Povídky-ZDE

  Chceš spřetelit???-ZDE

Chcete zveřejnit své povídky na mém blogu?-ZDE

Reklamy- ZDE

You´ll never see me again 24

1. června 2011 v 18:10 | Saskiee |  You´ll never see me again

You´ll never see me again 24

Nevím co se to semnou děje. Temnota do které jsem padala se najednou rozjasňuje. Bílé světlo rozhání tmu, která mě obklopuje. Musím přivřít oči. Světlo je až moc ostré. Po nějaké chvíli uslyším i zvuk stroje. Že bych se znovu vyhla smrti? Opravdu mám ještě nějaký úkol v tomhle světě? To mě vážně země nechce? Tolikrát jsem se vyhnula smrti. Je to až nemožné. Pomalu se probouzím. Otevírám mé oči. První co uvidím je strop. Je mi až moc povědomý. Pootočím hlavu a vidím různé přístroje na kterých jsem napojená. Popravdě jsem zděšená. Nejsem v nemocnici. To vím určitě. Něco mi tu nesedí. Najednou se otevřou dveře a do pokoje vejde Kabuto.

"Ale. Konečně ses probudila? Už bylo na čase. Prospala si dost dlouho."
"Kabuto? Kde to sem? A jak to že žiju?"
"Snad nejsi překvapená, že mě tu vidíš?" nic jsem neříkala. Byla jsem zmatená. On se na mě jen pousmál. "Asi jsi. No nedivím se ti. Ale od toho boje v Listové, kde si porazila Orochimara jsem se přidal k Akatsuki. Sám bych nepřežil a oni mi nabídli ochrannou ruku, když jim budu dělat lékaře. Přijal jsem to. Nejsem přece hlupák. Ještě nechci umřít." A hloupě se usmál.
"Takže mi chceš říct, chceš mi snad říct, že jsem zpátky u nich? V jejich sídle?"
"Ano přesně tak." A posunul si své brýle. Vzal si injekci a vpíchl mi nějakou látku do žil.
"Co to děláš? Co si mi to dal?"
"Protilátku na ten jed, který ve tvém těle koloval, když si skočila do rány, která měla patřit těm tvým dvěma týmovým partnerům. Vlastně bývalým."
"Vždyť mi Itachi řekl, že protilátka není."
"Nebyla ale já ji vymyslel."
"A co ta látka, kterou jsem vymyslela. Měla mě zabít. Tak jak to že žiju???"
"Moje schopnosti stačily na to, abych tě vyléčil." Řekl mi a chystal se odejít. Bylo mi to podezřelé. Nikdo by mě nedokázal vyléčit pokud by neuměl tu techniku z toho svitku.
"Ty umíš tu léčivou techniku že jo? Sice nevím jak ani kdy ses ji naučil, ale umíš ji." On se na mě otočil a pokývl na souhlas.
"Ano máš pravdu. Naučil jsem se ji, ale né tak složitě jako ty. Jednoduše řečeno jsem ji od tebe okopíroval když si byla v bezvědomí."
"Tak to proto si mě měl zachránit. Pein chtěl aby si tu techniku uměl. Aby jste byli zase o něco silnější. Ale to potom znamená….."
"Ano přesně. Až se ji naučím používat lépe. Zabijí tě." Vytřeštila jsem oči.
"Vypadá to, že jsi překvapená. Ani se ti nedivím. A upřímně řečeno, nechtěl bych být ve tvé kůži." Pomalu odcházel.
"Jak dlouho jsem byla v bezvědomí? A jak jsem se sem dostala. Poslední co si pamatuju je, že mě nějaký muž odnesl k ohni."
"O ano. Bylo to legrační. Tobi tě chtěl zachránit. To on tě k tomu ohni donesl. Poskytoval ti první pomoc. Ale moc dlouho mu to netrvalo. Itachi a Zetsu na něj zaútočili a skolili ho na zem. Zřejmě je mrtvý. Pak tě odnesli jsem za mnou a já tě začal léčit. Bylo to před třemi měsíci."
"Třemi měsíci?"
"Ano v bezvědomí si byla tři měsíce. Tři měsíce od tebe kopíruju tu zatracenou techniku. Už ji sice umím celou, ale moje čakra mi vystačí na jedno použití a pak hodně dlouho čekám, než se mi čakra obnoví. Vůbec nechápu jak si s tou technikou mohla vyléčit skoro celou Konohu." Musela jsem se pousmát. Asi ho muselo hodně štvát to, že já jsem tu techniku mohla použít víckrát.
