You´ll never see me again 22
Po delší době je tu další díleček......moc se omlouvám že sem ho nepřidala dříve.....KIRSTEN
Slyšela jsem hlasy. Hlasy které mi byly povědomé. Pořád se přibližovaly. Byla jsem mrtvá? A nebo živá? Co se semnou stalo. Nepamatuju si to. Nevím proč jsem v tomhle stavu. Nevím kde jsem. Chci otevřít oči. Hrozně moc chci. A také se mi to trochu povedlo. Malá škvírka se udělala mezi víčky. Ale stejně jsem viděla jen bílé ostré světlo. Nestačilo mi to. Chtěla jsem vidět více. Ale nešlo to. Chtěla jsem pohnout rukou, ale obrovská bolest ovládla mé tělo. Nešlo to. Vůbec nic jsem nemohla dělat. Nic. Byla jsem bezmocná.
"Pootevřela oči!!!" zařval někdo.
"Rychle běžte pro Tsunade-sama!" zařval druhý. Za pár minut už u mě byla. Slyšela jsem jak se baví s těma dvěma.
"Co se děje?"
"Tsunade-sama. Pootevřela oči. Viděl jsem to!" obhajoval se.
"Vážně? Je pravda, že by se už z toho komatu mohla probrat, spala docela dlouho, ale vzhledem k jejím zraněním o tom pochybuju." Řekla. Vzala mi ruku a zkusila tep. Znovu mnou projela obrovská bolest. Silou sem zavřela oči.
"Panebože. Opravdu. Probudila se. Nikdy na dotyk nereagovala. Určitě má velké bolesti. Ihned ji dejte něco proti nim." Rozkázala.
Takže jsem asi v nemocnici? Ano už to tak bude. Neumřela jsem? Proč ne? To mě země nechce? A nebo ještě nenadešel můj čas? Proč? Měla jsem spoustu otázek a chtěla jsem na ně znát odpověď. Slyšela jsem jak bouchly dveře. Bylo ticho. Bolest pomalu odeznívala. Bylo to skvělé. Po dlouhé době necítit bolest. Zkusila jsem oči znovu otevřít. Nebylo to moc, ale stačilo to. Porozhlédla jsem se po pokoji. Pootočila jsem hlavu na bok a uviděla ji. Seděla tam s očima pověšenýma na mě. Zadívala jsem se ji do očí a nic jsem neříkala.
"Sakuro….vítej zpět mezi námi. Už jsme mysleli. Že tě ztratíme. Byla si na tom hodně špatně. Tvé zranění bylo vážné. Ale teď už se nemusíš ničeho bát. Jen chvíli bude trvat než se znovu postavíš na nohy." Řekla mi s tak klidným hlasem, jako bych snad nic neudělala. Otočila jsem svou hlavu zpátky a pozorovala strop. Tsunade se zvedla a odcházela. Koutkem oka jsem zahlídla dva ANBU u mých dveří. Co jsem si také myslela. Opustila jsem vesnici. Přidala se k Akatsuki. Bylo jasné, že mě nechají hlídat.
Po hodině ležení jsem uslyšela velmi povědomý hlas. Řval přes celou chodbu a chtěl mermomocí dovnitř.
"Já chci jít za Sakurou-chan!!!"
"Nemůžu vás tam pustit! Je to zločinec a návštěvy jsou zakázány!" říkal jeden z ANBU.
"Já jsem budoucí Hokage a říkám, aby jste mě pustili dovnitř!!!!"
"To je možná pravda Naruto-kun, ale teď Hokage ještě nejsi." Hádali se tam celkem dlouho.
Nakonec se mu to ještě s jednou osobou povedlo. A vlezli do mého pokoje. Nemusela jsem se dívat ani ke dveřím. Věděla jsem kdo to je. Prostě jsem ležela s očima zabodnutýma do stropu.
"Sakura-chan. Už si se konečně probudila. Začínal jsem se o tebe bát. Spala si celkem dlouho." Řekl Naruto a sedl si na židli vedle mé postele. Sasuke přešel k oknu a opřel se o parapet. Chvíli se díval ven ale pak pohlédl také na mě. Oba mě hypnotizovali. Ale Naruto s úsměvem. Chvíli bylo ticho. Nemluvili. Prostě se jen dívali. Ale pak Sasuke začal.
"Proč si nás zachránila. Ty šipky patřily mě a Narutovi." Neodpověděla jsem. Nechtělo se mi.
"Ale i tak Sakuro-chan. Já ti moc děkuju. Ale kvůli nám si se dostala na hranici života a smrti. Bylo mi z toho vážně na nic."
"Jo. Přišli jsme ti poděkovat." Řekl teď Sasuke a usmál se taky. Chtěla jsem se pousmát, ale léky přestaly účinkovat a všechno mě strašně bolelo. Nemohla jsem ani mluvit. Možná že to bylo i dobře.
