You´ll never see me again 9
Ahojik mí milí čtenáři.....moc se omlouvám, ale dříve jsem další díleček nestihla napsat a přidat.....ale dnes, hned jak sem ho napsa....sem ho sem přidala a to je teď.....snad mi to odpustíte....KIRSTEN
"Tak si tu chuť dobře zapamatuj, protože to bylo poprvé a naposledy co jsi ochutnal mé rty!!" zakřičela jsem na něj a byla jsem tak naštvaná. "To se ještě uvidí…" odpověděl a zmizel. Vůbec jsem nechápala co tím sleduje. I když, možná mi chtěl naznačit, že si semnou může dělat co chce, když se mu nedokážu ani trochu vyrovnat a nebo ubránit. Svezla jsem se na kolena a zhluboka oddychovala. Přemýšlela jsem nad svou silou. Vím, že nejsem moc dobrá v boji, ale
nejsem ani nejhorší. Zato mám ale jiné přednosti. Třeba léčení. Jsem skvělý doktor, i když teď o tom i já sama pochybuju. Nebudu to tu ale rozebírat. Co se stalo, stalo se. Už to nejde vrátit zpět i kdybych chtěla. Je mi to líto, to je jasné. Nechtěla jsem aby mi umřel, ale jak sem řekla, čas nevrátím. Musím, ale udělat něco, aby se tohle už neopakovalo. Zvedla jsem se tedy ze země a přemístila se do svého bytu. Otevřela jsem skříň, kde se nachází jen věci určené k boji nebo léčení, otevřela jsem šuplík a vytáhla černý pytlíček. Z toho jsem vzala dvě malé pilulky. Pak jsem všechno vrátila na své místo kam to patřilo a přemístila jsem se na místo kde trénuju. Ty dvě pilulky co jsem si doma vzala, jsem ihned polkla. Byly to bojové pilulky, které mi zaručovaly obrovský příval čakry. Chvíli jsem počkala, ale pak jsem začala trénovat. Skončila jsem až k odpoledni druhého dne.
Unavená a vysílená jsem se opřela o kmen stromu a odpočívala. Po chvíli jsem se podívala na tu paseku, co jsem tu udělala intenzivním tréninkem. Usmála jsem se. Bylo toho opravdu moc. Stromy popadané všude kolem, z některého zbyla třeba jen větev a nic víc. Odpočívala jsem tři hodiny. Jen jsem tam tak seděla a nic nedělala. Odpočívala bych dál, kdybych neměla nic jiného na práci. Zvedla jsem se a vyrazila zpět do vesnice. Lidé byli divní. Všichni se na mě se smutkem v čích dívali. Nechápala jsem co se děje. Moc mě to ale nezajímalo. Musela jsem jít navštívit svou matku a otce. Už dlouho jsem je neviděla. Vždy, když chtěli, abych je navštívila jsem neměla čas, ale dneska ho mám tak za nimi jdu. Vlastně je chci vidět. Musím si s nimi tolik věcí říct. Zahnula jsem za roh a u domku mé matky a otce jsem viděla stát Tsunade s Narutem, Sasukem a ještě s pár lidmi. Podle toho jak vypadali bych typovala, že to byli lidé z vysokých vrstev jako je zrovna Tsunade. Všichni byli skleslí. Do domku chodili lidé. Pořád tam a ven. Cítila jsem takový hnusný pocit jako ještě nikdy. Srdce se mi rozbušilo. Došla jsem k nim a podívala jsem se na Tsunade.
"Co se to tu stalo Tsunade? Proč je tady tolik lidí? A kde je matka s otcem?" Tsunade se na mě smutně podívala. Naruto a Sasuke na mě také upírali své pohledy, ale nerozeznala jsem co se v jejich očích skrývá. Moc jsem jim ale pozornost nevěnovala. Hypnotizovala jsem Tsunadiné rty a pokoušela se z nich vyčíst co se stalo.
"Sakuro….tví rodiče……" řekla a zavřela oči. Došlo mi co chce říct.
"Ne to nemůže být pravda!!!!!" řekla jsem potichoučku a z očí se mi vydaly na dlouhou pouť slzy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Rychle jsem se rozeběhla do jejich domku. Sice mě chtěla zastavit, ale to se jí nepodařilo. Proklouzla jsem a vběhla do domku. Nevěděla jsem kde je hledat, ale srdce mi cestu napovědělo. Doběhla sem do obývacího pokoje a stuhla jsem tou hrůzou. Otec a matka byli probodáni. Každý mohl mít v těla tak dvacet ran. Pořád leželi v kaluži krve. Přišla jsem k nim a klekla si. Nezajímalo mě, že všude kolem je krev. Položila jsem svou ruku na matčinu hlavu a pohladila ji.