"Můžeš se snažit jak chceš Kabuto, ale ty tu techniku víckrát jak jednou nepoužiješ."
"Proč myslíš?"
"Jak si sám řekl. Jen si ji okopíroval. Nenaučil ses ji ze svitku. Nevěnoval si tomu čas a pot tak jako já. Nikdy se mi nevyrovnáš. Nikdy." Řekla jsem a Kabuto odešel. Nezapomněl třísknout dveřma.
Na posteli jsem ležela ještě měsíc, než jsem byla skoro zdravá. Pár zhmožděnin jsem měla, ale vnitřní zranění už ne. Po té jsem byla předvedena před Peina. Byli tam i ostatní členové. No moc jich nebylo. Byl tu akorát Pein, Itachi a Zetsu, Kabuto, Konan a Hidan. Pein se na mě pohrdavě podíval a spustil.
"Sakuro. Znovu si se vyhla smrti, ale bylo to opravdu jen o vlásek. Měla by si nám poděkovat a oplatit naše služby."
"Heh. Ani mě nehne."
"Ale hne. Odpustíme ti tvou zradu a ty se k nám znova přidáš a budeš pracovat pro nás." Rozesmála jsem se.
"Co se směješ?"
"Vy mě tu jenom chcete, kvůli mým schopnostem. Kabuto nemůže okopírovat zbytek techniky a je vám k ničemu. A vy tohle jutsu chcete. Kdyby se mu to podařilo a okopíroval by to celé, tak pak by jste mě zabili. Nesnášíte mě za to, že mám takové schopnosti. A nejraději by jste mě zabili i teď. Já vás znám jako své boty. A raději zemřu než se k vám znovu přidat. Protože vím, že jednoho dne by jste mě zabili. Byla bych pro vás až moc nebezpečná." Řekla jsem a pousmála se.
"heh. Možná že by to tak dopadlo. Ale tvé přání splníme. Když nebudeme mít tvé schopnosti my, tak nikdo jiný." Řekl a mávl rukou. Kabuto mě surově vzal a táhl do sklepení. Nemohla jsem se ani bránit, protože jsem měla zablokovanou čakru. Věděla jsem kam mě táhne. Zavřou mě do toho nejtemnějšího žaláře, kde ani paprsek slunce nedosvítí. Budu tam po tmě a umírat. Určitě mě budou mučit za zradu. Budu umírat v bolestech jako už dvakrát před tím. Tohle je už vážně komedie.
Jak jsem řekla. Hodil mě do kameného pokoje bez oken. Zamkl a odešel. Sedla jsem si do rohu a přemýšlela. Najednou jsem si vzpomněla na Tobiho. On jediný byl můj opravdový přítel, když jsem byla tady s nima. Najednou jsem cítila jak mi něco mokrého klouže po obličeji. Slza? Ano už je to tak. Až teď po tak dlouhé době za něj truchlím. Vůbec by mě v životě nenapadlo, že by jen tak pro nic za nic zabili svého člena. S pláče jsem po nějaké době usnula.
Na druhý den to všechno začalo. Jak sem předpokládala mučili mě. Prvně mě tím chtěli donutit, abych se ještě rozmyslela a přidala se k nim, ale svůj názor jsem nezměnila. Moje odpověď byla znovu ne. Když s tímhle neuspěli ani na potřetí, začali mě mučit ještě více.tentokrát to prý bylo za zradu. Mlátili mě. Řezali nedávali mi najíst. Jen občas přinesli vodu a kousek chleba. Ale na tomhle by nikdo moc dlouho nepřežil. Ani nevím jak dlouho jsem tam dole byla zavřená. Čas šel kolem mě. Ani jsem nevěděla jestli je den a nebo noc. Nevěděla jsem co je za den a nebo měsíc. Byla jsem totálně mimo. Byla jsem z toho všeho co mi prováděli vyčerpaná. Sotva jsem zvedla kelímek s vodou. Neměla jsem vůbec sílu. Život se ze mě vytrácel. Klidně byl mohla říct, že má duše už dávno zemřela a přežívá tu jen mé tělo. Netrpělivě sem čekala na den, kdy zemřu. Modlila jsem se pořád dokola a prosila boha o smrt. Ale nepřicházela. Znovu a znovu sem se podrobovala mučení. Po měsíce jsem už nemohla ani chodit. Vždycky mě zvedli, donesli do oné místnosti, vyzkoušeli nové mučící techniky a zase odnesli. Už mě to ani nebolelo. Byla jsem na pokraji smrti. Cítila jsem jak přichází. Konečně. Konečně se vysvobodím z toho utrpení.
Najednou se otevřely dveře. Už jsem si myslela, že si jdou zase pro mě. Moc jsem se ani nedíval kdo přišel. Byla jsem v tak vážném stavu, že jsem ani moc nevnímala. Hlasy, které mluvili sem slyšela jen jako šepot. Znovu mě někdo zvedl do náručí a odnášel někam pryč. Ale už jsem se nedozvěděla kam. Ztratila jsem vědomí.
Už zase jsem se probouzela. Po kolikáté už mě oslnilo to ostré světlo? Ale poprvé mi to nevadilo. Byla jsem šťastná. Konečně jsem neviděla jen temnou tmu. Malinko jsem pootevřela oči. Znovu jsem slyšela pípat přístroje. A znovu jsem se podívala do stropu. Tentokrát byl ale bílý. Uslyšela jsem křičet nějaké hlasy. Vypadalo to, že jsou šťastní. Najednou se do pokoje přiřítila blonďatá žena s dvěma copy.
"Sakuro. Konečně ses probrala. Už jsme si mysleli, že se neprobudíš." Zadívala jsem se na ni. Najednou zpoza jejich zad vykoukly i dvě hlavy. Jedna s černými vlasy a druhá s blonďatými. A obě dvě se nádherně usmívaly. Prohlížela jsem si je.
"Kdo jste?" zeptala jsem se jich. Najednou jim úsměv zmizel.
"Jak jsem si myslela. Trpí výpadkem paměti. Zažila tolik špatných věcí, že je prostě vytěsnila ze své hlavy." Řekla ta blondýna.
"A vzpomene si někdy Tsuade-sama?" zeptal se černovlasý kluk. Aha takže se jmenuje Tsunade. To jméno mi je trochu povědomé, ale nedokážu si vzpomenout. Ani nevím jestli vůbec chci.
"To nevím Sasuke. Záleží to jen a jen na ní. Já teď musím jít. Mám ještě inspekci v dalším oddělení." Řekla a zmizela. Ti dva se na mě dívali znovu s úsměvem.
"Ahoj Sakuro." Pozdravil mě blonďatý kluk. Já jsem se na něj divně podívala.
"Já jsem Naruto a tohle je Sasuke." Představil se a ukázal i na svého přítele. "Ztratila si asi paměť, tak ti řeknu pár informací." Řekl a ten Sasuke si přisedl na židli vedle mé postele a chytil mě za ruku. Chtěla jsem mu ji vytrhnout, ale nemohla jsem se moc hýbat.
"Já a Sasuke jsme tvý týmoví partneři. No vlastně byli jsme než si nás opustila a přidala se k Akatsuki, kde si nějaký čas byla. Kula si pikle proti Konoze, ale nakonec když bylo nejhůře si ji pomohla a pak proti Akatsuki i bojovala. Nakonec si i vlastními silami postavila novou Konohu. Ale pak tě unesl Tobi a od něj nakonec Akatsuki, kteří tě nakonec uzdravili a pak mučili. Od té doby co tě unesl Tobi jsme tě hledali a nepřestali jsme, dokud sme tě nenašli u nich v sídle. Od tam tud jsme tě vysvobodili a odnesli zpátky sem. Je to moc zamotaný příběh a nejde to moc vysvětlit. Ale hlavní je, že si zpátky tady s námi." Skončil svůj proslov a usmál se. Dívala jsem se na něj celkem divně a tak se semnou radši rozloučil a i se Sasukem odešel. Ale ten mi dal před odchodem ještě polibek. Celkem mě to překvapilo a teď jsem byla zmatená ještě více.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám můj blog♥♥♥?

ano
ne

Komentáře

1 marketa251996 marketa251996 | Web | 3. června 2011 v 21:29 | Reagovat

Konečně ji políbil! XD A já věděla, že ji 'unesl' Tobi :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama