Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

You´ll never see me again 19

23. dubna 2011 v 14:46 | Saskiee |  You´ll never see me again

You´ll never see me again 19

Tak a je tu další díleček.....snad se vám bude líbit......KIRSTEN
"Sakuro! To v tobě srdce za poslední rok úplně zkamenělo? To nic necítíš, když nás tu vidíš po roce?" řekl Sasuke a přišel ke mně. Dívala jsem se mu do očí. Ani jeden sval v obličeji se mi nepohnul. Byla jsem totálně kamenná. "Opravdu nic necítíš?" zašeptal a políbil mě. Dala jsem hlavu na bok a odstoupila od něj. Udělala jsem pár pečetí a zavřela oči.
"Promiňte…." Zašeptala jsem a země se zatřásla. Byl to tak velký otřes, že to Sasukeho povalilo na zem.
"To nás chceš zabít!!!!????" řval Naruto. Rychle skočil pro Sasukeho a zase zpět do bezpečné vzdálenosti. Když tohle Naruto řekl, země se uklidnila a já otevřela oči.
"Nevím proč bych vás měla zabíjet. Neohrožujete mě." Najednou se u jejich nohou vynořil kořen. Bylo to celkem rychle, takže teď je to povalilo na zem oba dva. Seděli na zadku a dívali se na kořen, dvakrát tak větší než oni. Sehnul se k nim, do výšky jejich hlavy. Jeho konec držel nějaký svitek.
"Tohle je to jediné co pro vesnici můžu udělat." Řekla jsem. Naruto se natáhl po svitku a vzal si ho do ruky. Pak kořen opět zmizel pod zemí. Sasuke svitek hned poznal.
"Ty nám dáváš svitek s tím lékařským jutsu?" divil se.
"Sám si mi říkal, že jedině tohle jutsu zachrání ty nemocné. Tak ho dej Tsunade. Naučí se ho a pak vyléčí zraněné."