"Odpusťte mi prosím, že jsem vás nedokázala zachránit." Pošeptala jsem. Slzy mi padaly z obličeje a míchaly se s jejich krví. Tsunade s Narutem a Sasukem přišli zamnou dovnitř. Tsunade si přiklekla ke mně a něco mi říkala. Já ji ale vůbec neposlouchala. Pořád jsem viděla dvě mrtvoly mých rodičů.
"Já vás pomstím." Zašeptala sem. Nevím jestli to Tsunade slyšela, ale podle mě ne. Pořád mi něco vykládala. Najednou ale přestala a otočila se na velitele ANBU, který se tam zrovna objevil.
"Prozkoumejte les. Ti vrazi určitě nebudou daleko. Zatkněte je a přiveďte ke mně."
"Hai." Odpověděl a zase zmizel. Tahle slova mě probraly. V tu ránu mi to došlo. Už vím kdo je vrahem mých rodičů. Vím kdo to všechno způsobil. Smutek a lítost vystřídal vztek a odhodlání. Takový vztek jaký mě ovládl jsem snad ještě v životě neměla. Postavila jsem se a vyběhla ven před dům. Tsunade jsem málem porazila, tak tak se udržela na nohou. Ale hned jak se vzpamatovala utíkala za mnou i s Narutem a Sasukem. Když viděli, že se venku jen rozhlížím na všechny strany a nic nedělám, chtěli mi něco říct, ale já je nenechala.
"Tak vylezte. Vím že tu jste!!!!!" zařvala sem, ale nic se nedělo. Naruto se na mě díval jako na blázna.
"Pokud nevylezete, neudělám to proč jste tady!!!!" to jsem jen pošeptala, ale zabralo to. Najednou se přede mnou objevil Deidara a Tobi. Tsunade vyvalila oči a ostatní se postavili do bojových pozic, aby byli připravení každou chvíli zaútočit.
Deidara se na mě mile usmíval. "Takže si nás konečně zavolala? Já ti to přece říka….."
"Drž hubu Deidaro!!!! Proč jste to udělali!!!! Proč jste je zabili!!!!"
"O čem to mluvíš Sakuro? Já nic neudělal." Odpověděl a pořád se usmíval. Lezlo mi to na nervy. Tobi se na něj otočil.
"Ale Deidaro-senpai, vždyť jste mě poslal, abych zaplatil těm nájemným vrahům" řekl Tobi a eidarovi úsměv zmizel.
"Ty idiote…." Zašeptal
"Já jsem si to myslela!!!!" řekla sem a vystartovala proti němu. Chtěla jsem m dát pěstí, ale uhnul a místo něj to schytal Tobi, který pořád usilovně přemýšlel nad Deidarovými slovy. Byla to rána jako z děla a Tobi odletěl a pár set metrů dál. Deidara se na něj díval a pak se otočil na mě.
"Ještě, že jsem se sklonil, jinak bych letěl já! Si nebezpečná když si naštvaná, ale jinak by tě přepral i genin." Prohlásil. Zatla jsem ruce v pěst a vystartovala proti němu. Chtěla jsem ho udeřit, alespoň jednou, ale nedařilo se. Sasuke a Naruto mi chtěli pomoct, ale já je zastavila. Přeci je to můj boj ne? A moje věc. Nemají se do něj co míchat!!!
Zastavila jsem se a zhluboka oddychovala. Pořád jsem ho propalovala pohledem. Deidara se na mě díval. Chvíli úplně vážným pohledem, ale pak se znovu usmál
"Já to říkal Sakuro. A nejen já. Řekli ti to přeci i týmoví partneři. SI SLABÁ!!!!" tohle mě naštvalo ještě více. Nevím sice jak jsem to udělala, ale najednou strom, který byl blízko Deidary jako by oživl a jeho větve ho chytili a uvěznily. Tak jako já byli překvapení všichni.
"Konečně….." vzdychl Deidara. Hleděla jsem na něj, jako kdyby spadl z maliní.
"Nedívej se tak překvapeně Sakuro. Udělala si to ty. Sice to neumíš teď ovládat a proto to reaguje na tvůj vztek, ale až se to naučíš. Budeš ninja skoro na té nejvyšší úrovni."
"Co mi to tu vykládáš? To sem nemohla být já!!!"
"Ale byla. Tohle je tvé kekke genkai. Vůbec nepocházíš z rodiny Haruno jak si myslíš a jak ti všichni nakukali!!!!"
"Buď ticho!!!! Sakuro neposlouchej ho!!!!" řekla Tsunade ale já jsem ji nevnímala. Chtěla jsem slyšet pravdu. Teda alespoň podle Deiary.