"No nic. Musíme jít. Ti ANBU nás tu pustili jen na chvíli." Rozhodl Naruto a odcházel. Sasuke se k němu přidal, ale ještě se zastavil u postele a naklonil se nade mně. Díval se mi do očí a já jemu. Byly tak krásné.
"Pořád máš tak prázdné oči." Řekl smutně a políbil mě. "Budu dělat všechno pro to, abych ti je naplnil štěstím a radostí." Dodal a odešel za Narutem.
Štěstím a radostí? To asi těžko. Hned jak se alespoň trochu uzdravím. Pošlou mě do vězení a pak zřejmě popraví za zradu. Celkem jsem se i bála, ale jednou jsem si vybrala a tak musím nést následky.
Dny ubíhaly ale můj stav se nezlepšoval. Tsunade už nevěděla co dělat. Čakru na to, abych se vyléčila tím jutsu sem neměla. Jednou zamnou přišla i se Sasukem a Narutem. Tsunade jim vysvětlovala, že na tom nejsem zrovna nejlépe. Mluvili a mluvili. Já je jen poslouchala. Najednou se dostala řeč na Akatsuki.
"Dostala jsem hlášení, že se potulují nějak blízko kolem Konohy. Půjdete to zkontrolovat." Řekla Tsunade a Naruto se Sasukem už chtěli vyrazit, ale zadržela jsem je.
"Ne….!" Řekla jsem normálním hlasem. Ale dělalo mi to problém. Celkem mě to vyčerpávalo a bolelo.
"Cože?" zeptala se Tsunade a otočila se na mě i s nimi.
"Bude to zbytečné, když je vyšlete samotné do lesa. Nikdo nezná jejich plán tak dobře jako já." Řekla jsem a podívala se na ně.
"Plán? Jaký plán?" vyzvídala hned Tsunade.
" Srovnat Konohu se zemí." Tsunade vytřeštila oči. Pousmála jsem se. Přesně jsem věděla, že takhle zareaguje. Vši silou jsem se posadila. Každým pohybem jsem si způsobovala neskutečnou bolest, ale já to brala jako trest za mé činy. Byla jsem udýchaná, jako bych běžela maraton.
"Sakuro! Co to děláš! Nesmíš se namáhat!" řval na mě Sasuke. Zakašlala jsem.
"Pověz mi o tom plánu Sakuro." Řekla Tsunade, která se probrala z toho šoku.
"Plán? Heh. Je to jednoduché. Orochimaru a Akatsuki spolu spolupracují. Jednoduše řečeno. Největší protivníci Listové se spojili, aby vesnici zničili. nezmůžete nic, aby jste je porazili." Řekla jsem a znovu zakašlala.
"Nic? Něco tu přece musí být!!" rozčiloval se Naruto. "Nemůžeme se s tím jen tak smířit a čekat až zaútočí! Já budu bojovat!!!"
"Nemáš proti nim šanci Naruto. Nikdo z vesnice nemá šanci proti celé organizaci a Orochimarovi."
"Sakura má pravdu Naruto. Ale přeci jen máme něco, o čem oni neví" řekl Sasuke a podíval se na mě. Já to hned pochopila na co naráží.
"Pravda. Máte mě. Mé informace o nich by se vám mohly hodit. Přeci jen jsem s nimi byla přes rok."
"Proč by si nám pomáhala?" zeptala se Tsunade.
"Chtějí mě zabít. Tak proč nepomoct alespoň vám."
"Trest se ti tímhle nepromine."
"O tohle mi Tsunade nejde."
"Proč tě chtějí zabít?" ptal se hned Naruto.
"Protože jsem jediná kdo umí to léčebné jutsu používat."
"Tak to by si tě spíše měli chránit a přijít si tu pro tebe ne? Měli by chtít, aby si byla na jejich straně."
"To není takhle jednoduché. Je to zamotanější a teď vám to tu rozhodně nebudu vyprávět. Dám vám informace jaké potřebujete." Řekla jsem. Tsunade si z kapsy vytáhla papír a tužku a psala si všechno co jsem ji říkala o každém členovi. Strávila jsem mluvením hodně času. Bolest, kterou mi to způsobovalo jsem nedávala najevo. Proto jsem pak na konci omdlela vyčerpáním.
Druhý den jsem se probudila. Bylo mi o trochu lépe. Mohla jsem se hýbat s menšími bolestmi. Hned ráno ke mně do pokoje přišli zase ti tři a já pokračovala v tom, kde jsem včera přestala. Skončili jsme nějak po obědě.
"Tak a teď jenom čekat na jejich útok." Řekla Tsunade a odcházela.
"Zbytečné čekat, když můžete být připraveni a jejich útok předvídat." Zašeptala jsem a podívala se z okna. Zastavila se a otočila zpátky na mě.
"Předvídat? Ještě mi řekni, že víš kdy přesně zaútočí!"
"Za tři dny." Oznámila jsem ji a ona se na mě divně podívala.