"Sama ale víš jak dlouho to trvá. Co když to nestihne?"
"To už je váš problém. Tohle je jediné co pro vás můžu udělat."
"Ale mohla by si více! Mohla by si je vyléčit sama!" řekl mi Naruto a skoro brečel.
"Ano mohla, ale nechci!" odpověděla jsem mu a zmizela. Teda alespoň oni dva si to mysleli. Já jsem se jen schovala ve větvích stromů a zamaskovala si čakru. Pozorovala jsem je.
"Sasuke co budeme dělat? Nechci aby mi Hinata umřela. Na to jí mám moc rád."
"Já taky nechci, aby umřeli. Jsou to naší přátelé, ale jak sám vidíš Sakura nám pomoct nechce. Asi je pořád naštvaná kvůli tomu co se stalo, když byla v Konoze. Je rozhodnutá a sám víš, že své rozhodnutí jen tak lehko nezmění. Prostě tenhle svitek doneseme Tsunade a budeme doufat, že se to jutsu naučí stejně rychle jako Sakura."
"Ale Sasuke….."
"Vím Naruto…..Tsunade je na tom také špatně. A než se to naučí pár lidí asi zemře, ale jinak to nejde. Pojď jdeme odnést ten svitek, aby mohla Tsunade co nejdříve začít."
"Tak jdeme." Zvedli se ze země a rychle běželi zpátky. Přemýšlela jsem nad jejich slovy. Kdybych říkala že ne, tak bych lhala. Jejich slova se mi vryly do hlavy tak, že sem si vzpomněla na toho malého chlapce, který mi umřel. Tak jsem ho nemohla vyléčit normálním lékařským jutsu. Najednou jsem si vzpomněla i na pocity které se ve mně míchaly. Teď jsem tak trochu mohla vědět, jak se musí cítit Tsunade a ostatní doktoři. Ale pořád mě to nepřemluvilo, abych vsadila svůj život a šla vyléčit lidi a své bývalé kamarády. Zvedla jsem se odcházela do sídla.
"Mise byla úspěšná?" zeptal se mě hned Pein jak sem vkročila.
"Samozřejmě." Odpověděla jsem a odcházela do svého pokoje.
"Pořád stejně chladná." Uslyšela jsem jen za svými zády. Řekl to Itachi. Jeho hlas poznám kdykoliv. Moc jsem ale jeho poznámku neřešila a odešla do svého pokoje, kde jsem si lehla na postel a přemýšlela. V hlavě se mi objevovaly obrázky svých bývalých kamarádů. Všechny zážitky, které jsme spolu zažili jako by znovu vypluly ze zapomnění. Nechtěla jsem na to myslet, věděla jsem, že by to mělo pro mě hrozné následky, proto jsem zatřásla hlavou a chtěla ty vzpomínky vyhnat z hlavy, ale pro mou smůlu to nešlo. Pořád znovu a znovu jsem je viděla před očima. Znovu jsem si přehrávala rozhovor, který vedl Naruto a Sasuke, když jsem odešla. Nedalo mi to. Musela jsem se alespoň podívat, jak to v Konoze vypadá. Postavila jsem se tedy a šla. Prošla jsem kolem několika členů, kteří hned vyzvídali kam jdu.
"Sakuro…..kam jsi to kráčíš?" vyzvídal Zetsu.
"No zrovna tobě to budu vykládat!!!" řekla jsem mu hnusně a chtěla pokračovat. Otočila jsem se a málem narazila do silné hrudi.
"Tak to budeš vykládat mě!" řekl Pein
"Prostě se jdu projít. Svou pomstu jsem vykonala a nemám žádnou misi."
"Omyl. Nikam nejdeš. Vezmi si Tobiho a jděte spolu trénovat. Musíte být sehraná dvojíce." Oznámil mi a odešl.
"Hmmm. Fajn tedy. Tobi jdeme!" zařvala jsem skoro na celé sídlo. Tobi byl u mě hned a tak jsme mohli jít. Šli jsme několik kilometrů od sídla.tam jsem si potom sedla pod strom.
"Sakura-san. Co tu máme dělat?"
"Máme spolu trénovat."
"Tak na co čekáme, pojďme." Byl celý natěšený.
"Teď se mi moc nechce Tobi, tak si dělej co chceš."
"Opravdu co chci?"
"Jo co chceš."
"Děkuju Sakura-san. Tohle by mi Deidara nikdy nedovolil." Řekl mi a zmizel někde v lese. Já zavřela oči a vnímala jsem to ticho, které se rozléhalo všude kolem mě. Takhle bych dokázala sedět hodiny, ale vydrželo to jen tři. Tobi si totiž po třech hodinách přišel zpět a za ním celé obyvatelstvo lesa. Od Srnců po lišky, ptáky a všelijaké lesní havěti.
"Co to je?" zeptala jsem se ho hned.
"Našel jsem si moc kamarádů." Oznámil mi a já si vzdychla.
"Tobi. Tohle jsou lesní zvířata. Určitě mají někde rodiny, tak je propusť domů." řekla jsem mu milým hlasem.
"Tak dobře Sakura-san." Oznámil mi a zmizel v lese i se všemi zvířaty. Přišel za dvě hodiny. Už bylo šero.
"To si je šel i doprovodit nebo co? Že ti to tak dlouho trvalo?" řekla jsem mu ze srandy.
"No samozřejmě. Co kdyby je cestou zpět někdo zabil." Odpověděl mi. No málem jsem z té jeho odpovědi omdlela. Už vím proč by mu to Deidara nikdy nedovolil. Pak by ho musel zabít a to nemohl.
"Sakura-san už se stmívá. Půjdeme zpátky?"
"Ne přespíme tady a ráno začneme s tréninkem." Rozhodla jsem. Postavili jsme tábor, najedli se a šli spát. Tobi usnul za chvíli, ale mě nedaly pokoj vzpomínky. Po nějaké chvíli sem je zahnala a usnula taky.
Ráno jak jsem řekla jsme šli trénovat. Byl to celkem dobrý boj. Oba jsme se zapotili. K večeru jsme se teda vraceli zpět do sídla. Bavili jsme se s Tobim o všem možném. Bylo to asi prvně od té doby co jsem v Akatsuki. Vždycky totiž mlel jen on a já neměla šanci cokoliv říct. Ale teď jsme si celkem dobře pokecali. Do sídla jsme dorazili kolem večera. Tobi se hned nahrnul do kuchyně. Pokroutila jsem nad tím jen hlavou a chtěl odejít do pokoje, ale zavolal si mě k sobě Pein.
"Co se děje?" zeptala jsem se ho
"Mám pro tebe a Tobiho misi. Potřebuju, aby jste s tobě donesli Orochimarovi jeden svitek."
"Cože? Tomu hadovi?"
"Ano."
"A jaký?"
"Ten s tím lékařským jutsu, které umíš jen ty. Ví že si mu ukradla prsten a to jutsu chce jako protislužbu za to, že ti ho nechá."
"Já věděla, že to nebude jen tak. Měl to promyšlené od začátku."
"I kdyby, uděláš to co jsem ti řekl." Rozkázal mi, já přikývla a odešla. Jak to mám ale udělat. Ten svitek už nemám, dala jsem ho Narutovi a Sasukemu. Musím tedy pro něj do Konohy. Ach bože. Je to zamotané. Šla jsem tedy do kuchyně za Tobim. Pořád se cpal nějakým jídlem.
"Tobi máme misi tak pojď jdeme."
"Hned teď? Nemůžeme zítra?"
"Ne nemůžeme. Tak pojď!!!" zvýšila jsem hlas a Tobi poslušně šel. Byla noc, takže jsme šli pomalu, aby jsme o něco nezakopli nebo tak.
"Co máme za misi?"
"Musíme Orochimarovi přinést nějaký svitek, ale ten je v Konoze, takže ho nejprve musíme získat z Konohy. Chápeš?"
"Ano." Přikývl.
"Takhle do Konohy půjdeme věčnost. Pocem Tobi. Přenesu nás tam." Řekla jsem, chytla jsem ho za ruku a za chvíli nás už obmotával kořen a přenesl před Konohu.
"Tobi počkej tady. Vezmu ho sama a za dvě hodiny se sejdeme na hlavách Hokagů." Tobi jen přikývl a já se přeměnila na malou holčičku. Mohla jsem mít tak šest roků. Opatrně jsem se dostala do vesnice a mířila si to přímo ke kanceláři hokage. Vyskočila jsem po stromě a zamaskovala se. Přímo jsem viděla co se děje v kanceláři. Hokage měla otevřené okno a tak jsem mohla slyšet co si povídá.
"Sakra, tohle se nemůžu nikdy naučit. Nechápu jak to Sakura zvládla za tak krátkou dobu. Tohle je nereálné. Chce to hodně čakry a teď, když mě ještě ničí ta nemoc, tak ji moc nemám. Je mi to tak strašně líto, ale nedokážu vás zachránit. Tímto asi zanikne vesnice skrytá v Listí." Zašeptala a zakašlala. Ruku si dal před pusu a když ji oddálila na dlani měla krev. Chvíli se na svou ruku dívala a pak omdlela. Najednou do kanceláře vtrhla Shizune.
"Tsunade-sama! Sasuke a Naruto jsou už také hospitalizováni v nemocnici" dokončila větu a zhrozila se. Teprve teď si všimla, že Tsunade je v bezvědomí. Rychle zavolala pomoc a s nějakými muži ji odnesli do nemocnice. Vklouzla jsem oknem do kanceláře a vzala svitek. Bylo na něm trochu Tsunadiné krve. Schovala jsem si ho do kapsy a oknem jsem zase odešla. Pomalým krokem jsem šla k hlavám Hakagů, ale přemýšlela jsem nad Tsunadinou větou co říkala v kanceláři. Procházela jsem kolem nemocnice. Musela jsem se zastavit a zadívala jsem se na rozsvícená okna. Po chodbách běhali doktoři, co ještě jakštakš mohli léčit a nebyli na tom nejhůř. Ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem šla po chodbě nemocnice, přeměněná na doktorku s hnědými vlasy a zelenýma očima. Šla jsem přímo do karantény. Věděla jsem, že tam budou všichni co jsou nemocní touhle divnou nemocí. Sotva jsem otevřela dveře prvního pokoje uviděla jsem Hinatu a Ino. Na nic jsem nečekala a začala je léčit svým novým jutsu. Když je obalila černá aura odešla jsem. Věděla sem, že teď už se doléčí jen mírnější zranění a budou v pořádku, ale dalo mi to zabrat. Vůbec to nebylo snadné. Tahle nemoc je opravdu vážná. Takhle jsem chodila pokoj po pokoji. Léčila jsem své kamarády a normální lid. Ubíralo mi to hodně čakry. Tolikrát po sobě jsem tu techniku nepoužívala, takže se tomu nemůžu ani divit. Ale už mi zbývaly jen dva poslední pokoje. Tušila jsem koho v nich najdu. V prvním byl Naruto, Sasuke a Rikyo. Všechny tři jsem vyléčila a šla na poslední. Tam byla Tsunade. Zavřela jsem dveře a kráčela k ní. Nohy se mi podlamovaly. Byla jsem na tom opravdu špatně. Už jsem si nemohla udržet ani svou proměněnou podobu. Změnila jsem se na svou podobu. Naklonila jsem se nad Tsunade a začala ji léčit. Trvalo mi to ze všech nejdéle. Snažila jsem se ze sebe vypumpovat ještě trochu čakry. Nakonec se mi to povedlo. Tsunade přikryla černá aura a léčila ji poslední zranění. Oddychla jsem si. Hlava se mi motala a viděla jsem dvojmo.
"Nemohla jsem vás nechat zemřít, i když vás nenávidím. A nemůžu dopustit, aby kvůli mně zanikla tak silná vesnice jako je tahle. I když teď jsem na druhé straně, pořád je to moje rodná vesnice." Zašeptala jsem a odcházela jsem. Vypadala jsem, jako kdybych byla opilá. Nedokázala jsem jít rovně.
"Sakuro..." Uslyšela jsem. Podívala jsem se zpět a viděla Tsunadiné oči jak se na mě dívají. Viděla jsem jak se natahuje po čudlíku, který přivolá pomoc. Musela jsem rychle pryč. Nohy mě ale více neudržely a já spadla na zem. Už jsem jen slyšela rychlé kroky, které se přibližovaly. Chtěla jsem se hnout ale nešlo to.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 marketa251996 marketa251996 | Web | 24. dubna 2011 v 12:36 | Reagovat

Né, nemůžou ji chytit!

2 Betušik-san Betušik-san | Web | 24. dubna 2011 v 14:48 | Reagovat

mne by nevadilo keby ju chytili , ale len v pripade , ze ju nezabiju ...

3 sisa357 sisa357 | 25. dubna 2011 v 12:03 | Reagovat

[2]: presne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama