You´ll never see me again 21
Ráno jak jsem řekla jsem se hned vydala zpátky. Čakru jsem měla jen z půlky obnovenou. Asi jsem pořád vyčerpaná, ale já to neřešila. Musím co nejdříve dostat ten svitek zpět. Dostala jsem se tam celkem rychle. Ale když jsem byla u Orochimarova sídla viděla jsem jeho a Kabuta jak bojují s někým, koho jsem tu vůbec nečekala. Když jsem se vzpamatovala z toho šoku, musela jsem popřemýšlet nad Orochimarem. Vždyť Kabuto říkal, že potřebuje vyléčit, tak jak to že může v klidu bojovat. Vrtalo mi to hlavou.
"Kde je Sakura-chan!!! Co jsi s ní udělal" řval Naruto. Samozřejmě on jako první vypění a útočí.
"Sakura už tu s náma není! Utekla jako zbabělec. Ale hlavní je, že nám tu nechala něco, co je mnohem důležitější než ona." Řekl Kabuto a začal se smát. Sasuke se zamračil.
"A co to je?" zeptal se hned.
"Tohle." Řekl mu Kabuto a ukázal mu svitek s tím léčivým jutsu. Tak hrozně mě to naštvalo. Musela jsem ten svitek dostat zpátky. jinak to nešlo. Začala jsem se soustředit. Měla jsem málo čakry, takže jsem musela dost uvažovat a připravit takový plán, na který by mi má čakra vyšla. Přeci je něco pravdy na přísloví: Dvakrát měř a jednou řež.
"Zabiju tě Orochimaru a toho tvého Kabuta taky!!" ječel Sasuke. Nemohl překousnout fakt, že jak Itachi tak Orochimaru žijí. Oba dva, které myslel, že zabil, se před ním zjevili, bez jediného zranění. Sasuke se na něj rozeběhl. Naruto také neváhal a se svým rasenganem běžel na Kabuta. Už byli skoro u sebe, ale všichni čtyři se zastavili a nemohli se hnout. Pomalu ale jistě je obmotávaly mohutné kořeny naplněné mou čakrou. Seskočila jsem mezi ně. Podívala jsem se po všech. Všechny oči byly namířeny na mě.já se jen arogantně usmála a šla jsem za Kabutem. Vzala jsem mu ten svitek z ruky.
"Díky, že si mi ho pohlídal. Snad sis nemyslel, že bych jen tak utekla a tenhle vzácný svitek ti nechala." Řekla jsem mu arogantně, otočila jsem se a šla pryč, ale po třech krocích mě zastavil hlas Orochimara.
"Ale tvou misí bylo donést mi ten svitek. Nemám pravdu? Nemůžeš nám ho jen tak vzít. Zradila by si. A moc dobře víš, co Akatsuki dělají zrádcům." Řekl a začal se smát. Otočila jsem se k němu.
"Myslíš si, že jsem blbá? Moc dobře si to měl promyšlené. Jen tak sis nechal na krku pověšený prsten od Akatsuku, abych ti ho lehko vzala. Věděla jsem, že na tom něco nehraje, ale neřešila jsem to. Ale teď už to vím. Celou dobu si šel po tom svitku a věděl si, že ti ho budu muset donést, když budu člen Akatsuki. Věděl si, že budu mít strach zradit. Ale teď už strach nemám. Tenhle svitek ti nedám!" řekla jsem.
"A ty si myslíš, že v tom jedu sám?"
"Jak to myslíš?"
"Ty si jen nepodstatná figurka v téhle hře! Si jen obyčejný pěšák, který bude na konci hry obětován." Zadívala jsem se na něj.
"Jde vidět, že to pořád nechápeš." Řekl a pousmál se.
"Tak mi to vysvětli."
"Já a Akatsuki jsme se domluvili. Od začátku v tom jedeme spolu. Chtěli jsme tě přetáhnout na naši stranu jen proto, že Pein věděl, že jako jediná se dokážeš naučit tohle léčebné jutsu. Itachi byl po boji se Sasukem na tom hodně špatně, ale to ty jistě víš. Sama si ho léčila, ale to všechno bylo v plánu. Přijal tě mezi ně jen proto, že potřeboval Itachiho sílu. Bez sharinganu by Akatsuki byli oslabeni a to on nechtěl. Zhatilo by mu to všechny plány."
"Plány? Jaké plány?"
"no přece na zničení Konohy." Řekl a začal se strašně smát.
"Mě ale už Konoha nezajímá." Odpověděla jsem mu bezcitně.
"Vážně? Tak proč si vyléčila všechny nemocné obyvatele? Tohle jako nezájem nevypadá." Řekl a mrkl na mě. Neodpověděla jsem mu. Jen přemýšlela. Když v tom mě to napadlo.
"Neříkej mi že……"
"Ale ano. Konečně ti to došlo! Přesně tak. Není náhoda, že půlka obyvatel Konohy onemocněla tímhle smrtelným virem. To Kabuto vymyslel tenhle vir a roznesl ho po vesnici. Věděli jsme, že tihle dva za tebou příjdou a budou chtít tvou pomoc při léčení. Taky jsme věděli, že neodoláš a buď jim vydáš svitek a nebo je sama vyléčíš. Ale překvapila si nás. Udělala si oboje. Hodně moc si používala tuhle techniku. Vysílila tě a bude hodně dlouho trvat, než se ti čakra zcela obnoví. Si slabá, teď by si neporazila v boji nikoho. Proto ti v klidu můžeme vzít svitek a zabít tě a ty s tím nic nenaděláš."
"Takže od začátku, kdy mě Deidara a Tobi přemlouvali, abych se k nim přidala….Od začátku to byl váš plán? Naučila jsem se tu techniku a tím jsem si podepsala ortel smrti?"
"Ano přesně tak. Seš chytrá."
"A ty si myslíš, že se tak lehko vzdám?"
"To je na tobě. Buď se vzdáš hned teď, vydáš mi svitek a já ušetřím tvůj bídný život a použiju tě na nějaké experimenty a nebo budeš bojovat v předem prohraném boji a zemřeš."
"Já se nikdy nevzdávám!"
"Tak to už je potom tvůj problém. Ale tuhle bitvu nevyhraješ. Říkám. Nemáš tolik čakry. Sotva udržíš tyhle kořeny." Řekl mi a roztrhl je jak Orochimaru tak Kabuto. Valila jsem oči. Tohle jsem opravdu nečekala. Najednou mi někdo pod krkem držel kunai. Byl to Kabuto. Vůbec jsem si nevšimla, že by se pohnul z místa. To bude tím, že nemám dostatek čakry. Mé smysly jsou otupěné.
"Tak co Sakuro." Řekl Orochimaru a přibližoval se k Narutovi a Sasukemu, které pořád držely mé kořeny. "Buď mi ihned vydáš ten svitek a nebo je po nich."
"A to si vážně myslíš, že se tímhle nechám vydírat?" zeptala jsem se a pousmála se. Bylo to vážně směšné.
"No když myslíš." Řekl mi a olízl se tím svým hnusným dlouhým jazykem. Vzal si dva kunaie, napřáhl se a hodil je po nich. Byla to taková rychlost, že jsem málem nestačila ani zareagovat. Rychle jsem dala povel kořenům aby Sasukeho a Naruta odhodili a zmizeli pod zemí. Stalo se tak a ti dva letěli vzduchem. Vůbec netušili co se s nima děje. Najednou je chytili stromy a položili je na zem. Asi nechápali proč jsem je zachránila a upřímně to nevím a nechápu ani já sama, ale stalo se. Kořeny, které zmizely pod zemí chytily Kabuta za nohy a stáhly ho sebou pod zem, ale Kabuto udělal PUF.
"Sakra klon." Zanadávala jsem si. Ale kde je ten pravý. Rozhlížela jsem se všude možně, ale viděla jsem jen naštvaného Orochimara, který se na mě rozeběhl. Asi se mu nelíbilo, že jsem mu zhatila plány. Vytáhl svůj meč a útočil. Bránila jsem se kunaiem ale když se k němu přidal i Kabuto, který se vynořil, ani nevím odkud, tak sem to nezvládala. Čakra mi rychle ubývala a to nebylo dobré. Po deseti minutách jsem stála na nohou jenom z vlastní vůle. Naruto a Sasuke si toho všimli. Snažili se vymanit ze sevření stromů a díky tomu, že jsem neměla čakru, se to i povedlo a běželi mi na pomoc. Dorazili za chvilku. Orochimaru mi vrazil takovou ránu, že jsem odletěla a vrazila do obrovského balvanu. Neomdlela jsem ale cítila jak mi teče z hlavy krev. Určitě mám těžký otřes mozku. A také mě bolí hruď takže mám zlomená i žebra. Hlava se mi motala. Ale teď mi to bylo jedno. Zvedla jsem se. Na roztřesených nohou jsem se málem ani neudržela, ale vztek mě hnal dopředu. Chtěla jsem toho hada zabít. Sasuke a Naruto s nimi bojovali. Už jsem se chtěla hnout z místa, ale ucítila jsem něco ostrého pod krkem.
"DOST!!!!" zařval někdo. Podle hlasu jsem ho poznala. Byl to Itachi. Držel mi kunai pod krkem a čekal, až se na něj otočí i zbylá čtyřka. Bylo to celkem rychle.
"Co to má znamenat Orochimaru. Nedomluvili jsme se na boji."
"Vím Itachi. Ale tahle holčina na všechno přišla. Na všechny naše plány. Nemůžeme ji nechat na živu stejně tak jako tyhle dva." A ukázal na Naruta se Sasukem, kteří měli pár tržných ran.
"Vím, že na to přišla. Tohle bylo v plánu. Chovala se a dělala všechno, co jsme si mysleli že udělá. Bez ní, by náš plán nikdy nevyšel. Ale teď už ji nepotřebujeme." Řekl. Všechno mi to pořád nedávalo smysl. Proč by mě pak tak trénovali? Proč by chtěli abych uměla lépe bojovat, když sem byla jen bezvýznamná figurka v téhle hře? Proč? Ptala jsem se pořád sama sebe.
"chceš vědět proč Sakuro?" řekl Itachi. Stuhla jsem. Jak mohl vědět co si myslím? Když mi to najednou došlo. Určitě má aktivovaný sharingan a on se sharinganem umí číst myšlenky. Kývla jsem tedy na souhlas.
"Jednoduše. Jen aby to bylo přesvědčivější. To je vše." Cože? To mě trénovali jen proto, abych na ten jejich plán nepřišla dříve než chtěli? Opravdu to bylo jen na přesvědčení? Asi ano. Nikdy jsem jim neměla věřit. Říkala jsem si. Nechtěla jsem to nechat jen tak. Napřáhla jsem se a loktem jsem vrazila Itachimi do břicha. Nečekal to a tak jsem se mohla z jeho sevření osvobodit. Mu se to samozřejmě nelíbilo a tak na mě zaútočil. Ostatní nečekali a boj začal nanovo. Itachi byl silný. On na rozdíl ode mě měl čakru a byl v pořádku. Takže bylo jasné, že měl navrh. Hrál si semnou jako kočka s myší. Po deseti munutách sem ležela na zemi a nemohla jsem se hnout. Itachi mi chtěl zasadit smrtelnou ránu, ale musel ode mě odskočit, protože se na něj hnaly kunaie. Byly od Naruta. Kabuta totiž poslal na vzdušný výlet, takže než se vrátí může bojovat s Itachim. Boj trval dlouho a Kabuto se neukazoval. Všichni si mysleli, že leží někde v bezvědomí, ale já cítila, že se stane něco hrozného. Donutila jsem se postavit. Všechno mě bolelo. Najednou Itachi a Orochimaru odskočili od Naruta a Sasukeho. Ti dva nic nechápali. Najednou se u Orochimara zjevil i Kabuto a kývl na ně a něco jim podal. Nemohla jsem vidět co to je. Viděla jsem jen pohybující se fleky, ale věděla jsem, že jestli je to trefí, nepřežijou to. Už se napřahovali a hodili to. Já sem se rychle rozeběhla. Nebrala jsem ohled na bolest. Prostě jsem běžela. Stoupla jsem si před ně a všechno co ti tři hodili se zabodlo do mě. Z pusy mi vytekla krev a já padal na zem. Sasuke mě ale stihl chytit a opatrně položit na zem.
Kabuto se znovu napřáhl ale Itachi ho zastavil. "Tady už nemáme co dělat. Sakura určitě zemře. Má spoustu zranění. Šance na přežití je nulová."
"Ale co ten svitek?" zeptal se hned Kabuto. Itachi se na něj podíval, dal ruku do kapsy a vylovil onen svitek.
"Už ho dávno mám." Řekl a i s Kabutem a Orochimarem zmizeli. Přemýšlela jsem kdy mi ho stihl vzít, když v tom mě to napadlo. Tehdy když mě držel v zajetí. Ale teď mi to bylo jedno. Nějaký svitek mě nezajímal. Věděla jsem, že umírám. Zřejmě to je můj osud. Ale nejhorší bylo to, co jsem teď cítila. Ty pocity, které se ve mně míchají nedokážu ani popsat. Proč jich je najednou tolik a já s nimi nedokážu nic dělat. Musím je snášet. Smutek, úzkost, bolest ale i radost. Obrovitánská bolest, která mě sžírá uvnitř. Ale musím to vydržet. Udělala jsem mnoho špatných věcí, ale na tuhle jsem opravdu pyšná. Konečně po těch dlouhých letech jsem udělala něco, co mé srdce opravdu chtělo. Konečně jsem pochopila, proč jsou ti, co jsou blízcí mému srdci tak důležití a proč stojíza ně položit život. Život, který máte jen jednou. Říkáte si, proč jsem to pochopila až teď? Já to vlastně nepochopila. Já jen zapomněla jaké to je a teď jsem si vzpomněla. Opravdu….je to nádherný pocit, když vidíte blízké osoby na živu. Na živu díky vám. Když vidíte, že jste jim darovali život, když slyšíte, co vám všechno v posledních chvílích povídají a říkají, jak na vás nikdy nezapomněli…..když cítíte, že jste konečně udělali něco správného. Už vám ani tak moc nevadí, že opouštíte tenhle svět a odcházíte opravdu daleko od těch, které milujete. Cítím, jak ze mě odchází život. Mé oči se pomalu zavírají a hlasy, které na mě křičí a prosí mě, abych zůstala, se oddalují. Ale to mi nezabrání, abych odešla s úsměvem na rtech. Už nemám moc sil. Ty co mi zbyly, stačí jen na tři slova, slova tak obyčejná, ale přesto tak magická a výjimečná. Slova, které tolik znamenají. "Naruto, Sasuke….omlouvám se."

ale mno to snad nie !!!!! este stastie , ze viem , ze to tak neskonci XDDD aspon dufam XDDDD idem na dalsie ^^