"A z jaké rodiny teda pocházím?" zeptala jsem se.
"Asi se teď budeš hodně divit, ale ty si z klanu Senju."
"Senju? Ale z tohohle klanu byl přece……"
"Ano máš pravdu. Z tohohle klanu pochází první Hokage a taky Tsunade. Tsunade je sice míšenka, ale jak jistě víš její děda byl zrovna první Hokage. Ale ty Sakuro. Ty si z čisté krve klanu Senju. Zdědila si to co první hokage a možná i víc. Můžeš ovládat stromy. Kdekoliv chceš, můžeš nechat vyrůst strom. V pár sekundách můžeš postavit les, a nebo ho naopak zničit. Tahle síla je opravdu unikátní."
"To nemůže být pravda!!! Tohle by mi Tsunade jisě řekla, kdybych měla tak skvělé kekke genkai."
"Ty mi nevěříš? Vždyť jsem ti přece nikdy nelhal. Podívej se mi do očí a nahlédni do svého srdce a řekni mi. Myslíš, že lžu?"
"Já…..já nevím. Potřebuju důkaz, né jen slova."
"Chceš důkaz?" řekl a vytáhl ze svého pláště svitek. "Tady je." A hodil mi ho chytila sem ho a prohlídla. Tsunade, která stála za mnou a viděla ho ztuhla a nevěřila vlastním očím.
"To není možné!!! Kde si ho vzal?" zeptala se celá zaskočená.
"Tsunade…Tsunade. Nesmíš nechat tak cenné svitky v kanceláři. Kdokoliv by je mohl získat." Tsunade se zamračila.
"Sakuro……"
"Ne teď nechci nic slyšet Tsunde-sama. Podívám se do toho svitku a zjistím vše o tom kdo jsem."
"Ale….."
"Ale co?....." zeptala jsem se a otočila na ní s nenávistným pohledem, který u mě ještě neviděla. Myslím, že se i trochu lekla. "Já chci vědět, kdo opravdu jsem. Vy jste mi celé ty roky lhala. A jak to tak vypadá, tak jste mi vůbec nechtěla říct pravdu o tom kdo jsem. To ste se bála, že by mohl být ještě někdo spjat s vaším dědou? A nebo jste záviděla to, že já mám takovou sílu a vám ji osud nedal? Nebo jak to je!!!???"
"Sakura-chan. Přece nevěříš, že by něčeho takového byla bábi Tsunade schopná!!! Vždyť to je absurdní." Řekl Naruto. Podívala jsem se na něj.
"Naruto ty radši mlč! Tebe se to netýká tak se do toho raději nepleť! Není to tvá věc!!!" řekla jsem mu tak hnusným hlasem, že i já sama sem byla překvapená, kde se to ve mně bere.
"Sakuro…tvá matka prostě nechtěla, abychom ti o tvém původu říkali. Byla si prostě Haruno a tak to i chtěla. Byla si její dcera. Dcera jménem Sakura Haruno."
"Aha tak ona to nechtěla. Vždyť to není ani moje pravá matka! Tak jak jste ji v tomhle mohla vyhovět!!"
"Ale starala se o tebe, jako kdyby byla tvá pravá matka."
"Nikdo se jí o to neprosil!!"
zařvala sem. Takový vztek jako teď jsem vážně ještě nikdy neměla. Země se celá zatřásla a vylezli z ní kořeny. Asi, kdybych teď pomyslela třeba na Naruta, Sasukeho, nebo Tsunade, tak by je chytli, ale já sem byla až moc zaměstnaná svou matkou. Teda nevlastní matkou. Ona to vlastně matka ani nebyla. Podívala jsem se do ruky na svitek a pak na Deidaru. Ten na mě mrkl a vypařil se. Já jsem tam ještě chvíli byla a pak jsem zmizela v kouři taktéž. Chtěla jsem být sama a pročíst si svitek. Přenesla sem se na hlavy Hokagů a ostatní sem tam nechala.
zařvala sem. Takový vztek jako teď jsem vážně ještě nikdy neměla. Země se celá zatřásla a vylezli z ní kořeny. Asi, kdybych teď pomyslela třeba na Naruta, Sasukeho, nebo Tsunade, tak by je chytli, ale já sem byla až moc zaměstnaná svou matkou. Teda nevlastní matkou. Ona to vlastně matka ani nebyla. Podívala jsem se do ruky na svitek a pak na Deidaru. Ten na mě mrkl a vypařil se. Já jsem tam ještě chvíli byla a pak jsem zmizela v kouři taktéž. Chtěla jsem být sama a pročíst si svitek. Přenesla sem se na hlavy Hokagů a ostatní sem tam nechala.

páni já nemám slov ale jinak to byla naprosto dokonalí