"Tohle už je nějaké moc podezřelé." Řekla najednou a já se na ni podívala. Naruto a \sasuke také moc nechápali její reakci.
"|Co je podezřelé Tsunade-sama?" ptal se hned Naruto.
"To kolik nám toho řekla. A ještě i ví, kdy přesně zaútočí."
"Nemyslíte si snad, že je tu jen nastrčená!!" řekl Sasuke.
"Nevím co si mám myslet Sasuke. Je to až moc podezřelé."
"Myslete si o tom co chcete." Řekla jsem. "ale pamatujte. Za tři dny to začne útokem na hlavní bránu, ale bude to jen zástěra. Pravý útok příjde z nebe." Řekla jsem.
"Tak se nám k tomu trochu vyjádři! Si tu nastrčená nebo ne!" zeptal se Naruto.
"Jak sem řekla. Je jen na vás co si o tom myslíte." Řekla jsem jim. Bylo mi líto, že mi nevěří, ale nebudu je přemlouvat o opaku. Však oni poznají pravou pravdu za tři dny. Všichni tři odešli s hlavou plnou otázek. Po pár minutách se v mém pokoji objevil ANBU. Podívala jsem se na něj.
"Dostal jsem rozkaz hlídat vás." Řekl jen a pak byl ticho. Takže přeci jen mi nevěří. Ale to dosti komplikuje můj plán, protože já nehodlám sedět ve vězení a odpykávat si trest za zradu!!! Musela jsem tedy vymyslet, jak na ANBU.
Tři dny uběhly jako voda. Nastal den D. všechno bylo jako obvykle. Tři dny za mnou nikdo nebyl, ale najednou, dneska, se dveře otevřely. Byla to Tsunade.
"Nic se neděje. Nikdo neútočí." Pousmála jsem se a podívala na slunce. Pak jsem hlavu otočila zpět.
"Už se blíží. Za minutu se rozhoukají sirény a za pět minut, začne útok na hlavní bránu." Řekla jsem ji to úplně normálním hlasem. Bylo vidět, že mi nevěřila. Už chtěla odejít, sahala po klice, když se sirény upozorňující na nebezpečí rozhoukaly.
"Pět minut Tsunade." Řekla jsem ji a ona odběhla pryč. Podívala jsem se na ANBU, který tu semnou pořád byl. Díval se z okna na vesnici.
"Neměl by si jít pomoct zachránit vesnici?"
"Ne! Mým úkolem je tě hlídat. Nehnu se od tebe ani na krok."
"Fajn jak myslíš." Řekla jsem a lehla si na postel. Za pět minut, jak jsem řekla to začalo. Zaútočili na hlavní bránu a pak z vrchu. Padaly výbušné lístky připevněné na kunaích, jiné zbraně a bomby. Domek po domku se ve vesnici bořil. Lidé co se nestačili schovat do úkrytů křičeli. ANBU v mém pokoji chodil sem a tam a snažil se neposlouchat ten křik. Viděl své přátele venku bojovat a umírat, ale nemohl nic dělat.
"Běž jim pomoci. Já neuteču. Sotva se posadím i mluvím." Řekla jsem. On se na mě podíval a zmizel. To byla moje šance. Oblíkla jsem se do mých věcí co byly ve skříni a velmi pomalými kroky jsem vyšla z nemocnice ven. Každý pohyb mě bolel. I když jsem na tom byla lépe, pořád jsem nebyla úplně zdravá. Čakry jsem měla minimum, takže bojovat jsem nemohla. Pomalými ale jistými kroky jsem se pohybovala do středu dění, kde bojovala Tsunade a všichni ostatní. Všude kam jsem se podívala leželi mrtví nebo zranění. Po chvíli jsem došla tam, kam jsem chtěla. Viděla jsem Tsunade bojovat s Peinem. Pomáhal ji i Naruto a Sasuke. I všichni ostatní se snažili. Ale bylo dostatečně jasné, že nemají šanci. Byla jsem už blízko kunaie tu lítaly z každé strany. Postavila jsem se a rozhlížela.
"Sakura-san!!!!!" volal povědom hlas. Otočila jsem se za ním a byl to Tobi. Běžel ke mně. Ani jsem se nestačila vzpamatovat a objímal mě.
Všichni najednou přestali bojovat. Jen se na mě dívali. Sasuke s Narutem a Tsunade zklamaně.
"Já věděla, že to nebude jen tak! Jsi nastrčená." Řekla Tsunade a bylo vidět, že zklamání je opravdu velké.

to snad .... tobi ty kreten !!!! (gomene za vyraz , ale ja uz nwm , ake slova by sa na toho baka hodili!!!!! ) preco sakra toto musel urobit , preco?? Teraz uz jej nebudu verit !!! Ach ja a ja som dufala v sasusaku.... joooooooj!! Nie! Ja este stale budem verit , ze to dobre dopadne ! Ano!!!! Pokracovanieeeeeeeeee :DDDDD