni muži jen u jedné tanečnice, tak se na ni rozhodli jít taky podívat. Píseň skončila. Všichni byli mnou tak omámení, že si ani nevšimli, že jsem hodila jehličky na kterých byl jed. trefila jsem se přesně těm čtyřem do krku. Vmžiku byli mrtví. Pousmála jsem se, posbírala si své peníze a odešla do šatny se převléct a odejít. Nechtěla jsem, aby mě ti dva poznali. Za pět minut už jsem byla u baru a děkovala barmanovi za přivýdělek a pak hned odešla. Rozeběhla jsem se do lesa. Za pár stromy jsem se zastavila a přeměnila se zpět do své podoby.
"Myslel jsem si že to budeš ty!" uslyšela jsem hlas a otočila se. Viděla jsem Sasukeho a Naruta jak vedle sebe stojí a jejich pohledy míří přímo na mě. Ale jejich oči nebyly jako před rokem. Změnily se a já nevěděl proč.
"Co chcete? A jak jste věděli, že to jsem já." řekla jsem jim vážně hnusně.
"Ten informátor, co ti řekl, že ti vrahové budou tady, je náš poskok jako kdyby. Pracuje pro nás. Zjistili jsme kde budou a řekli jsme mu aby všude vykřikoval, že ví kde jsou vrazi Sakuřiných rodičů. Věděli jsme, že se chytíš. A teď jsme sem jen přišli a hledali tě." Cože? Oni mě chytili do pasti. Nachytala jsem se jako malé děcko!!! Jsem to ale blbá!!! Ale za ten rok museli opravdu zesílit. Vůbec jsem si jich nevšimla.
"Tak co chcete, že jste museli tohle všechno udělat, aby jste mě našli?" řekla jsem jim a udělala pečeť. Už si mysleli, že na ně chci zaútočit a mírně se připravili, ale vedle mě se ze země vynořil kořen a podal mi plášť.
"Sakuro….žádáme tě o pomoc. Ale né jen my. Celá Konoha. Prosíme za vesnici, za lid, za všechny kamarády. Potřebujeme tvou lékařskou pomoc. Lidé jsou nemocní a přibývají další! Nejdříve to byli jen vesničani, ale pak i ninjové. Jen my dva se ještě jakš takš držíme, ale ostatní jako Lee, Tenten, Hinata, Ino, Neji, Shikamaru a mnozí další jsou v nemocnici a umírají. Tsunade je nedokáže uzdravit. Normálními lékařskými technikami to nejde. Pomohlo by jim jen to jutsu co ses naučila, když si byla ještě v Konoze. Prosím. Jen ty teď máš osud Konohy v rukách…." Řekl Naruto
"Nemůžu….i kdybych chtěla, tak nemůžu." Řekla jsem jim a odcházela pryč.
"Proč ne!!! Jsi naše jediná naděje!!!!" zaječel Naruto z plného hrdla. Zastavila jsem se a znovu na ně otočila.
"Kdybych to udělala. Zradila bych Akatsuki. Kdyby na to přišli, zabili by mě za zradu. Kdybych vám šla teď pomoct a uzdravila je. ANBU by mě popravili za zradu. Takže když dovolíte, raději budu žít."
"Sakuro! To v tobě srdce za poslední rok úplně zkamenělo? To nic necítíš, když nás tu vidíš po roce?" řekl Sasuke a přišel ke mně. Dívala jsem se mu do očí. Ani jeden sval v obličeji se mi nepohnul. Byla jsem totálně kamenná. "Opravdu nic necítíš?" zašeptal a políbil mě. Dala jsem hlavu na bok a odstoupila od něj. Udělala jsem pár pečetí a zavřela oči.
"Promiňte…." Zašeptala jsem a země se zatřásla.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 Hope Hope | 18. dubna 2011 v 21:41 | Reagovat

Je to naprostá bomba
Jsem zvědavá jak tohle dopadne. Jak se rozhodne Sakura?

2 Naruta-chan Naruta-chan | 18. dubna 2011 v 21:41 | Reagovat

úžasné...pokračko :-) a chudáčik Deidara :-(

3 Bershka (BeRuŠšš) Bershka (BeRuŠšš) | 19. dubna 2011 v 17:48 | Reagovat

Nádhera =) těšim se na pokráčko

4 sisa357 sisa357 | 19. dubna 2011 v 18:39 | Reagovat

wooooow a velmi prosim pokracko inak je to skvele ♥

5 marketa251996 marketa251996 | Web | 20. dubna 2011 v 19:09 | Reagovat

Sakura je přece musí uzdravit, ne ?!?! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama